Tajemství omšelých regálů

Obrázek uživatele Galadion
Fandom: 
Rok: 
Rok 2 010

Vánoční nadílka pro Danae. Šťastné a veselé všem!

Potemnělou bradavickou knihovnou se jen občas ozvalo lehké zašustění papíru přerušované dlouhými vzdechy dívky, sedícího mezi několika věžemi z knih. Jednou rukou si podpírala čelo a druhou listovala v ohromné knize s názvem "Bradavičnatky aneb tajemství úporného svědění". Zírala sice na stránky s písmeny, ale vlastně vůbec nevnímala, co na nich stojí. Přemýšlela nad tím, co se jí dneska stalo.
Proč ji prostě nenechají na pokoji? Proč se jí musejí pořád posmívat? A k tomu ještě ten protivný Lucius Malfoy. "Irmo Pinceová, co tady děláš, ty šprťácká mudlovská šmejdko?" zeptal se jí tím svým pohrdavým tónem. A jak se všichni pobaveně smáli a plácali mu za to po ramenou. Až se jí z toho udělalo mdlo a zatmělo před očima. Když je pak otevřela, ležel Malfoy na zemi, obličej měl celý od krve a chyběl mu kus nosu. Pak už si pamatuje jen profesorku Muffinovou, která na ni ječela, až se i Protiva běžel někam schovat.
Irma nasupeně zabouchla velkou knihu před sebou. Malfoy si v klidu leží na ošetřovně a posmívá se mi a já tu v noci za trest píšu dvacet stran o... Vtom se někde v dálce ozvalo slabé zakašlání, které přerušilo její myšlenky. Irma se zaposlouchala do ticha. Někdo tu je? V tuhle noční dobu? Vždycky tu přeci bývá v noci úplně sama. Ozvalo se několik kroků. Irma popadla lucernu a pomalu se vydala mezi obrovské regály do hloubi knihovny.
"Je tu někdo?" zašeptala nesměle do ticha.
"Jenom já," ozvalo se ze tmy vedle ní a ve světle lucerny se objevila vystrašená tvář jakéhosi chlapce.
"Aha, lekla jsem se, jestli to není bubák. Co tady vůbec děláš?"
"Já? No... víš..."
"Počkej, kdo vlastně jsi? Nikdy jsem tě tu neviděla."
"Jsem Erik," řekl chlapec hrdě.
"Erik a jak dál?" zeptala se ho nedůvěřivě.
"Prostě Erik."
"Dobře, prostě Eriku, já jsem Irma Pinceová. Hledáš tu něco? Docela dobře se tu vyznám."
"Vlastně ani ne, jen jsem se tu byl... projít," řekl trochu vystrašeně a rozhlédl se po okolní tmě.
"Pojď se mnou, mám tu na stole trochu teplého čaje."
Vděčně přikývl a sledoval její poblikávající lucernu až ke stolku plnému knih. Posadili se naproti sobě a Irma si konečně mohla Erika trochu prohlédnout. Měl docela hezkou tvář plnou pih, ale byl trochu pobledlý. Měl dlouhé světlé vlasy, které mu padaly až na ramena. Nalila mu do hrníčku trochu čaje a pár kapek přitom dopadlo na obálku velké knihy. Erik sebou viditelně trhl a obličejem mu proběhla vlna děsu.
"Jsi v pořádku?" zeptala se ho a začala nešikovně utírat rozlitý čaj rukávem.
"Ale ano, díky," řekl s úlevou a usrkl trochu horké tekutiny.
"Ze které jsi koleje?" zeptala se ho konverzačním tónem.
"Já vlastně... nejsem z koleje."
"Počkej, každý je přeci z nějaké koleje, neříkej mi, že přespáváš u pana Filche," řekla a trochu se přitom zachichotala.
"U pana Filche? Kdo to je?"
V překvapení na něj vytřeštila oči: "Cože? Ty nevíš, kdo to je? Děláš si legraci? Pan Filch je přeci školník."
"Školník? My jsme teď ve škole? Vždyť to tu vypadá jako v knihovně," řekl Erik a rozhlédl se po regálech plných knih.
Irma jen několikrát otevřela a zavřela pusu a nevydala přitom ani hlásku. Pak přivřela oči, zkoumavě se na Erika zahleděla a v obličeji se jí objevil nenávistný pohled.
"Už to mám! Tohle je zase nějaký ten Malfoyův vtípek, co? Jděte s tím k čertu," zahrozila výhružně pěstí.
"Ne, to není žádný vtípek a už vůbec neznám žádného Mafloye."
"Malfoye! Toho tady zná každý," štěkla na něj.
"Tak to já asi nebudu každý," zatvářil se Erik zatvrzele a trochu nasupeně.
Irma přestala zuřit a znovu si Erika prohlédla. Vážně ho tady nikdy neviděla, a to je tu už čtvrtý rok. On nemůže být mladší než ona, je spíš o něco starší, takže by ho už přeci musela potkat.
"Když nejsi každý," zeptala se opatrně, "kdo tedy jsi?"
"Jsem... knižní duch, abys věděla."
"Knižní duch?" vyprskla smíchy. "Děláš si legraci."
"Mysli si, co chceš," řekl Erik a dělal, že je mu to jedno.
"Počkej, nemyslela jsem to špatně," řekla ustaraně. "Je to pravda?"
"Samozřejmě že ano. Neslyšela jsi o nás, protože my se jen tak lidem neukazujeme."
"Takže vy žijete v knihovně?" zeptala se opatrně a ukázala přitom kolem sebe.
"Ne, my žijeme v knihách," vysvětloval a zaťukal prstem na nejbližší hromadu.
"A ty žiješ ve které?"
"Ve všech. Můžeme volně přecházet z jedné do druhé. Jen v některých jsme trochu... neradi," zašklebil se a ukázal na knihu o svědivých bradavičnatkách. "Říkala jsi, že jsme ve škole. Co je to za školu?"
"Bradavická škola čar a kouzel. Tys tu nikdy nebyl?"
"Ne, když jsem naposledy přešel do vašeho světa, byly některé tyhle knihy v nějakém domě na Grimmauldově náměstí. Ale to asi bude hodně dávno."
"Dávno? Vždyť je ti tak sedmnáct, co pro tebe může znamenat dávno?"
"Náš čas plyne jinak než váš. Mnohem pomaleji, alespoň to říkají."
"Kdo oni?" zeptala se Irma a dolila čaj.
"Ostatní duchové, někteří tu už byli," řekl a rozhlédl se kolem sebe.
"A ty? Proč jsi sem vlastně přišel ty?" zeptala se podezíravě.
"Víš, v knihách se píše o krásách tohohle světa, o lesích, o mořích, o horách, a já bych to rád viděl na vlastní oči. A navíc už mě to tam s nimi nebaví. To jsou samé příkazy, zákazy, Eriku tohle, Eriku tamto," mával naštvaně rukou a při posledních slovech trochu zrudl v obličeji.
"Aha a jak chceš..." Nedaleko se ozvala rána, jako když kniha spadne na podlahu. Oba sebou trhli a téměř přestali dýchat. Zaposlouchali se do ticha. Zašustění listů papíru.
"Co to bylo," zašeptala vyděšeně Irma.
"Ale ne," řekl docela nahlas Erik.
"Co ne?" pípla.
"Jdou si pro mě! Nečekal jsem, že mě budou hledat tak rychle," vyskočil na nohy, rozhlédl se jako zvíře zahnané do kouta a pak skočil za Irmu. "Braň mě!"
Ze tmy vykročila vysoká mužská postava v cylindru s dlouhým sametovým pláštěm přehozeným okolo ramen. Vysoký snědý muž s knírkem a pronikavým pohledem se zastavil těsně u jejich stolu.
"Dobrý večer," uklonil se zlehka a podíval se přitom na Irmu.
"Dobrý večer," odpověděla roztřeseným hlasem, ale hned se napřímila a pokračovala pevně: "Kdo jste a co tu chcete?"
"Jsem Albert a přišel jsem pro Erika. Pojď kluku, to, co jsi udělal, bylo velmi nerozumné," obrátil svůj pohled Erika a zamračil se.
"Ne, já nikam nejdu, zůstanu tady s Irmou," křikl v odpověď Erik a schoval se za dívčino rameno.
"Ale ty sem přece nepatříš a musíš se se mnou vrátit," řekl Albert tónem, který odháněl všechny argumenty.
"Nemůžete ho k ničemu nutit! Když chce být tady, tak tady bude," zakřičela Irma a pozvedla výhružně hůlku.
Albert se jen zlehka ušklíbl a natáhl ruku směrem k dívce.
"Petrificus totalus!" zakřičela a z hůlky jí vyletělo jasně zářící kouzlo, které prolétlo postavou před ní a zmizelo v temné chodbě. Odtamtud se ozval rachot padajících knih.
"Tvá ubohá kouzla na mne nemají nejmenší účinek," řekl s naprostým klidem Albert a nataženou rukou popadl Erika za límec a přitáhl si ho k sobě.
"Au tati, to bolí," zasýpal přidušeně chlapec s bolestivým výrazem v obličeji.
"Tati? To je tvůj otec?" s překvapeným výrazem se na něj podívala Irma.
"Ano, jsem jeho otec a my už teď půjdeme. Au revoir, nebo chcete-li, sbohem," řekl Albert a přehodil plášť přes chlapcova ramena.
"Uvidíme se ještě někdy?" zeptala se potichu Irma a do očí se jí draly slzy.
"Pochybuji," odpověděl Albert a společně se synem se jí před očima rozplynul. A Irma věděla, že už se s ním nikdy znovu nesetká.

Komentáře (archiv): 

Po, 2010-12-27 20:53 — levandule
Knižní duchové jsou skvělý

Knižní duchové jsou skvělý nápad. Nevím už ve kterém díle Pottera to bylo, ale myslím že tam někde vystupovala křičící kniha. To by mohli být také ti duchové, ne?

Po, 2010-12-27 16:53 — neviathiel
Tsk tohle se mi akt líbí:) je

Tsk tohle se mi akt líbí:) je to tak zvláštní a realistické zároveň...

Ne, 2010-12-26 12:19 — Brygmi

To bylo krásné! Nikdy by mě nenapadlo číst ff o knihovnici Irmě, ale je to skvělý nápad a skvěle podaný! Líbilo, moc! :)

Ne, 2010-12-26 10:55 — ioannina
Prostě Erik je ohromně

Prostě Erik je ohromně miloučkej! Nevím, proč mi připomíná Kluka z plakátu... A bejt Irmou, taky zůstanu v knihovně na celej život.
Ten detail s čajem se moc poved.

So, 2010-12-25 20:42 — Danae
Děkuju, děkuju!

Galadione, to je moc krásný vánoční dárek. Vždycky, když si myslím, že se ze světa Harryho Pottera už nedá nic originálního vyrazit, objeví se takováhle povídka!
Irmu si pojal moc sympaticky a knižní duchové jsou skvělí! Vůbec bych se nedivila, kdyby si je ještě někdo někdy vypůjčil. Kdo se teď může divit, že se Irma Pinceová rozhodla strávit zbytek života v knihovně? Ona přece dobře ví, že v knihách je skryto víc, než se na první pohled zdá...

So, 2010-12-25 13:09 — Dangerous
Nevím, jak znělo Danaino

Nevím, jak znělo Danaino přání, ale myslím, že si snad nemůže stěžovat. Je to moc krásné! A ten konec... Má to takový... "realistický" konec, nebo jak to říct, protože i takovéhle věci se dějí - myslím tím, že se něco stane, co by člověk nejraději vrátil zpátky a pozměnil, ale nejde to, jednou to prostě skončilo. Udělalo to na mě veliký dojem. A pardon, že komentuju dříve, než obdarovaná. :)

Klíčová slova: 
-A A +A