Chrastava loaded 3

Obrázek uživatele Ebženka
Fandom: 
Rok: 
Rok 2 012

Autor: Ebženka
Přístupnost: ehm... od 12 let?
Shrnutí: Chrastava, to je drsné místo. Kdyby se provalilo všechno, co se tam děje, bylo by z toho několik speciálních magazínů Blesku. A tohle se tam v devadesátých letech dvacátého století taky stalo... Třetí a poslední díl. Případ vyřešen. Halucinace a všední romantika v ceně.
Prohlášení: povídka byla psána se souhlasem a s pomocí stávajících autorek budečských povídek, zmínky o Vyšehradu a Karlu Vrbenském schválila neviâthiel, jeho zroditelka.
Nenahraditelným zdrojem mi byl Čarodějův učeň od Ottfrieda Preusslera.
Poznámka: Povídka pro Galadiona! Poslední třetí kapitola.

V uších mi krákali havrani a z těch divnejch zvuků se mi v puse dělalo hořko. Z kohoutku kapala voda do dřezu, havrani asi usnuli, protože to otravně cinkalo do ticha, kapka po kapce, nedotáhnul jsem kohoutek, chtělo se mi pít, ale točil se se mnou svět a ten odpornej žbluňkavej zvuk se mi zarejval do spánků. Zmlkni, vodo, než se havrani zase vzbudí. Chtěl jsem si trochu líp srovnat hadry, co jsem na nich měl hlavu, byl to můj kabát a smrděl trochu hospodou, jenže jsem se nemohl nadzvednout. Pod levým loktem mě tlačila bota. Ležel jsem doma na podlaze v předsíni a snažil se vzpomenout. Měl jsem udělat něco důležitýho, a nebyl jsem si jistej, jestli je to hotový a můžu klidně vyspávat kocovinu, nebo jestli se mám snažit vstát. Koukal jsem na dveře od bytu. Dveře... měl jsem zavřít nějaký dveře. Bránu. Vzpomněl jsem si, jak jsem zatahoval magickou clonu. V hlavě mi zaznělo úlevný kovový cvaknutí, jak závora zaklapla.

Asi moc nahlas, protože zase přiletěli havrani. Pak se roztočilo mlýnský soukolí, Mrtvej chod, hnusně zaskřípalo a roztočilo se s nepříjemným klepáním. Ne, to někdo tluče na dveře... Buch buch buch... buch buch buch... kameny drtí, kolo se točí, bílej prach se mi zažral do kůže, divná mouka, co mě špiní zvenku i uvnitř, a do toho zase to ohlušující ticho s kapajícím kohoutkem. Znamení na čele pálilo jak oheň, chtěl jsem ho umejt tou vodou, ale nedokázal jsem vstát, na čele vypálenej cejch jako dobytče. Roztočila se mi hlava a chtěl jsem tomu uletět, ale ať jsem mával jak jsem mával, něco mě drželo, přikovanýho k tomu chaosu, a trhalo mě to pomalu a nemilosrdně na kousky. Mlýnská podlaha byla pokrytá střípky lidských kostí. Ležel jsem na nich, v puse pachuť popela, bolest z čela mi vystřelovala všude po těle a přezka z kanady se mi zarejvala do lokte, kabát smrděl zatuchlým kouřem a přepáleným tukem a v uších mi suše a hořce krákali havrani. Pak se mi najednou bolest na čele ztratila, místo cejchu zbyla jen úleva a bylo mi tak lehce, jako by mě fénix v perutích choval. Nebo jako by mě andělé nesli. A já vyletěl až do nebes a v nich jsem se rozplynul.

Když jsem se znovu probral, ležel jsem v posteli. Něco mě plácalo po tváři a v rukou mě studil kus křišťálu. Nade mnou se skláněla ošetřovatelka v hráškově zeleným plášti, na krku měla budečskej medailon s hadem a snažila se mě vzbudit. Kolem dokola bylo nemocniční světlo a nemocniční nábytek popsanej uzdravujícíma runama, a k tomu všemu nade mnou visela kapačka s podezřelým lektvarem. Očividně čáry neumí všechno.
Tak jsem se nechal propleskat do bdělýho stavu, a pak jsem se nechal vyslechnout vyšehradským kolegou. Dostal jsem mírně vynadáno a mírnou pochvalu, protože bránu jsem fakt zavřel, i když mě to málem stálo krk. Taky mi předal pozdravy od zbytku rodiny. Synovec mi vzkázal, že jsem borec, brácha, že jsem vůl a máma poslala pytlík bonbónů. Kámen mezitím zajistili a odvezli, takže už u Blažků při okopávání skalky žádný nebezpečí nehrozí. A stará Blažková už se z toho taky hrabe, jenom jí museli trochu pročistit hlavu kvůli těm halucinacím a pár těžkejch snů ji asi ještě čeká, ale na to stačí bylinkovej čaj před spaním. Taky ho piju. Po litrech.

Mám sakra štěstí, šéf na tom zrovna není zdravotně nejlíp, jinak by mě po takovým průseru zpovídal on, ale co jsem slyšel, nejradši by ho asi dotáhli sem a zastlali do protější postele. Takže mám vlastně taky sakra štěstí, že je na tom natolik dobře, že se může bránit a já mám pokoj pro sebe. Jo, a ještě jedno sakra štěstí do sbírky. To bylo vlastně první a nejdůležitější. Že totiž Aničce z ústředny zrovna končila služba, a protože je to zatraceně chytrá ženská a vidí mi až do žaludku, tak si udělala výlet a přišla mě zkontrolovat, jestli nevyvádím blbosti. Někdy v tu chvíli, kdy předávala službu, jsem se musel dovlíct domů, ale na cestu se nepamatuju, jen na to, jak mi prokletí drtilo mozek. A kdyby se mi nevloupala do bytu, sám bych si pomoc nikdy nezavolal. Jo, to se stává idiotům, co si hrajou na hrdiny a zavíraj sami a bez jištění stovky let starý portály.
Když mi druhej den přišla vynadat, přinesla taky kus štrůdlu, takže jsem si s plnou pusou pohodlně ležel a tvářil se zkroušeně, ale zas ne moc, aby si nemyslela, že jsem se napravil a že zejtra už chodit nemusí. A přemejšlel jsem, jestli jí říct, jak jsem jí vděčnej za to, že mi umyla z čela to černý znamení a zastavila tím účinky kletby. Bez toho už bych čuchal k fialkám zespodu. Ale ona to nejspíš věděla.
Tak jsem jí místo toho dal seznam nóbl restaurací, ať si vybere, kam chce pozvat, až mě odsud pustěj. Znovu mě zpucovala, že jsem sotva slez hrobníkovi z lopaty, a už si vymejšlím, ale koneckonců ta prémie za uzavření případu, co dostanu, je vlastně její, takže se nevykrucovala dlouho, a když odešla, půl hodiny jsem se usmíval na pytlík od kapačky jako idiot.

Za pár dní už jsem vesele chrastil klíčema u sebe doma. Bylo tam uklizeno, kytka zalitá, na stole štrůdl a v lednici čerstvý zásoby. Tak na tohle bych si snadno zvyknul. A k tomu jsem si nesl v tašce spoustu dobrot od bráchovy rodiny. Ale štrůdl, ten Hugo peče nerad. Třeba jí to ještě aspoň chvíli vydrží. Hned jak jsem se trochu vzpamatoval, vyrazil jsem na procházku. Namířil jsem si to rovnou za Blata, na Černej Chlum, a chvíli jsem chodil mezi křovím, kopřivama a ostružiním, až jsem ho našel. Stál kousek od potoka, špičatou červenou čepičku otlučenou a tvářil se trochu ublíženě, i když to asi pracovala jenom moje bujná fantazie. Tak jsem ho sbalil do batohu a kouzlem trochu nadlehčil, přece jen to je na trpaslíka pořádnej kus šutru, a dones jsem ho Blažkovým. Stará paní zářila jako sluníčko, a i když se ještě belhá a klepou se jí ruce, zavelela mladým a museli ji odvést na zápraží kouknout se, jak mu to zpátky na plácku před domem sluší. Jenom ta ochranná bariéra už není stoprocentní, ale na obyčejnej nemagickej barák je to pořád luxus. Odkejval jsem jim nějaký ty řeči o vandalech, co se nestyděj krást zahradní ozdoby, a protože už jsem toho měl dost, pomalu jsem se odšoural domů na svůj hrnek bylinek před spaním.

Jestli já už nezačínám trochu stárnout.

Komentáře (archiv): 

Čt, 2013-03-28 14:21 — Aveva
Chňuch! Moc hezké, já ráda

Chňuch!
Moc hezké, já ráda dobré konce :o)

St, 2013-03-27 23:35 — Lunkvil
Jů, to bylo super

Jů, to bylo super. Je to sympaťák! A doufám, že ještě nestárne.
Ale nepochopila jsem jednu věc: jak se ten trpaslík octl jinde? Propadl tím portálem či co?

Ne, 2013-03-31 21:25 — Ebženka
No, stará paní kopla do

No, stará paní kopla do kamene a poškodila ho, čímž portál otevřela a aktivovala kletbu. To tam ale byl ještě trpaslík a ochránil ji. Trpaslík byl předmět silně magicky aktivní, a to opačným způsobem než portál, a zafungovala tu něco jako gravitace. Invazivní kletba hledá, koho nebo co by poškodila a pohltila, obranná bariéra se ji snaží zachytit a odvrátit zpět, a jak se trpasličí bariéra "přetlačovala" s kletbou, spadl trpaslík na ten kámen a vtáhlo ho to do portálu. A když tedy paní přišla na zahrádku podruhé a kamene se dotkla holou rukou, už ji proti kletbě nic nechránilo.
Protože sama nebyla magicky aktivní, ale měla ovladatelnou vůli, dostalo se jí prokletí do do hlavy, ona sama ovšem zůstala na místě.

Chtěla jsem to tam nějak vysvětlit, ale bylo to moc popisné, tak jsem to vynechala.

Út, 2013-03-26 21:04 — Danae
To je boží. Jaromír + Anička

To je boží. Jaromír + Anička = VSL! A vůbec a vůbec!

Út, 2013-03-26 23:38 — Aries
Co to je VSL? Já znám jen

Co to je VSL? Já znám jen VLLS :-)

St, 2013-03-27 08:11 — Danae
Velká světová láska. Psali

Velká světová láska. Psali jsme to jako děti po zdech :D

St, 2013-03-27 11:10 — Aries
aha, tak je to ono. My jsme

aha, tak je to ono. My jsme psali velká láska letí světem :-)

St, 2013-03-27 12:03 — Danae
To budou ty místní

To budou ty místní dialektické rozdíly Praha versus Chrudim ;)

Út, 2013-03-26 09:42 — Aries
Já jsem se už nemohla dočkat

Ebženko, tohle je prostě parádní. Nezapomeň to dát na Budeč, jakmile se Galadion pokochá, protože tohle tam zkrátka nesmí chybět.

-A A +A