Harryho hospodská hoďka

Autor: Dandelion McAnnwyn
Lehce bláznivé, lehce přisprostlé, více opilé a s vánočním happyendem na konci.
Napsáno pro Galadiona podle zadání Jak by to vypadalo, kdyby se z Harryho stal hospodský povaleč a rváč?
Rating: 15+ - lehký výskyt sprostějších slov

HARRYHO HOSPODSKÁ HOĎKA
Je známou pravdou, že jeden člověk toho vydrží právě tak akorát, než mu rupne v bedně, a že co tě nezabije, na to si zvykneš. Jakkoli se Harry Potter mohl tvářit, že je šťastný, protože lord Voldemort a jeho Smrtijedi byli zprovozeni ze světa, čím déle plynul čas, tím citelněji si uvědomoval, že ho vychovala válka a válka je to jediné, co zná. Válka mu dala jméno, válka ho zapsala do historie a válka ho naučila všemu, co uměl – o životě v míru neměl ve skutečnosti žádné potuchy. Vždycky tvrdil, že chce žít klidný život, ale teď, když ho tu konečně měl, by byl dal nevímco za to, aby se někde vyloupl nějaký černokněžník, kterého by mohl pronásledovat.
Nemuselo by to být nic moc. Stačil by přece sem tam nějaký náhodný Smrtijed. Jeden Smrtijed týdně, to bylo vše, o co žádal. Samozřejmě by ho vždycky s kolegy chytili dřív, než někomu stihne doopravdy ublížit, to je přece jasné. Copak tedy chtěl tak moc?
Svého týdenního Smrtijeda se mu ale zdaleka nedařilo dostat. Právě teď by byl šťastný i za měsíčního Smrtijeda, čtvrtletního Smrtijeda nebo aspoň Smrtijeda k svátku svatého Valentýna, ale jako by se po všech zlých čarodějích slehla zem. Úpěnlivě aspoň doufal, že jednoho dostane k Vánocům, ale cynismus mu napovídal, že ani jejich Duch k němu nebude tak štědrý, aby mu toto přání splnil. Harry měl neblahý pocit, že si svou životní dávku černokněžníků vybral do dna dřív, než dosáhl dvacítky, a samozřejmě dřív, než pořádně dokázal ocenit výhody, které takoví zlotřilci přinášejí.
Voldemort si zřejmě dal tu práci, aby své řady zásobil veškerým černokněžnickým materiálem, na který mu padla ruka, a Harry a spol. si dali velmi záležet na tom, aby všechen ten materiál skončil v bitvě o Bradavice. A teď mu tedy nezbývalo nic, než aby se nudil.
Tedy - když mluvíme o nudě...

Bylo to den před Štědrým dnem, byl večer a hustě sněžilo. Byl to ten druh hebkého, líně se snášejícího sněhu, který vám okamžitě evokuje Vánoce a reklamu s trpaslíky na Lestrangeho limonádu: chuť pomatená až do samého konce. Takový sníh, jaký byl letos, málokdo mezi mudly i kouzelníky pamatoval. Vločky byly obrovské, umělecky tvarované, a zdálo se, že i jaksi studí míň než obvykle. Snášely se k zemi už kolik týdnů a meteorologové si marně lámali hlavy, proč se stále nedostavuje zmíněná teplá fronta, která podle přístrojů měla už dávno dorazit ve formě deště a blátivých Vánoc. Nikdo už je ale nebral vážně; koho by ještě zajímaly chmurné televizní předpovědi svátků bez sněhu? Každý rozdával na potkání úsměvy a rodiny stavěly na svých dvorcích jedno iglú za druhým. I ona euforická nálada se zdála být jaksi doslova... nakažlivá. Na nabručeného ministerského předsedu před týdnem v přímém přenosu kýchl usměvavý reportér a politikova tvář se rázem rozsvítila blažeností, jakou u něj jeho země ještě nezažila.
Po moderní, leč zasněžené, a překrásně vyzdobené londýnské ulici ujížděl neméně zasněžený kočár tažený neviditelnými koňmi. Na cestu mu svítilo kalné žluté světlo pouličního osvětlení z viktoriánské doby. Všechny místní noviny před měsícem s překvapením konstatovaly, že neznámí vandalové přes jedinou noc vyměnili pouliční svítidla celičkého Londýna; místo elektrických lamp mohli teď všichni obdivovat staromódní petrolejové svítilny. Na veřejnost pronikla přísně utajovaná zpráva, že lampy jako kouzlem nikdy nedohořely a nepotřebovaly doplnit olej. Nikdo se tím ale příliš neznepokojoval – stejně tak jako výskytem většího počtu velmi staře vypadajícíh kočárů, které zjevně jezdily o své vlastní vůli sem tam Londýnem a vždycky se dokázaly prokličkovat z dopravní zácpy – všichni se zkrátka cítili až příliš spokojeně.
Před Děravým kotlem stála skupinka svátečně oděných čarodějů a čarodějek a z plna hrdla zpívali Pokoj hippogryfům dobré vůle. Bylo jim očividně lhostejné, že mudlové spěchající z posledních předvánočních nákupů se po nich otáčejí s takovým zaujetím, že každou chvilku vráží jeden do druhého, a nějaký zákon o utajení čar a kouzel? Bývaly by doby, kdy hromada čarodějů v hábitech a očarovaných čarodějnických čapkách vzbuzovala pozornost médií a pohoršovala kouzelnickou veřejnost. Tyto doby to ale nebyly. Toto byly doby poválečné a naplněné euforií, jakou si ještě před pár lety málokdo uměl představit, a každý si do sytosti užíval znovunabyté svobody, asi tak jako slepý, který poprvé spatří slunce, a co se týká striktního utajení... řekněme, že všichni tak nějak dospěli k závěru, že nic se nemá přehánět. Koneckonců, jak prohlásil sám ministr kouzel Kingsley Pastorek na počátku svého volebního období před necelými třemi lety: „Mám za to,“ rozlehl se jeho dunivý, sametový hlas dvoranou ministerstva kouzel, „že to byl právě tento zákon a jeho důsledné dodržování, co dalo podnět ke vzniku extremistickým skupinám, jako byla ta okolo lorda Voldemorta. Nastal čas, aby kouzelnické společenství učinilo krok kupředu a vystoupilo poněkud ze stínu utajení.“
Nu, kouzelnické společenství tedy učinilo. Nedlouho poté zaznamenaly mudlovské úřady zvýšenou vlnu telefonátů na policejní ústřednu, které přicházely z odlehlejších a zalesněných krajin. Znepokojení rodiče hlásili do telefonu nervóznímy hlasy, že jim jejich děti opakovaně tvrdí, že viděly na zahrádce dinosaury, draky letící po obloze či dokonce jednorožce, kterak cválají volnou krajinou. Mudlovský ministr životního prostředí se nečekaně rozhodl změnit od základů své politické názory a za jednomyslné podpory celého kabinetu protlačil ke schválení nový zákon o ochranně přírody, kterým dal popud k zalesňovaní celých hektarů půdy. Nejen londýnští developeři náhle pocítili silné nutkání upustit od staveb dalších mrakodrapů a investovat do oprav historických budov, a jako by už nebylo dost všech těch podivných věcí, které se děly v celé zemi, počínaje nespolehlivými předpověďmi počasí, začínalo docházet ke stále častějšímu selhávání digitálních přístrojů, které zdánlivě nemělo vůbec žádno příčinu. Psychiatrická oddělení důsledkem toho brzy praskala ve švech, jak do nich proudili stále další a další významní muži, kteří se zhroutili pod tíhou vědomí, že tyto podivné jevy jsou nad jejich chápání.
Tedy, ve zkratce, nastaly nové doby a byly to doby plné navrativších se kouzelných bytostí, pročištěného ovzduší, doby trochu dobrodružné, pravda, ale o to více vzrušující, doby méně hektické a plné více pochopení... a, nu, ano, také hrdinů.
Již zmíněný kočár, který si to štrádoval po nazdobené ulici vedoucí kolem Ďeravého kotle, právě smykem zastavil u hloučku zpívajících čarodějů a ohodil je od hlavy až k patě sněhem. Dvířka se prudce rozevřela a na chodník vyskákalo několik mladých rozjívených čarodějů ve fialovo-modrých hábitech. Vzduch byl náhle plný hlasitého smíchu.
Skupinka mladíků se vyznačovala již zmíněnými uniformami, které je označovaly jako bystrozory v zácviku, vyššími postavami a zjevně větším počtem vypitých máslových ležáků (nebudeme, prosím, zabíhat do žádných trapných a naprosto nepodložených hypotéz ohledně dvou lahví Ohnivé whiskey, soudku Mazlivé medoviny a osmnácti sklínkách Zelené smrti.). Něčemu se zplna hrdla chlámali, od úst jim stoupaly celé sloupce páry a měli problém udržet rovnováhu na kluzkém ledě.
Ten nejvyšší z nich, který měl pihy po celém obličeji a vlasy tak rudé, že se i ve tmě příšerně tloukly s jeho fialovým hábitem, něco nesrozumitelně blábolil a šermoval přitom nedopitou lahví ležáku. Aby mu bylo rozumět, museli bychom přistoupit o kousek blíž.
„... a pak... pak jsem mu řřřekl: 'Caviare...'“ Mladík se odmlčel, když vyslovení tohoto jména vyvolalo další vlnu hysterického smíchu, „né, nesmějte se! Řek sem mu: 'Caviare, jesli si chceš sehnat holku, musíš si nechat narůst vousy! Bez toho to nepude! Vydrž to tejden bez holení a uvidíš, že se k tobě jeeen pohrnou.' A co byste řekli...“ Zrzoun se otřásal smíchy, „on fakt š-šel a ty v-vousy si nechal narůst! Hahaha! Tři dny, TŘI DNY před zkouškou!“
Tohle nesmyslné prohlášení vyvolalo takovou salvu smíchu, až se dotyční skoro neudrželi na nohou. Potáceli se kolem a poplácávali se po zádech tak mohutně, že málem srazili k zemi nejen sebe navzájem, ale i několik členů pěveckého sboru, který se po chvíli, přehlušen, spakoval a zamířil k jiném lokálu.
„Tohle ti... tohle ti nevěřím,“ lapal po dechu podsaditý hnědovlasý týpek s dolíčky ve tvářích.
„Říkám pravdu! No řekni, Harry!“
Zrzek plácl po zádech svého nejlepšího přítele, který se stále prohýbal smíchy, a knock-outoval ho k zemi pokryté ledem. Skupinka se rozeřvala smíchy. Harry ležel jak dlouhý tak široký na zádech a chechtal se, až mu slzy tekly po tvářích.
„Jakože je starej Voldy pod kytkama,“ zahulákal z plných plic a triumfálně zvedl do vzduchu vlastní láhev ležáku, „Ron mluví pravdu!“
Kumpáni ho zvedli na nohy a společně se (značně pomalým tempem a za doprovodu hurónského smíchu) odpotáceli dovnitř lokálu, zanechávaje za sebou jen střepy z rozbité lahve.
„ŠENKÝŘ!“ zahulákal Harry zvesela, jen co si uvědomil, že stojí uprostřed hospody. „Výkvět celé společnosti tě přišel navštívit! Medovinu!“ S paží stále kolem ramen svého kamaráda se začal soukat ke stolu, kde skrze opar opilosti spatřil záblesk rudých vlasů.
„Ale copak, krásná dívko,“ zeptal se hlasitě, „že tady sedíte tak sama?“
„Čekám na svého milujícího muže,“ odvětila rudovláska stroze. „Možná jste ho někde viděl?“
„Ne-nnneviděl,“ odpověděl Harry a hodně moc se snažil, aby se mu nezavřely oči. „Nechcete radši koupit něco k p... p... pití?“
„Nechci, děkuji,“ odsekla žena.
„No a řeknete mi aspoň své jméno?“
Harryho společníci se za jeho zády chechtali jako pomatení. „Ty vole, to je tvoje žena!“
Harry zaostřil a usilovně se snažil dělat, jakože nic. „No jasně, že je to moje žena, pitomci. To vidím, že je to moje žena. Si nemůžu udělat ani srandu? Ale počkat,“ malátně se otočil na podezřelou dívku a ukázal na ni prstem. Na chvilku ho něco ohromně zaujalo jeho na špičce, takže na ni chvíli šilhal, ale pak se bryskně vrátil k tématu. „Nehraj to tu na mě, dámo! Ty nemůžeš být moje žena! Moje žena na mě má v os-osum čekat u Děravýho kotle a pudeme na večeři a to je na míle odsud!“ Svoje slova doprovodil rázným máchnutím ruky.
„To je,“ souhlasila nakvašeně Ginny a vstala, ruce v bok. „Na míle odsud před pěti hodinami!“
Harry opět zkoumal svůj namířený ukazovák. „Že by chybka?“ škytl.
Ginny se s přimhouřenýma očima otočila na podpadku a se slovy: „Dneska spíš na gauči!“ zamířila pryč.
„Ale lásko,“ volal za ní Harry opile a rádoby šibalský úsměv, který na ni udělal, odhalil, že mu čerstvě chybí přední zub, „my přece nemáme gauč!“
„Tak si nějaký najdi!“ Ginny práskla dveřmi a byla ta tam. Osazenstvo Děravého kotle, většinou už v podroušeném stavu, se jen lehce podivilo, kdo to tady střílí z děla, a bavilo se dál.
Harry pokrčil rameny a málem spadl, když se společník, o kterého se opíral, svalil v bezvědomí k zemi. „Chlapi,“ oznámil těm zbylým přeživším důstojným tónem, který jen lehce narušila urputná škytavka. „Potřebuju pro svou ženu sehnat gauč. ŠKYT!“

O dva bloky jižněji, tři ulice východněji a dvě patra nad zemí, stěhovala právě jedna partička za doprovodu hlasité metalové hudby několik těžších kusů nábytku do nového třípokojového bytu svého kamaráda. Nijak zvlášť je netrápilo pomyšlení, že je černočerná tma, jistojistě po půlnoci, noví sousedi na ně z oken hází vše možné, nejsou-li cihly, basy kytaristy duní tolik, že hrozí rozpoutat zemětřesení, a stoupající dým marihuany, jejíž spotřebované množství se nyní blížilo pěti gramům, velmi brzy spustí v domě protipožární alarm. Jeden hubeňour s dlouhými umorousanými vlasy tmavé barvy, jointem v puse a tričkem s nápisem IRON MAIDEN, pozpátku vycouval z korby menšího nákladního auta a jeho tenké pavoučí paže se třásly pod tíhou obrovského, jasně vínového gauče, který se nad ním nebezpečně nakláněl. Když se z vozu vynořil i druhý konec, podpíraný tlusťochem s dlouhými, umorousanými vlasy tmavé barvy, jointem v puse a tričkem s nápisem METALLICA, korba i gauč se nebezpečně zakolíbaly a překotily se na hubeňoura, který jen tak tak uskočil před padající masou dřeva, kovu a polstrovaných polštářů.
O kus dál, schovaní za popelnicemi, se mohli Harry, Ron, Dean, Seamus a Martin Williamson potrhat smíchy.
„Tohle bude až moc snadný,“ zasípal Seamus v slzách.
„Mrzne mi zadek,“ zahučel nespokojeně Dean a třel si postižené partie, které si před chvílí omáčel v nevábně zavánějící kaluži.
„Nezapomeňte, chlapci,“ zachrchlal dramaticky Ron, zakoulel očima a napodoboval zjevně někoho pomateného. „Nejdřív myslete a až pak útočte. Váš starý, ale vševidoucí profesor Rubydooby je vám vždycky v patááách.“
„Myslela jsem, že je to nejdřív myšte a pak točte,“ zasípal Harry v nápodobě dívčího hlasu tak vysokém, že by vyplašil i netopýry. Ostatní se znovu rozchechtali.
„Hele, unáší nám náš gauč!“ zašeptal varovně Martin po notné chvíli, kdy se nikdo z nich nemohl hnout, jak se smáli, a Seamus se svalil se slzami v očích do přepravky s něčím, co vypadalo jako shnilé zelí. Všichni se otočili. Tlusťoch a Hubeňour se kolébali ke vchodu do panelového domu a hrozili, že brzy vnesou drahocenný gauč do jeho těžce dobyvatelných hlubin.
„Holomci!“ zařval Harry a vyskočil s pěstí vysoko ve vzduchu. „NA NĚ!“
„Za gauč!“
„Za svobodu!“
„Za lepší a teplejší spodní prádlo!“
„AAAAAAARRRRRRRRGH!“
Jakékoli bylo množství drog, které zkonzumovali Tlustý a Hubený, nestačilo ani zdaleka na to, aby uvěřili tomu, co vidí. Zničehonic se na ně hnala banda divně oblečených, zelím pokrytých, motajících se klacků, která hulákala jako na lesy, mávala ve vzduchu rukama jako větrnými mlýny, hrozila jim pěstmi a něčím, co vypadalo jako přerostlé čínské hůlky.
„Hele, ty vole, domorodci,“ vypískl Tlustý mutujícím hlasem a Hubenému vypadl z pusy joint a z rukou gauč.
„GAUČ NEBO ŽIVOT, ŠMEJDE!“ zaječel Martin a namířil na Tlustého (který stále stál zkoporněle na místě s ústy otevřenými) a z jeho hůlky vytryskl pramen pěnivé tekutiny, která udeřila Tlustého do prsou a srazila ho k zemi o pět stop dále.
„Pomooooooc!“ vřeštěl Hubený, kterému Harry podpálil vlasy, a snažil se vyškubnout nohu zpod gauče.
„Ležák!“ zajásali svorně Dean a Seamus, kteří byli před sekundou zmáčeni neustávajícím proudem tekutiny, která nekontrolovatelně tryskala z Martinovy hůlky. Zdánlivě odnikud se jim v rukou octly poctivé půllitry a oba dva začali poskakovat sem a tam ve snaze dostat ten svůj pod mocný alkoholický vodopád, který teď nutil Martina potácet se sem a tam.
„Teď ne, vy pitomci, gauč! Gauč, ne pivo!“ hulákal Ron, rozeběhl se za nimi a vlál rukama ve vzduchu jako pomatený.
V tu chvíli se ze schodů ozval řev a pět dalších umorousaných, dlouhovlasých a ojointovaných bytostí vyběhlo z paneláku.
„Hej! Kradou náš nám gauč!“ zaječel ten první. Druhý si vykasal rukávy.
„HULVÁTI! Na něěěěěěěěě!“
Strhla se mela. Svalovec s vykasanými rukávy se rozmáchl po nejbližším protivníkovi – což byl Ron – a minul. Zato Dean, který stál vedle něj, dostal ránu do nosu, až se zapotácel. Naštvaně zavrčel, praštil půllitrem Harrymu do prsou, až z něj polovina piva vyšplíchla Vyvolenému na obličej, a se slovy: „Podrž mi to!“ se vrhl hlava nehlava po Svalovci.
Harry pokrčil rameny, a praštil půllitrem do hlavy někoho, kdo se mu připotácel pod nohy, a vypil zbylé pivo.
„Jen počkej, zavšivenej gaučokraze!“ vřískal Dean. „Kostramenti! Chci říct Gastromenti!“ Svalovec byl pohřben pod hromadou horkých pizz, které na něj spadly z nebe. Dean se zmateně poškrábal po hlavě, pokrčil rameny, popadl kus pizzy a majzl jím dalšímu protivníkovi po hlavě.
„Chcípniii!“ ječel nějaký ojointovaný a rozmáchl se něčím těžkým Harrymu po obličeji. Harry uhnul, aniž se hnul z místa, a frustrovaně civěl do půllitru. „Nemáte ještě někdo?“
Ron rozdával svýma velkýma plandavýma rukama rány vpravo vlevo a moc se neohlížel na to, kdo je spolupachatel a kdo nepřítel. Seamus byl knock-outován k zemi, když utíkal před Hubeňourem se zapálenou hlavou, a dva cizí útočníci se po ráně do ucha otočili a rozeběhli se na Rona hlavou napřed, když do nich udeřil silný proud piva a odhodil je o pár metrů dál.
Záchrana pro Hubeného přišla v podobě pivní záplavy. Úlevou se zhroutil k zemi a vypadalo to, že omdlel.
„Hm! Dob´á pizza, Dea´e!“ huhlal Seamus s plnou pusou. Dopadl kousek od hromady, kterou Dean zasypal svalovce, a teď se ládoval šunkovou s ančovičkami.
„Gauč je náš! Gauč je náš!“ hulákal zdálky Martin a vší silou se snažil udržet svou pivo pumpující hůlku na místě.
„Pivo osudu!“ zahulákal dramaticky Dean, zamával hůlkou a do ruky se mu snesl nový půllitr.
A na padesát dalších půllitrů z tlustého, tvrdého, tvrdého skla, začalo rázem pršet z nebe.
„AAAAAAA!“ řvali bystrozorští a kryli si hlavy.
„NEEEEEEE!“ křičeli ojointovaní a rozprchli se do všech stran.
„Chraňte gauč! Braňte ho svým žvotem!“ zařval Harry velitelsky, odrazil se, skočil do vínových polštářů a usadil se u pravé opěrky pro ruce podobně jako u hlavy koně. „Hyjé!“
Gauč se náhle vznesl do vzduchu a chvilku tam nejistě levitoval, zatímco Harry zplna hrdla spustil národní kouzelnickou hymnu.
„Nasedat!“ Ron se jako první odpotácel k Harrymu a marně si kryl hlavu.
„Vítejte na palubě Gauč Airlines!“ hulákal Harry přes rámus půllitrů tříštících se o zem, řvoucí kytary z přehrávače auta a výkřiky hrůzy jeho vlasatých majitelů. „Dnes pivo zdarma!“
Jako na zavolanou dorazil Martin a zkropil je všechny od hlavy až k patě zmíněným nápojem.
„Letuško, vytáhněte střechu!“
„Provedu!“ zapištěl Ron a hned nato se jim nad hlavami rozprostřel obrovský, duhový deštník, který vyrostl z opěrky pro hlavu. Všichni si hlasitě oddechli. Martin se jako konečně pracně vyškrábal na poslední volné místo úplně vzadu a Harry zvedl neviditelné opratě.
„Všichni na svých místech? Připoutaní? JEDEME!“
Gauč vyrazil prudce vzhůru. Jedním plavným skokem se odrazil od země jako kůň a vznesl se vysoko, vysoko do nebe, všech pět osazenců se drželo, čeho mohlo, a ječelo hrůzou a vzrušením, deštník jim vlál nad hlavami a za nimi se k zemi nesl spirálovitý proud napěněného ležáku.
„Hurááá!“ volal Harry, zatímco gauč dokončoval další komplikované salto a Dean se Seamusem usilovně zvraceli.
Nebyla to zrovna přímočará jízda. Kroužili a křižovali oblohu, div že nepřepadli přes okraj vehiklu, cik-cakovali nízko nad střechami, vybírali ostře zatáčky okolo domů a zase stoupali vysoko, vysoko vzhůru. Jednou se snesli tak nízko, že srazili pouliční lampu, která se rázem proměnila z petrolejové na elektrickou, a chvilku na to málem smetli dav puberťáků, který se poflakoval před megalomanským tanečním klubem. Teenageři ječeli, omdlévaly, nadávali, tiskly se jedna k druhé, uhýbali, a když byl gauč z dohledu, házeli za ním statečně svoje prázdné lahve; gauči, ani jeho osazenstvu, se však nic nestalo a hrdě odletěl do zapadajícího měsíce.
„Maminkoooooo!“ volal z opačného konce Martin a příležitostně visel z pohovky jen za prsty na knoflících.
„Harrýýýý, už dóooost!“ křičeli ostatní, každý v jiném stádiu „špatně od žaludku“.
„Hele, kluci, chcete vidět něco srandovního?“ zakřičel zepředu Harry a konečně vyrovnal svůj bláznivý cestovní prostředek do hladiny, ve které žaludek může svobodně dýchat.
Odpovědí mu bylo spíše jen čtvero zasténání. Letěli teď nad budovou parlamentu, lehce zakroužili kolem Big Benu a chvíli se jen tak vznášeli, unášeni mírným větříkem, Barevný deštník je něžně ovíval a i proud piva z Martinovy hůlky teď byl spíše bublající fontánkou, která skrápěla starodávné střechy a auta pod sebou.
„Vy taky nic nevydržíte,“ zamumlal Harry pro sebe zlostně a proměnil Big Ben v obrovskou gumovou kachničku.
Ron se vyzvracel.
„Nic proti tvým leteckým schopnostem, kamaráde,“ zachrchlal, celý zelený v obličeji, „ale můj žaludek už dneska měl dost.“
Harry pohlédl na čtyři mrtvoly za sebou, namačkané na gauči, sténající v agónii, a přestalo ho to bavit.
„No jo, furt,“ zabrumlal nerudně a znovu práskl do otěží.

Ginny se probudila zvukem, který zněl jako hlasité BANG!, KŘACH!, TŘÍSK!, PRÁSK!, SKŘÍÍÍÍÍP!, za kterými následovaly zvuky národní hymny v podání ničím nezaměnitelného hlasu jejího opilého manžela. Možná by leckdo z vás na jejím místě vstal, popadl svou hůlku, šel na místo činu zkontrolovat škody a seřvat dotyčného pěvce tak, že by nevěděl, kde mu hlava stojí, ale Ginny si jen povzdechla, přetáhla si peřinu přes hlavu a zavrtala se hlouběji do peřin. Ani ty však neutlumily hlasité rány a dupání, které doprovázelo Harryho celou cestu nahoru, ačkoli je třeba mu připsat k dobru, že jakmile se přiblížil k ložnici, snažil se co nejvíc ztišit, což bylo velice zřetelně slyšet i přes peřinu, kterou měla Ginny na uších.
Chvíli se ozývalo dupání, hekání a rány. Pak se Harry vzdal pokusů svléct si kalhoty a postel se zahoupala, jak na ni téměř skočil, vmáčkl se k Ginny pod pokrývky a stulil se k ní jako obří, špinavý a opilý plyšák. Ginny nereagovala, ani když jí stáhl peřinu z hlavy a objal ji zezadu rukou, která silně zapáchala po pivu a držela různobarevná dětská chrastítka.
„Nemoh jsem se rozhodnout, který by se mu líbilo nejvíc,“ zamumlal napůl spící Harry. „Tak jsem vzal všechny.“
Ginny si znovu povzdechla. „Nenarodí se ještě pár měsíců, Harry.“ připomněla tónem, kterým se mluví s velmi pomalými a malomocnými.
Harry zamručel na souhlas. „Taky jsem ti přivezl tu fósu.“
„Fósu?“
Další zamručení a vlna téměř nesrozumitelných slov. „Je vínová. Máš ráda vínovou? Museli jsme o ni bojovat s příšerným klanem vlasatých smradlavých opičáků, co nám pořád upíjeli pivo. Fósa se ti bude líbit. Teda až ji vypereme, protože tvůj bratr ji celou pozvracel, když jsme letěli nad gumovou kachničkou. Nevím, co má proti kachničkám. Scenérie Londýna nikdy nebyla lepší.“
Ginny potlačila hrůzyplné zasténání, když jí opožděně došlo, co chtěl Harry naznačit tou fósou. „Chtěl jsi říct sófa, Harry? Přijel jsi na gauči?“
Harry zabořil hlavu do polštáře, a jak se pohnul, chrastítka zachrastila. „Myslím, že ta červená bude nejlepší. Určitě to bude červená.“ Pak usnul a chrápal tak nahlas, že by to vzbudilo i závozníka.
Ginny vzdala jakékoli další pokusy o spánek, a protože už svítalo, vydala se na obhlídku katastrof, které způsobil její dospělý, rozumný gentleman svým příchodem domů.

Jinotaj přináší: KREVSAJÍCÍ SÓFA SUŽOVALO LONDÝN
Včera okolo druhé hodiny po půlnoci mohli obyvatelé Londýna spatřit nevšední, téměř vyhynulý exemplář vzácného magického tvora nazývaného Krevsající sófa, kterak se vznášelo nad Londýnskými čtvrtěmi ---. Tomuto tvorovi, vyznačujícímu se nevšedním tvarem těla a křídel, který připomíná obrovskou pohovku s vrtulí na vrcholku, se připisují četné magické dovednosti. Vedoucí oddělení pro práci s kouzelnými tvory usuzuje, že to bylo právě toto sófa, které má na svědomí nové, netradiční vzezření proslulého Big Benu. Očití svědkové uvádí, že v kritický okamžik proměny se Krevsající sófa vznášelo jen několik čísel nad věží a chrlilo ze sebe proud jedovatých šťáv. Ministerští úředníci již touto dobou vrátili hodinám svůj původní, mnohem méně zajímavý tvar, avšak zůstáváme na pochybách, zda po včerejšku vůbec někdy vymizí jejich nová přezdívka, která se uchytila jako „Big Duck“.
L. Láskorádová
Pokr. na str. 3
Podrobná morfologie Krevsajícího sófa, str. 5.