Mrtvá zóna 6

Obrázek uživatele neviathiel
Rok: 
Rok 2 009

Poslední část. Bez technoblábolů. Bez fyziky. A světě div se, i bez drastickýh pasáží.
Plus jedna ukradená hláška, ale už ani já sama nevím, odkud.

Ianto musel zavřít oči. Cítil se jako před pěti lety na vrcholku Snowdonu. Tehdy ho fackoval vítr ještě ostřejší než polední slunce, ale aspoň měl sluneční brýle. Nadechl se. Ne, nemá zlomená žebra.
Zády po stěně sjel dolů k zemi a rozhlédl se kolem sebe. Suzie – ta věc, co ji ovládala – nebyla nikde v dohledu. Neviděl ani Jacka. Démoni jsou omezení možnostmi svého hostitele, řekla mu Luna, předtím, než ji Jack odvezl k zóně. Tomuhle stačila Suziina fyzická síla na to, aby sejmul Jacka pravým hákem a přitom jí očividně vymknul zápěstí.
Uvědomil si, že má pořád ještě sevřené pěsti a ruce zkřížené na hrudi. Totéž udělala Luna před pár hodinami ve městě, když běžela na můstek a Akhekh proti ní hodil modrobílou světelnou kouli. Luna také říkala, že tohle gesto odráží magii a v malé míře by to mohlo fungovat i jemu. Rána od démona ho jen strčila ke stěně a vyrazila mu dech. Čekal větší. Asi takovou, jaká o pár vteřin dřív vyrazila dveře a shodila na zem Jacka, který stál těsně u nich.
Tiše se přesunul k okraji převráceného stolu a vykoukl přes něj. Na zemi před ním se povalovalo cosi, co identifikoval jako zlomený horní kryt Jackova mobilu.
Naprosté ticho.
Neodvážil se na nikoho zavolat.
„Někde tady jsi. Vím to.“
Ianto mlčel. Ze své pozice nedokázal přesně určit, odkud hlas přichází, ale byl blízko.
Osvětlení najednou změnilo barvu. Z normálního na nouzové. Někdo musel vypnout generátor. Takže proti Akhekhovi není sám. Zablokuj východy. Už tě to určitě napadlo.
„Poskládal jsi zrcadlový štít. To tě naučila Luna, že?“
Neodvážil se ani pohnout. Teď už si byl jistý, že je přímo za tímhle stolem. Jakmile se tam podívám, dostanu se mu na dosah.
„Je to jedna velká ironie, věděl jsi to? Ona ví, že možná brzy zemře. Řekla mi to. Ví to už dávno. Ale ona ještě nechce umřít. Opravdu nechce. Udělala by cokoliv.“
Dobrý pokus, ale tímhle mě opravdu nepřekvapíš, pomyslel si Ianto. Otočil hlavu ke stěně. Žádná překážka. Musí se dostat co nejdál odtud, než se zvedne na nohy a upozorní na sebe.
„Příští kouzlo ji už asi zabije,“ řekl Akhekh za ním. „Ale ty ji můžeš zachránit. Dobře víš, jak. To ti určitě Luna řekla taky.“
„Najdi si jiný terč.“ Odtud může otevřít trhlinu. Třeba to neví. Ale Ianto tohle riskovat nehodlal. A jestli Akhekh nemá komu jinému vlézt do hlavy, rozhodně nebude další pokusy o magii riskovat.
Narovnal se.
První, koho uviděl, byl Jack krčící se za prosklenou skříní, který mu gestem naznačil, že má zase zalézt. Ze Suzie viděl jen nohy. Musí sedět na zemi u stolu, za kterým se Ianto schoval.
Ianto se přikrčil, udělal dva kroky zpátky ke stolu a sedl si na zem.
„Anebo už žádný jiný terč nemáš?“ řekl nahlas. „Došly ti možnosti?“
„Ale kdepak. Ani zdaleka. Ona se z toho brzy vzpamatuje. Ale mám takový dojem, že možnosti došly vám.“
Něco slabounce klaplo kousek od místa, kde viděl Jacka. Anebo se mu to jen zdá?
„Nemáte nejmenší šanci vyhrát. Už jsi to pochopil?“
„Jsi si tím opravdu tak jistý?“ odsekl Ianto. Položil ruku na desku stolu. Žádné zachvění, žádný pohyb.
„Vylez ven. Pojď sem za mnou a nezabiju tě.“
Tady něco nehraje, došlo mu najednou. Luna a ten chlap, který se k ní venku přidal a Jack ho evidentně zná, mají jen jeden náramek. Někdo z nich pobíhá po Cathaysu bez štítu proti démonům.
„Chceš čekat? Na smrt téhle ženy? Tím se nezachráníš.“
„A co se stane, až ji opustíš? Existuje ještě vůbec Suzie?“
Smích. „Tak tohle tě trápí? Chceš s ní mluvit?“
„Ano.“
Ticho. Přes desku stolu ucítil pohyb. „Moje hlava,“ zasténala Suzie. „Ianto. Nevěř mu, ještě pořád potře –“
„Chyť to!“ zařval Jack někde blízko.
Následoval bolestný výkřik. Její.
Ianto vyskočil na nohy.
„Tak to bychom měli,“ pronesl Jack, klekl si k Suzie a z bezvládných prstů jí vytáhl podlouhlý předmět s průhledným šedivým krytem. „Opatrně s tím, je to jako elektrický granát. Možná je to ještě nabité. Když to zmáčkneš a na chvíli povolíš, dostaneš pěknou ránu.“
„Něco se stalo,“ hlesl Ianto. „Luna si byla jistá, že se ta příšera nechce nastěhovat Suzie do hlavy.“
Jack nepřítomně přikývl. „Máš u sebe mobil? Ten můj je napadrť.“
Ozvalo se vrznutí, jak někdo stoupl na vyražené dveře.
Tosh se chytila dveří. „Zapnula jsem bezpečnostní systém a odpojila generátor a síť,“ řekla. Podívala se dolů na Suzie. „Mám to… už to asi můžu nahodit zpátky, že?“
„Jo… kde je Owen?“
„Dole na ošetřovně. Nemůže se zvednout na nohy. Praštila ho té nalomené holeně. Když jsem tam přišla, už byla pryč. Ani mě nehledala.“ Těkala pohledem z Jacka na Ianta, jako kdyby něco hledala.
Takže Owen byl s Akhekhem sám a… opravdu tě nešel hledat? Teď se mohl přesunout do hlavy komukoliv. I Ianto a Jack na sebe chvíli neviděli.
„Ksakru! Tohle nám ještě tak scházelo, podezírat se navzájem.“ Jack narovnal převrácený stůl a odkopl kus rozbitého skla. „Ianto, zavolej Luně a zeptej se… ne. Může být uvnitř zóny.“ Zvedl oči ke stropu. „Celou dobu je schovaná,“ řekl najednou. „Od té doby, co jsme přijeli s Lunou z nemocnice.“
Iantovi to došlo ve stejný okamžik, jako Tosh.
Jack si vyhrnul rukáv a stiskl tlačítko na hodinkách. Ozvalo se zapípání. Jack se rozhlédl.
Myfanwy se neobjevila.
„Tak jo. Pokud si nepřiletí ani pro svačinu, pak je jasné, že tady ten zmetek ještě pořád je.“

Gordon Welles vyjel z Crwyské magistrány nejbližší odbočkou doprava a zaparkoval přímo za zákazem stání. Dlouho se tady zdržovat nebude. Už tak vyděsil manželku tím telefonátem z práce.
Těch třicet yardů skoro přeběhl.
Skutečně se mu to nezdálo. Na chodníku bylo nějakou fosforeskující barvou nakresleno pět kružnic a uprostřed nich řecké písmeno lambda.
Sehnul se a chtěl zkusit otřít barvu z písmene, ale chodník ho zastudil tak zlověstně, že rychle ucukl.

Luna už začínala mít pocit, že jí stačí se rozhlédnout a pozná místo, které si Akhekh vybral pro kreslení dalšího magického kruhu. Sehnula se a poklepala na chodník. Nic.
Netrefila se asi o metr.
Klekla si na zem a začala s přepisováním. Možná dělá něco, co vůbec nemá smysl. Ale pokud by zůstala v zóně, možná…
Samozřejmě že to má smysl. Luna je na řadě. Možná za pět minut, možná za hodinu. Uvnitř uzavřené zóny Akhekhovi k ničemu nebude. Nepovede se mu otevřít cardiffskou trhlinu pro další démony. Může si posednout další mudly. Ale nedostane z nich víc než nejjednodušší magii.
Základna se neozývala. Nemusí to nic znamenat. V zóně není signál. Luna si dělala starosti, ale vystoupit ze zóny je teď pro ni riskantní. Akhekh se pro ni může kdykoliv vrátit.
„Luno.“
Zarazila se uprostřed pohybu a rychle se otočila za hlasem. Mapa. Musel si ji zapamatovat. Rychlým pohybem načrtla písmeno lambda a narovnala se. „Nepřekračujte hranici,“ řekla. „Nechoďte za mnou.“
Doktor se zastavil. Vypadal, že není ve své kůži. Není divu, pomyslela si Luna, jestli si taky pamatuje všechno…
„Ne, ne, nechte to být,“ řekl rychle, když se Luna obrátila, aby mohla zneviditelnit kruh. „Musíme jít. Dokážete před ním schovat své myšlenky?“
„Nevím. Nikdo mě neučil nitrobraně proti egyptským démonům.“ Zvedla ze země mapu. „Teď to nejde. Jsem sotva v polovině.“
„Tohle nemá cenu, Luno. Musíme odtud oba pryč. Co nejdříve. Je to daleko.“
„Kam?“ Neřekne mi to, odpověděla si sama. Mapa! „Ukažte mi to na mapě. Dostanu nás tam rychleji.“
Doktor se zatvářil překvapeně, ale přelétl mapu očima a ukázal na jednu křižovatku za Heath Parkem.
„Přemístím nás,“ odpověděla rychle a pevně ho chytila za paži.

Jack poslepu na druhý pokus zarazil Iantův mobil do stojánku a konečně měl volnou ruku na řadící páku. Lunino číslo bylo stále nedostupné. Cardiff už za ty desítky let znal jako vlastní boty a měl celkem dobrou představu, kde se teď ona a Doktor budou nacházet.
Anebo přinejmenším Luna. Tahle možnost se mu moc nelíbila. Ale když s ní mluvil naposledy, řekla, že je Doktor někde jinde. On rozhodně nepatří k lidem, kteří se nechají zapírat do telefonu. Ani v případě, že nechtějí mít nic společného s Torchwoodem a mají k tomu sakra dobrej důvod.
V jedné věci měl Akhekh pravdu. Život umí být nechutně ironický. Dívka, která Jackovi vrátila život – a kdyby jen to, ksakru – zemřela loni v boji o londýnskou základnu. Vinou organizace, ke které on patřil. Když objevil její jméno v seznamu mrtvých, polilo ho horko a následující hodinu seděl a tupě zíral do toho zatraceného papíru, a to ji znal jen krátkou dobu. Mnohem kratší než Doktor.
Možná jsi naštvaný na ty blázny z Londýna. Ale z nás dvou jsem to já, kdo má důvod být na toho druhého naštvaný. To tys mě nechal trčet na Satelitu 5.
Semafory nefungovaly. Tohle byla poslední věc, která by ho dneska ještě mohla překvapit. Rozhlédl se po křižovatce – prázdná.
Než se zase rozjel, sáhl po mobilu a zkusil vytočit Lunino číslo.

Luna měla v první chvíli pocit, že se netrefila na správné místo. Kolem projela dodávka s krkolomným názvem nějaké místní firmy na bočních dveřích. Přes ulici dvě telefonní budky. Asi pět yardů od nich třetí… ne. Přečetla si nápis nade dveřmi, ale moudrá z něj moc nebyla. Velšani musejí mít pořád něco extra.
Doktor se na ni nepřítomně podíval, zamrkal a na chvíli zavřel oči. Luna se mu rychle podívala na zápěstí. Náramek měl. Pak jí to došlo. Tenhle způsob dopravy špatně snášejí i lidé v jejím vlastním světě. V tomto vůbec neexistuje…
„Eh… to je normální, po přemístění. To hned přejde. Omlouvám se, zapomněla jsem na to…“
„Prostorová dezorientace,“ prohodil a vytáhl z kapsy klíče. „Nevěřil bych, že tohle někdy zažiju za bílého dne a na zemi.“
„Kam teď?“ zeptala se Luna.
„Vidíte tady tu modrou policejní budku?“
„Ano… aha. Myslela jsem, že je to součást místního koloritu.“ Nevěřícně sledovala, jak Doktor odemyká dveře. Tak tohle snad ani nemá cenu zamykat, vytanulo jí na mysli, ale před ním to nahlas říkat nebudu…
Svůj názor přehodnotila ve chvíli, kdy vstoupila dovnitř. Tady už to byla kosmická loď. A vypadala nádherně. Luna zvedla hlavu a začala si ji prohlížet od stropu.
Za ní bouchly dveře. Doktor se vrhl rovnou doprostřed ke kulatému ovládacímu panelu, podíval se na monitor, přeběhl o kousek vedle a zatáhl za nějakou páku. „Startujeme,“ řekl k Luně. „Letíme odtud pryč. Řekněte to Akhekhovi Okřídlenému.“
Co chce… ne. Nesmím o tom přemýšlet.
Radši se posadila na zem.
„Jsi tady se mnou? Celou dobu víš, co dělám, že?“
„Co jsi čekala?“
Skoro ten posměšný škleb viděla před sebou. „Chceš přece mnou utéct, abys nemusela čelit následků svého vlastního rozhodnutí?“
„Nemám v úmyslu přežít na účet někoho jiného.“
Měla dojem, že to řekla nahlas.
Doktor se obrátil k ní a poskytl jí výhled na dvojici pák s cedulkami „NEPOUŽÍVAT“ a „NEPOUŽÍVAT V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ“. „Moje odpověď zní ne,“ řekl a přehodil tu s kratším nápisem.
Takže to řekla nahlas. „Je tady.“
„Skvěle.“
Chtěla se chytit sloupu, aby mohla vstát. Prsty ji neposlechly. „Myslím, že už to nestihneme,“ hlesla. „Musím ven.“
„Věřte mi.“ Naklonil se někam za panel a na chvilku jí zmizel z dohledu. „Stihneme to. Nabereme velkou rychlost. Přetížení osm gé, možná deset… tak tohle bude nepříjemné.“
„Cože?“
„Za chvíli budete vážit půl tuny a já ještě víc - to radši ani nechtějte vědět. K zemi!“
Vrhla se na zem a převalila na záda. Nad pravou polovinou těla už neměla vládu. Tu teď ovládá Akhekh. Ale zatím toho nehodlá využít. Má na všechno dost času. On ano. Strávil tisíce let v trhlině mezi světy. Co je proti tomu pár minut čekání?
U ucha jí to písklo. Proč zrovna teď? Sáhla do kapsy a levačkou nahmatala na mobilu zelené tlačítko. „Neslyším tě, doufám, že ty mně ano,“ řekla rychle do silného šumu. „Jedeme pryč. Akhekh je se mnou –“
Přetížení ji přirazilo k zemi.

Tři tóny. I bez nich bylo Jackovi jasné, že právě ztratil Lunu ze signálu. Zvuk startující Tardis se nedal splést s ničím na světě.
Nestihl to.
Zajel k chodníku a zatáhl ruční brzdu, ale motor nechal běžet.
„Sakra!“ zařval a uhodil pěstí do volantu.

Fosforeskující obrazec se zničehonic rozpadl, jako kdyby byl vysypán z písku a do toho teď někdo zafoukal. Gordon se lekl a uskočil od něj. Tenhle prach už dneska viděl. Všude na letišti, včetně střechy hangáru a křídel nefunkční cessny na dráze.
Prach se vzápětí zvedl asi stopu do vzduchu, ztratil barvu a rozletěl se v jarním vánku všude kolem. Pár částeček spadlo Gordonovi na boty. Setřepal je dolů.
Paranormální jevy…
Zatřepal hlavou. Nestat se to dnes, asi by začal uvažovat, jestli není přepracovaný a nezdálo se mi to. Dnes člověk uvěří čemukoliv.
Vrátil se zpátky to auta a pro tentokrát se to rozhodl vzít oklikou skrz centrum. Radši.

Její vlastní hrudní koš jí drtil plíce. Když se pořádně nadechla, vhrkly jí do očí slzy.
„Myslím, že bys vydržela i dvojnásobek.“
Děkuji pěkně.
„Takže chcete utéct do jiného světa? K čemu vám to pomůže…? Ach. Ta bestie.“
„Ty už víš? Ale nepomůže ti to, že?“
„Ale ano. Možná mě čarodějové zase dostanou. Ale už nebudu otálet. Až přistaneme, oba vás za tohle zabiju.“
„Bariéra. Nepustí tě zpátky do našeho světa.“
Řekla o ní Doktorovi. Když si prohlížel hieroglyf okřídlené antilopy. Tak tohle je jeho řešení. Když to nejde po dobrém…
„Kdoví. Došly vám možnosti a tak doufáte, že ta poslední vyjde.“
„Možná máš pravdu. Ale tobě dochází čas.“
„Pomyslela jsi na to, co mezitím můžu stihnout?“

Luna zavřela oči. I víčka měla strašlivě těžká. Nechtěla na to myslet.
„Zvláštní. V tomhle jste si tak podobní. Oba vás ta myšlenka neskutečně děsí.“
Náraz. Shora do hlavy. Zalapala po dechu. Bylo to jako znenadání narazit na silnou magickou bariéru, která nepustí nic živého skrz. Ledová vlna jí projela od hlavy až k patě. Najednou byla volná. Stočila se do klubíčka a zachvěla se.
Pak si uvědomila, že se loď nehýbe. Zvedla se do sedu.
„Jedenatřicátý prosinec 2006,“ řekl Doktor a rozběhl se ke dveřím. „Cardiff,“ dodal a zavřel dveře, než dovnitř vleze více zimy. „Tady to znám jako vlastní boty. Čas je fantastická věc, Luno. Počkejte tady, za chvíli jsem zpátky. Jen co vás najdu.“
Luna si uvědomila, že venku je kolem nuly a ona má na sobě džíny a halenku. Dopnula si knoflíčky až ke krku. Ani tak neměla chuť jít ven.
Cardiff, Silvestr 2006… V tu chvíli pochopila. Proč ji tam, v tom druhém Cardiffu, Doktor nepoznal, zatímco předtím – anebo za chvíli od teď, jak se to vezme – věděl, jak se jmenuje. A kde vzal náramek s její signaturou.
„Počkejte.“
Otočil se ve dveřích.
„Řekněte mi, že si ten náramek nesmím sundat. Za žádných okolností.“

Jack ucítil na tváři závan vzduchu. Uvnitř budovy poměrně neobvyklá věc. Na základně Torchwood 3 naopak natolik normální, že najednou věděl, že je všechno zase v pořádku. Zvedl hlavu. Myfanwy seděla na nejvyšší skříni a v zobáku držela holuba, který patrně ještě před chvíli poletoval kolem základny.
„Ahoj, holka,“ zamumlal Jack. „Ani nevíš, jak rád tě vidím.“
„Jacku!“
Tosh se zastavila na schodech a naklonila přes zábradlí. „Je pryč. Akhekh. A Suzie má jen něco se zápěstím, jinak je podle Owena v pořádku… Luna s tebou nepřijela?“ vyhrkla.
Zavrtěl hlavou. Najednou byl strašlivé unavený. „Sehnala si jiný odvoz,“ řekl.

Doktor se vrátil asi za půl hodiny. Luna zvedla hlavu od ovládacího panelu, který si zrovna obezřetně prohlížela. Náramek už neměl.
„Říkala jste, že bydlíte v Londýně?“
„Ano.“
„Hodím vás domů.“
Luna se pousmála. „V tom případě vás zvu na čaj.“
Přikývl, ale Luna neměla dojem, že ji vnímá. „Támhle vzadu je šatna,“ řekl, když něco nastavoval na panelu za monitorem a snažil se současně dívat na monitor. „Vemte si tam nějaký kabát, venku je pěkná zima.“
Loď se sotva znatelně zachvěla.
Luna přejela očima sbírku oblečení všech možných barev, stylů i velikostí. Její pohled přitáhl šedivý dámský s kožešinkou, který vypadal jako z předminulého století. Přehodila si ho přes ruku a vrátila se zpět.
Doktor zaslechl její kroky a zvědavě se ohlédl. „Dejte na něj pozor, nechala mi ho tady Mary Shelleyová. Neobyčejná dáma a…“ Najednou ho něco zaujalo na monitoru. „Jsme v Londýně. Ale skočili jsme o šest dní dopředu. Vypadá to…“ Zarazil se, klekl si na zem a odklopil kryt na boku. „Já to věděl. Pojistky.“
„Pojistky?“
„Spálené pojistky. Kdykoliv cestuji do tohohle vesmíru, shoří pár pojistek.“
Luna strčila ruku do rukávu kabátu po Mary Shelleyové. „Dostanete se zpátky domů?“ zeptala se. Spálené pojistky nejsou žádný problém, pokud máte po ruce náhradní. V tomhle měla poměrně přehled díky Arthuru Weasleymu, otci hned dvou jejích blízkých přátel. Ale kdoví, jak vypadají pojistky u mimozemské kosmické lodi.
„Výměna mně nikdy netrvala déle než sto čtyřicet vteřin.“
„A co máte v plánu pak?“
„Nevím,“ prohodil bezstarostně. Další pojistka v řadě byla vcelku. „A vy?“ zeptal se najednou.
„Musím mluvit s Cho. Byla tehdy na Silvestra v Cardiffu se mnou. Bude o mě mít strach.“ Je šestého ledna. Jejich fotopříloha už vyšla. „A dál… vlastně taky nevím.“
Klapl kryt. „Můžete jít se mnou,“ řekl Doktor a zvedl se na nohy.
Nebyl by to první neobvyklý výlet v jejím životě. Ani zdaleka. Naposledy si sbalila krosnu a vyrazila na sever Nového Zélandu zkoumat místní neprobádanou magickou faunu a flóru loni v září. Novinařina na volné noze má své výhody. „Díky za nabídku,“ řekla zvolna. „Musí to být fantastické, cestovat po vesmíru a v čase… Ale já toho musím ještě hodně objevit tady na Zemi. Ještě pořád jsem nenašla muchlorohé chropotaly.“
„Teď už je ani nenajdete,“ řekl Doktor náhle. „Už v devátém století byli skoro vyhynulí a žili jen ve východní Anglii. Neuvěřitelná zvířata, mimochodem.“
Luna se zarazila uprostřed kroku. „Vy jste je viděl…?“
„Chcete se na ně taky podívat?“

Šestý leden. Lunu jsem naposledy viděla před pěti dny a jednadvaceti hodinami. A je to dvanáct hodin, co jsem naposledy prošla krbem do jejího bytu, abych v něm mohla zatopit a zkontrolovat a nakrmit knihomoly v páté polici odspoda v prvním regálu zleva. Vylíhlo se jich patnáct. Druhého ledna. Nechtělo se mi tam, do té setmělé prázdnoty, ale slíbila jsem panu Lovegoodovi, že se o ně postarám, aby tam nemusel chodit on. Tehdy mi řekl, ať si nedělám starosti, že se Luna možná zase někam vydala a zapomněla dát vědět. Možná tomu sám věřil anebo chtěl věřit.
Já nevěděla, čemu věřit. Svět kolem Luny teď už vůbec nedával smysl.
Hodila jsem do krbu špetku hrst Letaxu a zatímco plameny měnily barvu, navlékla jsem na sebe svetr, sedla si na zem a počkala, jestli se přece jen Luna neozve. Zvyk je někdy silnější než logika.
Knihomolové byli pořád v hnízdě v prázdné polici. Odsypala jsem jim trochu z plechovky se sušenými pavouky, mouchami a cvrčky. Knihomolové nežerou knihy, to je všeobecně rozšířený omyl. Odložila jsem plechovku zpátky na stůl. Až tehdy jsem si toho všimla.
Ten papír na stole ráno ještě nebyl.
Posvítila jsem na něj hůlkou.

Odjela jsem se podívat na muchlorohé chropotaly. Nevím, kdy se vrátím.
Luna

Komentáře (archiv): 

So, 2012-05-12 13:14 — Rya
To byla teda jízda! Moc jsem

To byla teda jízda! Moc jsem si to užila, děkuji. Dokonalá přehlídka nápadů, scén a situací... A celý zbytek dne uvidím ty dva, jak míří za chropotaly :-)

Ne, 2010-05-30 13:34 — Rebelka
O Vánocích jsem si slíbila,

O Vánocích jsem si slíbila, že si Mrtvou zónu budu šetřit na dobu, kdy už budu přesně vedět, kdo to je Doktor a co mají pořád všichni s tou modrou budkou :). Jsem ráda, že jsem to tak udělala; i když by se mi to asi líbilo i bez znalosti fandomu, takhle to je mnohem lepší. A taky jsem nemusela na pokračování čekat.
Nadchlo mě to hrozně moc, občas jsem měla co dělat, abych si uvědomila, že nejde o kánon. Luně se určitě bude cestování moc líbit, docela by mě zajímalo, kam se všude dostanou, takže kdyby ses někdy rozhodla třeba jen pro malinké pokračování, rozhodně bych se nezlobila ;).
A stejně jako Kleio mě dostal kabát Mary Shelleyové; geny se hold nezapřou :D.

Ne, 2010-05-30 22:15 — neviathiel
Díky za milý komentář! :) Ani

Díky za milý komentář! :)
Ani jsem nečekala, že si na to dneska ještě někdo vzpomene:)

St, 2010-03-31 15:49 — Kleio
*_*

Milá Nevi,
omlouvám se, že mi tak dlouho trvalo okomentovat a ocenit tohle veledílo.
Máš můj neuvěřitelný obdiv, že jsi z mého šíleného přání dokázala vytvořit něco takového. Nečekala jsem dílo ani takového obsahu, ani takového rozsahu.
Je to... wow.
Jak to bylo na části, nestíhala jsem to pořádně číst. A pak jsem na to kvůlivá státnicím, přiznávám se bez mučení, neměla vůbec chuť. No a pak fofry... až jsem úplně zapomněla, že jsem ještě nečetla konec.
Opravdu děkuji moc, takový vánoční dárek jsem ještě nikdy nedostala.

Líbí se mi ten nápad. Líbí se mi dokonalé zacyklení věcí. A úplně ze všeho nejvíc se mi líbí kabát Mary Shelleyové.

Po, 2010-04-05 21:15 — neviathiel
Díky:) jsem ráda, že se ti

Díky:) jsem ráda, že se ti líbilo, proto jsem to taky psala...
A hlavně za ten kabát, že by ten někoho výrazně zaujal, mě vůbec nenapadlo:D

Ne, 2010-02-14 16:57 — Danae
Tak konečně.

Byl týden volna, tak jsem si to celé konečně vytiskla a přečetla. A jsem nadšená! Úplně se tetelím z toho, že něco takového bylo sepsáno v rámci Vánoční nadílky. Hrozně se mi líbí, jak jsi využila všech kanonických informací, vyfutrovala to krásně promyšlenou logickou strukturou, vymodelovala jsi napínavý příběh a nechala jsi všechny postavy jednat in character a zároveň na sebe s jiskřením narážet a chemicky reagovat. Kdybys scénáře k Torchwoodu psala ty, asi by to byl můj mnohem oblíbenější seriál.

A děkuju za větu: „Hej,“ dodal ženský hlas otráveně, „nezabil jsem tě už?“ Ta byla za odměnu ;)

Ne, 2010-02-14 17:26 — neviathiel
Díky!

Že neuhodneš, jaký film jsem viděla naposledy před psaním této kapitoly:) (Jak teď nad tím přemýšlím, tak vůbec nemám tušení, kde jsem přišla na nápad prošpikovat povídku narážkami na starou dobrou klasiku... ale děsně mě to bavilo.)

Díky moc za komentář, opravdu mě potěšil! Velký podíl na IC postavách náleží Aries, která mně to sekundárně hlídala, protože má na tyhle věci lepší čich a paměť než já, mně jdou spíš reálie a fakta (v Cardiffu bych se asi neztratila ani bez mapy, ale furt nevím, kudy se vyndávájí záznamy letových dat - ovšem Doctorovi je to asi jedno a zvolil nejkratší cestu:-)).
To, že jsem MZ psala v rámci Vánoční nadílky, má asi na výsledku dost velký podíl - takový námět by mně v životě nenapadl. Crossovery už jsem dělala dřív, ale poslední roky na ně nemám odvahu:)

So, 2010-01-30 23:31 — Lunkvil
Konečně se dostávám k tomu

Konečně se dostávám k tomu komentíku, když jsem to dočetla podruhé. Sice mě stále mátlo to neustálé střídání pohledů a nejsem si jistá, jestli jsem všechno pochopila, ale snad mám aspoň nějakou obecnou představu...
Moc se mi líbilo, jak to bylo hezky kanonické. Chropotalové jsou kouzelní. Přemísťování je báječné. A vůbec je tam spousta hezkých detailů. Ale trochu mě zklamalo, že už se neobjevila Hermiona; na začátku to vypadalo, že se dočkáme ještě nějakého vyšetřování, které by mohlo být velmi zajímavé. Třeba by se mohla objevit v nějakém pokračování, co? ;-)

Ne, 2010-01-31 00:44 — neviathiel
Nestraš s pokračováním

Nestraš s pokračováním 8-O
Díky za komentář - popravdě s Cho byla docela fuška, protože ji znám jen jako puberťačku, kterou už v 27 dávno nebude. A fuška je i s Doctorem (nepůjčujte si postavy, které nevydrží chvíli na místě, mají vlastní hlavu a místo aby se hádaly, tak se seberou a jdou si kam chtějí:). Ale aspoň jsem si potvrdila, že dokážu pracovat s postavami, když už je neumím pořádně vymýšlet:)
Mám jen rochu obavy, že si to po sobě přečtu a zjistím, že jsem nějaký důležitý fakt zapomněla vysvětlit, protože to nějak vyšumělo za pochodu. No, on mě na to určitě někdo upozorní...

Ne, 2010-01-31 15:17 — Lunkvil
Já jsem zapomněla napsat

Já jsem zapomněla napsat ještě jednu věc: naprosto mě fascinuje ten amuletní náramek, který evidentně nikdo nevyrobil, ale hezky v příběhu figuruje na principu "Time crash"... Skvělé.

Po, 2010-02-01 00:01 — neviathiel
Mně tahle myšlenka taky

Mně tahle myšlenka taky fascinuje, Time Crash mě prostě dostala - a to jsem už znala Blink.

Pá, 2010-01-29 00:40 — Aries
Ten konec je naprosto

Ten konec je naprosto skvělej. Začátek a prostředek ovšem taky. :-)

Pá, 2010-01-29 00:38 — Aveva
Jé Nevi, tys tam vrazila i

Jé Nevi, tys tam vrazila i chropotaly, to je tak milý! Já je Luně tolik přeju!
(Aneb konec se mi líbí, konec se mi moc líbí!)
A vůbec, až budu mít čas, budu si to muset přečíst znova. Už se na to těším :o)

Pá, 2010-01-29 00:42 — neviathiel
Já jí je tady přeju - navíc

Já jí je tady přeju - navíc tak nějak mám pocit, že Luna do toho Tardisu parádně sedne a byla by z ní zajímavá companion:)

Klíčová slova: 
-A A +A