Je to ona!

Milá Keneu, přeji Ti pěkné Vánoce. Omlouvám se, je to krátké a asi ne moc podle zadání, ale nic lepšího mne nenapadlo.

Pozn.: postavy zde vystupující jsou skutečné, avšak názory, které vyslovují, jim jsou zcela nepokrytě podsunuté. Příběh o Jonášovi a Eliášovi je židovská legenda, pramen jsem ale nenašla a mám ji tedy jen z druhé ruky. A v závěrečné pointě je samozřejmě anachronismus.

Snění 1885

Jonáš netrpělivě přecházel sem a tam. Přijde? Nepřijde? Mohla si samozřejmě zvolit jiný úděl – třeba jít do nebe (i když si ji moc nedovedl představit, jak zpívá „Svatý, svatý, svatý“ v bílém rouchu). Bylo to už dlouho, co žil v říši snění, avšak obzvláště poslední dobou se tam cítil velmi osaměle. S nikým si zde moc nerozuměl. Morfeovu nabídku kdysi přijal, protože se mu do šeolu nechtělo (už tam jednou jako dítě byl, tak si učinil představu), a v nebi by se jistě pořád hádal s Eliášem. Měl ho rád, ale dobře věděl, že jestli je někdo ještě tvrdohlavější než on sám, pak je to právě Eliáš, ten, který ho kdysi jako malého chlapce přivedl ze smrti zpět do života. Stal se přitom nějakým podivohodným způsobem jeho otcem v Duchu, protože stejné plameny, které plály v Eliášovi, pak začaly vnitřně zažehávat i Jonáše.
Morfeus ho kdysi přesvědčil proslovem, který končil slovy o tom, že on, Jonáš, bude pro mnohé jistě mocným archetypem: sice nevěděl, co si pod tím má představit, ale nakonec se do Snění nastěhoval. Občas za ním v noci přicházeli různí spáči a on se jich většinou nějakou nerudnou odpovědí nebo nezájmem brzo zbavil. Většinou – až na několik výjimek, jako byl například ten mladý muž z Nazareta – byli tito jeho návštěvníci naprosto nudní nebo theologicky nezáživní a měli spoustu hloupých otázek. Nakonec ho nejméně otravovalo, když k němu ve snu přišly malé děti, které vykuleně poslouchaly, když jim vyprávěl svůj příběh a s nimiž si na břehu moře mohl jen tak stavět obrovské ryby z písku.
Na obzoru se objevila černá silueta. „Tak co?“ vyběhl nedočkavě vstříc Smrti. „Ahoj - to neumíš pozdravit? Rozhodla se a přijde k tobě. Už je na cestě …“. Vzápětí se moře rozvířilo a vynořila se obrovská tlama. Jonáš se rozběhl do pěnících vln, objal ji a vlepil jí velikou pusu.

Praha 1892

Večírek byl v plném proudu. Pivo a rum tekly proudem, dámy a pánové vířili v rytmu tance a jen někteří občas naráželi do žeber obrovské velryby, v jejímž hrudním koši se slavnost odehrávala. Vlastenecká společnost Jour fixe protentokrát zaměnila svoje obvyklé schůzovní místo v hospodě u Gebaurů za budovu nového muzea, aby řádně oslavila svůj velkolepý čin – zakoupení přes dvacet metrů dlouhé kostry největšího žijícího tvora na světě za účelem poučení nejen dítek školou povinných. Velryba, kterou před sedmi lety vyplavilo moře mrtvou u ostrova Lyngøy, byla nakonec zdárně vykostěna, zpracována, dovezena do Prahy, zakonzervována a vystavena. Zájem byl obrovský a kolem kostry, provizorně umístěné v Náprstkově technickém muzeu, denně procházely stovky návštěvníků. Tak teď už je konečně na svém stálém místě v nové budově Národního muzea, byla drahá, co proto, ale alespoň to můžeme pořádně oslavit.
Doktor Antonín Frič, jehož působení (a snaze jeho bratra, který sehnal peníze) mohla vlastenecká veřejnost být vděčná za získání tohoto podivuhodného exponátu, teď rozmlouval s docentem Rudolfem Dvořákem, známým orientalistou. V zápalu diskuze přitom odložil skoro plný půllitr mezi tlapy vycpaného medvěda a když si jej později bral zpět, nepoznal, že mu medvěd trochu upil.
„Takže si myslíte, že kostra byla zbytečně drahá a že je k ničemu? Že jsme jen potřebovali něčím velikým zvětšit naše malé vlastenecké sebevědomí?“
„Ne, to jsem neřekl,“ bránil se docent Dvořák, „jen by mi přišlo stejné pro názorné účely vyrobit kopii takové kostry třeba ze sádry - ostatně jako je třeba tady tento mamut, ten přece také není pravý“ - popleskal po chobotu vedle stojící exponát - „a za ušetřené peníze vybavit novými naučnými knihami knihovnu muzea a zpřístupnit ji širší veřejnosti … nebo nakoupit nějaké poklady ducha, starodávné papyry, v Orientě se doposud seženou velmi levně, věřte mi, nebude to dlouho … nebo něco podobného…“
Kolem se prosmýkla ženská postava. Pan Frič se na ni obrátil:
„Slečno Emilie, vy už odcházíte? Už nebudete tančit?“
„Ne, já jen … ono z těch kostí něco kape a mám z toho špinavý klobouk…“
„Domnívám se, že to je rybí tuk. Víte, v továrně barona Ringhoffera již proběhl pokus kostru odmastit horkou parou – smrdělo to tam jako …. ani si ve společnosti dámy nedovolím vyjádřit, jak, avšak tento pokus byl zřejmě neúspěšný. Doporučuji proto při pohybu pod kostrou používat paraplíčko. Také si myslíte jako tady pan docent, že velryba je jen drahý humbuk k ničemu?“
„Ale ne … můžeme si podle ní třeba udělat dobrou představu, jak se asi cítil prorok Jonáš, když musel trávit tři dny a tři noci v jejích útrobách, a tím se posílit ve víře v prozřetelnost Všemohoucího …“
„Slečno Emilie, přece nevěříte, že Jonáš byl v břiše velryby doopravdy,“ připojil se do debaty profesor Bauš, přírodovědec, který výstavu provázel přednáškami o velrybách. „V bibli si leckteré pasáže, včetně této, musíte vykládat alegoricky. Žádnému podobnému kytovci, jako je tady naše samice plejtváka myšoka (mávl rukou směrem ke kostře) by dospělý a nerozžvýkaný člověk neprošel trávícím ústrojím – mají je totiž velmi úzké.“
„Současně s kostmi nám pan Danielson, který velrybu zpracovával, poslal i obsah jejího žaludku,“ ozval se pan Frič. „Žádné lidské pozůstatky v něm opravdu nebyly. Ale obraťme list, dostalo se mi také do rukou něco, co by mohlo zajímat vás, pane docente…“ Držel v ruce dvě malé, zřejmě kožené krabičky, zamotané v knotu řemínků. Docent Dvořák je od něj převzal, jednu otevřel a opatrně z ní vytáhl drobný pergamen a rozložil jej: „,Šema Jisrael…´ ano, Deuteronomium 6,4 … to jsou tefilin, řemínky, které si židé uvazují při modlitbě, a nepochybně velmi staré … kde jste je sebral?“
„Byly v břiše naší velryby.“