Za závojem

Fandom: 
Rok: 
Rok 2 008

Povídka pro Calwenku, která si přála, aby Sirius a Severus spolu prožili hezké Vánoce. Děkuji Calwenko :-)) A kdyby se ti povídka náhodou nelíbila, což se klidně může stát, tak máš u mě pozvání na velký zmrzlinový pohár!

Bolest. Oslepující, ochromující bolest ho zaplavila jako povodeň, co boří města a strhává mosty. Zkroutila jeho tělo v agonické křeči, pokoušel se křičet, ale místo toho se jen topil ve vlastní krvi. Vyděšený, zápolil o dech, ochromené tělo mu ale vypovědělo poslušnost.
Pak mu to došlo. Zemře. Právě teď a právě tady. A místo zděšení pocítil úlevu. Přestal zápasit, nechal anděla smrti ať ho zahalí pláštěm utkaným z čiročiré temnoty a propadl se do ní.

Přistál tvrdě na nepříliš čisté prkenné podlaze. Nechápavě se rozhlédl. Ať už byly jeho představy o životě věčném jakékoli, ani jedna z nich nezahrnovala kuchyň, co by vypadala jako identické dvojče kuchyně Molly Weasleyové. Než si to stačil všechno pořádně promyslet, rozlétly se dveře dokořán a v nich… Bože! Black! Takže je to jasné, kuchyň nekuchyň, je v pekle.
„Kde ty se tu bereš?“ zeptal se Sirius nepříliš nadšeně, ale došel k němu a podával mu ruku, aby mu pomohl vstát.
Severus chtěl odpovědět něco hodně jedovatého, ale podařilo se mu jen nezřetelně zachraptět. Sirius mu trhnutím pomohl na nohy a odmanévroval ho do vedlejšího pokoje do křesla. Než stačil Severus cokoli říct, zaplavil ho Sirius milionem otázek. „Kde ses tu vzal? Taky jsi propadl závojem? Kde to jsme? Hledá mě Řád? Jak se odsud dostaneme? Co je s Harrym? Jak si vedeme v boji s Voldemortem?“
Severus si ohmatával krk, a přemýšlel jak je možné cítit bolest, když zranění je pryč.
„Jsem tu, protože mě pokousala Nagini. Nehledal jsem tě, nikdo tě nehledá, nevím ani proč tu jsem, ani kde to jsme. Jak si vedeme nevím a co se týče tvého drahouška Pottera, předpokládám, že ve své zpupnosti a aroganci najde způsob, jak všechno a všechny zničit.“
Siriusovi z očí sršely blesky, „ty nebetyčný idiote, představ si, že jsem za tu dobu co tu jsem, skoro zapomněl jak odporná bytost jsi. Škoda, že tu nemám hůlku,“ během řeči došel k Severusovi a vší silou ho uhodil do obličeje.
Severus nebyl žádný velký rváč, vždycky spoléhal spíš na magii než na hrubou sílu, ale teď se v něm zdvihla prudká vlna vzteku. Dneska už mu nikdo ubližovat nebude, už zažil dost bolesti i strachu. Vrhli se na sebe a rvali se s úporností psů zápolících o rujnou fenu. Po chvíli jim však začaly docházet síly, útoky byly čím dál tím méně naléhavé a nakonec jen leželi vedle sebe na zemi a těžce oddychovali.
První se zvedl Severus. „ Mám tvé pohostinnosti akorát tak po krk, ať už jsem kdekoli, nic mě nemůže donutit strávit s tebou pod jednou střechu byť i jen další minutu.“ A s těmi slovy vyrazil ke dveřím. Když je otevřel, na chvilinku zaváhal, ale pak je za sebou rázně zabouchl.
Tak teď už aspoň ví kde je. Na ostrově. Tedy spíš na ostrůvku. Celé to tu vypadalo jako obrázek z dětské knížky. Malý ostrůvek, na něm domeček, trocha trávy, pár stromů a pak už jen nekonečná modř moře, která se na obzoru spojovala s nekonečnou modří nebe. Došel ke břehu, posadil se, chvíli pozoroval vodu, pak se položil do trávy a díval se do nebe. Hlavou mu běžely otázky, ne nepodobné těm Siriovým. Přemýšlel o tom co bylo a co bude. Nakonec ho přemohla únava a usnul.

Probudil ho až chlad. Zvedl se a uviděl nad obzorem pár slunečních paprsků. První? Poslední? Jak dlouho vlastně spal? A co teď, co bude dělat? Na věky sedět na břehu a dívat se na moře? Protože do toho domu už víckrát nevkročí! Jasně že mohl dopadnout hůř - a popravdě čekal, že dopadne o hodně hůř, ale tohle? To přece nedává smysl. Chtělo se mu vstát a začít křičet, ale věděl, že odpovědí by mu bylo jen ticho netečných hvězd, které právě vycházely. No aspoň jednu otázku už má zodpovězenou.
Na pěšince, kterou měl Severus za zády zaskřípěl písek. Zprudka se otočil a uviděl blížícího se Siriuse. Nevypadal, že by se chtěl znovu rvát, a tak se Severus otočil zpět k moři. Co by za to dal, mít ostrov jen sám pro sebe.
Sírius k němu došel a posadil se vedle něj. „Jsi tu dlouho.“
„Neříkej.“
„Pojď dovnitř, přece tu nebudeš trucovat celou noc.“
Severus chtěl hrdě odmítnout, ale na mrtvého mu byla překvapivě slušná zima a taky už ho nějakou dobu docela trápil hlad a žízeň. Ale nechtěl si zadat a hned souhlasit a tak radši jen mlčel a doufal, že ho bude Sirius ještě chvíli přesvědčovat.
„Pojď, chci se tě zeptat na spoustu věcí a tady je mi zima.“
Severus přikývl a snažil se i přes drkotající zuby, vypadat jako že tím prokazuje Siriusovi laskavost.
Cestou k domu mu Sirius vysvětloval, „tohle je to nejzvláštnější místo, co si dokážeš představit. Asi sám cítíš, jak je doslova nabité magií, ale kouzla tu nefungují, ne tak jak je známe. Žádné hůlky, žádné zaříkání, žádné přemisťování.“ Mezitím došli do domu a posadili se ke stolu. „Ale to co chceš dostaneš, stačí si to jen přát. Bohužel to nefunguje na lidi, zvířata a magické předměty. Tak si to rovnou zkus! Co si dáš k večeři?“
Severus se krátce zamyslel a v tu chvíli před ním stál talíř plný sladkých lívanců a hrnek s kakaem. Siriovi zacukalo v koutcích úst,“ byl bych tě spíš typoval na krvavý biftek!“
Snape ho zpražil pohledem a tak Sirius obrátil list. „Co se dělo potom, co jsem se propadl tím závojem?“
„V podstatě totéž, co se dělo před tím. Potter si dělá co chce, ohrožuje tak sebe i ostatní…“
„A co ta věštba? Získal ji Pán Zla?“
„Ne, rozbila se!“
„A co členové Řádu, jsou v pořádku? A co děti, co Hermiona a Ron?“
„Grangerová i Weasley jsou kupodivu v pořádku. Ale Řád má mnoho mrtvých.“
„Kdo…?“
Tak třeba Moody, a…a Brumbál.“
„A to mi říkáš až teď, proč jsi mi to neřekl hned?“
„A k čemu by ti to bylo? Vrátil by si se zpátky na svět a zvrátil průběh bitvy? No tak jdi, třeba to ještě stihneš!“
Sirius zprudka vstal a chvíli to vypadalo, že se na Severuse znovu vrhne, pak ale jen kopl do židle, převrátil ji a vyběhl ven z domu.

-------------------OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO-------------------------

Ráno se vylouplo slunečné a tiché. Až zarážejícím způsobem tiché, došlo Severusovi. Žádný zpěv ptáků ani pobrukující hmyz.
Když sešel dolů a zjistil, že tam Sirius není, ulevilo se mu. Nechtělo se mu s ním být v jedné místnosti. Teď si chtěl jen v klidu vypít čaj a popřemýšlet o tom, co se to vlastně stalo. Ale nedostal příležitost. Sirius, snad probuzený hlukem, který Severus způsobil, když narovnával převrácenou židli, vyšel z ložnice v přízemí. Chvíli oba tiše popíjeli čaj, první promluvil Sirius. „Co se stalo Albusovi?“
„Nevím, snad prý ho měl zabít Draco Malfoy, ale nakonec to nedokázal, tak ho zastoupil někdo z dospělých.“
„Doufám, že se ten kdo to udělal usmaží v pekle. Polykal slzy Sirius.“
Severus si pomyslel, že to se právě děje.
„A co Moody, zemřel v boji?“
„Ano.“
„Takže válka už začala.“
„Ano.“
„Bože, je brzy, tak brzy. Harry je ještě dítě.“
„Je plnoletý, takže je jen stěží dítě. Ale věk nemá na jeho zabedněnost žádný vliv.“
Sirius na něj vytřeštil oči. „Harry, že je plnoletý? Nezbláznil si se? Jak je to dlouho co jsem propadl závojem?“
Severus se krátce zamyslel: „jsou to skoro přesně tři roky.“
Sirius vyskočil ze židle. „Tohle místo je ještě divnější než jsem si myslel, tady uplynul zhruba měsíc!“
„Jsi si jistý?“ povytáhl obočí Snape, „samota dokáže zmást i lidi s daleko normálnější myslí než je ta tvoje.“
„Neblábol! Jsem zvyklý být sám. V Azkabanu jsem byl taky sám a nezešílel jsem.“ Severus byl tak zaujatý jeho řečí, že spolkl i jedovatou poznámku, že ona by to stejně těžko byla nějak významná změna a když, tak jedině k lepšímu. „Podívej, dělám si čárky… třicetsedm, třicetosm…ano, jsem tu právě třicetosm dní a dneska je, jestli se teda nepletu 14. července. Tak to ale úplně mění situaci, teď hned mi řekni, co všechno se stalo od doby co jsem odešel.“

A tak Severus vyprávěl. Vyprávěl když jedli, vyprávěl když odpoledne seděli na břehu moře a vyprávěl večer než šli spát. Trvalo to mnoho dní, než odvyprávěl všechno, co se za ty tři roky v Bradavicích událo. Když skončil, seděl Sirius s hlavou v dlaních a zoufal si. „Musím se dostat zpátky, musím! Harry je v tak obrovském nebezpečí a taky mu musím říct, že to, co se mi stalo, není jeho vina!“
„Siriusi, mrtví se neumějí vrátit zpátky, kdyby to šlo, určitě už by se to někomu povedlo. Už zemřeli i větší kouzelníci než my dva. A žádný z nich nenašel cestu zpět.“
„A jak to víš, že jsme mrtví? No řekni mi jak to víš?“
„No jisté indicie by tu byly. Na tebe seslala ta mrcha Lestrangeová nepromíjitelnou kletbu a mně ukousl hlavu had. Obojí mi připadá jako docela dobrý důvod k tomu, abych si myslel, že jsme mrtví!“ zaječel Severus.
„A nemáš pravdu! Já jsem slyšel o kouzelníkovi, kterému se to povedlo!“
Severus zbystřil pozornost. „Co se mu povedlo? Vrátit se z…druhého břehu…?“
„Jo, jenže už si to moc nepamatuju. Někdo mi to vyprávěl, když jsem byl dítě. Někde daleko odsud, v dobách krále klacka žil nějakej kouzelník. Nebyl zrovna žádná extra třída. Co jsem slyšel, dělal takové nějaké připitomělé triky s transfigurací, kameny na chleba, vodu na víno tak nějak. No a protože to bylo ještě v dobách, kdy jsme nežili v utajení, mudlové ho nakonec zabili. No a ten prej se tři dny po smrti vrátil.“
„Jako bys neznal mudly, nic neudělají pořádně. Prostě si jen mysleli, že je mrtvý. A víš přece, že magií jde uzdravit ledascos. A i kdyby to nakrásně byla pravda, k čemu nám to je, když nevíme jak to udělal?“
„No k tomu, že víme, že to jde udělat. Zkusíme prozkoumat celý ostrov, celé moře, třeba najdeme nějakou cestu“
„No když se ti chce.“

A tak hledali, hledali cestu, která by je vyvedla ven z ostrova na kterém uvázli, jako dva trosečníci v čase a prostoru. V tom hledání minulo léto, přišel podzim, který přinesl deštivé a větrné dny a oni si museli přiznat, že žádná cesta z ostrova nevede.

„Víš Severusi, taky jsem slyšel, že existuje něco jako paralelní vesmír. Co když jsme se přesunuli do paralelního vesmíru!“
„Jsme mrtví, smiř se s tím. jsme mrtví! A jestli to nekoresponduje s tvojí představou o věčném životě, pak je to možná problém tvých představ! A co se týče té teorie o paralelních vesmírech, která je mimochodem podle mě úplně pitomá, tak ta říká, že každý člověk žije současně na několika místech a jeho osud je pokaždé jiný, protože na důležitých křižovatkách ten člověk vyrazil jiným směrem. Pokud je pravdivá, tak možná někde ve vzdáleném konci Vesmíru, jsem adoptoval Harryho Pottera a žijeme jako šťastná rodinka. Ale rozhodně to neříká nic o tom, proč někdo uvázne po smrti na mrňavém ostrově s největším idiotem pod sluncem.“
A to mluvíš o mně nebo o sobě? Zeptal se Sirius nevinně. „A já bych ti přidal ještě Draca Malfoye, to byste teprve byli rodinka.“
„Jo, pak bych pravděpodobně vyrazil hledat okraj Vesmíru, abych se přes něj mohl vrhnout.“
„A zase bys skončil tady!“
Chvíli se na sebe dívali a nakonec se rozesmáli.

Dny byly čím dál tím kratší, vzduch čím dál tím studenější. Jen moře zůstávalo pořád stejně teplé. Severus si zvykl zůstávat v něm každý den dlouhé hodiny. Teplá voda konejšila jeho poraněnou duši jako matka nemluvně. Musel si přiznat, že je spokojený, jak nikdy nebyl. Nakonec se ukázalo, že Sirius je docela dobrý společník. Trávili spolu dlouhé hodiny, povídali si nebo hráli šachy a Severus mu řekl věci, které nikdy nikomu nevyprávěl. O dětství, o tom, proč vstoupil do Voldemortových služeb i o tom, proč pak zvolil loajalitu k jinému pánu. Jen o jediné věci nikdy nemluvil, nemohl. Copak by mu věřil? Copak by mu vůbec někdo na celém světě uvěřil, že láska a oddanost mohou mít i takovouto tvář?
Sirius mu vyprávěl o letech v Azkabanu i o svém útěku. Mluvili o svých láskách i selháních a často mluvili o Harrym. Sirius se za žádnou cenu nebyl schopen smířit s myšlenkou, že už ho nikdy neuvidí. Přestože zkusili všechny magické i nemagické způsoby jak ostrov opustit, přestože hledali klíč k cestě ve hvězdách i pod mořskou hladinou, Sirius pořád doufal a věřil.

Přiblížily se Vánoce. Dlouho se dohadovali, jestli je to prostě jen další datum v kalendáři, které ještě ke všemu možná není ani přesné a už vůbec se neshoduje s kalendářem pozemských dní, ale když Severus pochopil, jak moc si Sirius přeje Vánoce slavit, ustoupil. Nakonec s trochou frflání a brblání pomáhal i vyzdobit dům, postavit stromeček a ozdobit ho. Sirius přišel s nápadem, že na něj pověsí ozdobičky, které si pamatují z dětství.
„Já si žádné nepamatuju!“
„Ale no tak, už přestaň vrčet. Neříkej mi, že si nepamatuješ aspoň jednu jedinou. Že se ti ani jedna nelíbila tak, že si ji dokážeš vybavit.“ V ruce držel nádherný červený zvoneček se zlatým dekorem, křehký jako okvětní lístek rozkvetlé jabloně.
„My jsme nezdobili stromeček.“
„Jo a kam ti Otec vánoc nosil dárky? Nechával ti je v krbu, co?“
„Já…nedostával jsem dárky. A jestli mě chceš takhle pitomě vyslýchat, tak si ten zatracenej stromek zdob sám“
„Se hned nečerti. Tak si prostě vzpomeň na nějaké ozdoby, co jsi někdy viděl a líbily se ti. Nebo si je vymysli.“.
Večer, když už byl stromek dozdobený a visel na něm odpovídající počet malinkatých měděných kotlíků a černých baněček, se sešli k večeři. Rozsvítili svíce v oknech, na stole i na stromečku a Severuse napadlo, že Vánoce vlastně nejsou zas tak špatná věc. To ticho, světla, sněhové vločky poletující za oknem, vůně jehličí a spousta dobrého jídla…Cítil se šťastný, snad poprvé v životě měl chuť se usmívat a dalo mu dost práce to zamaskovat.
Za to ze Siriuse dobrá nálada přímo zářila, jen občas, když se zmínil o Harrym, přelétl mu přes obličej mráček chmur.
Po večeři si sedli do křesel u krbu, dívali se do jeho plamenů, tiše si vyprávěli a nebo jen tak mlčeli, v té noci, kdy k sobě mají lidská srdce nejblíž.
Když se pak, dlouho po půlnoci, Severus uložil do své měkké a teplé postele, přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby alespoň jednou v dětství jeho Vánoce vypadaly takhle, jestli, kdyby alespoň jednou našel v punčoše nějaký dárek…k sakru dárek! Sirius pro něj určitě bude mít nějaký dárek, a on by na to málem zapomněl! Ale co dát chlapovi, který může mít všechno, na co si jen vzpomene a přitom to, po čem touží ze všeho nejvíc prostě mít nemůže! Když na to Severus konečně přišel, nakukovaly mu do oken nesmělé paprsky pozdního zimního svítání.

„Vstávej, ty šípková Růženko! Dárky se mají rozbalovat ráno a už je skoro čas na oběd!“
Severus by ho nejraději poslal do háje a nebo i dál, ale nechtěl kazit sváteční atmosféru. Pomalu se vyhrabal z postele, natáhl na sebe župan, a sešel dolů. Na stole už ho čekal hrnek kouřící kávy, který vděčně přijal. Po pár doušcích se probral na tolik, že byl schopný vzít si ze Siriusovy natažené ruky balíček zabalený ve stříbrném papíře a převázaný zelenou stuhou.
„Taky tam máš někde dárek. Někde u stromku. Ani nevím kam jsem ho dal. Už jsem skoro neudržel oči otevřené, když jsem ho tam pokládal.“
„Já vím,“ ukázal Sirius, že v druhé ruce drží jiný balíček, tenhle v červeném papíru, „našel jsem ho hned ráno, jen jsem ho nechtěl rozbalit, když jsi tu nebyl.“
Severus opatrně rozvázal stuhu, strhl papír a díval se na tu nejkrásnější kopii Bradavického expresu, co kdy viděl. Chvíli byl zmatený, ale pak mu to došlo.
„Víš, já jsem dlouho nevěděl, co ti dát,“ vysvětloval Sirius „a pak, když jsi včera říkal, že jako dítě jsi nikdy nedostal žádný dárek, tak se mi to spojilo s tím, jak si mi vyprávěl, že jsi v dětství každý výlet do Příčné strávil před výlohou hračkářství a obdivoval nějaký vláček… Jestli se ti to zdá pitomé, tak se nezlob…“
Ale ze Severusova výrazu bylo vidět, že rozhodně není pohoršený. Stál, držel krásnou malou červenou lokomotivu v dlaních a zápasil s emocemi, na které nebyl zvyklý.
Mezi tím rozbalil svůj dárek Sirius. „Takže takhle teď vypadá?“
„No teď už asi ne, uvědom si, jak už jsem tu dlouho! Takhle vypadal, když jsem ho viděl naposledy.“
„Vážně už je z něj muž. Je tak podobný Jamesovi.“ Sirius se obrázku zlehka dotýkal prsty, jako by se bál, že je to přelud, který se rozplyne. „Díky, Severusi, tohle je ten nejhezčí dárek, co jsem kdy dostal.“
Severus jen krátce přikývl. Těch neznámých emocí na něj najednou bylo moc, tak došel k oknu, opřel si hlavu o sklo a díval se ven na sněhové vločky, jak se pomalu snášejí k zemi. Najednou ho něco zarazilo.
„Siriusi! Přes noc nám vyrostly na zahradě dveře.“
„Cože? Neblbni prosím tě, jak můžou někde vyrůst dveře? No jo, fakt dveře. Pojď půjdeme se tam podívat.“
Rychle na sebe hodili kabáty a vyšli ven. Obyčejné dveře. Tmavé dřevo, mosazná klika. Stejné jako stovky dveří po celém světě. Jenže ty ostatní nestojí jen tak uprostřed zasněžené zahrady. Sirius je otevřel, a místo moře, které čekali, že uvidí, tam byla šedo-stříbrná látka, ne nepodobná závoji, kterým sem před lety propadl Sirius.
„Třeba je to ta cesta, co jsme ji tak dlouho hledali!“
„Prosím tě, bůhví jak dlouhý čas mezi tím uplynul na světě!“
„A co tedy uděláme, zase je zavřeme a budeme předstírat, že tu nejsou?“
„A proč ne?“
„Nešil, jsou tu přece z nějakého důvodu!“
„Jo, a ten rám se závojem byl na ministerstvu taky z nějakého důvodu, že? A víš proč byl ve sklepení kam nikdo nechodí? Taky z dobrého důvodu! Aby k němu nemohli takoví dobrodruzi jako jsi ty!“
„Podívej, celou dobu jsme hledali způsob, jak se dostat odsud. A teď, když ho máme, ho nechceš využít?“
„No počkej, chceš říct, že ty jsi ho hledal!“
„A ty to nechceš? Ty tu chceš trčet na věky věků?“
„Klidně. A jestli tu nechceš být se mnou, tak si tím závojem klidně zase někam propadni. Ale nestěžuj si, až zase skončíš na nějakém opuštěném ostrově!“ Severus se otočil na patě a vyrazil k domu. Proč se to muselo takhle zkazit, pomyslel si, když za sebou zavíral dveře od domu a sundával si kabát. Bude tu sám. Zase bude sám, tak jako celý život. Teď bude sám i na věčnosti, protože ten pitomý Sirius půjde hledat toho svého idiotského Pottera! Vyšel nahoru a praštil sebou na postel. No co, ať si jde…Jeho myšlenky přerušilo vrznutí dveří.
„Proč nechceš jít taky? Vždyť, co se může stát. Jestli je za závojem další ostrov, tak prostě jen budeme na jiném ostrově. Ale třeba je to cesta někam jinam…“
„Ale já nikam nechci!“
„A proč?“
„Prostě nechci!“
„Třeba bychom se mohli setkat s našimi mrtvými přáteli…“
„S našimi přáteli? Nebo s tvými!“
„Ale no tak, netvrď mi, že bys nechtěl vidět třeba Albuse!“
„Já odsud prostě nechci!“
„Myslel jsem, že se z nás za tu dobu stali přátelé!“
„Ano, tady jsme přátelé, ale jaké by to bylo jinde? Jaké by to bylo, kdybys najednou měl u sebe zase Jamese a třeba Moodyho!“
„Ty žárlíš! Prosím tě, nebuď legrační. Člověk přece může mít víc než jednoho přítele. Poznal jsem tě a mám tě rád. Na tom nemůže nic změnit ani James, ani nikdo jiný!“
„Jo a kdyby ses dozvěděl, že jsem třeba zabil Brumbála, ještě pořád bys mě měl rád?“
„To jsi udělal?“
„Ne, to byl jen takový příklad.“
„Udělal jsi to, že?“
„Říkám ti, že ne, že to byl jen takový příklad.“
„To ty jsi byl ten dospělý, co zastoupil Draca. Dal jsi svoji duši za jeho.“
„Jo, tak jsem to byl já! A teď už to víš a můžeš jít!“ vykřikl Severus, prudce vstal, oběma rukama Siriuse odstrčil a pak se zhroutil zpět na postel.
Sirius si sedl vedle něj. „Víš, já nevím, jak to v tobě ten Mafoyovic kluk vyvolal, ale chápu jedno. Že kdyby byl na jeho místě Harry, kdyby se v něm třeba u Dursleyových něco zlomilo, a byl bych ve stejné situaci, udělal bych to samé co ty, taky bych ho chránil i kdyby mě to mělo stát cokoli. Neznám okolnosti. Nevím proč jsi se tak rozhodl a nevím, proč ta situace musela skončit Albusovou smrtí a ani neříkám, žes to udělal správně. Jen říkám, že tě chápu a že tě neodsuzuju.“
Severus ani nezdvihl hlavu, „Albus si to tak přál.“
„Cože?“
„To byl Albusův nápad. Když zneškodňoval druhý viteál, přecenil své síly a těžce onemocněl. Byl by zemřel tak jako tak. A tak ten příšerný starý intrikán vymyslel, že zinscenujeme jeho vraždu. Kdo jiný už by mohl být důvěryhodnější služebník Pána Zla, než vrah Albuse Brumbála.“
„Jak tě teda k čertu napadlo, že bych kvůli tomuhle přestal být tvůj přítel! Vždyť jestli naši tu válku nakonec vyhráli, měli by ti postavit pomník!“
„Ty mi věříš?“
„Nemám důvod ti nevěřit. A teď pojď, chci projít těmi dveřmi, dřív než zase zmizí. A nechci jít sám. Jestli je na druhé straně něco děsivého, chci mít vedle sebe někoho, na koho se můžu spolehnout.“
A tak opět došli ke dveřím. Sirius držel v ruce Harryho obrázek, krátce ho políbil, a odložil do sněhu. Pak vzal Severuse za ruku a společně prošli dalším závojem.

----------------000000000000000000000000000------------------------

„Tatínku, jsou to dvojčátka, dva kluci, přesně jak jsme čekali. Podívejte na toho většího, takhle tmavé oči jsem ještě u miminka neviděla. Můžete mi, pane Longbottome, ještě jednou nadiktovat číslo pojistky vaší ženy, někam jsem si ho založila…“

Komentáře (archiv): 

Po, 2009-01-19 13:16 — Danae
Moc se mi to líbilo,

od začátku do konce. Má to krásnou atmosféru, která vyvolá mír Vánoc i uprostřed ledna. A rozhodla jsem se pokládat ten ostrov, na kterém se ocitli, za Ramanduův ostrov z Plavby Jitřního poutníka :)

St, 2009-10-28 18:32 — Arengil
...

Víš, že jsem na to taky myslela? :)

Po, 2009-01-12 17:24 — Lianne
Tohle je boží! A pointa je

Tohle je boží! A pointa je úžasná :)

Ne, 2009-01-11 20:15 — Jacomo
Wow!

Souhlasím s Calwen (které právě došlo, že přišla o zmrzlinový pohár :-D), že na tenhle dárek stálo za to si počkat. Vplížila jsem se ráno k ní do pokoje, abych si to v klidu přečetla, a pak jsem ji po přečtení pointy vzbudila svým hurónským smíchem :-)))
Výborný, Chali, fakt výborný. Proč ty píšeš tak sporadicky?

Ne, 2009-01-11 00:36 — Calwenka
Děkuju...

Tak na tenhleten dárek opravdu stálo za to si počkat.. myslela jsem, že dneska už mne nic nedojme, ale stalo se. Děkuju, chali.. za sebe i za ně;-)

Ne, 2009-01-11 00:10 — neviathiel
Tak jo. Přiznávám se.

Tak jo. Přiznávám se. Takovouhle pointu jsem nečekala:) (ale rozumím. Znám víru v reinkarnaci a dořešování pozemských záležitostí a rozumím.)

-A A +A