Napopáté

Fandom: 
Rok: 
Rok 2 009

Název: Napopáté
Autor: Calwen
Přístupnost: zakázáno diabetikům, příliš sladký konec:-)
Prohlášení: Nepatří mi vůbec nic krom oranžové košile;-) A pokud se někde odlišuji od kánonu, je to jen kvůli atmosféře Vánoc.
Shrnutí: Někdy ani do třetice všeho dobrého nestačí. Tak co takhle napopáté?
Poznámka: Dáreček pro Arengil

Napopáté

Pro Arengil. Možná o něco míň slashe a o trochu víc Vánoc, než sis představovala, ale dárkem má přece člověk být překvapený, ne? 
Veselé Vánoce.

Bradavice, Velká síň, vánoční ráno

Zmijozelský sedmák se opatrně prosmýkl skrz hlouček hlasitě debatujících studentů ke vchodu do Velké síně. Kysele se ušklíbl na dívku, která s doufajícím výrazem stála pod jmelím. Byl si jist, že rozhodně nečekala na něj. Stejně jako ani jeden z dárků v ložnici dnes ráno. Severus zkrátka dárky nedostával, Vánoce neslavil a plně mu to tak vyhovovalo.
Když se konečně usadil u stolu se zeleným ubrusem a stříbrnými svíčkami, zaslechl odněkud vzrušené hlasy, domlouvající se na každoročním sáňkování pod okny Velké síně. Jistěže to bylo dost riskantní a proto zakázané, ale ani profesorka McGonagallová neměla to srdce vyhánět je na Vánoce. Severuse skoro zamrzelo, že jeho jako obvykle nikdo nepozval.
Natáhl se po vaflích a až teď si povšiml nenápadného dárku v černém balicím papíru se zlatou stuhou. V levém dolním rohu se skvělo jeho jméno. Překvapeně polkl a opatrně se rozhlédl. Nebyl si jist, jestli to není jen dalších z nebelvírských přitroublých vtipů, ale nakonec neodolal. Pomalu se dotkl očarované stuhy, která se sama rozvinula; rozložil papír a zalapal po dechu.
V balíčku byla kniha v kožené vazbě a zlaceným nápisem Sto a jeden recept pro lektarové mágy. Před nedávnem si tohle limitované vydání prohlížel ve výloze v Prasinkách a litoval, že na něj nezačal šetřit už o prázdninách, protože jinak by si ho v žádném případě nemohl dovolit. Láskyplně přejel prsty po titulní straně a znovu se nechápavě rozhlédl po místnosti. Kdo mu tohle proboha mohl dát?
Po chvíli se střetl s párem tmavě hnědých očí. O kamennou zeď u vchodu se opíral Remus Lupin a nesměle se usmíval. Když uviděl Severusův nechápavý výraz, jemně pokývl rukou směrem k dárku a cosi zašeptal. Severus mu ze rtů odečetl „Veselé Vánoce.“
Prudce se vymrštil ze židle, chňapl po dárku a třemi skoky byl u dveří. Knihu upustil na zem a zasyčel Remusovi do obličeje: „Kdepak stojí tví kamarádíčkové, aby se mi vysmáli?“
Remus překvapeně ucouvl: „Chtěl jsem jen… “
„Nech si svoje milosrdenství. Od stvůry jako ty je nepotřebuju.“
Severus odkráčel bez jediného slova, bez ohlédnutí. Nemohl tedy vidět, že se v koutku oříškové hnědých očí třpytí slzy.

* * *

O mnoho let později
Bradavice, sklepení, vánoční předvečer

Učitel obrany proti černé magii se opatrně opřel do dveří, vedoucích do chodeb v bradavickém sklepení. Vylovil ze záhybů hábitu hůlku a zašeptal: „Lumos.“
V nastalém světle se rozhlédl po kamenných klenbách a rezignovaně potřásl světlými vlasy. Pochopitelně, žádná výzdoba. Co taky od něj jiného čekat.
Došel ke dveřím se jmenovkou, vydechl a třikrát zaklepal. Nezáleželo na tom, kolikrát si opakoval, že už není mladík, kterému by se při vánočním přání měly klepat kolena. Stejně to nepomáhalo. Znovu opatrně zaklepal a zpoza dveří zaslechl otrávený hlas: „Minervo, neříkal jsem už, že o vánoční cukroví nemám ani ten nejmenší zájem?“
„Nejsem Minerva.“
Dveře se pomalu otevřely, Severus vyšel na práh a založil si ruce na prsou.
„Zabloudil jsi, Lupine?“
Místo odpovědi Remus jen pozvedl ruku a podal mu balíček. Černý, se zlatou stuhou. Severus překvapeně pozvedl obočí, ale nijak se neměl k tomu dárek převzít.
„Po tolika letech?“
„Sám víš, že dlouho žádné Vánoce nebyly.“
Profesor lektvarů se ušklíbl nad hořkou pravdu toho tvrzení a sáhl po dárku. Když opatrně stáhl papír a zahlédl povědomou koženou vazbu, zmocnil se ho pocit déja vu. Tázavě se na Remuse zahleděl.
„Reedice, Severusi. Prý opravili pár drobných chyb.“
Severus se nadechl k proslovu o nevhodném použití slova drobných a o ledabylosti šéfredaktorů lektvarových encyklopedií, ale Remus jej umlčel jediným pohledem.
„Nemáš zač. A veselé Vánoce,“ otočil se a odcházel. Smutně potřásl hlavou, aniž by věděl, že překvapený Severus stál na svém vlastním prahu ještě velmi, velmi dlouho.

* * *

Po dvou letech
Grimmauldovo náměstí 12, salon, den před Vánoci
Severus se už pošesté otočil zpět k dubovým dveřím v patře. Nadával si do nejistých bláznů, že nedokáže prostě vejít dovnitř, vrazit mu to do ruky, zamumlat nějaké banální klišé a zase vypadnout. V ruce žmoulal malý červený balíček. Neměl tušení, jestli Remusovi dojde symbolika, ale když zahlédl ve výloze stříbrný přívěšek vlka propleteného s keltským symbolem pro odvahu, zkrátka si na něj vzpomněl.
Bylo to poprvé po mnoha letech, kdy se rozhodl dát někomu dárek, a náhle se poměrně jasně upomínal, proč takovéhle hlouposti nikdy nedělal. Ne že by byl nervózní, to rozhodně ne. Čelil přece Pánu zla, ksakru! Tohle zvládne.
Narovnal hlavu a zaklepal. Pozvání dál se ozvalo tak tiše, že ho skoro přeslechl.
„Potřebuješ něco, Severusi?“
V křesle u krbu vypadal Remus ještě nenápadnější než obvykle a když pozvedl obličej, Severus při pohledu na míru rezignace v jeho očích málem ucouvl.
„Chtěl jsem ti jen…“
V tu chvíli do salonku vrazil uragán. Černý chlupatý uragán s tunou sněhu na hřbetě. Skočil Remusovi do klína, otřepal se a růžovým jazykem mu olízl tvář. O Severuse ani nezavadil packou.
„Tichošlápku! Psisko jedno bláznivý!“ smál se Remus a drbal Siriuse mezi ušima.
Severus tiše odložil dárek na nízký stolek a bez jediného slova odešel. Muž a pes byli tak zabráni do přátelského kočkování, že si nevšimli ani jeho odchodu, ani toho, že Sirius vrtícím ocasem balíček shodil kamsi pod skříň. Když se Remus, lapající po dechu, vymanil zpod psího těla, rozhlédl se po prázdné místnosti. Smutně se usmál. Co vlastně čekal…

* * *

O rok později
Příčná ulice, týden před Vánoci
Všechny obchody na Příčné ulici přímo přetékaly lidmi. Ještě nebylo ve světě tak zle, aby to vzalo kouzelníkům chuť slavit Vánoce. Z davů plných žen s taškami nacpanými jídlem a mladíků, kteří evidentně sháněli dárky pro své přítelkyně, se vymanil Severus Snape. Stál přímo před výlohou krámku s luxusním kouzelnickým oblečením. Vprostřed výkladu se skvěla nádherná tmavě oranžová košile s hnědým lemováním.
Severus se při pohledu na ni otřásl. Nic takového by si na sebe nevzal – ani kdyby ho mučili. Jenže pak si vzpomněl na oříškové oči, které měly přesně stejnou barvu jako výšivka na košili a vešel do obchodu.
Když uviděl frontu, táhnoucí se od vchodu až k pultu, málem si koupi zase rozmyslel. Nakonec se ale blábolení všech těch paniček, co se těšily, jak si vystrojí dcerky na vánoční večer, rozhodl ignorovat, přivřel oči a v duchu si opakoval, které lektvary musí ještě večer uvařit. Když se v myšlenkách dostal až k odvaru na snížení hladiny cukru (pro Albuse na Vánoce, pochopitelně) a ve frontě postoupil až téměř k prodavačce, sklouzl mu pohled ven na ulici.
Kráčel tudy muž s dívkou s růžovými vlasy a evidentně se oba velmi dobře bavili. Severus tiše polkl. Nymphadoru by poznal kdekoliv – a bylo mu nad slunce jasné, kdo je s ní. Když spatřil, jak čaroděj pohladil Tonksovou po tváři, jen útrpně zavřel oči.
„Další, prosím. Přejete si, pane?
„Ne, děkuji.“
A muž, který opět zanevřel na Vánoce, se tiše propletl davem a nechal za sebou jen cinknutí zvonku nade dveřmi.

* * *

Po dalších dvou letech
Bradavice, chodba před Velkou síní, vánoční ráno
Na snídani přibíhali poslední opozdilci a jeden z nich dokonce ještě po cestě rozbaloval dárek. V Bradavicích se toho vlastně tolik nezměnilo. Stejný šum hlasů, stejné nadšení, dokonce i ty ozdoby na obrovském stromu byly stejné. Jen mezi duchy přibylo pár stříbřitých postav.
„Promiňte, pane duchu,“ vypískl vyděšeně malý prvák, když jedním z nich málem proběhl. Přízrak na něj udělal svůj nejděsivější pohled a klučina jen lapnul po dechu a odběhl.
„Ty si to vážně neodpustíš ani v záhrobí, viď?“ objevil se vedle něj náhle další duch. „Nebelvírští už ti prý začali říkat Postrach.“
„Lichotivé, Lupine.“
Remus se pousmál. Pak stočil pohled nad ně a ukázal na větvičku jmelí.
„Jestli si myslíš, že mě přiměješ k něčemu takovému…“
„Pro začátek bys mi mohl začít říkat jménem, Severusi. A třeba mi popřát pěkné Vánoce.“
Snape sklopil pohled a pronesl tak, že ho skoro nebylo slyšet: „Jenže.. nic pro tebe nemám… Remusi.“
Duch se pousmál, natáhl k němu ruku a propletl své stříbřité prsty s jeho.
„To nevadí.“
Severus stisk nesměle opětoval a náhle mu ani věčnost v Bradavicích nepřipadala tak dlouhá. Když zvedl oči a zahleděl se Remusovi do tváře, v oříškových očích se cosi rošťácky zatřpytilo.
„Půjdeš se mnou sáňkovat pod okna Velké síně?“

Komentáře (archiv): 

Ne, 2010-01-10 20:24 — Arengil
"Postrach"

(Nemůžu si pomoct, čtu to podruhé.)
Ovšem pro Krvavého barona bude Severus krutá konkurence. :)

Čt, 2009-12-31 12:20 — Danae
To je ale krásně napsané!

A hořkosladký konec je moc hezky vánoční. „Reedice, Severusi." = má oblíbená věta :)

So, 2009-12-26 13:46 — Rebelka
To je ale milá povídka! A

To je ale milá povídka! A jsem ráda, že obrázek neodbytné Minervy, která podstrkuje Severusovi cukroví neleží v hlavě jen mě:).
Konec se mi líbil. Je sladký, ale přeju jim to:).

Pá, 2009-12-25 23:12 — angie77
Pěkné

Krásně popsané míjení... Ano, pro Severuse je třikrát evidentně málo:-) Moc se mi to líbilo, ty jemné náznaky, nedorozumění, nepříznivé shody okolností, naděje... Konec mi ani nepřipadal zas tak přeslazený, vždyť jsou přece Vánoce:-) Jenom si nedokážu představit ani jednoho z nich jako ducha, ale tak... je fakt, že jinak bys šťastný konec asi nevykouzlila:-)

Pá, 2009-12-25 13:28 — Arengil
Mnohokrát děkuji za dárek!

Mnohokrát děkuji za dárek! Doopravdy mě potěšil. :)

Klíčová slova: 
-A A +A