Legenda o bratrech a modré budce 2

Druhá a zároveň předposlední část.
Za beta-read opět děkuji Kleio.
Legendy o Václavovi jsou fascinující. Je jich spousta a odporují si navzájem, když se tedy člověk snaží, snadno si vybere tu, která se mu hodí do krámu. Takže ano, můžu směle říct, že se to takto mohlo docela klidně stát.

- část druhá, ve které se laskavý čtenář seznámí s novou postavou a zjistí, jestli má Doctor opravdu v knihovně bazén -

27. 9. 935, Stará Boleslav

Boleslav celý svůj život bezmezně věřil v osud. I když je pravda, že několik posledních let jen proto, že přestat by bylo mnohem obtížnější. Věděl, že to, k čemu se právě chystá, nedává smysl, ale raději by se zabil, než aby to alespoň nezkusil.
Navíc měl pocit, že jeho kroky už dlouho řídí někdo jiný.
„Mstino?“
Ohlednutí.
Boleslav měl pocit, jako by mu v krku uvízlo něco horkého a palčivého. Medovina za to mohla jen částečně.
„Bůh ti požehnal synem, pane.“
Zachvěl se.
„Musíš být velice šťastný.“
Polkl. Mstina byl problém. Mstina byl (a připustil si to jen proto, že v tu chvíli se už jeho myšlenky ubíraly po stezkách, kam rozum nedosáhl) to jediné, co mu dávalo v těchto dnech smysl.
„O Libuši se uchází tři Germáni. První přijde za praotcem Čechem a...“
„Nevypadáš dobře, pane. Dovol mi odvést tě na lůžko.“
„...a vtip je v tom, že ona to už v té době stejně orala s tím taháčem... tedy...“
Chytil ho za ruku.
„Řekneš mi to zítra, pane.“
Vysmekl se mu a naklonil se k němu, až se téměř dotýkali nosy.
„Pokud bych ti přikázal, abys zítra nevycházel ven, poslechneš mě?“ jeho hlas zněl náhle velice unaveně.
Dlouhý pohled.
„Jsem tvůj služebník, pane,“ zašeptal.
Boleslav ctil osud, takže mu nevěřil.
Potom zavrávoral. Ráno si už nepamatoval, zda mu bylo opravdu tak zle. Jisté ale bylo, že ho Mstina podpíral celou cestu až k jeho ložnici.

23. 12. 2010, Praha

Vyšli ven a do tváří je uhodil ledový vzduch.
Václav naprázdno otevřel ústa.
„Než cokoliv řekneš... ano, jsou to kočáry bez koní a létající kovoví ptáci. A Vánoce. A sníh.“ Udělali krok a slaboučký bílý poprašek jim zakřupal pod podrážkami.
Kníže se opatrně dotkl Tardis, jako by se bál, že se spálí.
„Tvůj příbytek je modrý jako nejjasnější nebe! Jak jsi to dokázal?“
Doctor se na něj chvíli nechápavě zíral.
„A nepřipadá ti divné, že je uvnitř větší než venku?“ zeptal se nakonec.
Václav pokrčil rameny.
„Mé sídlo naopak vypadá mnohem větší zvenku než zevnitř. Máme tlusté zdivo.“
Doctor se uchechtl a položil mu ruku na rameno.
„Vidíš? A právě tohle vás lidi dělá tak úžasné.“
Z nebe spadlo několik vloček. Jedna přistála Doctorovi na nose a rozpustila se tam.
„To ale pořád neřeší problém, co teď s tebou. Víš, normálně se do vašich problémů snažím nezasahovat.“
„Děkuji Bohu, že ses rozhodl jinak.“
Mávl rukou.
„Kdo vůbec byl ten chlápek s nožem?“
Václav se nadechl a na chvíli zavřel oči, jako by sbíral sílu.
„Boleslav. Můj bratr.“
Doctor se rozesmál.
„Proč vás u všech všudy pojmenovali rodiče oba stejně?“

925, Praha

Drahomíra se vrátila se vší slávou. Jako by byla jen na krátkém výletě.
„Věděl jsem, že pro ni znovu pošle. Bylo to pro něj těžké, když ji musel vyhnat do Budče,“ řekl Boleslav a vítr mu odtrhával slova od úst.
Jeho nový sloužící Mstina mlčel, ale vzduch kolem nich křičel nevyslovené otázky.
Byl podzim a zlatavé listí jim šustilo pod nohama.
„Bratr je příliš měkký.“
„Takto bys o něm neměl mluvit, můj pane.“
Jejich pohledy se střetly. Jen na okamžik.
„Znám ho mnohem lépe, než si myslí.“
Zastavili se.
„Mluvíš v hádankách.“
Boleslav se zahleděl kamsi do neurčita. Vytáhl z váčku u pasu drobný lesklý předmět a pevně jej sevřel v dlani. Trvalo dlouhou dobu, než promluvil.
„Věř mi, je to tak lepší.“

23. 12. 2010, Praha

„Nerozumím ti. Bratr je Boleslav a já se jmenuji Václav.“
„No právě!“ Doctor zvýšil hlas, až se po něm ohlédla skupinka lidí obtěžkaných vánočními balíčky. „Vždyť to zní úplně stejně!“
Václav nechápavě zakroutil hlavou.
„Přemožen vlastní technikou,“ ozval se za nimi tichý hlas.
Doctor se prudce otočil.
„Já se omlouvám, nechtěla jsem odposlouchávat, ale viděla jsem modrou budku...“
„To jsi ty!“ Doctor nevědomky o krok couvl. „Jedna z těch šílených ženských!“
„Cože?“
„To je čtyřka, ten s tou šálou,“ napodobil Doctor vysoký hlas. „Ještě teď, když si na to vzpomenu... ááá...“ zastavil se v půlce věty. „Spoilery. To se vlastně stane až za dva roky.“
Chvilku na něj mlčky zírala, jako by se snažila zpracovat jeho slova tak, aby dávala smysl, a potom se ušklíbla.
„Ať žije cestování v čase, že?“
Ticho.
„Jdi pryč,“ řekl Doctor a zněl jako trucovité dítě. „Běž nakupovat, lít olovo, házet botou... nebo co v té vaší zemičce děláte o Vánocích. I tak mám práce nad hlavu.“
Václav do debaty nezasahoval, jen otáčel hlavou doprava nebo doleva, podle toho, kdo zrovna mluvil.
„Tak moment,“ zarazila ho a prohrábla si zrzavé vlasy, „zrovna jsem za vás vyřešila jednu záhadu.“
„Promiň, nerad bych tě urazil, tak to řeknu jemně, ehm...“
„Alžběta.“
„Řeknu ti to jemně, Alžběto...“
Netrpělivě přešlápla.
„Tardis a její překládání!“ vyhrkla.
„Co?“
„Václav je zkomolenina jména Víceslav. Více a slav – už chápete?“
Neochotně zavrtěl hlavou.
„No a Boleslav! Co si myslíte, že asi dříve znamenalo Bole?“
„Více?“
Přikývla.
„Takže Václav a Boleslav...“
„...je jedno a totéž jméno, akorát v jiném znění. Tardis vám to přeložila do... do timelordštiny,“ uchechtla se, „jako stejné slovo, Doctore.“
„A jak jsi na to...“
Povzdechla si.
„Lingvistika je spíš než studijní obor prostě diagnóza.“

září 921, Tetín

„Věděl jsem, že se matce nedá věřit.“
„Ticho,“ zasyčel Boleslav.
Stáli vedle sebe schovaní ve stínu.
Kousek od nich před zdmi hradiště zamotalo několik mužů Ludmilino tělo do kusu látky a hodilo je do vykopané jámy. Byla už noc a oheň na jejich pochodních prskal pod kapkami deště.
„Sám Bůh pláče nad její smrtí,“ zašeptal Václav.
„V tomto období prší skoro každý den.“
„Nerouhej se.“
Boleslav si přitáhl plášť blíž k tělu. „Ano, Bůh pláče. Bůh pláče, protože ji zabila naše vlastní matka a kněžna, Bůh pláče, protože ji teď tajně pohřbívají bez rakve za branami Tetína a my se ani nemůžeme přiblížit k jejímu hrobu... ale tohle je obyčejný déšť a nic jiného.“
„Měl jsem ji rád,“ Václavovi přeskočil hlas. „Obě jsem měl rád.“
Boleslav se sklonil a objal ho. Zarazilo ho, jak je jeho bratr pod pláštěm hubený, ještě téměř dítě.
„To já také. Já také.“

23. 12. 2010, Praha

„Tohle není placená prohlídka s průvodcem.“ Doctor kladl důraz na každé slovo. „Vzal jsem vás dovnitř, protože doufám, že najdeme v knihovně odpovědi.“
Při slově knihovna zaplála Alžbětě v očích dvě světýlka.
„A taky mi už venku mrzly nohy,“ dodal Doctor.
Chodba, kterou je vedl, byla mizerně osvětlená a páchla zatuchlinou a kuličkami proti molům.
„A na nic nesahat. Oba.“
„Opovažuješ se mi rozkazo...“ Václav hmátl k opasku, v té chvíli si uvědomil, že jeho meč leží na lavici v Boleslavi, a rozpačitě si upravil lem pláště.
Doctor se taktně díval na opačnou stranu.
„Tak tedy...“ dveře se se zavrzáním otevřely.
Alžběta se nemohla zbavit pocitu, že to dělají jenom kvůli doktorově představě o tom, že tohle by správné dveře do knihovny prostě dělat měly.“
„Vítejte v mé knihovně. Neohýbejte rožky a nechoďte moc blízko bazénu.“
„On tady má vážně bazén!“ klekla si ke kraji a namočila ruku do vody. „A dokonce teplý!“
„Pojď radši sem a buď chvíli užitečná,“ odsekl Doctor.
Naposledy vrhla toužebný pohled směrem k bazénu a spěchala za ním podél regálů z lesklého dřeva. Hřbety knih v kožených vazbách ji mlčky pozorovaly.
Teprve teď si všimla, že klapání jejích bot zní... jaksi divně. Podívala se na zem.
„Doctore, vy tady máte parkety?“
„Parkety jsou dobré. Na, chytej,“ hodil po ní tlustý svazek. „V každé pořádné knihovně musí být parke... to byl originál Hájkovy Kroniky české, nemusíš ho válet po zemi.“
„Tonks. Tak mi příště nic neházejte.“