Velká vesmírná loterie 1

Název: Velká vesmírná loterie, část 1.
Autor: Ebženka
Přístupnost: bez omezení
Varování: crossover Dr. Who a Zeměplocha.
Shrnutí: Milá Ave, chtěla jsi příběh o cestě. Tohle je příběh o cestovateli a jednom z jeho zastavení. A doufám, že se tam těch cest časem objeví víc. Slečna Zuzana a Doktor zachraňují svět! No jo, už zase.
Prohlášení: povídka nebyla napsána za účelem zisku, postavy patří BBC a Terrymu Pratchettovi a já si je jen s dovolením půjčuji.
Poznámka: Povídka byla (a bude) psána jako vánoční dárek pro Ave do Vánoční nadílky 2010. Další díly doplním velmi brzy.

Lord Vetinari se zatvářil. ZATVÁŘIL.
Jeho výraz se ve skutečnosti vůbec nezměnil, ale právě to, JAK se nezměnil, nahánělo Važuzlovi občas husí kůži.
"Jistě nebudu daleko od pravdy, když se zeptám - zase on?"
"Zase on, vaše lordstvo," truchlivě odtušil Važuzel.
"Už ho mám plné zuby. Budeme muset někoho požádat, aby si ho vzal na starost," zamyslel se lord Vetinari.
"Mám kontaktovat Neviditelnou univerzitu, vaše Lordstvo?"
"Proboha, to ne. To jsme zkusili minule, po tom předminulém konfliktu s čarodějnicemi, a taky to nebylo moc platné. Jen se skvěle doplňovali ve zmateném pobíhání a impulzívních rozhodnutích, a všechno bylo vzhůru nohama. A už vůbec ne Hlídku, ta se do toho zamotá tak jako tak, jestli se něco stane. Tentokrát bych na tohle enfant terrible rád povolal odborníka na slovo vzatého. Tedy... vlastně odbornici."

***

Dětské hlavičky byly vzorně skloněné nad sešity a třídou znělo tiché sborové škrabání per. Slečna Zuzana se ještě rozhlédla po třídě, a když nezaznamenala ani náznak neklidu, zavřela dveře.
"Tak co si přejete, pane sekretáři," vybídla návštěvníka k hovoru.
"Je to taková... delikátní záležitost. Vyskytl se nám tu... problém s dozorem nad určitou nežádoucí osobou. Jeho lordstvo si je vědomo vašich jednoznačných pedagogických kvalit, a je toho názoru, že vy jediná jste dostatečně schopná, abyste tento... problém dokázala vyřešit. A tak by vás jeho lordstvo rádo požádalo, pokud by vás to příliš neobtěžovalo, zda byste mu ze staré známosti laskavě nevypomohla..."
Zuzana se zamračila.
"Aby bylo jasno, nikoho špehovat nebudu. I kdyby to byl sebevíce státní zájem, takové věci nedělám."
"Ale nenene, kdepak! Vaším úkolem by bylo pouze kontaktovat onu... osobu, být jí nápomocna, a... pokusit se zabránit nejhoršímu," zadrhavě ze sebe vysypal Važuzel. Pak se osmělil, naklonil se k Zuzaně a zašeptal: "vlastně by se dalo říci, že čím méně o něm jeho lordstvo bude slyšet, tím bude spokojenější."
"Pokusit se zabránit nejhoršímu? Ale ne, už zase? " znechuceně se zachmuřila Zuzana.
"Slečno Stohelitská! Já vás snažně prosím! Toho člověka zatím nikdo nedokázal přimět k jakékoliv kázni! Kdo jiný, když ne vy?" zalkal Važuzel do kapesníku.
Zuzana si rezignovaně povzdechla. "Na druhou stranu... aspoň už v tom mám slušnou praxi."

***

V zapadlé uličce na okraji Stínova se ozval zvláštní zvuk. U oprýskané zdi se náhle zhmotnila modrá dřevěná budka, jako by zde stála už odnepaměti. Chvíli se nic nedělo, pak se otevřely dveře a vykoukl muž. Rozhlédl se po liduprázdné ulici, a pak vyšel ven. Chvíli se rozhodoval, a nakonec zamířil doleva, směrem k reprezentativnějším částem města.
Za svými zády náhle uslyšel klapot vysokých podpatků, které mířily nesmlouvavě jeho směrem. Když se ohlédl, blížila se k němu mladá žena v strohých černých šatech a plášti s kápí, který byl lemován černou krajkou.
Došla až k němu, zastavila se a prohlédla si ho od hlavy k patě.
"Vy jste ten, který si říká Doktor?" zeptala se přísně.
"A...ano, prosím," zakoktal se trochu. "A vy jste..."
" Já jsem učitelka. Můžete mi říkat slečna Zuzana, všichni mi tak říkají."
"Velmi mě těší, slečno Zuzano, že vás poznávám," Doktor očividně pookřál. "Kdysi se mnou také cestovala dívka jménem Zuzana. Krásné jméno. Jak víte..."
"Doufám, že se stále těší dobrému zdraví," odvětila slečna Zuzana. "Co vás sem přivádí?"
Její komisní pohled Doktora probodával skrz naskrz. Rozpačitě přešlápl.
"Vlastně ani nevím. Prostě jsem tu přistál. Pravděpodobně se tu někde děje něco, co se mě týká. Zrovna jdu zjistit, co."
"A kde máte svůj obvyklý doprovod?" zeptala se Zuzana.
"Právě... právě cestuji sám."
"Pak se k vám tedy připojím." Zuzana vykročila rázným krokem vpřed. Doktor se musel rozeběhnout, aby jí stačil.
Tahle situace se mu příliš nelíbila, ale měl pocit, že zatím neví, co s tím.

***