Porušená pravidla

Obrázek uživatele Kleio
Fandom: 
Rok: 
Rok 2 010

Milá Jacomo,
snažila jsem se, aby Tvůj vánoční dárek obsahoval co nejvíce tvých přání, tak snad se bude líbit.
Než se pustíš do čtení, musím připojit jistá varování.
1) Jelikož jsem to psala já, nelze neočekávat slashový příběh. Navíc jsem trošku vykradla svoje dvě originální postavy.
2) Obsahuje narážky na historické události.
3) Pokud jsi členem SPOŽÚSu, při jedné větě budeš muset zavřít oči.
4) Místy mírně melancholické.
5) Pozor, jmelí!

To je snad vše, co by mohlo mravně ohrozit Tvé něžné srdéčko. Doufám, že Ti tvůj dárek udělá radost, opravdu jsem si dávala záležet.

Poznámka: Za beta-read děkuji Dangerous a Rebelce.
A Rebelce navíc poděkování, snad se nebude zlobit, že jsem trošku vykradla i její vánoční dárek. ;)

KRÁSNÉ VÁNOCE PŘEJE KLEIO!

Porušená pravidla

Nestačil ani se pořádně uvelebit v lenošce a usrknout z šálku lahodně kouřícího a voňavého čaje, neboť dveře knihovny se prudce rozrazily a výraz v tvářích právě příchozích napovídal, že si rozhodně neužije klidu.
Duch pana Jáchyma se na ně sice zle podíval a prostým gestem je vyzýval k tichu, ale ignorovali ho. Budečský ředitel, jeho zástupkyně i vrchní velitel bezpečnosti očividně měli něco vážného na srdci.
„Mistře Dionýsie!“ rozčísla tichou atmosféru knihovny vysoká fistule ctěné paní Kateřiny z Jistebnic.
Denis, neboli Dionýsius Bicinský, jak si v tomto čase říkal, vrchní varhaník, budečský hudební mistr a na vedlejší úvazek i učitel historie, s naprosto klidným výrazem odložil šálek na stolek.
„Netuším, co provedl tentokrát, ale pokud si i za ta léta myslíte, že mám jakýkoliv vliv na jeho chování, jste ještě naivnější než já.“
Očividně je trochu vyvedl z konceptu.
„Mistře Dionýsie, ale takhle by to přece nešlo, opravdu.“ Ředitel Adriáš to zkusil pro změnu laskavějším tónem.
„Když jste přišli k nám do Budče, slíbili jste dodržovat i zdejší pravidla.“
„Ale doba se změnila, ctěný pane,“ pronesl Denis a konečně se napil chladnoucího čaje.
„Změnila, nezměnila, na tom nezáleží!“ Kateřina opět přecházela do pištivých tónů.
„Nu, tak mi tedy povězte, co zase provedl…“ rezignovaně vzdychl.
Tentokrát se ujal slova třetí z trojice, vrchní velitel Václav Bradáč.
„Mistře… Prolomil kouzelnou ochranu Budče. Využívá toho, že jako nemrtvého si ho občas ochrana nevšimne. To by nevadilo, kdyby ovšem kvůli jeho narušení omylem nezabloudili na nádvoří dva zákolanští vesničané. Víte, kolik lektvarů na vymazání paměti bylo potřeba? Je velmi těžké hledat teď, v zimě, příhodné byliny. Jak k tomu nebohá panna Michaela Kovářová přijde, že musí odhrabávat sníh? A že ho letos napadlo nějak více než obvykle. Vrchní správce musel požádat celý jeden ročník studentů, aby si vzal odhrabávání na starost…“
Bradáčův monolog se táhl a táhl. Jeho zvláštní schopnost odbočovat od tématu a větvit myšlenky se stala terčem posměchu snad všech, kteří ho znali. Někdy bylo docela zajímavé ho poslouchat, popřípadě u jeho vyprávění usnout tvrdým spánkem, ale zrovna nyní se od potřebné pointy vzdaloval na míle daleko.
„K věci!“ zahřímal Jáchym a sám se trochu polekal svého hlasu.
„Je na císařském dvoře a vydává se za malíře,“ řekla Kateřina, semknula rty do tenké čárky a pohodila svými copy.
Denis se snažil potlačit překvapení.
„Za malíře?“
„Říká si Albrecht Dürer a slibuje císaři velkolepé dílo.“
Denis si ucucnul odporné studené břečky, kterou mu mezitím někdo jistojistě zákeřně přičaroval do šálku. Snažil se urovnat vlastní myšlenky. Malby musejí být pouhá záminka. Jenže pro co?
„Určitě ty malby kouzlí!“ Kateřina přešla do tóniny, která Denise doháněla k šílenství. Sice díky zdejšímu profesoru lektvarů dokázal dokonale ovládnout vlkodlačí proměny, ale cosi z vlka v něm zůstávalo pořád. Třeba dokonalý sluch.
„A to je podle vás problém? Když se Eda Keláš, ten propadlík, vloudil na císařský dvůr nechal se učinit vrchním alchymistou, to byl problém.“
„Ba, ba, profesor alchymie z něj má dodnes noční můry,“ přikývla Kateřina zamyšleně.
„Předstírat jeho sebevraždu byl jeden z nejobtížnějších úkolů, které jsem kdy se svými muži musel splnit,“ promluvil pan Bradáč, tentokrát výjimečně rovnou k věci. Dříve než stačil myšlenku jakkoliv rozvinout, Denis raději pokračoval dál.
„Nebo vzpomínáte na Jana Dolanského? Nechal si říkat John Dee a málem vyhodil do povětří půl Prahy. Takové si hlídejte.“
Ředitel Adriáš se na chvilku zamyslel. Dolanský byl snad nejztracenější případ za poslední desítky let. Jeho rodiče se v synkovi zhlédli a chtěli z něj mít velkého kouzelníka. Co už neviděli, byl absolutní nedostatek jakéhokoliv talentu pro všechny okultní i neokultní vědy. Vlastně jedinou věc, kterou Dolanský ovládal, byla přetvářka. Někteří budečští učitelé mu na to v prvním ročníku skákali. Ale později byl po mnoha letech prvním studentem, který byl z Budče vyloučen. Měl štěstí, že v Čechách se časy změnily a někteří z nejmocnějších kouzelníků světa se usídlili na královských dvorech a získali tak pro ostatní mnohem příznivější pozice.
A tak se Dolanský díky falešnému doporučení od mistra Nikolase Flamela dostal nakonec až k císaři Rudolfovi. Jaká hanba!
„Nebýt Michala Škotáka, asi by se mu ta jeho hra vyvedla. Ještě že jsou v Praze přítomni i někteří schopní studenti,“ zamyslela se paní Kateřina nahlas. Denis byl vděčný, že tentokrát mluvila v normálním lidském rozsahu.
„Ale nic to nemění na tom, že musíte nějak zařídit, aby se váš…“ ředitel se odmlčel, jako by hledal vhodné slovo.
To už Jáchym nevydržel. Kdyby měl ještě živoucí srdce, bušilo by jako o závod. A jistojistě by mu planuly tváře. Vzpomínky na jistého rytíře v něm zase ožily a dodaly mu odvahy.
„Jeho choť!“ zakřičel tak hlasitě, až se i mandragory v květináčích na chvilku probraly ze spaní.
„Kdy se konečně smíříte s tím, že pan Aldebaran je mistrův choť…“ Pak, jako by si uvědomil, že křičel na budečského ředitele, sklopil hlavu a chvatně se rozplynul.
Adriáš nervózně přešlápl. „Aby se váš… pan choť toulal, kde se mu zachce,“ dokončil konečně svou myšlenku.
Denis se ušklíbl a vrátil se v duchu zpět k začátku celé této konverzace. Jako kdyby měl nějaký zásadní vliv na Aldebaranovo chování. Kdyby ředitel Adriáš nebo paní Kateřina tušili, co vyváděl Aldebaran na dvoře Karla IV. nebo jak trápil písaře v Cáchách tenkrát za vlády slavného Karla Velikého, asi by chápali, že tady je veškerá snaha zbytečná. Aldebaran si prostě dělal to, co chtěl.
Když před dlouhými roky dorazili do Budče, to byla paní Kateřina ještě pannou Kateřinou a v pletených culíčcích vypadala opravdu roztomile, ředitel uvítal mistra Dionýsia s nadšením.
Po staletích života mohl někde předat všechny své zkušenosti. A navíc, co si budeme povídat, Adriáš miloval hudbu a varhanními koncerty mistra Dionýsia byl přímo okouzlen. Práci mu nabídl okamžitě. V prvních dnech ovšem zásadní chybou ve svém úsudku došel k závěru, že Aldebaran je jeho bratr. A protože stařičký profesor Hlodavec zrovna odcházel do penze, uvolnilo se místo vyučujícího zaříkávání a poezie, které Adriáš nabídl domnělému mistrovu bratru.
Vystřízlivěl pár dní po jejich přijetí. Kdyby ten den nepodepsal několik významných listin, velice rád by vypil lektvar zapomnění a vymazal by to nešťastné úterý z paměti. Byly totiž věci, které opravdu, ale opravdu vidět netoužil. Kupříkladu dva nahé muže v objetí. Nicméně mělo to i své výhody. Už nikdy nikam nevcházel bez klepání.
A jak moc si toužil ředitel udržet mistra Dionýsia v Budči co nejdéle, tak chtěl, aby se pan Aldebaran vytratil. Nejspíše nečekal, že se mu jeho přání velmi brzy vyplní. A to dokonce opakovaně.
„Zařiďte to, jak chcete, mistře, ale do slunovratu bude zpět. Pokud ne, nemusíte se namáhat vracet,“ poručila paní Kateřina, otočila se na podpatku a odkráčela z knihovny. Václav i Adriáš mlčky kývli a tiše ji následovali.

***

Denis se zabalil do pláště a přetáhl si přes hlavu kapuci s kožešinkou. Zavřel oči a doufal, že tentokrát mu budečská brána nebude dělat zlomyslnosti. Nebyl moc nadaný na magii, rozhodně ne tolik, jako byl třeba jeho milovaný. Navíc, jako bytost prastará měl zkušenosti s magií divokou a nezkrocenou, takže se kouzla pod jeho rukama občas mírně vymykala. Mírně. Budečské zdivo bylo tolerantní. Spirálová chodba už tolik ne. Ale uklidnila se ve chvíli, kdy jí vysvětlil, že už je zadaný. Jediným problémem tak zůstávala brána. Nikdy nevěděl, kde přesně se objeví, když projde magickým portálem. Aldebaran dokázal její kouzlo narušit. Denise narušovalo kouzlo brány.
Zavřel oči a nadechl se. Pevně doufal v zákolanský lesík. Když oči otevřel, zjistil, že sedí na větvi pár loktů nad zemí. A větev rozhodně nebyla poblíž Zákolan.
Zaklel a seskočil do hlubokého sněhu. Jelikož poblíž nebylo ani živáčka, nemusel přesvědčovat sníh o tom, že je obyčejný smrtelník, a kráčel po jeho povrhu, jako kdyby měl váhu peříčka. Proměnu ve vlka neriskoval. V takové zimě by kde kdo mohl zatoužit po teplé kožešině. Už jednou ho Aldebaran málem ztratil, protože se jeden nerozvážný mládenec rozhodl ohromit svou nastávající kožichem z vlčí kůže. Kdyby ho tenkrát Aldebaran nezastavil, Denis by již po několik generací zdobil těla mladých panen.
Těžce oddychoval a blížila se tma, když konečně v dálce uviděl světélka z vesnice. V hostinci se na něj dívali jako na blázna. Nocleh nechtěl, jídlo nechtěl. Nedovolil si budit zbytečný rozruch ještě tím, že by odmítl pivo, tak do sebe ze slušnosti nalil džbánek a požádal o čerstvého koně.
Nejpřesvědčivější argument nakonec bylo cinkající zlato. Měsíc se zrovna vyhoupl nad koruny stromů, když Denis uháněl na nejlepším koni ku Praze.

***

V Praze byl naposledy za vlády toho nezvedeného Karlova syna. Žasnul, kolik se toho změnilo za pouhé století. Starý dobrý Karel by měl jistě radost, jak jeho dílo vzkvétá. Hlavně Nové Město by se mu líbilo.
Denis na okamžik zapomněl, proč vlastně do pověstné Caput regni nad ránem dorazil, úplně se nechal strhnout atmosférou. Na Dobytčím trhu byl již po ránu ruch a shon, všude se míhali lidé. Z Třeboně zrovna dorazil prodejce s kádí. Kapří šupiny se blyštěly ve vycházejícím slunci. Do Vánoc ještě zbývalo pár dní, ale nikdo nic neponechával náhodě.
Na Starém městě neodolal a od pohledného pekařského učně si koupil sladké pečivo. Rád by se chvilku zdržel, nicméně věděl, kam by jeho kroky měly vést dále.
Nemusel se nikoho ptát, aby mu došlo, kde musí hledat domnělého mistra malíře. Aldebaranův modus operandi zůstával neměnný již po staletí. Na oblíbená místa nikdy nezapomínal.
Denis se snažil vybavit přesnou polohu domu, ve kterém pobývali při poslední návštěvě. Když dorazil do Menšího města pražského, nejprve mu nedošlo, že ten honosný palác, před kterým stojí, býval tím malým gotickým domkem, u jehož stavby byli oba přítomni. Ale bylo tomu tak.
Pod střechou bylo otevřené okno a v něm planula bílá svíce. Denis se usmál. Jeho malíř je nalezen.
Nenamáhal se s klepáním. Vtrhl do dveří, v záloze měl spousty peprných nadávek. Nicméně jakmile vstoupil do Aldebaranova pokoje, zmohl se jenom na jedinou větu.
„U všeho, co je mi svaté, ty jsi blond!“
Jeho milovaný sice leknutím upustil štětec, ale odpovědět se nenamáhal.
Teprve po chvilce trapného ticha trochu rezignovaně a trochu naštvaně prohodil směrem k Denisovi: „Mám alespoň nějaký časový limit?“
„Do slunovratu musíme být zpět.“
„Nechej mě hádat. Jinak se nemusíme namáhat vracet?“
Denis kývl.
„Když mi trochu pomůžeš, tak to stihnu.“
„Další zvláštní úkol?“
Aldebaran přikývl. „A teď mne neruš, musím dokončit ten obraz.“
Denis nic nenamítal a s lehkým obdivem sledoval, jak se jeho milovaný pustil do práce. Slíbil císaři mistrovské dílo. Už teď viděl, že slib dodrží. A bez kouzel.

***

Adriáš nervózně přecházel sem a tam po pracovně. Oslavy slunovratu se blížily a jeho oblíbený mistr se nevracel. Ani žádnou zprávu neposlal.
Na paní Kateřinu hned z rána hlasitě křičel a vše jí dával za vinu. Václava obvinil z neschopnosti. A vrchol jeho vzteku přišel ve chvíli, kdy se mu pod nohy připletl domácí skřítek s cesmínovou větvičkou. Nemohl si pomoci a nebohého skřítka nakopl.
Celá Budeč byla zcela pohlcena přípravami na rituály slunovratu. Nebude to trvat dlouho a na jeden večer se otevře průrva mezi světy. Není vůbec lehké udržet běsy na uzdě, ale někdo to dělat musí. Kouzelníci z Budče si zatím rok co rok dokázali poradit. Letos tomu jistě nebude jinak.
Na nádvoří už se chystal oheň na pořádnou vatru. Starší studenti rozkládali po obvodu stoly a lavice, aby mohla proběhnout slavnostní hostina, menší dívky se jim pletly pod nohama, když kolem dokola kladly spletenou slámu.
Slunce mělo zapadnout každou chvíli. Po západu slunce se Budeč neprodyšně uzavře. Venku se budou potulovat víly, vlkodlaci a upíři.
Adriáš se usmál. Jeden nehlídaný vlkodlak a jeden upír jsou někde venku jistojistě.
Začínal propadat panice. „Co mě to jenom napadlo, vpustit do Budečské školy vlkodlaka a upíra?!“ Rval si vlasy hrůzou.
Na nádvoří se pomalu shromáždili lidé. Je čas, napadlo Adriáše, a pomalu se smířil s myšlenkou, že ti dva už nepřijdou.
Vyvolená z řady studentek, letos to byla dívka z kruhu kočky, slavnostně zapálila ochrannou vatru. Profesoři opatřili oheň mocnými kouzly. Bude třeba hlídat ho až do svítání. Po celé Budči se rozhořely svíce.
Poté nastal čas hodování.

***

Paní Kateřina odešla z hostiny předčasně. Tvrdila, že jí není dobře a půjde si lehnout. Bylo jí smutno. Doufala, že letos se Adriáš třeba konečně vyjádří. Nenápadně mu podstrčila i magickou vepřovou kůstku z dnešního oběda. A nic. I letos trávila slunovrat sama.
Nenapadlo jí nic lepšího než zajít do knihovny.
Trochu vylekaně uskočila, když narazila na spáče.
„Psst!“ sykl Jáchym a paní Kateřina měla možnost podívat se, kdo že to na lenošce vlastně usnul.
Překvapeně hleděla na mistra Dionýsia a pana Aldebarana, kterak spokojeně oddychují ve vzájemném objetí.
Uvědomila si, že jim neskutečně závidí. Zatímco oni, od přírody nepřátelé, dokázali najít jeden druhého a již po staletí spolu zůstávali šťastní, ona nebyla schopná vyslovit své city k jedinému muži, kterého miluje.
Denis procitl, a když uviděl paní Kateřinu, trochu povolil sevření. Ačkoliv byl jejich vztah obecně uznávaným, nikdy si nedovolili bližší tělesný kontakt v přítomnosti druhých. Snad jen před Jáchymem se odvážili k letmým polibkům.
„To je v pořádku,“ zašeptala Kateřina. Přešlápla. „Jsem ráda, že jste zpět. Panu řediteli to udělá radost.“
„Možná mu ještě větší radost způsobí to, že jsme domluvili hostujícího profesora kabaly. Ctihodný rabi se s námi spřátelil během… to ostatně není důležité během čeho… ctihodný rabi Löw se na letní semestr uvolil k vyučování.“
Paní Kateřina nevycházela z údivu.
Pak Denis odněkud vyštrachal zapečetěný svitek a podával ho paní Kateřině: „Jistě budete tak laskavá a předáte panu řediteli zprávu o stavu čar a kouzel na dvoře císařském, kterou posílá ctěný pan Škoták, že ano? Je k ní připojen i bezpečnostní protokol o zvláštním úkolu pana Aldebarana, kterak s rabim a mužem v modré budce krotili jednoho zdivočelého homunkula.“
Kývla.
Když byla na odchodu, zavolal za ní ještě: „A možná by vás mohlo zajímat, že Aldebaran v rámci drobné pomsty zavěsil nad ředitelův stůl větévku jmelí.“
„Pche,“ ušklíbla se a zavřela za sebou dveře. Už zase byla tou paní Kateřinou, jakou všichni znali. Nicméně se sama pro sebe tiše usmála a těšila se na to, až ji pod vlivem kouzla bude Adriáš nucen políbit.

***

„Nechtěli byste vy dva být někde… v soukromí?“ otázal se zdvořile pan Jáchym z Budče.
Aldebaran procitl ze spánku a přítomnost v objetí milovaného mu byla více než příjemná.
„Však se neboj, my půjdeme,“ usmál se Denis a pomalu se posadil.
„Propásli jste oslavy slunovratu,“ konstatoval Jáchym a sledoval dění za okny.
„Ještě jich zažijeme hodně,“ řekl Aldebaran a protáhl se.
„Mám dojem, že až Bradáč zjistí, že jsi mu narušil ochranné kouzlo i při cestě zpět, ve jménu velekněžky Anny zaúpí a rezignuje. Jak ty to děláš…“ Denis neodolal a pohladil milence po plavých vlasech. „A nějak jsem zapomněl dodat, že tahle barva ti velmi sluší.“
„Kdejaká rostlina by jeho úřad zastávala lépe než on. Ostatně, mmm,“ tiše zavrněl, „nepřidáme mu ještě nějaké starosti navíc?“ Aldebaran se zazubil a bílé špičáky se mu s pověstným klišé zaleskly.
„Jak to myslíš?“
„Propásli jsme oslavy slunovratu, tak co se ještě vrátit na pár dní do Prahy? Mám na Menším městě ještě stále pronajatý pokoj. Oslavili bychom alespoň ty jejich pověstné Vánoce.“
Denis pozdvihl překvapeně obočí.
„Poslyš, když jsme večeřeli u mistra Michala Škotáka, nenalil ti něco do vína? Vůbec tě totiž nepoznávám.“
„Ty!“ Aldebaran ho něžně praštil. „Uznej, že ta atmosféra je nádherná. A ta kouzla, která se díky tomu uvolnění pravidel vznášejí ve vzduchu… Prosím, slibuji, že pak se na další století zahrabeme za zdejšími zdmi.“
„Sice ti nevěřím, ale jinak se mi tvůj nápad líbí.“
Pak oba zapomněli na to, kde jsou, a propadli vášnivému polibku.
Jáchym musel odkašlávat velice nahlas, aby jim dal najevo, že by se měli trochu krotit.
„Omlouvám se, Jáchyme. Však my už jdeme. A krásný slunovrat.“
Jáchym nic neříkal, jenom se s melancholickým pohledem uklonil a zmizel.
Denis a Aldebaran se pevně drželi za ruce, když kráčeli zasněženým nádvořím ke své chatce. Světlo svíček se odráželo od sněhu a vše se krásně třpytilo. Nebylo třeba žádných kouzel.

***

„Mimochodem, stojíme pod jmelím,“ prohlásil Denis, když se za nimi dveře chatky zavřely.
„Já vím,“ usmál se Aldebaran a s očekáváním zavřel oči.

Komentáře (archiv): 

St, 2011-01-12 23:08 — Danae
Oj, více historiků do Budče!

Oj, více historiků do Budče! Konečně někdo zjistil, odkud se na pražském dvoře vyrojili všichni ti mágové a kouzelníci a šejdíří! A není divu, že Budeč otevřela téhle dvojici brány. Jsou to sympaťáci ;)

Čt, 2011-02-24 17:47 — Kleio
Chí!

Opětně se nezmůžu jenom na prosté "děkuji" (a hodně opožděné, koukám).

Po, 2011-01-03 16:32 — Lunkvil
Jestlipak si taky nevybavuju

Jestlipak si taky nevybavuju někoho, kdo dělá pověstné odbočky od tématu... ;)
Moc se mi to líbilo. Dokonce jsem v jednu chvíli při čtení zapomněla, že jsem v práci, a hrozně nahlas vykňoukla, takže jsem to musela maskovat kašláním. (Jako ono to jde samo, vzhledem k tomu, jak jsem nastydlá...)

Po, 2011-01-03 19:43 — Kleio
Mň. :)

Chííí, podobnost je čistě náhodná. Fakt. ;)
Děkuji uctivě za pochvalu, jenom doufám, že kvůlivá mě nebudeš ochuzena o prémie.
U čeho jsi hlasitě vymňoukla, smím-li se optat?

Po, 2010-12-27 19:27 — neviathiel
Michala Škotáka jsem jako

Michala Škotáka jsem jako jediného musela luštit (asi protože se mi pletou mužská jména na M - tentokrát Michal a Matěj) - ale dost mě pobavil. Akorát na mně povídka působí tak nějak useknutě, nespěchala jsi v závěru?

Pá, 2010-12-31 12:35 — Dangerous
To říká zajímavá osoba, jejíž

To říká zajímavá osoba, jejíž loňský dárek byl plný překlepů, chyb, nesrovnalostí a nakonec jsem ho nemohla dočíst. :D

Pá, 2010-12-31 18:21 — Aries
Měla jsem chuť napsat sem

Měla jsem chuť napsat sem něco podobně zbytečného a nepříjemně agresivního. Ale nechci Kleio kazit komentáře pod její povídkou, tak radši nic. Jen jsem měla dojem, že konkrétní připomínky k případným nesrovnalostem se píšou k povídce, které se to týká.

So, 2011-01-01 18:15 — Dangerous
Podle Kleio jí komentáře

Podle Kleio jí komentáře nekazím. ;)
Já jsem Neviinu loňskou povídku k "Vánocům" nechtěla komentovat loni, protože mi za to nestála. Ale teď jsem se ozvat musela, protože mi přišlo poněkud nesmyslné, že Nevi napsala to, co napsala, u povídky, která vypadá mnohem lépe než to, co darovala loni Nevi. Takže jsem se musela ozvat.
A vidíš, jestli jsi chtěla napsat něco podobného, tak si to myslí už více lidí než já (4 včetně mě, o kterých vím), jen já jsem schopná to napsat.

Ne, 2011-01-02 19:34 — Aries
Čtyřem lidem se Mrtvá zóna

Čtyřem lidem se Mrtvá zóna nelíbila, jiným pro změnu ano, třeba mně. To je věc názoru, vkusu, preference žánru a stylu, momentálního rozpoložení a tak dále a může se to stát každému, ať je jeho povídka sebelepší, ale hlavně o to přece vůbec nejde. Nesouhlas s připomínkou se přece dá vyjádřit i jinak než osobním výpadem ve stylu "a ty zase mlátíš černochy". Nemyslím, že si nevi takové jednání zaslouží, a mrzí mě to. To je všechno

St, 2011-01-05 00:06 — Dangerous
Kdyby šlo o věc žánru, stylu

Kdyby šlo o věc žánru, stylu nebo něčeho, co JE věc vkusu, tak bych to nekomentovala, protože pokud se mi něco subjektivně nelíbí, tak to nečtu, ale netvrdím, že je to špatné.

St, 2011-01-05 00:04 — Dangerous
Nešlo o žánr ani styl, ale o

Nešlo o žánr ani styl, ale o překlepy a podobné věci, které nejsou věc vkusu, ale nedbalosti. ;) Takže mě zaráží, že někdo, kdo si není schopen po sobě přečíst svou vlastní povídku (Nevi to prý loni přiznala, že ji po sobě ani nečetla), říká něco o uležení. Člověk nemusí umět to, co kritizuje, ale zamést si před vlastním prahem by šlo. :)

St, 2011-01-05 01:14 — Aries
Na to, že něco údajně nestojí

Na to, že něco údajně nestojí za komentář, je tu řečí jako vody. Kritika se píše k povídce, ke které patří, nikoliv o rok později úplně jinam jen proto, že si autorka dovolila mírnou připomínku k povídce někoho jiného. Myslela jsem si, že návštěvníci stránek, které vznikly s cílem pěstovat kultivované komentování, tohle vědí.

St, 2011-01-05 13:34 — ioannina
Milá Aries.

Dangiin komentář je na správném místě. Tady totiž nejde primárně o Nevinu povídku, ale o to, že když se někdo pasuje na radila stylu "děláš to blbě, já to dělám takto", měl by sám odevzdávat práci alespoň průměrné kvality.
Lidově řečeno, Nevin komentář ke Kleině povídce je případ "kuře poučuje slepici".

St, 2011-01-05 14:43 — SOS
Milé diskutující, prosíme

Milé diskutující,
prosíme vás, abyste tuto diskuzi pokládaly za ukončenou.
Naše stanovisko je takové, že bychom na těchto stránkách chtěly povzbuzovat k publikování pochvalných i kultivovaně kritických komentářů všechny čtenáře bez ohledu na to, zda jsou autory, a bez ohledu na to, čeho jsou autory. Přínosnost (a nebo nepřínosnost) komentáře nemá nic společného s čtenářovou minulou tvorbou a zhodnotit by ji měl především sám autor povídky.

Vstřícné atmosféře ohledně komentářů rozhodně neprospěje, když se u každého pokusu o kultivovanou kritiku objeví ostré reakce autorových přátel.
Neviin mírně kritický komentář (ať už se s ním ztotožňujeme nebo ne) pokládáme za komentář kultivovaný, stejně tak oceňujeme kultivovanou odpověď Kleio.

Chcete-li se o našem pohledu na komentování dozvědět více, doporučujeme vám článek "Vytříbené umění kritického komentáře", především pak jeho druhou část.

So, 2011-01-01 19:49 — ioannina
Promiň, Kleio, že jsem mlčela.

Jsem jeden z těch čtyř, co si o téhle věci myslí doslova totéž co Dangie.

K Nevi nemám co napsat, protože ani mně za to nestojí. Ani její psaní, ani její reakce. A část viny na tom má i Aries. Dělá Nevi velmi špatnou službu, když ji chrání proti zasloužené kritice.
Neviino získávání kreditu shazováním ostatních považuji za... podivné.
Nebylo by lepší získávat kredit kvalitou svojí práce?

Kleio, podařilo se ti napsat povídku, kterou jsem si, navzdory své neoblibě upírů, vlkodlaků a slashe, četla s jiskřením očiček a úsměvem na tváři, mému jazykovému oušku ladila její mluva (a to je od člověka akademicky se zabývajícího stylistikou nějaká poklona), můj historiemilovný fifák tam nevyčenichal nic, co by mu vadilo, a naopak si na některých vybraných kouscích (takhle dlouhověký Dürer, Dee-Dolanský, špion Škoták :-D, ale třeba i titulování a jména postav) výsostně pošmákl. Dovol mi, abych ti pogratulovala zejména za ječák tety Ka... ech, Kateřiny z Jistebnic a buzení mandragor. :-)) A pár dalších úžasných vtípků. Kdybych ti je měla vypisovat všechny, budu sem kopírovat kousky prakticky z každého druhého odstavce. Jo a abych nezapomněla, ještě bylo prima vidět, jak rozdílné je vnímání času, když má někdo k dispozici jenom lidský život, a když je někdo vlkodlak/upír. To se ti povedlo udržet celou dobu a ve správných okamžicích jsi to nechala vybublat na povrch (třeba "slunovratů ještě bude...."), a je to jedna z těch věcí, pro které jsem to četla s takovou radostí.

So, 2011-01-01 23:05 — Kleio
*malý červený žmoleček*

No téda!
Ioannino, neblbni, právě jsi mě málem rozbrečela. Na takovouhle chválu nejsem připravená.
A v neposlední řadě dostáváš deset bodů za Dürera. ;)

St, 2010-12-29 16:19 — Kleio
No... spěchala jsem při celé

No... spěchala jsem při celé té povídce, protože ještě 20.12. jsem neměla absolutní ponětí o tom, co vlastně budu psát, původně jsem chtěla plnit jiné přání, nicméně když už jsem to psala, tak jsem si na tom dala docela i záležet. Moc mi nešlo o rozepisování detailů, o příběh samotný mi moc nešlo, spíš o atmosféru a tak. Ale souhlasím, sneslo by to ještě část navíc. :)

St, 2010-12-29 16:52 — neviathiel
Byla by docela škoda, kdybys

Byla by docela škoda, kdybys to nechala a už se k tomu nevracela (třeba po několikatýdenním uležení).

So, 2011-01-01 18:13 — Kleio
Děkuji, zkusím to brát jako

Děkuji, zkusím to brát jako doporučení. Prostě jsem chtěla někomu udělat radost a nechtěla jsem, aby musel čekat až do února.
Stojan. :)

Ne, 2010-12-26 18:34 — Aries
Jéje, dobrý

Doufám, že Jacomo promine, že se tak drze vrhám po jejím dárku, ale myslím, že tahle povídka by v Budči neměla chybět. Až se Jacomo patřičně pokochá, dala bys ji i k nám?

Ne, 2010-12-26 20:40 — Kleio
Jasně!

Bude mi ctí, když se toto na Budči objeví. :)

Ne, 2010-12-26 21:45 — Aries
Budeme se těšit.

Budeme se těšit.

So, 2010-12-25 20:10 — Rebelka
Jé!

Psala jsem ti to už jednou, píšu to znovu: moc se mi to líbilo. Oni jsou hrozně roztomilí! Ale fakt moc! :o) A modrá budka! Jsem ráda, že jsem tě inspirovala :o). (A vykřičníky jsou svinstvo návykové, slubuju, že se s nimi příště budu krotit :D.)

Ne, 2010-12-26 20:40 — Kleio
Chí!

!!!!!

Děkuju ti ještě jednou, jsi velmi podnětná beta, hlavně co se yodí mluvy týče. ;)

So, 2010-12-25 18:24 — Jacomo
Milá Kleio,

Štedrý den byl příliš hektický a především patřil rodině, takže jsem se k tomuhle dárečku dostala až dnes, ale rozhodně stálo za to počkat. Zamilovala jsem se - zřejmě zcela beznadějně vzhledem k orientaci ;-) - do Aldebarana i do Denise. Jsou úžasní! A ta jména: John Dee, Albrecht Dürer, rabi Löw a naprosto neodolatelný Eda Keláš! A navrch Michal Škoták! D-o-k-o-n-a-l-é!
Nemluvě o tom, že právě když čtu, shodou okolností běží v televizi jistý český dvojdílný film s panem Werichem v hlavní roli :-)))
Děkuji, děkuji, děkuji. Strašně moc.

Ne, 2010-12-26 20:44 — Kleio
Juch!

Jsem ráda, že ti to udělalo radost, mám dojem, že jsem do téhle povídky dala všechno, čeho jsem byla před Vánoci schopná, tak jsem se bála, abych se trefila. Jsem ráda, že to vyšlo. :)
A nápad přišel teprve v momentě, co jsem četla knihu, kde byly Dürerovy mědiryty coby ilustrace, tak jsem neodolala a musela si ho tam vepsat.
Hurá, hurá, hurá.
*spokojený Ježišek*

-A A +A