Osm týdnů, osm let 1

Obrázek uživatele ioannina
Fandom: 
Rok: 
Rok 2 010

Shrnutí: Naučit se znovu důvěřovat, když člověka někdo zradil, je hrozně těžké. Jsou skutky a slova, na které se nezapomíná.

Severin Waters, Richard Whiting, Velemir Divjakov, Hugh Talbot a několik dalších

Rating: 15+
Varování: náboženská témata, lehce heretické motivy, smrt.

Poděkování: Sandriel za betaread a za nepřekonatelnou podporu (nejen) při zjišťování reálií.

A/N: Děj se odehrává v době vlády Jindřicha VIII., v letech, kdy v Anglii docházelo k rušení klášterů. Richard Whiting je historická postava, opat kláštera v Glastonbury. Bližší informace například zde a konkrétněji zde (oboje anglicky; spoiler).
V místech, kde cituji Bibli, cituji z Vulgaty a ekumenického překladu, u modliteb z kancionálů a jiných dostupných zdrojů; nepřekládám. Proto se latinská a česká verze trochu liší. Občas mírně přizpůsobuji kontextu. (Byli jste varováni.)
Povídka je psaná jako vánoční dárek pro Profesora. Doufám, že se ti bude líbit a že jsem si tvoje přání, aby tam byla samota, nevyložila příliš doslovně. Vypadá to, že v tomhle příběhu jsou podobná témata nebezpečná.
Taky se ti omlouvám, že to není drabble. Nešlo to. Příběh se mě zmocnil a nedovolil mi vymýšlet si.

        ------------------
        Osm týdnů, osm let
        ------------------

        „Jsem rád, že jsi tady.“
        Chlapec v odrbané a příliš krátké kutně vyskočil z klekátka, vyděšeně se nadechl a honem se stáhl ke zdi. Jeho oči v pološeru blýskaly, jak jimi střílel ze strany na stranu. Mnich, který na něj prve promluvil, se opíral rukou o kraj lavice a trochu se usmíval. Chlapec si olízl rty. Pomalu mu docházel význam pronesených slov.
        „Modlil ses k Naší Paní,“ řekl mnich.
        Chlapec ostražitě přikývl.
        „Taky sem rád chodím.“ Mnich pohnul rukou na vysokém opěradle lavice. Prsten na jeho prostředníčku zachytil odlesk světla z hlavní lodi a rozhodil po okolí maličká prasátka.
        „Mám... líbí se mi tahle socha,“ odkašlal si chlapec. „Je si tu hodně podobná.“
        Mnich stáhl ruku z lavice. Překvapeně se naklonil k chlapci. „To si myslíš? Nebo jsi ji snad viděl?“
        Chlapec se nahrbil. Pokusil se zavrtat do zdi kaple. „Bylo by to podle vás... rouhání? Od někoho jako jsem já?“
        „Ne. Vůbec ne.“ Mnich se usmál, ani ne tak ústy, jako očima. „Třeba mi někdy povíš, jak to bylo.“
        Chlapec střelil pohledem k průchodu mezi klekátkem a lavicí, příliš úzkému pro jeho strach. „Proč ne? Proč si to nemyslíte?“ vyrazil vzdorně. Pak zamrkal, zadíval se na prsten a krotčeji dodal: „Otče opate.“
        Mnich neodpověděl, jen obešel okraj lavice a sedl si.
        „Jsem přece čaroděj!“ naléhal chlapec.
        „Především jsi dítě Boží, stejně jako já.“
        „To si myslíte.“
        „Jsem o tom přesvědčený.“
        Chlapec se zamračil. Popotáhl a utřel si nos rukávem. Zamyšleně zamžikal. Zaletěl očima k pokojně sedícímu muži. Nakonec zamumlal něco o tom, že musí jít, že má ještě práci do školy.
        Opat ho nechal...

        ~ · ~ · ~ · ~ · ~

        „... nás tu všechny zabít, Watersi?“
        Severin se probral – a už rychle odtahoval kotlík z ohně.
        „Kdybych tě neznal, myslel bych, žes včera musel flámovat až do bílého rána.“
        Mistrův hlas nezněl rozhněvaně; ozývaly se v něm spíš pobavené tóny. Severin přesto zrudl až za ušima. Nebýval káraný často; pokud se pamatoval, stalo se to od jeho příchodu do Dubogradu teprve potřetí. Ale stačil mu jediný pohled do kotlíku a bylo mu jasné, že dnešní práce jde k čertu. Skousl, svraštil obočí; poprášil obsah kotlíku černou solí, několikrát jím zakroužil a vylil ho do výlevky. Nabral na hadřík hrst písku a začal kotlík čistit.
        Náhle se mistr ocitl za učedníkovými zády. Jeho hlas zvážněl.
        „Pokud nedokážeš udržet potřebnou pozornost, nemáš tu co dělat.“
        Severin sklonil hlavu. Tohle bolelo. Být vyhozen pro takovou hloupou chybu... takhle pošetile si zkazit jedinou reálnou naději na slušnou budoucnost... Ale neodporoval, jen hořce zkroutil rty. Mlčky vypláchl kotlík vodou, postavil ho zpět na polici, otřel svou část desky, uklonil se a odcházel.
        „Běž se vyspat a vrať se, až budeš zase schopný práce,“ dořekl mistr Divjakov a otočil se zády ke dveřím.
        Severin se překvapeně nadechl. Takže ho... nevyhazuje?
        „Jak si přejete, mistře,“ potvrdil tiše.
        Odpověď nepřišla.
        Učedník ji ani nečekal. Rychle vyklouzl ze dveří, než si to mistr rozmyslí.

        ~ · ~ · ~ · ~ · ~

        „Měl bych vám... poděkovat za tu kutnu.“
        Znělo to podivně bezvýrazně, jako nějaká lekce odříkávaná zpaměti.
        Opat se zastavil těsně přede dveřmi.
        „Ach. No, ještě na tom nejsme tak zle, abychom pro jeden hábit navíc přišli na buben.“
        Chlapec vystoupil ze stínu. Upřeně sledoval zem pod svýma nohama a popotahoval se za založené rukávy.
        „Strýc nejspíš měl... hodně výdajů, se kterými nepočítal, víte. Navíc moje školné... a tak... Ale určitě by časem...“
        Opat byl jednání mezi glastonburským rektorem, kvestorem a Severinovým strýcem přítomen, takže dobře věděl, jak nadšeně se pan Waters tvářil jen na samotné placení školného za cizí dítě, které se vynořilo odnikud. Litoval, že se ten muž vůbec objevil, a vskrytu duše měl rektorovi za zlé, že po něm nechal tak usilovně pátrat, i když mu on, opat, několikrát navrhoval, že chlapcovo studium může hradit klášter. A ta smlouva, kterou přinutili chlapce podepsat... Ale škoda mluvit. „Vidím, že je ti to dost volné,“ řekl raději. „Cellerarius neodhadl velikost, že?“
        „Ne. Já to tak chtěl. Hodně rostu,“ odpověděl chlapec tiše.
        Opat pozvedl obočí, přikývl.
        Chlapec k němu vzhlédl, zase ho chvíli ostražitě zkoumal, a pak se konečně pousmál, jen náznakem a trochu nakřivo, jako by ho při tom pohybu bolela ústa. Potom si sáhl na ramena pro kapuci, přetáhl si ji přes hlavu a neslyšně se ztratil ve stínech.
        Opat zamířil zpět do lodi. Bylo sychravo a on se původně těšil do tepla; už nebyl nejmladší a v takovém počasí ho bolívaly klouby. Přesto teď došel ke klekátku u sochy Panny Marie, poklekl a položil předoktí sepjatých rukou na opěrku před sebou. Vlastně se ani nemodlil. Jen sledoval pohyby světla na jemně vyřezané tváři a nechával myšlenky se volně toulat.
        Měl dojem, že ho chlapec ze stínů pořád ještě pozoruje, nedůvěřivý jako divoké zvíře, které už jednou jen taktak...

        ~ · ~ · ~ · ~ · ~

        … dokončil poslední zamíchání, odložil špachtli na dřevěnou mřížku, poupravil žhavé uhlíky do lepšího tvaru – a konečně mohl dovrávorat k lůžku. Zavřel oči. Pevně se chytil pelesti. Bylo mu ještě hůř než předtím v laboratoři. Žaludek měl jako na vodě a celý svět se s ním točil. Procházel si znovu recept, ale žádné varovné signály v něm nenašel. Přemýšlel, jestli je to tedy opravdu jenom únava, nebo jestli přece jen konečně nenaletěl na jeden z mistrových chytáků. Snažil se upamatovat, čeho všeho se za poslední den dva dotkl a jestli omylem nesnědl něco, co si neprověřil... ale myšlenky mu utíkaly, nedokázal se soustředit. Hlava mu třeštila bolestí jak ještě nikdy.
        Vzdal se. Stáhl si škapulíř i svrchní hábit, skopl boty a zavrtal se pod přikrývku. Jestli se otrávil, tak je zkrátka konec: v tomhle stavu nic nenadělá.
Přitáhl si pokrývku až k očím a propadl se do mrákoty beze snů.
        Před půlnocí někdo zaklepal na dveře.
        „Severine, žiješ? Oleg sehnal nějaké pití, přidáš se?“
        Žádná odpověď. Jen se zpod prahu vyplazily přilnavé jazýčky páry.
        „Myslím, že nemáme šanci. Zase jednou propadl přízemnímu mamonu.“
        „Že se mu chce. Já si s tou dřinou radši počkám, až budu mít vlastní pečeť.“
        Vrzly dveře, vzduch prosycený výpary na okamžik prořídl. Světlo z chodby dopadlo na postavu stočenou pod přikrývkou do klubíčka.
        „Severine?“
        Nic. Ani se nepohnul. Jen žhoucí uhlíky pod kotlíkem vzplály jasněji a z místnosti se vyvalila vlna ostře kořeněné vůně.
        „No nazdar.“
        „Vezmi si deku, Nikolaji, dneska spíš u nás. Doufej, že ti moc nenačichla. Bůh ví, co to zas je.“
        Hladiny výparů se rozvířily, promísily s čerstvým vzduchem i jedna s druhou a zas se začaly usazovat v koutech.
        „Neměli bychom ho probudit a raději ho odtud vytáhnout? Mistr ho přece pustil z hodiny, že mu bylo zle.“
        „Rio, má lásko. Severin je černý mág. Buď ví, co dělá, a pak se o sebe dovede postarat sám, nebo už to neví, a pak je nejlepší od něj být co nejdál.“
        „Ale brát od něj lektvary a tahat z něj nápady, to můžete, že? Jste zbabělí.“
        „Však to není zadarmo.“
        Dveře se zase zavřely. Zvuk hlasů se vzdaloval, až utichl docela.
        Uhlíky postupně prohořívaly do nových a nových vzorců. Spirály páry nad kotlíkem se stáčely jednou doleva, podruhé doprava, přesně jak si autor receptu představoval. Vůně stoupající z lektvaru se zahušťovala a dozrávala do konečné podoby. Plnila místnost vrstvu za vrstvou.
        Do rána lektvar vychladne a bude ho možné slít.

        ~ · ~ · ~ · ~ · ~

        „Teď tam nechoď.“
        Chlapec se ohlédl. Cestičkami mezi jinovatkou pokrytými obdélníky záhonků k němu mířil starý, shrbený mnich.
        „Otec opat má nějakou návštěvu od dvora. Teď ho nemůžeš rušit.“
        „Chtěl jsem jen...“
        „Až později. Teď se to nehodí.“
        Chlapec zklamaně stáhl ústa.
        „Zatím mi můžeš pomoct třídit semínka,“ navrhl mnich.
        V chlapci se probudila zvědavost. „Takže jste to opravdu vy, kdo se tu stará o zahradu? Otče... Herberte? Vypadáte tak. Trochu jako...“ Zarazil se.
        „Co mi mé staré tělo dovolí. Už toho moc nenazvedám.“ V rozporu se svým tvrzením se mnich spokojeně rozhlédl po svém království. Suché stonky bylin jemně šelestily nad příkrovem listů, z vyčištěných a zrytých políček mezi nimi stoupala vůně zimní hlíny.
        „V... no, tam, co jsem byl dřív... chci říct, taky jsem pomáhal bratru herbaristovi. Dokonce jsem s ním i připravoval nějaké léky.“
        „Takže budeš platný pomocník,“ přikývl mnich. „A až budeme hotoví, uvaříme si heřmánkový čaj s medem, co říkáš.“
        „Hm. Tak jo.“
        Známé vůně sušených bylin a úžasná dřímající síla živých semen, kterou probouzel a zase uspával každým dotykem prstů, ukolébala chlapcovu ostražitou nedůvěru. Společná mlčenlivá práce, teplo sálající ze skromného krbu v rohu, šustivé a hrkotavé zvuky, když on nebo starý mnich shrnovali kupičky vytříděných semínek do skleněných nádob, to všechno mezi nimi splétalo pavučinu porozumění, konejšilo a uklidňovalo. Až najednou vyvstala otázka, položená zcela samozřejmě, jako by se znali po celý chlapcův život:
        „Co tu dělají ti lidi od dvora, otče Herberte?“
        „Nevím, synku.“
        „Chtějí nám ublížit?“
        „Doufám, že ne. Myslím, že král jen zjišťuje, kdo jej v jeho sporu s papežem podpoří a kdo ne.“
        „V jakém sporu?“
        „Král se chce rozvést a papež mu to nechce dovolit.“
        „Hm. Co to má společného s námi?“
        „Těžko říct, synku. Ale o vaší škole ve Staré koleji by se dozvědět nemuseli, že?“
        Chlapec se pousmál a shrnul do nádoby další semínka.
        „Vy o ní víte.“
        Starý mnich se zahleděl na chlapcovy nadané prsty. Vypadaly, jako by měly vlastní rozum, tak rychle a přesně se probíraly hromádkou, oddělovaly úlomky sušených stonků, mrtvá semena a jiné smetí od těch, ve kterých dřímal život, a skoro k tomu nepotřebovaly pomoc očí.
        „Vím, synku.“
        „Hm... Já myslel, že většina mnichů neví... Vždyť ty dveře ani nejsou pořádně vidět... A nepřipadá vám to trochu... divné, otče, klášter – a taková škola?“
        „Ne, ani ne. Jsem rád, že se náš opat a váš rektor tak dohodli.“
        „Proč?“
        Mnich se narovnal, protáhl si záda a ukázal na polici plnou herbářů, bestiářů a alchymických a lékařských knih. „Podívej se sám. Dobře si přečti jména autorů.“
        Náhle se otevřely dveře a dovnitř nahlédl glastonburský mistr iluzí.
        „Promiň, že ruším, bratře Herberte. Nemáš tu někoho od nás? – Aha, tak přece. Severin. Okamžitě běž na kolej.“
        Starý herbarista se zatvářil rozmrzele. „Nemůžeš ho tu nechat, bratře Hughu? Dám na něj pozor.“
        „Je mi líto, dnes ne. Dělá mi těžkou hlavu jeden z těch cizáků: chodí si tu všude, ruší mnichy, vlezl dokonce i do klauzury. Za chvíli určitě dorazí i sem. Rád bych posílil ochrany na spojovacích dveřích. No tak, Severine...!“
        Starý mnich se za nimi díval, jak přecházejí přes dvůr, jak mistr Talbot žáka vede za rameno, jako by byl opravdu jen neposlušným novicem, dokud nezmizeli v předsíni chrámu. Pak si povzdechl a vysypal na pracovní desku další neroztříděnou hromádku. „Škoda. Skoro bych řekl, že...“

        ~ · ~ · ~ · ~ · ~

        „... chceš přijít o pečeť dřív, než se ti ji vůbec povede získat?“
        Rachot otevírané okenice.
        Severin se instinktivně pokusil uniknout chladu a světlu pod pokrývku. Nebylo mu to vůbec platné.
        „Že se zkoušíš otrávit, to je tvoje věc. Ale že si myslíš, že budeš za mými zády prodávat na černý trh? Zbláznil ses, Watersi?“
        „To... to není pravda...“
        „Jsi tak drzý, nebo tak hloupý? Snažíš se mi namluvit, že vaříš modifikovaný Doušek dlouhého života pro někoho z kolegů?“
        Severin si promnul oči. Byly nateklé a pálily.
        „To ne, mistře.“
        „Nebo že by mi unikla nějaká objednávka z našeho špitálu?“
        Severin zavrtěl hlavou a sykl, jak ho ten pohyb zabolel.
        „Takže?“
        „Není to na prodej. Je to... dárek.“
        „Aha. Tak dárek.“
        Otevřeným oknem ledově táhlo, vítr hnal dovnitř i sníh. Nezdálo se, že to mistru Divjakovovi vadí; ovšem on byl na rozdíl od učedníka oblečený v několika vrstvách pořádné teplé vlny. Přešel ke stolu, ke kotlíku s už vychladlým lektvarem. Namočil do něj špachtli, z ní nabral trošku na špičky prstů, promnul je, přivoněl ke vzorku, opatrně ochutnal. Špachtli opláchl a osušil, vzal naběračku, i tu otřel a pak s její pomocí lektvar pozorně přelil do připraveného flakónu.
        Severin hladově sledoval každičký pohyb jeho rukou. Nestávalo se často, že by mistr demonstroval. Pak si zřejmě uvědomil, že mu mistr chce jeho lektvar vzít.
        „Počkejte!“
        Odhodil pokrývku a vyskočil – a zavrávoral a padl zpět. Zasakroval. Znovu zkusil vstát, a tentokrát přepadl dopředu. Mistr se krátce a suše zasmál a kopnutím poslal přes celou místnost otlučený plechový lavor. Jak se nádoba točila, postupně se plnila vodou.
        „Namoč si hlavu, hlupáku. Pokud to nepomůže, vyzvracej se.“
        Severin po něm od podlahy loupnul škaredým pohledem. „Otrávil jste mě.“
        „Ale kdepak. Vůbec jsem se nemusel namáhat. Tohle sis způsobil úplně sám.“
        Kotlík byl prázdný. Mistr ještě prohlédl lektvar proti světlu, pak lahvičku zazátkoval. Severin mezitím ponořil hlavu do ledové vody a teď se držel okrajů lavoru, drkotal zuby a lapal po dechu. Mistr Divjakov se ušklíbl. Zavřel okno. Zapálil kahan, umístil nad něj plochou měděnou misku a nasypal do ní několik druhů bylinek a nějaký prášek.
        „Čím jsi to zkazil, tím to napravíme,“ utrousil jakoby mimochodem.
        Odněkud vytáhl tyčinku pečetního vosku a hedvábnou šňůrku. Vypsal štítek, navlékl ho na šňůrku a převázal jí zátku na flakónku. Zakapal uzel voskem a do něj otiskl svou pečeť.
        Severinovi se podařilo vyhrabat se na nohy a natáhnout si zmrzlýma rukama hábit. Kouř z pálících se bylin mu s každým nádechem pročišťoval hlavu víc a víc. Nevolnost zvolna ustoupila, i závrať byla pryč. Doklopýtal ke stolu.
        Mistr před něj postavil flakón.
        „Takhle to má vypadat. Teď to prodáš dvacetkrát dráž. A příště se mě zeptáš na svolení předem, jasné?“ Znovu se pobaveně ušklíbl. „Možná budu dokonce tak laskavý, že ti půjčím klíč od laboratoře. Proč myslíš, že nikdo se špetkou zdravého rozumu nespí vedle kotlíku?“

        ~ · ~ · ~ · ~ · ~

        „Lhal jsem, otče opate.“
        Knězovy ruce na okamžik strnuly ve vzduchu, pak položily kalich na stůl.
        „Přišel ses vyzpovídat, synu?“
        „Ne. Možná. Já nevím.“
        Opat si povzdechl. „Pojď dál.“
        Chlapec se prosmykl dveřmi do sakristie.
        „Víte... vy jste byl ke mně hodný a já...“ Pokrčil rameny. „Říkal jsem si, že... Já se prostě bál, že se budete zlobit a že mě vyhodíte. Tak jsem vám řekl, co jste chtěl slyšet. Ale nebyla to pravda.“
        Opat stál zády k chlapci a mlčel.
        „Já vám to prostě musím říct.“
        „Dobře, Severine. Mluv.“
        Chlapec udělal pár váhavých kroků ke světlu.
        „Víte... pamatujete si... tehdy u té sochy... a vy jste se zeptal, jestli jsem se modlil, a já řekl, že ano...“
        Opat se zamyslel a přikývl.
        „Ale ne... jenom jsem tam tak byl... a vzpomínal, trochu... Bylo tam ticho... tak nějak mírně... a ona je tak hezká, víte...“ Chlapec posmrkl a vychrlil jedním dechem: „Otče opate, já bych se i třeba modlil, ale ono mi to už nejde.“
        Kněz znovu složil roušku, kterou si chystal, a odložil ji na stůl. Otočil se. Ve tváři měl pozorný, polekaný výraz. „Jak dlouho?“
        „Od té doby, co...“ Chlapec si všiml, jak se opat tváří. Vyděsil se. Couvl. „Vy se zlobíte!“
        Kněz sepjal chvějící se ruce, přitiskl si je k ústům. „Ne, Severine. Ne. Mluv, prosím.“
        Chlapec sklonil hlavu. Tmavé řasy vrhaly na jeho tváře dlouhé stíny. „Od té doby, co umřel Roger,“ zašeptal.
        „Roger?“
        „Myslím... že jste ho neměl odkud znát. V Selby. Byl tam novic, jako já.“
        „A tys s tím měl něco společného?“
        Chlapec polkl. „Ano.“
        Kněz zhluboka vzdychl, zakryl si oči. Potom poodešel od stolu, posadil se.
        „Pojď, synu. Pověz mi, co můžeš.“
        Chlapec si klekl na holý kámen vedle něj, chytil se opěrky jeho křesla, položil si čelo těsně vedle jeho ruky a začal tichým, přerušovaným hlasem vyprávět.
        „Roger byl můj kamarád, jen asi o rok o dva starší. Byl taky čaroděj, jako já...“

        ~ · ~ · ~ · ~ · ~

        … i když o tom ani jeden z nich neměl tušení, dokud se magie nezačala hlásit ke slovu. A když se to stalo, nevěděli, oč jde, a neuměli si s tím poradit.
        „Ze začátku je to hrozně zvláštní. Třeba chcete vzít ze stolu nějakou knihu, a ona k vám sama přiletí, někdy tak rychle, že vás porazí. Fouknete, a zvedne se vítr. Zadíváte se na svíčku, a on na ní naskočí plamínek. Musíte se to teprve naučit ovládat...“
        … ale v klášteře nebyl nikdo, kdo by jim dokázal vysvětlit, jak. Když ucítil to svrbění v prstech Severin, utekl vždycky na zahradu, zanořil ruce do hlíny a počkal, až země tu zvláštní sílu vstřebá; a když se mu povedlo se popálit nebo zranit, zašel si do lékárny pro nějakou mast a ošetřil se. Bez potíží se v nich vyznal, však je bratru herbaristovi pomáhal vyrábět.
        Roger žádný takový způsob neměl. A tak, čeho si u Severina nikdo nevšiml, s tím Roger sám přišel za otcem představeným. Ten chlapci nejdřív nevěřil, pak ho začal sledovat a nakonec dospěl k závěru, že je hoch posedlý ďáblem.
        Trvalo to nekonečně dlouho, celé týdny. Zpočátku Severin vůbec nevěděl, že se s jeho kamarádem děje něco špatného, a když to zjistil, bylo už na všechno pozdě.
        „Nejdřív býval prostě jenom unavený. Potom zmizel a já myslel, že mu dali nějakou práci, tak jako jsem já pomáhal bratru herbaristovi. A pak...“
        … dostal Severin za úkol mu každé ráno a večer přinést léky. A když bylo potřeba, měl mu přestlat lůžko. O pár dní později se jeho povinnosti rozšířily o podávání jídla a vody. Za další týden už musel Rogera krmit lžičkou, protože neudržel misku. Ještě o něco později Roger přestal rozlišovat, s kým mluví.
        „Dávali jsme mu léky proti bolesti, hlavně laudanum. Víte, z čeho se dělá? Z nezralého máku. Dostával mnohem vyšší dávky než dospělí, a stejně to nepomáhalo. Když byl při sobě, byl potichu, ale když usnul nebo blouznil, naříkal. Pak se začal bát tmy, tak jsme mu nechávali v noci rozsvícenou svíčku a někdo s ním vždycky zůstával, aby náhodou nezačalo hořet. Většinou jsem u něj sedával já. Brával jsem si tam herbář na přepisování, abych neusnul.“
        A jednu takovou noc...

        ~ · ~ · ~ · ~ · ~

        „... se probudil a díval se přímo na mě. Věděl jsem, že mě vnímá. Něco šeptal, tak jsem šel k němu, abych ho líp slyšel. Severine, řekl mi, ty jsi ještě tady? Severine, uteč. A zaškrábal prsty po pelesti, jako kdyby se chtěl něčeho chytit. A potom... pak se stalo něco hrozně zvláštního.
        Měl postel přistavenou ke zdi čelem, abychom k němu mohli z obou stran. To se tak ve špitále vždycky dělá. Ta zeď byla bílá a visel na ní obyčejný dřevěný křížek. A najednou se vedle toho křížku rozsvětlilo... a byla tam ona.“
        „Panna Maria?“
        „Nevím. Asi. Kdo jiný? Vypadala... hodně podobně jako ta socha tady v kostele, víte, takový krásný obličej, čistý a bílý, a nádherné ruce a úsměv jakoby z jiného světa, a taky měla takový modrý plášť... Roger se otočil a viděl ji, vím, že ji viděl. Natáhl k ní ruku, ona ho za ni vzala a... tak nějak přitáhla k sobě... špatně se to popisuje. On se ještě jednou ohlédl, kývl na mě... a pak zmizeli a zbylo tam jenom tělo.
        Tu noc jsem přelezl zeď a utekl.“
        Chlapec se schoulil na podlaze do klubíčka a definitivně se rozplakal.
        Knězova dlaň sklouzla z opěrky křesla na chlapcovy vlasy.
        „A od té doby už to nedává smysl, otče,“ pokoušel se chlapec šeptat mezi slzami. „Můžu ta slova říkat třeba tisíckrát dokola... ale nic v nich už není... jsou prázdná.“
        Opat mlčel, jen jeho ruka na chlapcových vlasech hřála.
        Nahoře na věži jednou cinkl zvon.
        Opat se probral ze zamyšlení. „A pak ses toulal a kradl jídlo na tržištích, dokud jsem tě u toho jednou nechytil, viď.“
        Chlapec zčervenal. Neodpověděl.
        „Kolik ti bylo let, Severine?“
        „Myslíte...“
        „Když jsi utekl ze Selby.“
        Za dveřmi sakristie někdo zakašlal.
        „Teď ne!“ zavolal kněz. Obrátil se k chlapci a tiše pokračoval: „Severine, za chvíli začne mše. Jestli chceš, můžeme ji věnovat tvému příteli.“
        Chlapec vytřeštěně vzhlédl. „Otče opate... já nevím... já bych nechtěl... Vy jste neviděl, jak strašně ho to bolelo...!“
        „Mezi exorcismem a přímluvou je obrovský rozdíl.“
        Chlapec mlčky popotáhl a utřel si nos do rukávu.
        „Jak myslíš,“ pokrčil rameny kněz. „Teď to důležitější. Žes mi lhal, to ti odpouštím a Bůh ti to taky odpouští, už jen proto, žes sem dnes přišel.“
        Chlapec ulehčeně vydechl.
        „Ta druhá věc, Severine, je mnohem vážnější. Ty se zlobíš na Boha kvůli něčemu, co způsobili lidé. A to není správné.“
        „Ale...“
        „Žádné ale. Tady není prostor na ale. Povím ti, co můžeš udělat, abys to napravil. Posloucháš?“
        Chlapec zatěkal očima po okolí a přikývl.
        „Dobře. Půjdeš teď do kostela. Sedneš si do lavice a budeš přítomný po celou mši.“
        „Otče...“
        „To není všechno. Budeš pozorně naslouchat a když budeš mít odpovídat, nejdřív se zeptáš sám sebe, jestli ta slova mají smysl. Když budou mít, vyřkneš je. Když nebudou, zůstaneš sedět a mlčet. Rozumíš?“
        Chlapec se polekaně odtáhl, jeho tmavé oči křičely z pobledlé tváře jako výčitka. Pomalu, velmi pomalu se do nich vracely stopy původní důvěry.
        Z chrámu se ozvaly první tóny žalmů.
        Někdo zaklepal na dveře. „Otče opate, je čas.“
        „Severine.“
        Chlapec si skousl ret. „Když já...“ Bezradně si povzdechl. „Říkáte, jen ty, co budou mít smysl.“
        „Ano.“
        „A... neublíží mi to.“
        „Ne.“
        „Tak dobře.“

        ~ · ~ · ~ · ~ · ~

druhá část

Komentáře (archiv): 

Út, 2011-01-04 20:14 — ioannina
No, jsem zvědavá, jestli se

No, jsem zvědavá, jestli se ti to bude líbit i dál, to s tou herezí ve varování myslím vážně. :-)
(Kuš, to patřilo pod Danae...)

Po, 2011-01-03 21:04 — Danae
Jé, to je pěkné! Hurá na

Jé, to je pěkné! Hurá na další kapitolu!

Klíčová slova: 
-A A +A