Kroniky rodu Malfoyů: Lektvar šťastného manželství

Fandom: 
Rok: 
Rok 2 009

Shrnutí: O životě a nápravě Luciuse Malfoye
Varování: Od 15 let; místy ponuré, vánoční náladu zde nehledejte.
Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku a ani postavy mi nepatří.
Věnováno Chalibdě

Milá Chalibdo, vkládám sem první dvě části tvojí vánoční povídky. Velmi se ti omlouvám, že je to až teď, ale přepadlo mě několik ošklivých věcí - zkouškové období, které jsem podcenila, rodinné události a hlavně naprostá ztráta Můzy, která si vzala dovolenou - dva týdny jsem střídavě zírala na prázdný papír a vyplodila ze sebe sotva stránku textu. Dlouhé uvažování nad názvem jsem nakonec vzdala a napsala svůj první (a jediný) nápad. Taky se ti musím omluvit, že není zrovna moc (vůbec) ve vánočním duchu... a 1. kapitola především. Jsem v tom naprosto nevinně - Malfoyové mají tu odpornou tendenci, že se povídky prostě zmocní a snaží se mě vyšachovat ze hry... takže tohle z toho vylezlo. Doufám, že se ti i přesto bude líbit.
Eemh... Veselé Vánoce?

I. Prolog:

1. září 2017
Nástupiště devět a tři čtvrtě

„Určitě máš všechno?“ zeptal se Lucius Siegfrieda.
Siegfried protočil očima. „Jasně, tati, a i kdyby ne, tak mi to můžeš poslat poštou.“
„Dobře,“ odpověděl Lucius a jen s určitým vypětí potlačil povzdech.
Siegfied těkal očima po nástupišti a netrpělivostí téměř poskakoval. „Nevidíš ho někde?“
„Koho,“ zeptal se Lucius rezignovaně, přestože znal odpověď.
„Jamese přece!“
„Siegfriede.“
„No jo.“
Chlapec se navenek trochu zklidnil, ale stále nepřestával hledat svého kamaráda.
Lucius si (jako už mnohokrát dříve) pomyslel, co ho to jen přimělo přivést si domů tuhle noční můru. Byly to již téměř tři roky, během kterých musel překousnout spoustu věcí (jeho –téměř vlastní – syn v Mrzimoru!), ale nelitoval toho. Siegfried mu byl i ve svých tehdejších devíti letech skvělým společníkem a od té doby se změnil jen k lepšímu.
A byly tu i další okolnosti.
„Není támhle?“ ukázal na hlouček Weasleyů a Potterů.
„Možná… pojď,“ vyrazil Siegfried dychtivě a zamířil směrem, kterým ukázal Lucius.
„Siegfriede!“
Ale chlapec už se mu ztratil v davu.
Trochu naštvaný Lucius vykročil za ním. Už byl jen na deset metrů od nich, když k němu Siegfried přiběhl zpět. „Není tam,“ prohlásil zklamaně.
Lucius mu už chtěl říct něco ostrého o pobíhání po nástupišti plném lidí, když zaslechl Weasleyho hlas: „Podívejte, koho tu máme.“
Nejdřív ho napadlo, že mluví o něm, ale pak si povšiml, že Weasley se kouká jinam. Na nástupišti několik desítek metrů od nich stál…
Draco.
Luciusovi se zastavil dech. Byli tam, Draco, Astoria i jejich syn – jeho vnuk – Scorpius. Draco kývl směrem k Weasleymu a Potterovi a zase se odvrátil.
Draco.
Od doby, co ho viděl naposledy, se téměř nezměnil. Měl tmavý kabát upnutý až ke krku a o něčem si povídal s Astorií. A Scorpius… jako by u z oka vypadl, Lucius to poznal i na dálku.
„Tati, co se děje?“ zeptal se ho Siegfried, když viděl Luciusův strnulý výraz. „Kdo to – to je Draco?“ zeptal se zvědavě.
Lucius konečně odtrhl oči od Dracovy rodiny. „Ano, to je Draco a Astoria.“
„Aha.“
Teď to byl zase Siegfried, kdo si pozorně prohlížel novou generaci Malfoyů.
„Nechceš si s nimi jít promluvit?“ zeptal se ho náhle a úplně tím vyvedl Luciuse z míry.
„Co?“
„Můžeš to alespoň zkusit, a seznámíš mě se Scorpiem. … Pojď, tati,“ navrhl mu tiše Siegfried.
„Nechtěl jsi hledat Jamese? Nevím, jestli je to dobrý nápad….“ zaváhal Lucius. Věděl, že Siegfried ho nebude nijak odsuzovat, ať se rozhodne jakkoliv.
„Tak dobře,“ řekl po chvilce. Siegfried mu krátce, ale povzbudivě stiskl ruku, a bok po boku se vydali vstříc rozhovoru s Luciusovou rodinou – rodinou, která ho šesti lety zavrhla.

* * *

1.KAPITOLA

Květen 2014
Panství rodu Malfoyů, pracovna
00:39

„Bylo to začátkem ledna. Moji rodiče i jiní kouzelníci byli pozváni na panství Lestrangeů – to byla stará kouzelnická rodina. Proslýchalo se, že mezi jejich starším synem Rabastanem a jeho rodiči jsou nějaké neshody, proto uspořádali na jeho sedmnácté narozeniny okázalou oslavu. Bylo mi devět let.“
„Po přípitku a předání dárků nám dětem dovolili jít ven. Oba dva předchozí dny hustě sněžilo. Někdo začal sněhovou bitvu, což mi připadalo jako „porušení dekora“. Ostatní děti se dohadovaly, která z jich rodin je nejvýznamnější, jestli má ministr milenku a kdo vyhraje famfrpálový pohár. Tehdy jsem se ještě v etiketě kouzelnické smetánky moc nevyznal, ale stále jsem v sobě měl hluboce zakořeněný strach z jakékoliv chyby. A navíc… prostě jsem na to neměl náladu. Když jsem o kousek dál uviděl pás stromů, nabídly mi vhodné rozptýlení. Šel jsem se k nim podívat. Musel jsem se prodírat sněhem, který mi tehdy sahal skoro po pás, protože žádná cesta k lesíku nevedla.“
„Stromy i keře byly obaleny sněhem a jinovatkou, na koncích větví měly malé rampouchy. Mezi stromy tekl malý potůček. Slunce procházelo i sem do lesa a vrhalo mihotavé odlesky po stromech i po sněhu. Když jsem si byl jistý, že mě nikdo nevidí, ulomil jsem si jeden rampouch a strčil si ho do pusy. Bylo to zakázané, a mě bavilo zkoušet zakázané věci – když to nikdo neviděl. Šel jsem dál podél potoka – na průzkum.“
„Šel jsem asi deset minut a už jsem se chtěl vrátit, když jsem ji uviděl. Stála tam a trefovala se sněhovými koulemi do terče, který si udělala na protějším stromě. Byla mrňavá, ve tváři měla zarputilý výraz soustředění a koule házela s velkým úsilím – a také obdivuhodnou přesností, která naznačovala, že to nedělá poprvé.“

„Měla na sobě značkové oblečení a něco z ní jako by na mě křičelo – čistokrevná! A přesto měla v obličeji tolik radosti, spokojenosti… Sakra, tohle je - nemůžu! Nechci o tom mluvit. Zatracený Potter!“
Luciusovi se třásly ruce. Vstal a začal zbrkle přecházet po místnosti. Znenadání se zastavil a zabořil se zpátky do křesla, obličej schovaný v dlaních. Zkontroloval, že jeho bleskobrk (původní, bez těch „vylepšení“, jaká používala ta nána Holoubková) má stále dost pergamenu, a nadechl se k pokračování. Zadrhl se mu hlas, když si povšiml, že na stole ještě stále leží dvě ohmatané fotografie. Sebral je ze stolu a zadíval se na ně, dlouho, předlouho. Pomalu přejel prstem po tváři ženy na té první. V jeho tváři se značila bolest, stará, ale stále opravdová, živá. Byl to ale pohled na druhou fotografii, který mu dodal vůli pokračovat.

„A potom si mě všimla. Zavřískla a trefila mě koulí přímo do obličeje. A začala mi vyhrožovat, že když s ní nepostavím sněhuláka, tak na mě poví, že jsem „ulhanej skrček“ a že jsem jí strčil do sněhu – a já se jí ani nedotkl! A taky mi řekla, že mě viděla, jak jsem na její sestru vylil tu mísu s kompotem, a vrazila mi do ruky hrnec a mrkev a ukázala mi, kde už měla připravenou jednu velkou kouli. Než jsem se vzpamatoval, už jsem jí vyrobil druhou i třetí, a ona na mě celou tu dobu chrlila zprávy – že má Rabastan na škole poloviční šmejdku a že Filchové vydědili svého jediného syna, protože je moták, a že… byla toho spousta.“
„Hráli jsme si spolu asi dvě hodiny, potom jsme se vrátili zpět k ostatním. Úplně se proměnila. Už nebyla rozesmátá a divoká. Stala se z ní malá slečna, která mluvila, jen když byla tázána, zdvořile přikyvovala svým rodičům a usmívala se jen napůl – zkrátka se chovala podle protokolu. Kdybych si nebyl jistý svými smysly, myslel bych si, že se mi to v lese jen zdálo. Nedávalo to smysl.“
„Když jsme odcházeli, potřásl jsem si rukou se všemi Blacky, včetně ní. Nedala nijak najevo, co se stalo – jen jednou na mě nenápadně mrkla., Pak jsem ji rok a půl neviděl.“
„Ale setkání s ní na mě mělo velký vliv. Byla… zajímavá… přesto se uměla chovat jako dokonalá čistokrevná princeznička – a ty staré čarodějnice jí to všechno schlamstly i s navijákem! Říkaly jí „roztomilá malá dáma“ a uznale mluvily o jejích bezvadných způsobech – o té malé mrše, která mi nacpala sníh za krk, a přesto mě donutila postavit jí k sněhulákovi ještě sněžnou ženu. Tehdy jsem se rozhodl naučit se zvyky čistokrevných rodin. Měl jsem rok a půl na to, než půjdu do Bradavic – a ten čas jsem využil naplno. Ironie… to, co nedokázala moje babička za sedm let, se malé rozjívené holce povedlo za jediné odpoledne.“
„Viděl jsem ji na nástupišti, když s rodiči doprovázela Bellatrix do školy. V Bradavicích mě zařadili do Zmijozelu a já jsem ihned začal budovat svou pozici, navazovat kontakty a tajně pronikat do tajů černé magie. Nejdřív jen proto, abych si dokázal, že to, co dokáže ona, zvládnu taky - omotat si všechny kolem prstu, tak nebo onak. Došel jsem k názoru, že mě vlastně urazila a ponížila. Byl jsem rozhodnut, že až za dva roky nastoupí do Bradavic ona, bude to mé území. Ale postupně, když jsem si začal získávat uznání v nižších ročnících, jsem na ni myslel spíš se zvědavostí. Těšil jsem se, že s ní budu hrát hru na manipulaci a vliv.“
„O dva roky později konečně přijela a okamžitě šla do Zmijozelu. Ale i pak dál hrála svou roli čistokrevné holčičky. Jen já jsem občas viděl záblesky jejího vnitřního žáru. Nijak zvlášť jsme se spolu nebavili – byla o dva roky níž a holka – ale nepřestával jsem ji sledovat. Hlavou mi vrtala jedna věc – proč?“
„Proč se odhalila zrovna přede mnou, když mě viděla poprvé v životě? Proč mi věřila, že zachovám její tajemství? Co z toho měla? Nedávalo to smysl!“
„Nikdy jsem se to nedozvěděl. A nakonec jsem se o to i přestal starat. Koneckonců jsem si nebyl jistý, jestli si to sama pamatuje. Měl jsem se jí zeptat. Věřila mi.“
„Narcisa… vždycky ve mně dokázala vykřesat to nejlepší i nejhorší.
Zradil jsem ji. A nakonec i ztratil.“

* * *

25. června 2012
Panství rodu Malfoyů, sklepení

Lucius odstavil lektvar z ohně, nastavil časovací kouzlo na patnáct minut a s grácií sobě vlastní se usadil na židli. Po dvou hodinách pečlivého soustředění mohl konečně nechat své myšlenky volně plynout.
Za pět dní oslaví s Narcisou čtyřicáté výročí jejich svatby. Minulý týden zadal u vyhlášeného šperkaře z Příčné svoji objednávku a včera večer dvě úmorné hodiny vysvětloval své skřítce Timy, co a jak musí zařídit, aby bylo vše perfektní, počínaje slavnostním obědem a konče utřeným prachem v přístěnku na košťata. Narcisa totiž měla velký smysl pro detail, což byla jedna z věcí, kterou na ní Lucius zároveň miloval i nenáviděl.
Všechno muselo být perfektní, a Lucius byl pevně rozhodnut se o to postarat.
Oženil se s Narcisou o prázdninách poté, co dosáhla svých sedmnácti let, tedy kouzelnické plnoletosti. Zaujala ho už v Bradavicích, a tak neváhal a požádal svou matku, aby jménem Malfoyů kontaktovala rodinu Blacků – neslušelo by se, aby jim napsal on sám, a jeho otec nacházel více půvabu v precizně vypreparovaných žabích vnitřnostech než ve zvyklostech čistokrevných rodin.
Právě díky Abraxasově naprostému nezájmu o cokoliv, co se nedalo nakrájet, rozmačkat či podusit a vhodit do kotlíku, začala rodina Malfoyů ztrácet na významu. Luciusovi prarodiče to špatně snášeli, zvláště Abraxasova matka. Co zanedbali na svém synovi, pokusili se napravit u vnuka, a proto Luciusovi už odmala důsledně vštěpovali zásady čistokrevného rodu.
Možná až příliš důkladně. Lucius si velmi dobře pamatoval poslední návštěvu své babičky…

Podzim roku 1963
Panství rodu Malfoyů, koupelna

‚Jsem s tebou nanejvýš nespokojená, Luciusi,‘ zněl mu stále v hlavě babiččin hlas. Musel jí slíbit, že příští týden bude svou lekci ovládat lépe, než mu dovolila vzdálit se, aby se připravil k večeři.
Odhrnul si vlasy z tváře, aby si v zrcadle prohlédl alespoň ty nejviditelnější škody, a tiše sykl. Po spánku až do čela se mu táhl poměrně hluboký škrábanec a modřina kolem něj se začala vybarvovat. Opatrně navlhčil kapesník a začal si stírat kapky krve a zároveň si i chladit postiženou oblast.
‚Jestliže se to bude opakovat, budu muset být přísnější,‘ prohlásila babička Agrippa a Luciusovi z toho běhal mráz po zádech. Věděl, že by si měl pospíšit, protože přijít pozdě na večeři bylo samo o sobě porušením etikety – ale zároveň musí vypadat naprosto bezchybně, „vždy a za všech okolností, nikdy nedat najevo slabost“. A Lucius by se teď raději pral s mantichorou, než aby projevil slabost před babičkou Agrippou a jejím manželem.
Náhle se dveře koupelny otevřely. Luciusovi vyjela ruka bezmyšlenkovitě nahoru, aby zakryl svůj šrám, a sevřel se mu žaludek v domnění, že pro něj přišla jeho matka, kde tak dlouho otálí.
Místo toho vkročil do koupelny jeho otec.
„Luciusi,“ pozdravil ho Abraxas od hlavy až k patě pokrytý jakýmsi zeleným slizem, zjevně po nezdařeném pokusu.
„Dobrý večer, otče,“ odpověděl mu Lucius, otočil se k němu zády a naposledy namočil kapesník do proudu ledové vody, dobře si vědom faktu, že ho Abraxas téměř nevnímá. Když zrovna nebyl ve své laboratoři, jako by ani nebyl plně při vědomí, jeho oči získávaly skelný, napůl prázdný výraz.
„Jaký jsi měl den,“ zeptal se ho Abraxas nepřítomně, jak ze sebe pomalu odstraňoval sliz.
„Výborný, otče,“ zalhal Lucius plynule.
„To je dobře… Myslím, že se mi podařilo nalézt lektvar, který vyruší účinky mnoholičného lektvaru. Většinou sice stačí hodinu počkat, ale někdy by se hodilo mít odpověď hned.“
„Jistě,“ zamumlal Lucius.
Abraxas se na něj podíval.
„Rád bych tě zítra vzal s sebou do laboratoře… už za dva roky odjedeš do Bradavic, a bude se ti hodit mít trochu zkušeností.“ Lucius zpozorněl. „Vím, že většinu času trávíš spíše se svou matkou a babičkou, ale možná přišel čas to napravit.“
Lucius téměř nevěřil svým uším. Kdyby neměl to správné vychování, rozesmál by se od ucha k uchu a skočil by svému otci do náruče, takhle se však jen pousmál a kývl k němu hlavou: „Bude mi potěšením, otče.“
„Dobrá, dobrá… přede mnou si můžeš tyhle formality odpustit, když tu nikdo není.“ Abraxas nechal zmizet poslední zbytky slizu a pomalu si umyl ruce. „A teď už bychom měli jít na večeři, nebo – “
Slova mu odumřela na rtech. Přistoupil k Luciusovi, jemně ho uchopil za tvář a odhrnul mu vlasy.
„To… to nic není,“ zamumlal Lucius a vymanil se z jeho sevření.
„Ovšemže,“ odpověděl Abraxas, ale jeho tón byl tvrdý a v jeho pohledu se objevil záblesk, jaký tam Lucius nikdy předtím neviděl.
„Oh… právě jsem si vzpomněl, že mám ještě nějakou práci. Omluv mě u večeře, ano?“ řekl Abraxas Luciusovi a nechal ho stát v koupelně samotného.

25. června 2012
Panství rodu Malfoyů, sklepení

Babička Agrippa… Lucius se nevesele pousmál.
O týden později Agrippa bez zvláštních příznaků zemřela. Po dlouhém váhání určili bystrozoři a léčitelé jako příčinu její smrti zástavu srdce. Matka pak navlékla Luciuse do černého hábitu a celá rodina (včetně jeho otce) vyrazila na pohřeb. Projev Luciuse nebavil, a tak místo toho sledoval reakce ostatních kouzelníků. Pochopil spoustu věcí – mimo jiné to, že jen málokdo byl na pohřbu kvůli samotné Agrippě, a viděl, jak byly navazovány vztahy a upevňovány vazby mezi mnoha stranami. To ale nebylo nic proti tomu, co mu téměř vyrazilo dech.
Jeho otec a děd se vzájemně měřili pohledy; jako by mezi nimi probíhal nějaký boj beze slov. Nakonec to byl Claudius, kdo první sklonil hlavu a podal při loučení Abraxasovi ruku. Tehdy Lucius pochopil, že jsou i jiné věci než jen čistokrevný původ a skvělé způsoby, které mohou kouzelníkovi zaručit respekt – znalosti a schopnosti, síla a moc.
A v poslední době hodnota čisté krve upadala stále více v zapomnění.

Léto 2006
Panství rodu Malfoyů, ložnice

„Je to urážka! Znevažuje to veškeré tradice a zvyklosti!“
„Uklidni se, Luciusi,“ snažila se ho mírnit Narcisa.
„Je to mudlovská šmejdka! Nic jiného než špinavá, odporná – “
„Luciusi!“
„Co?!“ zeptal se Lucius Narcisy naštvaně. Jak si vůbec mohli dovolit…!
„Uvědom si, že Weasleyová byla už v Bradavicích tradičně nejlepší v ročníku – “
„Nezná naše tradice!“
„ – a hned po válce si dodělala OVCE. Na ministerstvu pracuje už několik let a viděl jsi, co všechno prosadila. Ta holka má tvrdou hlavu a není hloupá. Navíc si vzala Weasleyho, a jejich vzestup po válce – “
„Jsou to krvezrádci!“
„Luciusi. Jejich vzestup po válce nemůžeš popřít ani ty.“ Narcisa si neklidně promnula mezi prsty svůj perlový náhrdelník. „Musíš se s tím konečně smířit. Je to válečná hrdinka, Potterova nejbližší kamarádka a není neschopná, byla jen otázka času, kdy získá na ministerstvu vyšší postavení. A stále ještě není hlavou žádného odboru.“
„Ještě to aby,“ zavrčel Lucius. „Copak to nechápeš, Narciso? Všechno, na čem jsme pracovali - “
„Ne, ty nechápeš,“ vyjela na něj Narcisa tak ostře, až ho to zarazilo. „Prohráli jsme, rozumíš? Je to už osm let. OSM LET! Pán zla prohrál. Smrtijedi skončili. Čistokrevnost se dnes nenosí. My sami jsme vyvázli jen taktak, a vděčíme za to Potterovi. Začni se podle toho konečně chovat!“ Narcisa se musela nadechnout, jak to ze sebe všechno chrlila, ale hned pokračovala dál: „Víš, kdo mě včera zastavil na Příčné ulici? Andromeda se mě vyptávala, co sis to zřídil za sobotní kroužek.“
„Nechápu, že se s tou zrádkyní bavíš – “
„Je to moje sestra!“ zaječela na něj Narcisa a pomalu se přestávala ovládat. „A víš, co mi řekla? Že část bystrozorů by sem nejraději vtrhla a znovu to tu prohledali a jediné, co je od toho drží, je Potterova filozofie o tom, že nás mají nechat „pomalu se začlenit“ do společnosti. Jak dlouho to asi vydrží?!“
Lucius byl ohromený. Ministerstvo vědělo o jeho skupině? Byli to převážně ti, kteří byli svého času ještě příliš mladí, aby podporovali Pána zla, a částečně i kouzelníci z rodin, které si v minulé válce víceméně zachovali neutralitu. Lucius zatím spíše zkoumal vody a ještě jim neřekl nic konkrétního, ale plánoval vytvořit blok, který by ohromil ministerstvo a navrátil mudlovské šmejdy tam, kam patří… a to i nekonvenčními metodami.
„Tu skupinu rozpustíš, nebo jí dáš nějakou oficiálně prezentovatelnou náplň,“ oznámila mu Narcisa nekompromisně. „A jestliže potkáš Weasleyovou, tak jí poblahopřeješ k jejímu povýšení. Mluvila jsem o tom s Andromedou, Dracem i Astorií.“ Její hlas se zjemnil a Lucius si nemohl pomoci, ale musel ji obdivovat. Narcisa, přestože i jí válka vepsala do tváře několik vrásek a přidala pár šedivých vlasů, byla stále stejně krásná žena… a stejně silná. Když se na něj takhle dívala, bylo mu zatěžko jí něco odepřít, i po všech těch letech. „Máš teď špatnou pověst, drahý. Říká se, že jsi jediný smrtijed, co unikl Azkabanu… měl by ses držet při zemi… možná ještě jednou přijde tvůj čas, ale musíš být trpělivý…“
Ach… její ruce…
„Samozřejmě, Narciso.“

25. června 2012
Panství rodu Malfoyů, sklepení

Narcisa…
Nakonec nebyl takový problém dohodnout jejich svatbu.
Pověst Malfoyů byla sice dílem Luciusova otce pošramocená, ale právě v té době zastihla Blacky pohroma, když se Andromeda spustila s mudlou a proslýchalo se, že je těhotná. Tehdy měli Blackové velký zájem na tom, aby rychle provdali obě zbylé dcery a předešli tak dalšímu skandálu. Dali tedy Luciusovi souhlas, jeho matka vyjednala podrobnosti a 1. července, dva dny po Narcisině návratu z Bradavic, byla svatba.
Zprvu mezi nimi bylo jen vzájemné uznání k jejich původu, Luciusův obdiv k Narcisině kráse a oboustranná snášenlivost, což bylo víc, než s čím začínala mnohá jiná dohodnutá manželství. A postupně si začínali víc a víc rozumět.
CINK!
Patnáct minut vypršelo. Lucius opatrně odzátkoval drobnou křišťálovou lahvičku a přidal dvě kapky bledé, studeně namodralé kapaliny. Pak znovu zamíchal v kotlíku, nastavil časování na dalších patnáct minut a znovu upadl do myšlenek.
Narcisa.
Lucius se správně domníval, že Narcisa není jen rozmazlená ozdoba na okrasu (proto si ji ostatně vybral). Přesto ho překvapila síla její osobnosti. Nedávala ji najevo často, ale když už se ji rozhodla projevit, změnila se z pyšné, ale křehké ženy v nebezpečného protivníka. A Luciusovi to bylo častokrát k užitku.

15. září 1979
Panství rodu Malfoyů, ložnice/vstupní hala

„Nemáte vůbec žádné právo vstoupit to našeho domu,“ zopakovala ledově Narcisa k pěti bystrozorům ve vstupní hale. Přestože byla v jiné místnosti, Lucius slyšel každé slovo rozhovoru – pomocí prstenu, který Narcisa aktivovala, aby věděl, co se v hale odehrává. On sám právě opatrně vstával o patro výše z postele a spolu se čtyřmi domácími skřítky se chvatně snažil zamaskovat své rány z boje, které se vlivem Moodyho kouzla stále odmítaly uzavřít. Bude muset kontaktovat Severuse, ten určitě něco vymyslí… ale ne teď, až později, teď se musí zbavit těch čmuchalů z ministerstva.
„Váš manžel byl před půl hodinou poznán v bitvě u Darlingtonu, paní Malfoyová,“ prohlásil jeden z nich. Lucius sebou škubl. Poznán? Vždyť měl celou dobu masku…
„Nevím, o čem mluvíte, ale budu si stěžovat u Starostolce a také u Denního věštce! Tohle je nezákonné vniknutí do soukromého objektu. Až se kouzelnická veřejnost dozví, že bystrozoři dnes mohou bez jakéhokoliv povolení vpadnout nevinným občanům do domu – “
„Tak nevinným občanům!“ zaburácel smíchy čísi hlas, který se dosud neozval, ale Luciusovi se z něj vyrazil na čele pot. Moody, ten bastard!
„Pospěšte si,“ sykl na skřítky. Před chvílí dopil druhý dokrvující lektvar a ranou na hrudi mu stále prosakovala krev. Kouzlem ji z obvazů vyčistil a nervózně pokynul skřítkům, aby přidali další vrstvu. Ta první prosákla během přibližně osmi minut… co když to nebude stačit?
„Nevinným občanům,“ řekl Moody znova, ale teď z jeho hlasu vymizel všechen smích a místo toho zněl výhružně. „Spíš Smrtijedské verbeži, ty špíno.“
„Co si to dovolujete?!“ zaječela Narcisa a Luciusem projela vlna něhy k jeho manželce.
„Alastore, neměl bys…“
„Dost řečí!“ řekl Moody. „Kde je Malfoy? Vím, že je raněný, někde se tu schovává. Tentokrát se z toho nevykroutí, ani kdyby měl za svědka samotného ministra kouzel.“
„Kde jste byla dnes mezi šestou a devátou hodinou, paní Malfoyová?“ zeptal se jiný bystrozor (možná Longbottom? Podle hlasu těžko říct).
„Pročpak tě to zajímá, Franku, chtěls přijít na návštěvu? Měl ses ohlásit předem, příbuzné vždycky uvítám, i když se moc dobře neznáme. Nebo tys to snad nevěděl? Naši pradědečkové byli sourozenci.“
Lucius se pousmál. Tohle byla Narcisa ve své sarkastické náladě; „návštěva“ bystrozorů ji zjevně ještě nesrazila na kolena. Cítil ale, že jí dochází dech i argumenty, kterými je může zadržet, a že brzy vtrhnou dál a začnou prohledávat dům hlava nehlava, přestože povolení zjevně neměli (ale u ministra se stalo běžnou praxí udělit jim ho zpětně). „Bixy, podej mi hůl a pomoz mi,“ sykl na skřítku po své pravé straně. S její pomocí dokulhal před zrcadlo a prohlédl si výsledek jejich práce. Nic moc, v obličeji byl úplně bílý a jeho hábit na něm přes všechny ty vrstvy obvazů vypadal trochu divně, ale bude to muset stačit. „Přemísti mě o patro níž do pracovny,“ přikázal skřítce. Lucius sice nenáviděl, když se musel spoléhat na tahle mizerná stvoření, ale věděl, že dlouhou cestu pěšky by stěží zvládl – a jeho krok musel působit jistě a přesvědčivě.
Přeslechl Longbottomovu odpověď i kousek hovoru, a zaslechl až Narcisinu odpověď: „Můj manžel se před nikým neschovává, není jeho povinností osobně vyhodit všechny nezvané hosty. Ostatně jsem si jista, že za chvilku tu již bude, vaší nehorázností se vám podařilo zburcovat celý dům, děkujeme.“
Pousmál se a poté deaktivoval svůj protějšek komunikačního prstenu. Použil na svou tvář slabé kouzlo, aby nepůsobila tak bledě, a silným zastíracím kouzlem nechal zmizet své znamení zla. Stačily by dva nebo tři pokusy a stejně by se jim ho stejně podařilo odhalit, ale Lucius spoléhal, že tak daleko to nedojde. S pomocí hole se dobelhal až téměř ke vstupní hale, než ji odložil. Teď už musel spoléhat jen na své vlastní síly.
„Co se tady děje, Narciso?“ zeptal se hlasitě, když otevřel dveře a pomalým, ale jistým krokem došel k ní.
„Malfoyi!“ vyštěkl Moody a namířil na něj hůlku. „Věděl jsem, že to byl tvůj hlas.“
Lucius se téměř zachvěl, ale podařilo se mu ovládnout se a podívat se tváří v tvář muži, který se ho před necelou hodinou pokusil zabít. Cítil vedle sebe tichou oporu Narcisy.
„Moody,“ odpověděl téměř lenivě. „Co tady děláš s těmi svými poskoky? Tohle je soukromý pozemek.“
„To už říkala tvoje paní, Luciusi,“ zavrčel Moody.
„Tak co tady pořád děláš? Nemáš snad vlastní byt? Pokud bys nám snad chtěl nastěhovat nějaké mudlovské šmejdy, měl bys vědět, že tohle není azylový dům,“ podotkl Lucius ironicky. Chtěl Moodyho vyprovokovat, už neměl moc času – začínalo se mu špatně dýchat a cítil, jak se mu krev z rány na hrudi vsakuje do obvazů.
„Hra skončila, Luciusi,“ odpověděl Moody.
„Ano, skončila,“ souhlasil Lucius. „Jakožto majitel tohoto domu vám nyní přikazuji, abyste okamžitě opustili můj pozemek.“
„Ne tak rychle…“ řekl Moody, a pak sebou náhle k údivu všech škubnul a popadl Narcisu za ruku. Strhl jí rukáv nahoru a zavrčel: „Revello.“
Nic se nestalo, Narcisa mezi smrtijedy aktivně nepatřila. „Čistá,“ zamručel neochotně Moody. „A teď tenhle,“ řekl a přistoupil k Luciusovi. „Revel - “
„Petrificus totalus, Confundo,“ zaječela Narcisa a Moody se skácel k zemi. Lucius ještě nikdy neviděl svou manželku tak rozzuřenou.
„Jak si dovolujete – jak se OPOVAŽUJETE – “
„Omlouváme se, paní Malfoyová, nechtěli jsme – “
„Ven,“ řekla Narcisa ledově. Čtyři bystrozoři zvedli svého vůdce a chvatně se spakovali. Když za nimi zapadly dveře, Narcisa si zhluboka oddechla a pak se ošklivě usmála. „Tohle by mohlo s trochou úsilí Moodyho stát místo. Sice nám bude pořád překážet, ale alespoň ne jako bystrozor – Luciusi!“
Lucius už nemohl dál přemáhat bolest, stání, rozhovor a ztráta krve ho vyčerpaly. Omdlel.

25. června 2012
Panství rodu Malfoyů, sklepení

Velmi matné pozůstatky té staré jizvy měl Lucius stále ještě na hrudi. Nepamatoval si ani, jak do něj Narcisa nalila třetí a čtvrtý dokrvovací lektvar, než zavolala Severuse, který pak na něm dvě hodiny zkoušel vše možné a nemožné, než se mu podařilo ránu uzavřít. Lucius totiž nevěřil téměř nikomu.
Udělala by tohle jeho Agrippa pro jeho dědu Claudia? Pochyboval o tom. Ta stará ježibaba nenáviděla svého manžela, syna i samotného Luciuse – nikdo pro ni dlouho neplakal.
Poučen nepříliš funkčním manželstvím svých rodičů a mrazivým chladem mezi jeho prarodiči, rozhodl se Lucius vybudovat si svůj domov jako přátelštější prostředí. A možná za to mohl i fakt, že každý Narcisin upřímný úsměv v něm vyvolával jakýsi pocit dravého vítězství. Na veřejnosti sice byla chladná a zachovávala si odstup, ale v soukromí…! Tak jako tak, Lucius nikdy nelitoval těch několika měsíců, než se mu drobnými gesty a upřímností podařilo prolomit hradby mezi ním a jeho ženou.
CINK!
Poslední čtvrt hodina uplynula.
Lucius přešel ke kotlíku, vytáhl hůlku a začal odříkávat dlouhé, staré kouzlo a kreslil při tom do vzduchu záhadné obrazce. Když skončil, ustoupil o několik kroků dozadu – právě včas, neboť v kotlíku to zasyčelo a vyvalil se z něj oblak jedovatě fialové páry. Lucius přistoupil zpátky ke kotlíku a s uspokojením zjistil, že na hladině lektvaru se utvořila tenká vrstva bílé pěny. Opatrně ji odebral a vylil, pak si vzal čistou naběračku několikrát nabral ze svrchní vrstvy lektvar do pěti připravených flakónků. Zbytek lektvaru nechal zmizet.
Poté Lucius čtyři lahvičky polepil připravenými nálepkami a uklidil do skryté přihrádky v laboratoři. Z páté, poslední, upil malý doušek a opět ji zazátkoval. Nahlas pronesl: „Lucius a Narcisa Malfoyovi.“
Lucius se usmál. Byl hotov. Byl to vlastně jeho poslední dárek Narcise k tomuto výročí, ilegální, i když dosud tajně používaný Lektvar manželského štěstí – Lucius se poněkud střízlivě domníval, že jen díky němu se jeho prarodiče nikdy nezabili navzájem. On sám ho zatím připravoval jen tři dávky, tedy dost na patnáct let šťastného života – poslední vypili s Narcisou v roce, kdy padl Pán zla.
Lucius se poslední dobou hodně věnoval své skupině „pro historický vývoj“. Někteří sice odpadli, ale jemu se podařilo udržet si (víceméně) čisté ruce, a zaznamenávali první úspěchy. Zrovna minulý týden se jim podařilo prosadit odložení zákona o letaxové dopravě – měl umožnit, aby si mohli mudlovští šmejdi instalovat doma (v mudlovské oblasti!) letax, pokud dodrží určité bezpečnostní předpisy. Nebylo to moc, ale Lucius dal najevo, že je stále ještě hráč, se kterým se musí počítat.
Jen Narcisa špatně snášela, že se teď často vracel pozdě domů. Často vypadala unaveně a občas mu věnovala krátký, ale znepokojený pohled. Bylo těžké si připustit, že jeho manželka možná není úplně spokojená. Realisticky si uvědomoval, že si o něj asi dělá starosti a že by jí měl věnovat více času, proto se rozhodl připravit Lektvar manželského štěstí, aby jejich svazek opět stmelil.
Narcisa byla totiž pro Luciuse velmi důležitá.

* * *

1. července 2012
Panství rodu Malfoyů, jídelna

„Tak na zdraví a na nás dva,“ přiťukl si Lucius s Narcisou a ani si nevšiml, že její úsměv je trochu strnulý. Do její skleničky už domácí skřítka tajně přidala Lektvar manželského štěstí.
„Co myslíš, že bychom měli dát Scorpiusovi k narozeninám?“ zeptal se Lucius. „Astoria se minule tvářila jako harpyje, když jsem mu pořídil plášť a ty knihy… “
„Mluvila jsem s ní o tom,“ pokývla lehce hlavou Narcisa. „Její bratr by chtěl příštím rokem kandidovat na ministra. Nemyslím si, že by měl velkou šanci, ale ona se chce přesto vyhnout jakémukoliv skandálu. Krom toho si musíš uvědomit, že Greengrassovi byli vždycky spíše neutrální rodina – “
„Rodina zbabělců.“
„ – a zvlášť Astoria má k černé magii určitý odpor.“
„Dobře, dost o Astorii,“ odpověděl Lucius, protože se mu nechtělo v rozhovoru pokračovat. Neměl svou snachu dvakrát v lásce. „Nechceš se jít projít do zahrady?“
Zbytek večera proběhl velmi romanticky. Lucius totiž romantice rozuměl.

* * *

23. července 2012
Panství rodu Malfoyů, pracovna

Lucius znova prolistoval hromadu papírů a označil si dvě nebo tři další místa. Pak prudce vstal a začal přecházet po pokoji.
„Jak jsi daleko?“ zeptala se ho Narcisa, když vstoupila do místnosti. Zdálo se mu, že z ní cítí jakýsi chlad, ale přičetl to své únavě.
„Mají to dobře propracované,“ odpověděl Lucius a opět se zhroutil do židle, aniž by se na ni podíval. „Je tu pár detailů, ale zatím jsem nenašel nic velkého.“ Prsty si promnul ztuhlou šíji, když mu je Narcisa jemně odstrčila a sama mu začala masírovat krk.
„Hmm…“ zavrněl Lucius spokojeně a trochu se uvolnil.
„Četl jsi ten včerejší článek Rity Holoubkové?“
„Ano,“ odpověděl Lucius a zavřel oči.
„Nevěřila bych, že bude mít takovou opovážlivost…“
Narcisa se rozpovídala. Lucius jí v menších intervalech přikyvoval a se tam prohodil i nějakou větu. Už skoro usínal, když ho probudila Narcisina otázka:
„… stěžovali si, kolik lektvarů bylo zakázáno. Tvoje rodina měla například v oblibě Lektvar šťastného manželství, nebo ne?“
„Ano, jaks to zjistila? Je to svým způsobem rodinné tajemství. Připravovali ho celé generace Malfoyů – i když spíše pro kontrolu čistoty linie než cokoliv jiného.“
„Samozřejmě,“ odpověděla Narcisa s nádechem sarkasmu a ukončila svou masáž. „Tak. Pomohlo to?“
„Děkuji,“ odpověděl Lucius.
Vzápětí Narcisa odešla a on se opět sklonil nad svými papíry.

15. srpna 2012
Ministerstvo kouzel, hala

Lucius mířil na setkání s hlavou odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci; působením jeho skupiny a drobným tlakem na různých místech se podařilo prosadit, že ho opět jmenovali externím poradcem (kdysi měl sice namířeno mnohem, mnohem výš, ale i toto byl úspěch). Procházel právě kolem fontány, když ho znenadání někdo uchopil za rameno a zastavil. Lucius se prudce otočil a připravil si ostrou odpověď –
„Draco?“
„Otče,“ pozdravil ho formálně jeho syn. „Musíme si promluvit – o soukromých záležitostech.“
„Dobře, můžeš se zastavit zítra – “
„Hned,“ přerušil ho Draco pevně. „Tady nebo někde, kde bude více klidu, ale hned.“
Lucius si povzdechl. Nechtělo se mu řešit soukromé věci mezi lidmi, ale setkání pro něj bylo důležité a nemohl si dovolit ztratit příliš mnoho času.
„Je to Astoria?“ zeptal se a nechal ve vzduchu viset nevyřčené slovo „zase“.
„Ne, nejde o Astorii, ale o Narcisu,“ vyvedl Luciuse z míry Draco.
„Narcisa?“ zeptal se naprosto zmateně.
„Ničeho sis nevšiml, otče?“ zeptal se ho Draco ostře. „Něco s ní není v pořádku. Měl by sis s ní promluvit. Kdys s ní vlastně naposled doopravdy mluvil?“ zeptal se ho ještě útočněji.
„Zacházíš už trochu moc daleko,“ zavrčel Lucius výhružně.
„Jen na ni dej pozor“, zopakoval Draco a v hlase u zazněla starost.
Poté se rozešli.

23. srpna 2012
Panství rodu Malfoyů, jídelna

„Jsi v pořádku? Není ti nic?“ zeptal se Lucius Narcisy.
Nebylo to, že by na rozhovor s Drace zapomněl… jen neměl kdy dříve se Narcisy zeptat. Opravdu nevypadala dobře.
„Ne, nic mi není. Nic nového,“ odpověděla mu Narcisa.
„Jsi si tím jistá? Vypadáš trochu …“
„Naprosto.“
Lucius tedy jen nevěřícně pokrčil rameny a večeřel dál.

31. srpna 2012
Panství rodu Malfoyů, zahrada
23:45

Prásk!
Lucius se přemístil k vratům domu, otevřel je a vešel dovnitř; ochranná síť kouzel se za ním zase zavřela. Bylo už velmi pozdě, ale Lucius byl spokojený. Podařilo se mu konečně dosáhnout vratkého spojenectví s Theodorem Nottem, který slíbil, že podpoří některé jeho návrhy u Starostolce. S Notty byla vždycky tahle potíž – mohli sympatizovat s kýmkoliv, dokonce mu i přísahat věrnost, ale vždycky si chtěli udržet jistý stupeň nezávislosti.
Lucius si uvědomil, že se mu ještě nechce dovnitř. Odbočil na cestu kolem domu.
Narcisa se k němu poslední týden chovala odtažitě, od jejich rozhovoru u večeře s ním téměř přestala mluvit. Nechápal proč. Dráždilo ho to, lezlo u to na nervy. Proč?
Mimoděk si vzpomněl, že se ho za poslední čtyři dny snažila několikrát kontaktovat Andromeda Tonksová. Pousmál se nad tou ironií: jedna Blackovic sestra nechtěla mluvit s ním, s druhou zas odmítl mluvit on.
Někde o kus dál zavřískl páv.
Lucius se zamračil. Dříve si toho nevšiml, ale teď si uvědomil, že jeho vztah s Narcisou ochládal už několik měsíců. Oči mu padly na velký keř plný bílých růží. Rukou v kožené rukavici sáhl po jedné z nich a surově ji z keře urval; její trny se mu zabodly do dlaně. Růži nedbale upustil na cestičku, stáhl si rukavici a prohlédl si tři rudé tečky na své ruce. Luciusovi nevadila bolest ani krev, ale na rozdíl od Narcisiny druhé sestry, šílené Bellatrix, v něm nevyvolávaly žádné potěšení ani radost. Bavilo ho mít převahu, ovládat krvezrádce a mudly a odkazovat je na jejich pravé místo – právě proto tak obdivoval kletbu Imperius. Bylo to jeho přirozené právo.
Druhou, nezraněnou rukou zvedl ze štěrku ušpiněnou růži. Právě takové růže měli na stole, když s Narcisou před dvěma měsíci slavili své výročí a pili lektvar šťastného manželství –
Ne.
To – ne. To nebylo možné. Narcisa by nikdy – nebo ano?
Růže mu vypadla z prstů. Luciuse zaplavila vzpomínka.
Rozběhl se k domu.

22. prosince 1961
Panství rodu Malfoyů, laboratoř

Sedmiletý Lucius se díval, jak jeho dědeček Claudius dokončuje složitý lektvar. Bylo tři dny před Vánocemi a Luciusova matka se vypravila do Příčné ulice „koupit jídlo na vánoční oběd“. Lucius si pohrdavě odfrkl – trik s „kouzelným zjevením dárků“ prokoukl, už když mu byli čtyři roky. Ale nic neříkal. Takhle ho alespoň děda vzal do laboratoře, zatímco matka „kupovala krocana a tak dále“. Výhodné.
„Lektvar šťastného manželství,“ poučoval ho děda, „funguje přesně takhle – přináší manželům štěstí. Samozřejmě funguje jen tehdy, je-li manželství nenarušené.“
„Nenarušené?“ zeptal se malý Lucius zvědavě.
„Ano. To pochopíš, až budeš starší. I ty, můj vnuku, budeš jednou připravovat tento lektvar. A teď přidáme – “

31. srpna 2012
Panství rodu Malfoyů, zahrada
23:52

Nenarušené.
Lucius běžel po cestě ke dveřím do domu a téměř se třásl hněvem. To slovo ho pálilo jako rozžhavený drát. Mohla se snad Narcisa opovážit …!
Náhle se prudce zastavil, jak mu hlavou prolétla ještě děsivější myšlenka. Dnes bylo jedenatřicátého, za – půl? čtvrt hodiny? – už bude prvního. Rychle se podíval na hodinky a žaludek se mu sevřel. Bylo to nepravděpodobné… ničeho si přece nevšiml… ale přesto…
Všechno by se tím vysvětlovalo.
Luciusovi se téměř podlomila kolena. Rozběhl se ještě rychleji, ale tentokrát ho poháněl děsivý strach – strach o Narcisu.

31. srpna 2012
Panství rodu Malfoyů, 1. patro/ložnice
23:56

Už na schodech slyšel Narcisiny nelidské výkřiky bolesti a každý z nich mu lámal srdce. Rozrazil dveře a vpadl dovnitř.
Jediný pohled na postel s nebesy a všechna síla ho opustila. Ležela tam, prsty křečovitě svírala přikrývku, tváře a hrdlo měla rozdrásané svými nehty. Zastírací kouzlo z ní spadlo a Lucius si povšiml, jak staře, zničeně vypadá… její krásné vlasy zešedly a vypadaly zcuchaně, jako by si je sama rvala z hlavy. Nejstrašnější ze všeho však byly její oči, které si ho právě teď povšimly; šílené oči, které se na něj dívaly se směsicí odporu a posměchu.
„Vítej domů, Luciu – áárgh!“ zaječela, když jí tělem projela další děsivá křeč.
„Narciso….“
„No, asi jsem – nebyla – dokonalá manželka,“ vyrazila ze sebe přerývaně, „ostatně ty ses – áágh! – poslední dobou – taky moc nevyznamenal.“
„Uhni,“ vyjel Lucius na skřítku, která stála vedle Narcisy a přerušovaně kvílela. „Kdo to byl, Narciso?“
„Nikdy… nikdy ti… “
„Musíš mi to říct!“ naléhal na ni Lucius zoufale. „Narciso, Ciso, existuje lektvar, potřebuji jen kapku jeho krve – “
„Žádné – další – lektvary,“ zasípala Narcisa. „Žádná krev. Jsi – hrdý? Tvoje čest – nebude – “
„Nebuď sakra tak tvrdohlavá,“ zakřičel na ni Lucius a třásl se mu hlas. „Musíš mi to říct - Legillimens!“
Pronikl do její mysli, ale narazil jen na děsivý chaos. A cítil, že ho obviňuje – cítil její bolest a stesk, touhu po to, co mohlo být –
Vytrhl se z pasti její mysli. Náhle mu zableskla poslední naděje. Vzal její ruku do své a začal chvatně latinsky odříkávat: „Ruším pouto mezi námi, nevážu tě a odpouštím ti.“
Pustil její ruku a objal ji. Přestala sebou tak zoufale škubat. Lucius si lehce oddechl a začal ze sebe chrlit vodopád slov: „Fungovalo to? Je to lepší, Ciso? Je mi to líto… bolí tě to pořád? Prosím tě, řekni něco. Narciso. Narciso! NARCISO!!!“
O patro níže odbily hodiny půlnoc.

* * *

1. září 2012
Panství rodu Malfoyů, ložnice
7:00

Lucius stále svíral Narcisino chladné tělo a žebral za odpověď, kterou už nikdy nedostal. Slzy mu dávno došly a hlas se změnil do chraptivého šepotu, ale stále popíral skutečnost před sebou. Tak ho také ráno našla Andromeda Tonksová. Od jejich lůžka ho musela násilím odtáhnout, jen s obtížemi ho donutila sníst snídani i oběd.
K večeru se Lucius rozzuřil a vřískal na ni. Neodešla.

2. září 2012
Panství rodu Malfoyů

Druhého dne už se Lucius najedl sám, i když po domě chodil jako tělo bez duše. Slyšel, že dole v hale se objevili bystrozorové – Potter a ještě jeden další – a také slyšel, že je Andromeda odvedla k Ní. Krátce nato zase odešli.

Podzim 2012
Panství rodu Malfoyů

Dalších několik dní se o něj Andromeda starala. Lucius se pomalu dostal ze své apatie natolik, že byl schopen sám procházet po prázdném domě. Jednoho dne mu Andromeda řekla, že odchází, a nechala ho v péči domácích skřítků. Jen pokýval hlavou a dál hleděl do prázdna.
„Proč?“ zeptal se jí, když už byla ve dveřích.
„Byla to moje sestra. Patříš do rodiny.“
„Už ne.“
Ticho.
„Můžeš se někdy zastavit, kdybys potřeboval.“
„To není nutné.“
Odešla. Nepoděkoval jí, byl přece Malfoy…
Dohonil ji u brány, když se chystala odmístit.
„Andromedo? Děkuji.“
Přikývla a s prásknutím zmizela pryč.
Poté ji další dva roky neviděl.

Klíčová slova: 
-A A +A