Mrtvá zóna 2

Obrázek uživatele neviathiel
Rok: 
Rok 2 009

Další část, patrně budou nakonec čtyři. Jsem zvědavá na vaše názory, protože sama nevím, co si o tom myslet...

Něco bylo špatně.
Luna opatrně vstala. Ještě se jí trochu motala hlava. Jako po nepovedeném přemístění. Magický kruh se vpil do země a jednoduše zmizel.
Něco tady bylo velmi špatně.
Zhasnuto. Někde bzučel generátor. A měla dojem, že slyší hučení výtahu. Dvě stopy před ní visela v prostoru ruka. Lidé si nakládají do formaldehydu leccos. I lidskou ruku končící za zápěstím. Luně se zdálo, že se pootočila. To se jí muselo zdát.
Rozhlédla se se sílícím pocitem, že je se světem něco v nepořádku. Zašustění. Než se stihla leknout, uvědomila si, že je to její vlastní pletený kabát, který si právě sundala. Je tady sama. Jen ona a ten exponát, který by bezvadně zapadl do bradavického kabinetu profesora lektvarů. Už tohle stačí, aby se člověk cítil krapet divně.
Prsty se zase pohnuly. Takže se jí to předtím nezdálo. Ta věc před ní je živá, na tohle by mohla přísahat.
Zvědavost byla silnější než rozum. Luna udělala krok dopředu a dotkla se skla. Žádná magie.
Žádná magie. Nikde. Dokonce ani v zem. Tohle už je divné. Zkoumání podivností počká. Teď musí zjistit, kde to skončila.

Budovu prohledávala asi deset minut, než narazila na první živou duši. Mezitím stihla zjistit, že jde o nějaký mudlovský kancelářský prostor. Cestou prošla kolem okna. Ne, skutečně netopili zbytečně i přes noc. Venku rozhodně bylo více než deset stupňů nad nulou. A ta žena, která seděla zády k ní a hleděla do modrozeleně svítící obrazovky, na sobě měla jen halenku s krátkým rukávem a krátkou sukni.
Luna se zvědavostí pohlédla na obrazovku. Shluk písmen, čísel, šikých lomítek a závorek, který jí nedával smysl. Ženě zřejmě ano, protože vůbec neodtrhla pohled od monitoru a ruce se jí míhaly po klávesnici.
„Promiňte…“ řekla Luna.
Žena vyskočila od monitoru. Židle odjela přinejmenším o čtyři stopy. Luna jí ustoupila. Jedno z koleček jí chtělo přejet nohu.
„Stůjte.“ Sáhla poslepu do šuplíku a vytáhla zbraň. „Kdo jste? Jak jste se dostala dovnitř?“
Luna si uvědomila, že je asi jedenáct večer, ani mudlové touhle dobou nebývají v kancelářích a že v těch mokasínách s měkkou podrážkou chodí jako duch. „Nejsem zloděj,“ řekla. „Omlouvám se, že jsem vás vylekala.“
Někde vzadu klaply dveře. Kolega taky pracuje přesčas.
„Kdo jste a jak jste se sem dostala?“ zeptala se žena znovu.
„Omlouvám se.“ Napřáhla k ní paži a tím ji vyvedla z míry ještě víc. „Zapomněla jsem se představit. Luna Lovegoodová.“
„Toshiko Sato. Říkejte mi Tosh,“ řekla, přehodila si pistoli do levé ruky a pravou jí podala, ale zůstávala ve střehu. „Těší mě. Ale mohla byste mně teď vysvětlit, jak jste se dostala dovnitř skrz dvoje zamčené dveře a bezpečnostní systém?“
„Já… nemám tušení. Zabloudila jsem.“ Vlastně ani nelže. „Kde… to vlastně jsem?“
Tmavovlasý muž, který mezitím došel až k nim, se tvářil asi stejně přívětivě jako ona. Taky ho ani nenapadlo se představit.
„Dobrý večer,“ řekla Luna, jak se sluší na dobře vychovanou mladou dámu. „Jmenuji se Luna a… asi to bude znít divně, ale můžete mi říct, kde to jsem?“
„V Cardiffu.“
Cardiff. Divné město.
„Díky.“
Ti dva si vyměnili nechápavé pohledy. „To je Owen,“ řekla Tosh. „Čekám na vaše vysvětlení,“ dodala. Pistoli si zase přendala do pravačky.
Luna se nadechla. „Jsem novinářka,“ začala. „Fotím reportáž ze silvestrovských oslav. Zabloudila jsem…“ Luna se zarazila, protože Owen na ni nepokrytě vyvalil oči a zatvářil se, jako kdyby se Luna právě proměnila přinejmenším v thestrála. „Co… se děje?“ zeptala se.
„Je dvaadvacátého května,“ řekl Owen.

„Takže jste fotila v centru na hlavní třídě. Jedenatřicátého prosince loňského roku.“ Owen si promnul oči a nalil do sebe zbytek vystydlé kávy. „Pak jste odešla někam stranou a najednou jste byla tady.“
„Ano.“ Něco jí tají. Lžeme si tady navzájem. A oba to víme. Já jsem vetřelec, kterého tady chytili chvíli před půlnocí. Ale nervózní je on. Pořád se jí vyhýbá pohledem. Spousta lidí už jí řekla, že mají nutkání nemrkat, když s ní mluví, a pak je začnou pálit oči. Další zase nechápali, proč je klidná v situacích, kdy ostatní nejsou.
Owen vypadal, že ho znervózňuje samotná Lunina existence.
„Tohle je veřejnosti nepřístupný prostor. Dokud si váš neověříme a nebudeme vědět, jak jste se sem dostala, nemůžeme vás pustit ven.“
Luna přikývla. Možná čekal, že bude protestovat anebo mít zvědavé otázky. Nechte si svá tajemství. A já si nechám ta svoje.
„Co je to za noviny, ve kterých pracujete? Řekněte mi název. Telefon si zjistím sám.“
„Telefon nezjistíte,“ řekla. „Pocházím z komunity, která v předminulém století odmítla průmyslovou revoluci. Asi to nepochopíte, ale žijeme bez elektřiny a telefonů. Máme vlastní noviny a pro ně fotím přílohy o tom, jak slaví lidé zvenku. Můžu vám jedině dát číslo na kolegyni, která ten Silvestr fotila se mnou. Žije v Londýně.“
Netvářil se dvakrát důvěřivě. Ale to číslo si napsal a zamával na Tosh, která stála u stěny místnosti a ještě pořád telefonovala. Když ještě s mobilem na uchu přišla k nim, v rychlosti jí to vysvětlil, utrhl papírek s číslem z bloku a podal jí ho. „Jak to vypadá?“ zeptal se jí nakonec.
„Jack jede sem.“
Owen povytáhl obočí a udělal gesto, které Luna nepochopila.
Ona přikývla. „Je to skoro stoprocentní.“ Pak si znovu přiložila mobil k tváři a odešla z doslechu. Určitě to nebylo proto, aby Owena a Lunu nerušila v horovu.
„Předpokládám, že mě neřeknete, co se tady děje,“ prohodila Luna, spíš jen aby řeč nestála.
„Ne.“
„Dobře.“ Vlastně jí to ticho ani nevadilo. Měla teď čas přemýšlet. Divné věci se stávají. Divným lidem obzvlášť. Musí co nejdříve zjistit, co se stalo, aby si mohla vymyslet věrohodné vysvětlení.

„Sluší vám to i bez nich,“ řekla.
„Ale s nimi vypadám chytře.“ Usmíval se. Potěšilo ho to. „Rád vás poznávám, Luno,“ dodal náhle a natáhl k ní ruku. Rukáv mu přitom sjel ze zápěstí a Luně se naskytl pohled na povědomý černostříbrný vzor. Její rukopis. Písmeno lambda. Ale tenhle náramek viděla poprvé.
Váhavě mu podala ruku.
„Nehodí se ke mně, že?“ řekl dříve, než se ho stihla na cokoliv zeptat, odepnul z náramku háček a přetáhl jej na Luninu ruku. „Vem si ho. Budeš ho potřebovat. Musí být třikrát obtočený a zapnutý, jinak nefunguje. A nedávej ho z ruky. Nesmíš si ho za žádných okolností sundat.“
A pak se otočil a odešel.
Luna věrně imitovala solný sloup, dokud k ní nepřišla Cho.

„Ne, nespala jsem.“ Suzie se nepovedlo potlačit zívnutí, které ji usvědčilo ze lži. Zašátrala po budíku. Za deset minut dvanáct. Po dvaceti minutách cesty domů z hospody a hodině spánku ještě měla trochu nekoordinované pohyby. „Cože?“
„Loňský Silvestr,“ zopakovala trpělivě Tosh. „Nepamatuješ si na nějakou aktivitu?“
„Aktivitu… jo, vím, co myslíš,“ dodala Suzie rychle. „Moment…“ Mozek se nechtěl nastartovat. „Počkej… myslím… nic nebylo. Určitě. Až někdy ráno.“
„Díky. Jack říkal totéž. Takže jsme tam, kde jsme byli.“
„Co?“
„Vypadá to, že se nám objevil přímo uvnitř budovy někdo, kdo prošel trhlinou a ani o tom neví, ale nekoresponduje to s žádnou aktivitou. Na kamerách se jednoduše objevila uvnitř baráku. Žena, asi pětadvacet, má trochu skotský přízvuk, říkala, že byla někde na severu na internátní škole,“ dodala. „Jenže to vypadá, že prostě neexistuje. Dala mně číslo na kolegyni z práce a zvedl to někdo úplně cizí, a nenašla jsem nic ani o ní, ani o té komunitě, co v ní žije… Poslyš, asi bude lepší, když ti to vysvětlím, až přijedeš.“
Cvak.
Suzie nechala ruku padnout na polštář a zavřela oči.
Asi o pět minut později sebou polekaně trhla posadila se. „Krucinál,“ zamumlala, zašátrala po mobilu a stiskla třikrát čtyřku a zelené sluchátko. „Ianto? Ahoj. Už jsi vyrazil na základnu?“ Odpověď ji docela potěšila. „Prosím tě, mohl by ses pro mě zastavit? Nemůžu za volant. Měla jsem pět frťanů…“

Jack Harkness se na rozdíl od kolegů představil hned po příchodu. Ale jinak připomínal kus ledu. Lunu by docela zajímalo, jestli každého na potkání takhle podezíravě rentgenuje očima, a vzápětí začala vážně uvažovat, jestli nemá něco společného s jejím nepovedeným kouzlem. Něco s ním nebylo zcela v pořádku. Jednoduše řečeno další divný člověk, kterého dneska potkala.
Tosh se jí předtím zmínila, že jich tady pracuje pět. Jako poslední dorazil asi pětadvacetiletý muž s truchlivým pohledem a bruneta, která se zjevně snažila předstírat, že je zcela střízlivá. Ani těmhle dvěma nechyběla pravá ruka.
„Vy tvrdíte, že patříte do komunity, kam se nedá dovolat ani poslat email,“ pronesl Jack tónem, ze kterého bylo nad slunce jasné, že jí nevěří ani slovo. „Těžko dosažitelné. Jedině že by tam s vámi někdo dojel a přesvědčil se na vlastní oči.“
Luna přikývla. „Nebudou z toho nadšení, ale vás problém to nebude.“
Owen se uchechtl. Odněkud ze stropu se ozvalo táhlé písknutí.
„Vy tady máte nějaké zvíře?“ vyhrkla Luna a zvedla ruce k ústům, ale zavčasu se zarazila.
„Máme,“ řekl Jack, jakoby se nechumelilo. „Asi jsme ji vzbudili. Co jste to chtěla udělat?“
Nebylo to zavčasu. Luna rezignovala, přiložila si prsty ke rtům a hvízdla. Povedlo se jí téměř totožný zvuk, jaký to zvíře předtím vydalo.
„Sakra,“ sykl kdosi.
Ze strupu se vzápětí sneslo cosi, co připomínalo drobného rumunského ostnatého draka bez ostnů a pouze s jednou hlavou. Luna vstala ze židle, nastavila zvířeti paži a setřásla Owena, který se natáhl přes svůj sůl a popadl ji za rameno.
„Ta je krásná!“ Poprvé od chvíle, kdy se objevil Jack Harkness a zpražil ji pohledem, se necítila divně a cize. „Myslela jsem, že pteradoni už dávno neexistují… Jak se jmenuje?“
„Myfanwy,“ odpověděl Jack do hrobového ticha a odsunul se dál od Luny, protože se mu kožovité křídlo mihlo pár palců před očima.
„Máte pozoruhodné znalosti, na novinářku,“ ozval se Owen. „To jste se nebála, že vás pokouše?“
Luna zavrtěla hlavou. „Měla bych? Zvířata mně odjakživa zajímaly. Umím s nimi zacházet.“ Sedla si napříč přes židli a přiložila loket k opěradlu. „Přelez si. Strašně se proneseš.“
„Budete tady muset přespat,“ řekl Jack. „Zítra s vámi Owen poletí do Edinburghu ověřit tu vaši historku o komunitě.“
Owen se zatvářil všelijak, jen ne nadšeně.
„Letadlem?“ zeptala se. Zbytečně.
„Ne, na koštěti,“ odsekl podrážděně Owen a Luně dalo dost práce, aby nevyprskla smíchy.
„Autem by to bylo na celý den.“
„Nikdy jsem neletěla. Ale nebojím se,“ dodala rychle Luna.

„Slyšel jsem o podobných komunitách někde u Washingtonu v Pensylvánii. Ale ne tady v Anglii.“
„Nešíříme se s tím.“
„Začínám mít pocit, že jsi ten čaj vylepšil trochou z naší železné zásoby,“ uchechtl se Jack a přičichl k čaji. „Voní to… japonský, že jo?“
„Tamaryokucha,“ upřesnil Ianto. „Povzbuzuje a zvedá náladu.“
„Očividně. A ne, fakt jsem si tajně neloknul. To si šetřím na horší práci.“
„Horší práci?“ chytila se Luna. Třeba se konečně něco dozví. Jack vypil dost čaje na to, aby se dostal do ecxitovaného stavu. Přeskok na vyšší energetickou hladinu. Rozhovor s výzkumným pracovníkem jaderné elektrárny Hartlepool z loňského srpna. Fuj. Ve dvě ráno po pár hrncích tamaryokuchi člověka napadají neuvěřitelné věci.
„Nó, hnusnou práci. Třeba minulý týden jsem seškrabával ze stěny rozplácnutou mrtvolu,“ ano, a už ten výraz tě usvědčuje z nehorázného kecání, „a sakra… prázdná,“ dodal zklamaně, když z konvičky vypadly dvě kapky a po protřepání ještě další tři.
„Uvařím ještě jednu várku.“ Ianto zvedl konvičku a počkal, až Jack na chvíli pokrčí nohy, aby se kolem něj dalo projít.
„Můžu se podívat na zásoby?“
„Neupíjet,“ řekl Jack a uhnul i Luně.
Ve dveřích se minuli s Tosh, která se vracela z toalety zpátky do spacáku a vypadala, že patrně neviděla ani sama sebe v zrcadle, natož někoho jiného. Ianto a Luna jí navzdory etiketě, zákonům logiky i fyziky dali přednost a uhnul každý na jinou stranu.
Mezi krabičkami s čajem, kávou a hrnky různých tvarů a barev, mezi nimiž našla nejvýše dva ze stejné sady, ji zaujal ledabyle načmáraný nápis „yogi“. Natáhla se pro ni, otevřela ji a přičichla. Zázvor. Určitě. Možná i skořice. A… pepř?
„To je koření na masalu,“ řekl jí Ianto, když sypal nějakou čajovou směs do sítka.
Luna zavřela krabičku. „Čaj vařený v mléce?“
„Ano. Ale louhuji ho spolu s kořením, pak se rychleji rozleží.“
„A cukr dáváte s kořením, nebo až nakonec?“
„S kořením.“ Usmál se. Na malý okamžik.
Luna zjistila, že by potřebovala být asi o pět centimetrů vyšší.
„Já to tam dám.“ Ianto se natáhl do skříňky a když ji zavíral, zavadil o konvičku s čajem. „Ksakru!“
Vzápětí ztuhl. „Co…?“ zalapal po dechu.
Konvička stále visela ve vzduchu vedle okraje stolu.
Tohle už se mně nestalo patnáct let, napadlo Lunu jako první. Zhluboka se nadechla a beze slova chytila konvičku za ouško a postavila ji zpátky na stůl.
Ianto pro změnu začal zírat na Lunu, ale tvářil se pořád stejně vyděšeně.
„Asi už to budou tři minuty,“ řekla. „Já to sítko vyndám.“ Když vysypala lístky do odpadkového koše, vytáhla dva šálky z kredence a jeden podala Iantovi. Zareagoval opožděně. „Než to půjdete říct jemu,“ kývla přibližně směrem, kde teď osamoceně vysedával Jack a čekal na ně, „dejte mně chvíli na vysvětlení.“
Vzala konvičku, posadila se zády k lince, počkala, až se posadí i on, nalila oběma čaj a položila konvičku na zem mezi ně. Ianto se opřel o stěnu a mlčel. Vypadalo to jako souhlas.
„Říká se tomu telekineze, myslím. Už jsem se s tím narodila. Tohle,“ ukázala na konvičku, „se mně jako dítěti stávalo často. Pak sem se naučila to ovládat. Taky mi dost pomáhala rodina. Máme to do jisté míry v rodině. Já dokonce dokážu takhle pohybovat věcmi.“
Přikývl. Zdálo se jí, že o něčem usilovně přemýšlí.
„Možná si říkáte, že mně to otevírá velké možnosti. Navíc v prostředí, kde není prakticky žádná technika. Není to pravda. Vůbec není o co stát, věřte mi. Takže jsem se naučila mít to pod kontrolou a nepoužívám to. Vlastně… vyjma rodiny a přátel z dětství o tom nikdo neví. Každý máme svoje tajemství,“ dodala. „Nechte ně to moje. Prosím.“
Neříkal nic.
„Nejde jen o mě. Nechci, aby měla moje rodina nepříjemnosti.“
„Nakolik to dokážete ovládat?“ zeptal se.
„Tak, abych to měla pod kontrolou. Nikdy jsme nezkoušela, co dokážu. Takže to pořádně nevím. A rozhodně to nehodlám nikdy používat.“
„Kvůli tomu jsem se neptal.“
Luna povytáhla obočí.
„Možná… byste mně mohla pomoci…“ Zavrtěl se a podíval do chodby. „Tady o tom nemůžeme mluvit.“
Jen přikývla. Odpovědí jí byl další kratičký úsměv.
Do kuchyňky nakoukl Jack a když obhlédl situaci, sedl si vedle Luny na zem. „Vy jste došli k názoru, že už bych žádný čaj pít neměl?“
„Ne,“ řekla rychle Luna. „Ale asi se rozloučím a půjdu do postele.“
„To zní nebezpečně.“
Luna se zvedla na nohy. Ještě vrhla rychlý pohled na Ianta. On na chvíli zvedl oči k ní a pak si nalil další šálek čaje. Neřekne nic. Určitě ne dřív, než spolu někde proberou ten jeho problém, o kterém nechce s kolegy mluvit. „Dobrou noc,“ řekla.
Jack se na ni zazubil. „Pusa nebude?“
Najednou ji přepadla inspirace. Překročila Jackovy natažené nohy, sedla si na bobek, jednu ruku mu položila na temeno a vlepila mu pusu na čelo. „A nezlobte tady,“ dodala a nějak se jí povedlo odejít z kuchyně a zachovat přitom zcela vážný výraz.
Když zahnula do chodby, zaslechla za sebou dvouhlasný výbuch smíchu.

Ráno se probudila jako poslední. S bolestí hlavy a sílícím pocitem, že něco je velmi špatně. Za to první možná mohla přemíra japonského zeleného čaje. Na tom druhém mohl mít malý podíl Jack Harkness, který ji znepokojoval, a rozhodně za to nemohly ty jeho studeně modré pohledy, ze kterých podezíravost jen čišela.
Telefonní číslo Cho Changové mohla poplést. Nikdy je nepoužívala. Telefonům věřila ještě méně než letaxové síti. Tosh ji nedokázala dohledat. Tohle divné není. Luna se narodila u svatého Munga. Mudlovské nemocnice ani školy nikdy zevnitř neviděla. Tosh se tvářila divně, ale řekla, že v tom případě není divu, že o ní nikde nejsou záznamy. Jack si nebral servítky a prohodil něco o tom, že si tohle vysvětlení musí zapamatovat a jednou by se mu mohlo hodit.
Owen jí řekl, že je v Cardiffu. V tomtéž Cardiffu, ve kterém ještě včera bylo normální magické podloží jako všude jinde na světě. Možná o pár set nebo tisíc metrů dál. Luně to nedávalo smysl. A byla si jistá, že oni jí rozhodně nic vysvětlovat nehodlají. Drží se pravidel o utajení. Stejně jako ona.
Docela se začínala těšit na cestu na letiště. Pokud se nachází v místě nějakého anachronismu, měli by z něj dříve nebo později vyjet. Možná by to i vysvětlovalo, proč se jí to sledovací kouzlo nepovedlo. Možná vešla do prostoru, kde už magické podloží není, a nevšimla si toho.
Ianto jí nabídl kávu. Vypadal, jako kdyby chtěl něco říct. Jen malý moment. Teď mu za to byla vděčná. Už tak měla svých starostí dost.
Něco musela přehlédnout.
Když si míchala kávu, padl její pohled na náramek. Úplně na něj zapomněla. Nesmíš si ho za žádných okolností sundat. Ne. Neudělám to. I přesto, že nevím, kdo jsi, protože když jsem tě chtěla vystopovat, skončila jsem tady.
Anebo jsi to věděl? Že objevím v náramku zachycený vlas, vlezu do špatného místa, nachystám si stopovací kouzlo a skončím tady?
Schovala se na toaletách a sáhla po zapínání náramku.
Nesmíš si ho za žádných okolností sundat…
Vytáhla z rukávu hůlku. Nosila ji tam vždycky, když šla někam mezi mudly. Jen jednoduché zjišťovací kouzlo.
Stříbrná. To stříbrné vlákno. Aktivní část. Velmi silná magická ochrana.
Luna schovala hůlku zpátky do rukávu a promnula si čelo. Hlava ji rozbolela o něco víc.
„… nalij si jednoduše panáka,“ zaslechla někde zpoza monitorů Owenův hlas, když procházela kolem. „Čím ses zkazila, tím se naprav.“
Sedla si zpátky k Iantovi. „Lambda,“ řekla, když zjistila, kam směřuje jeho pohled. „Je to moje poznávací značka. Ve škole jsem jich vyrobila hromady.“
Jen přikývl. Možná chtěl mlčet. Možná poznal, že se Luně chce mlčet.
Nepřítomně pohladila Myfanwy, která se snesla dolů a posadila se jí na klín.
Cardiff. Anomálie. Záhadný cizinec, se kterým se už někdy musela setkat, a pořád si nemohla vzpomenout, odkud ho zná. Náramek s tak silným jádrem, že by ji ochránilo snad i proti posednutí démonem. Lidé, kteří jí ani nechtějí říct, z čeho ji podezírají, a vede je člověk, na kterém je cosi nelidského.
A nakonec tahle… mrtvá zóna. Magické podloží je všude na světě. Je součástí zemské kůry. Tak proč není v Cardiffu?
Nedávalo to smysl.
A začínalo ji to děsit.

Komentáře (archiv): 

Po, 2009-12-28 22:09 — Kleio
Uííp

Tak ještě dál, tohle se mi líbí a je to napínavý. *spěchá k další části*

Pá, 2009-12-25 22:57 — Jacomo
Snad mi to odpustíte, ale

Snad mi odpustíte, že vůbec netuším, kdo nebo co je to Ianto, Myfanwy či Cardiff, když budu slavnostě přísahat, že jsem připravena ke každé další části. Připravena a velmi, velmi zvědava.

So, 2009-12-26 12:32 — neviathiel
Vždycky se snažím psát

Vždycky se snažím psát crossovery tak, aby se člověk obešel bez znalosti toho "méne známého" kánonu - tak doufám, že se neztratíš.
Ale obávám se, že mně trochu ujela ta první neznámá osoba na začátku (ale vážně, já si stojím za tím, že desátá podoba Doktora krapet do zrzava je! A nezkoušejte mně to vymluvit! :-D)

Po, 2009-12-28 22:09 — Kleio
Desátý doktor

No... když je speciálně osvětlený, tak jo, dejme tomu, že je kapku nazrzlý. ;)

Ne, 2010-01-03 12:05 — neviathiel
Ale méně, než by chtěl:D

Ale méně, než by chtěl:D

Pá, 2009-12-25 22:24 — Aveva
Jaj, Myfanwy! Tu mám ještě

Jaj, Myfanwy! Tu mám ještě radši než Ianta!
Těším se na další pokračování ;o)

Pá, 2009-12-25 23:32 — neviathiel
Myfanwy mám nejradši, abych

Myfanwy mám nejradši, abych pravdu řekla...

Pá, 2009-12-25 20:16 — Arengil
To ještě bude zajímavý...

To ještě bude zajímavý...

Pá, 2009-12-25 23:30 — neviathiel
Doufám, že bude:)

Doufám, že bude:)

Klíčová slova: 
-A A +A