Výron a vnuknutí

Obrázek uživatele Champbacca
Rok: 
2013
Obdarovaný: 
Zuzka

Světem panuje skálopevné přesvědčení, že odehrává-li se nějaký příběh na podzim, je třeba v něm tuto skutečnost dát patřičně najevo. Jakkoliv se pak hrdinové ubíhajících řádků snaží z osidel literární povinnosti vykroutit, jejich snahy jsou vzhledem k nesmlouvavému ročnímu období bez výhrady marné.
A tak, zatímco kdesi nad mořem svištěly dělové koule a jednoruký admirál navzdory legendárnímu manévru umíral na následky strašlivého zranění, malebný a veskrze nedůležitý lesík někde úplně jinde se v souladu se scénickým očekáváním měnil k nepoznání. Břízy teskně žloutly, javory se rozpačitě červenaly, majestátní buky zlátly a duby nerozhodně oranžověly. Přízemní křoví vágně hnědlo a jen pokroucená borovice zůstávala zatvrzele zelená. Hromady opadaného listí se míchaly a tvořily na zemi barevné obrazce, za něž by se nemuseli stydět ani nejdivočejší fauvisté.
Protože se ale celá scéna odehrávala na kopci Oakham, který měl tu smůlu stát v hrabství Hertfordshire, ze vší té krásy nebylo vidět téměř nic, neboť přes ni ležel neproniknutelný závěj pravé anglické mlhy. Hustá bílá kaše se ani nehnula a studené vlhko prožitek taky dvakrát nezlepšovalo. Absolutní ticho narušil až strakapoud, jehož drzé bubnování po chvíli vystřídal zvuk jiný, ještě smělejší.
Funění. Znělo to, jako by soukromí, jež jim propůjčovala neromanticky šedá clona, využil neviděný mladý pár způsobem skandálně nevkusným. Hluboké hekání se střídalo se sténáním o podstatně vyšším tónu, to všechno jako by sem doléhalo z jeskyně nebo tunelu. Jakkoliv nemravná však jejich činnost byla, brzy ustala společně s ozvěnou.
„Inu, tohle by bylo,“ soudil po mocném vydechnutí mužský hlas v mlze a jeho slova tonula ve zvuku rozhrnované hromady listí. Pestrý příkrov nasál jen tolik vzdušné vlhkosti, aby svým lepením snáze znehodnocoval obuv a oděv nešťastných výletníků, ovšem ochotu přestat šustit neprojevil. Popis znehodnocovaného muže nemůže v této situaci chtít ani nejbláhovější z čtenářů, ale podle přízvuku se jednalo o mladíka z vyšší společnosti.
„Měl byste domluvit Laneovi, bratranče,“ ozval se hlas druhý, panovačný a tedy bezpochyby ženský, „je přeci jeho povinností zametat listí.“ Mladá dáma byla očividně nanejvýš rozzlobená.
„To nepochybně, sestřenko,“ odpovídal muž a soudě podle obnoveného funění se zdálo, jako by táhl cosi objemného, „ale nemohu se zbavit dojmu, že to není tak docela jeho vina. Možná si totiž vzpomenete, že když jsme ráno odcházeli, nebyl v okolí mého domu jediný list, patrně proto, že tam nebyl ani jediný strom.“
„To ho samozřejmě ani v nejmenším neomlouvá,“ pousmála se obžaloba smělému pokusu o obranu utiskované nižší třídy, ovšem záhy pod tíhou znepokojivého argumentu zmlkla. Dech jejího společníka byl však přes šustění sešlapovaných listů slyšet i nadále.
„Ale je to tu opravdu nádherné,“ přerušila roztomilým sarkasmem jeho nádech k důsledné přednášce o postoji ke služebnictvu a patrně se rozhlížela po vskutku malebné šedivé kaši, skrz niž jen mírně prosvítalo žlutavé listí. „Nacházíme se patrně v docích, o nichž jste mi tolik vyprávěl, a to, co cítím, bude nejspíš ono pověstné aroma čerstvých ryb, které jakožto spořádaná dáma dnes cítím poprvé.“ Šustění listí ustalo, nejspíš oba zastavili, a stále hlasitější dech silnějšího z dvojice začichal.
„Obávám se, sestřenko, že to je pouze tlející listí,“ diagnostikoval bryskně a opět vyrazil kupředu. „Rovněž zdejší ticho a klid naznačuje, že jsme patrně odbočili na druhou stranu a míříme ven z města, kde je listí víc než lidí, zatímco v centru a zejména v docích je tento poměr zpravidla obrácený, dle mého soudu těžce v neprospěch toho místa.“
Ztracená dvojice nic nehleděla na osamělost, která ji pronásledovala, a oba pokračovali v cestě chmurnou šustivou šedí. Museli uznat, že od ranní procházky měli jakousi mlhavou představu, ovšem tato realizace jim přišla nevkusně doslovná, nehledě na to, že mlha padla neomaleně náhle a s pěkným počasím zmizeli i všichni lidé.
„Jak inspirativní je tato ponurá atmosféra,“ přemýšlela pak něžnější polovina dvojice nahlas a se zájmem nasávala nepoznané pachy nezkrocené přírody, „mám najednou nutkavou potřebu psát básně. Mamá sice považuje poezii za pozérství vhodné leda pro darmožrouty, ovšem všimla jsem si, že mezi mladými dámami je nanejvýš moderní mít slabost pro básníky. A myslím si, že je vhodné být připravena na případ, že mě nějaký bohatý požádá o ruku, nemyslíte, bratranče?“
Její společník nemyslel, což bylo patrno z jeho dechu. Funěl jako ohař, co právě uštval celou smečku lišek, a na kloudnou odpověď mu patrně nezbýval dost sil. Jako gentleman si navíc v této otázce nemohl dovolit mít jakkoliv senzační názor, takže se rozhodla po něm žádnou odpověď raději nevyžadovat. Po lehkém upozornění, že si svůj nejnovější nápad zapíše do deníčku, prostě zmlkla a ticho narušila jen jednou, když se ptala na slovo, které by se rýmovalo se „zrovna“. Zásady gentlemanství mu tentokrát zabránily přiznat, že ví, a v zájmu zachování dekora scény předstíral akutní záchvat kašle.
Bez jediného slova pokračovali dál, ušli jistě vzdálenost značně nevhodnou i pro vytrvalejší smetánku, to vše aniž by kohokoliv potkali. Mlha začala řídnout a jeho funění muselo být slyšet až v královském paláci. Skrz mizící závoj už mohli spatřit kromě pestrobarevného listí i několik zcela konkrétních stromů a především obrysy domu.

***

Starší pán menšího vzrůstu také neprožíval nejlepší den.
Hned ráno se pohádal s manželkou ohledně toho, zda je vhodné shánět se již teď po nápadníkovi pro jejich nejstarší, šestnáctiletou dceru. On to považoval za zhýralou zbytečnost, ona v tom pomalu ale jistě začínala spatřovat důvod vlastní existence a považovala za nanejvýš ostudné, že s ní tento zájem nesdílí. Musel uznat, že jakožto otec pěti dcer a žádného syna bude muset dříve nebo později nějakou tu šarádu na pár schopných mladíků zahrát, ovšem bylo proti jeho srsti nedat nejdřív šanci dívkám, ať si nějaké ty prince najdou samy. Možná, budou-li mít opravdu veliké štěstí, se tak vyhnou podobnému omylu, jaký před lety potkal jeho a který měl tu smůlu od té doby nazývat manželkou.
Když měl jejího brebentění pro dnešek dost, což vzhledem k brzké dopolední hodině poměrně jasně svědčilo o povaze jeho choti, dal jí to jednoznačně najevo a zamířil do knihovny. Jednoduše jí s klidem oznámil, že dá raději přednost Hrůzám oakendalského opatství a že mu dalších hororů netřeba. Smršť výčitek, že je mu snad osud jeho dcer a jejích nervů, v tomto pořadí, úplně lhostejný, ho nakonec přiměl decentně změnit názor.
Protože knihovna se nacházela nepříjemně v dosahu stále aktivního vulkánu, v nějž se proměnila ústa jeho ženy, musel si kýžené ticho najít někde jinde, někde ještě dál. Chopil se zmíněné knihy a chtěl zamířit do zahrady za domem, která byla přeci jen bezpečně mimo dosah rozlícené manželky. Klidně poděkoval za snídani, usmál se na nejmladší dceru a zamířil k zadnímu vchodu.
Mělo ho napadnout, že světlo vcházející do domu je poněkud mdlé, ovšem rozhozen roztržkou stejně dveře na zahradu otevřel a zůstal nevěřícně stát, neboť počasí čtení vskutku nepřálo. Na mírné plísnivo byl samosebou zvyklý, neboť celý život nevytáhl paty z Anglie, ale současný stav počasí mu věru na náladě nepřidal. Nechybělo moc a možná by se, ač se to zdá nadmíru nevhodné, dokonce rozčílil.
Jenže ve chvíli, kdy chtěl dát své rozpoložení najevo alespoň hlasitým prásknutím dveří, spatřil v mlze pohyb. Zrak už mu nesloužil jako dřív, ale stačilo trochu zaostřit a mohl nade vší pochybnost prohlásit, že se k němu blíží něco veskrze nezvyklého.
Sáhl za dveře pro vycházkovou hůl a podivnost obezřetně sledoval. Viděl jenom obrysy, protože mlha byla stále příliš nepřející, ale měřilo to bezmála deset stop a působilo to na něj dojmem přerostlého člověka se dvěma páry rukou. Stvoření navíc vydávalo pekelné funění, jež se mu díky přečtení dvou třetin výše zmíněné novely nelíbilo ještě mnohem víc, než komukoliv bez povědomí o hrůzách ukrytých v moderní literatuře. Nelenil tedy a v rámci symbolické obrany svého majetku a rodiny na to začal hulákat.
„Stůj, netvore!“
Netvor zastavil, funění lehce zesláblo a z mlhy se ozvalo cosi na způsob odpovědi.
„Pane,“ spustilo to hlasem uražené dospívající dívky, „domnívám se, že je krajně nezdvořilé nazývat dámu v nesnázích, byť by krásou nevynikala, netvorem!“ Zaskočený muž zmlkl a marně v obrysech hledal byť jen náznak ženské postavy, což mu navzdory sluchovým vjemům činilo značné obtíže.
„Kdo tam?“ zeptal se již méně nepřátelsky, ale hůl měl stále v pohotovosti.
„Dobrý muži,“ řekla příšera břichem a zněla pro změnu jako mladík vybraného chování, „poskytl byste, prosím, nezbytnou pomoc ztracenému gentlemanovi a jeho sestřenici, toho času zneschopněné nešťastným úrazem dolní končetiny?“
S koncem věty příšera vykročila k domu a záhy se z mlhy vynořil výjev pitoreskní, leč dokonale nefantastický. Nezvyklá výška, dvojí hlas, funění a jeden pár rukou navíc, to vše jednoduše vysvětloval fakt, že nešlo o stvoření jedno, nýbrž dvě, z nichž jedna se patrně pro závažnost svého zranění nesla na zádech toho druhého. Nehledě na to, že slušivý klobouček příšery pekelné zpravidla taktéž nenosí. Mladík vypadal strhaně a na dvacet, dívka byla mladší a její zevnějšek neutrpěl pobytem ve vlhkém lese zdaleka tolik.
„Ale samozřejmě, pane...“ spustil hned starší z přítomných mužů, který zároveň považoval za příhodné vytáhnout z neznámých alespoň jména. Pohostinnost je jistě věc šlechetná, ale neprojevit alespoň trochu opatrnosti by bylo nemístně naivní.
„Algernon Moncrieff,“ zareagoval mladík bleskově a bezpochyby by vysekl decentní poklonu, nemít na zádech čtyřicet kilo půvabné, leč poněkud postradatelné váhy, „a spanilá slečna, již jsem až do dnešního dne jedinkrát nepožádal, aby mi vlezla na záda, je má sestřenice, Gwendolína Fairfaxová.“
„Možná byste si mohl slečnu odložit, společně ji jistě snadno odvedeme do pokoje pro hosty a dohlédneme na její ošetření,“ navrhl novopečený hostitel a již se připravoval, že přiloží ruku k dílu.
„Milerád,“ souhlasil mladší z pánů, „Gwendolíno, drahá, opatrně seskoč na zdravou nohu, pan...“
„Bennet.“
„...pan Bennet tě jistojistě jistí.“
Zraněná zdvořile poděkovala, poslušně seskočila a dramaticky zavrávorala, ale dalšího hrozivého zranění byla díky zákroku hned dvou ochotných mužů naštěstí ušetřena. Každý jí podepřel jedno rameno a společně se vydali dovnitř. Chodby v sídle pana Benneta sice nebyly stavěny na pohodlnou chůzi tří lidí vedle sebe, neboť to stavitel patrně oprávněně považoval za zbytečné, ale s trochou zručnosti a štěstí se nakonec dostali do menší místnosti určené pro návštěvy.
Nebohou Gwendolínu uložili na kanape podobně roztomilé, jako byla sama, a velmi se jim tak ulevilo. Pan Bennet si protáhl svá postarší záda a vyčerpaně se posadil na židli u zdi, mladý pan Moncrieff si před protažením těch svých nejprve upravil motýlka, aby svým divokým vzezřením nezpůsobil pozdvižení. Po růži do klopy se ovšem navzdory svým zvyklostem rozhodl prozatím neshánět.
Lomoz pochopitelně neunikl pozornosti zbývajících obyvatel domu, takže spolehlivě přilákal všech pět dcer a, k velké radosti pana Benneta, paní Bennetovou. Její vpád do pokoje pro hosty však svou předvídatelností nikterak nepozbyl na dramatičnosti, zejména pro samotné hosty, kteří měli tu čest ji vidět poprvé v životě.
„Co se tu děje, pane Bennete?“ dožadovala se okamžitě obeznámení se situací a vypadala ještě konsternovaněji, než když ji tu její netečný manžel před pár minutami opouštěl. Stála ve dveřích a ustavičným lomením rukama jednak vyjadřovala svůj nesouhlas s probíhajícím neklidem, ale také tím vytvořila pohyblivou bariéru proti vpádu pěti zvídavých děvčat z chodby.
„Madam Bennetová,“ vzal si slovo Algernon a z toho, jak sebou oslovovaná škubla, se dalo usuzovat, že si ho do té osudové chvíle vůbec nevšimla, „mé jméno je Algernon Moncrieff a je mi potěšením poznat choť tak šlechetného muže, jakým je váš manžel. Byl tak laskav a nabídl mně a mé sestřenici, toho času nešťastně zraněné na dolní končetině, dočasné útočiště před rozmary dnešního počasí. Dávám vám své slovo gentlemana, že nezůstaneme déle, než je nezbytně nutné, a veškeré náklady spojené s léčbou mé drahé sestřenice samozřejmě zavčas uhradím v hotovosti, případně, jak je nyní lepším zvykem, šekem.“ S každým jeho dalším slovem se paní Bennetová usmívala víc a víc, což pana Benneta víc a víc děsilo. Mladík byl zjevně dobře zaopatřený, z rodu s podezřele francouzským jménem, vzhledem nadprůměrně pohledný, s mravy na úrovni a hlavně nebyl chráněn kouzlem magického prstenu jako jiní, ženatí kolemjdoucí. Jinými slovy byl dokonale v pasti. Ruce paní domu, do té doby zaraženě trčící mezi futry, se rázem zahanbeně ukryly v kapsách šatů, takže již nic nebránilo desítce mladých nožek ve vstupu do provizorního sanatoria.
„Ale ovšem, pane Moncrieffe,“ pravila matka jejich majitelek a rychle pokračovala, aby v návalu jejího ujišťování o samozřejmosti nabídnuté pomoci zanikl pobavený úšklebek jejího neekonomicky cynického manžela. „Budeme poctěni vaší návštěvou. Dovolte mi teď představit své dcery, jež se o vás, tedy chci říct o vaši drahou sestřenici, postarají podle nejlepšího vědomí a svědomí.“
Všech pět dívek se seřadilo podél stěny, z čehož Algernon vyrozuměl, že podobná situace zde zdaleka nenastala poprvé. Zaslechl pět jmen, pětkrát se mu představovaná uklonila a on se stal pětkrát příjemcem sladkého úsměvu. Jane, Elizabeth, Mary, Catherine i Lydia mu pochopitelně přišly půvabné, ač možná poněkud mladé, a to přes okamžité upozornění paní Bennetové, že Jane je již na tomto světě sedmnáctým rokem.
„Má sestřenice,“ navázal na představovací šarádu titulem, jehož majitelku na malý moment zjevně všichni zapomněli a musela se připomenout lehkým odkašláním, „Gwendolína Fairfaxová jistě ocení tuto vybranou dámskou společnost. Pokud dovolíte, podíval bych se teď na její zranění, ať víme, jak dlouho se budeme těšit z vaší pohostinnosti.“
Paní Bennetová samozřejmě neměla námitek, ovšem jen s velkým přemáháním zadržela otázku, je-li vážený pan Moncrieff lékařského řemesla. Algernon poklekl vedle křesla, sledován šesti páry pozorných očí, a začal zraněné obnažovat postiženou nohu, což tato kvitovala dramatickým povzdechem hodným umírající laně.
„To vypadá vážně,“ soudila prostřední z dcer, která měla díky výhodné pozici nejlepší výhled na kontroverzní výjev necudně odhaleného chodidla, „četla jsem, že v podobných případech je nezřídka nutná amputace, což znamená...“
Slečna Gwendolína vytřeštila oči a chtěla se proti neznámému cizímu slovu ohradit, nicméně iniciativy se chytil ten, od koho se to momentálně čekalo nejméně.
„To se podívejme,“ přerušil otec výklad mladé knihomolky poněkud neurvale, ovšem s výrazem laskavého pobavení, „z naší Mary se stala lékařka, přitom ještě včera citovala klasiky německé poezie. Řekněte, pane Moncrieffe, nemá literatura vskutku úžasnou moc?“
Algernon souhlasil, jsa o tom jako velký milovník německé klasiky sám skálopevně přesvědčen, ovšem pan Bennet pokračoval dál a během pokračování vstával ze židle.
„I laikovi jako jsem já musí být nad slunce jasné, že se jedná o běžný výron, na nějž je třeba ordinovat chlazení, vyvýšení nad úroveň srdce a zejména klid na lůžku.“ Na slovo klid dal překvapivý důraz a souběžně vyháněl svou početnou rodinu z pokoje.
„Jaké štěstí, že jsme v očekávání příjezdu doktora Jestera,“ štěbetala vyháněná žena, „ten jistě přidá i odbornější diagnózu.“
„Pan Jester je doktorem lingvistiky, drahá,“ zchladil její rozverné natěšení pan Bennet tónem, který naznačoval, že k podobnému zchlazení již v minulosti několikrát došlo, „obávám se tedy, že pokud nemá slečna Fairfaxová něco s jazykem, ani tentokrát tu jeho služby nikdo nevyužije.“
Paní Bennetová se na odpověď nezmohla, neboť její názor, že každý vzdělaný člověk by měl být vzdělaný univerzálně, když už se se vzděláváním namáhal, tady k jejímu rozčarování nikdo nesdílel. Jakmile bylo všech šest žen bezpečně venku, pan Bennet nezapomněl ujistit raněnou, že jí jedna, což zopakoval, jedna z dcer přinese nějaké polštáře a ze všech sil se pokusí přetvořit kanape v pohodlné lůžko. Pak rovněž opustil místnost a zanechal dva návštěvníky osamotě.
„Okouzlující lidé, nemyslíš?“ nadhodil Algernon a neklidně se zhoupl na patách, načež počal zamyšleně korzovat po místnosti.
„Poněkud prostí, leč malebně starožitný ráz jejich obydlí shledávám nanejvýš vkusným,“ odvětila Gwendolína bleskově, neboť měla tento názor připravený už od chvíle, kdy překročila práh, a akutně se o něj s někým potřebovala podělit.
„Ovšem s tou stylizací to poněkud přehnali, sestřenko. Jistě sis na chodbě všimla, že navzdory pokročilé plynofikaci i těch nejodlehlejších částí Londýna stále používají olejové lampy. Jako bychom se propadli v čase...“
„Možná jsme prostě jenom zabloudili příliš daleko od města. Přeci jen to byl namáhavý pochod,“ připomněla mladá dáma onu hroznou cestu, kterou sice strávila na zádech svého bratrance a o ten pravý rozměr strastiplnosti jaksi přišla, ale rozhodně ji bude ještě dlouho všem připomínat.
„Nesmysl, nemohli jsme dojít dál než...“ přemýšlel Algernon nahlas, ovšem než se mohl kdokoliv v doslechu dovědět, kam že to mohli dojít, přerušilo mu tok myšlenek i slov neslušně hlasité bouchnutí dveří. Oba hosté si vyměnili pohledy, které jasně říkaly, že se asi opravdu nachází mimo civilizovanou část Anglie, a úslužně vyčkávali, jaká že to právě dovnitř vnikla pohroma.

***

Nejednalo se však ani tak o pohromu, jako o spasení.
„Říkal jsem si,“ zaslechli po chvíli mužský hlas, ne že by samozřejmě poslouchali za dveřmi, to rozhodně ne, ani jeden z nich, to by je ani ve snu, „že zpozdit se kvůli mlze by bylo nechutně neoriginální, a raději jsem pro nepřízeň počasí dorazil o pár hodin dříve.“ Pan Bennet ho obratem ujistil, že mu jeho vzdorování přírodním zákonům ani v nejmenším nevadí, že ho naopak netrpělivě očekávali, ovšem než stačil vyložit pravý důvod této netrpělivosti, skočila mu do řeči paní Bennetová s prosbou o lékařskou pomoc. Algernon se odlepil od stěny, kde patrně kontroloval přilnavost impozantní tapety, Gwendolína se z poněkud předsunuté pozice stáhla zpátky na kanape a na doktorův příchod nemuseli dlouho čekat. Dveře se rozletěly možná až příliš dramaticky na to, že dovnitř vešel pan Bennet s dalším mužem v závěsu. Mohlo mu být něco málo přes dvacet, přičemž od pohledu tak posledních pět let nic nejedl, a díval se na ně zpoza kosticových brýlí, díky nimž vypadal až zbytečně intelektuálně. Z toho, jak kulhal, si oba hosté dali dohromady, že po všech těch letech konečně poznali někoho, pro nějž není vycházková hůl pouhým módním doplňkem.
„Slečno Fairfaxová, pane Moncrieffe, tohle je doktor Jester,“ představil pan Bennet dvojici hostů hosta třetího, který se ovšem proti oslovení začal už během podávání rukou ohrazovat.
„Nejsem doktor a pan Bennet to moc dobře ví,“ usmál se na oba tak nedoktorsky, jak jen dokázal, „je to pouhý žert z jeho režie, který se poněkud vymkl z rukou, že ano?“
„Tedy Lucas, slouží-li mi paměť,“ opravil se pán domu, čímž se projevil jako jeden z těch střídmých lidí, jež neshledávají oslovování přátel křestními jmény nikterak prospěšným.
„Ano, ačkoliv poslední dobou uvažuji o změně. Například jméno Chester má jisté kouzlo. Občas si dokonce připadám, jako bych Chesterem byl, a troufám si tvrdit, že by se mi líbilo býti Chesterem jaksi oficiálně.“
„Změnit jméno?“ pousmál se Algernon, což lze omluvit jeho nízkým věkem. „Vskutku neotřelý způsob, kterak se stát lepším člověkem.“
„A jednoduchý,“ doplnil ho pan Jester, ovšem pohled mu již definitivně sklouzl k nejpohlednějšímu objektu v okolí. Na něm ležela slečna Fairfaxová a on si vzpomněl, kterak ho hned mezi dveřmi jistá nejmenovaná harpyje prosila, aby se na nebohou raněnou, navzdory jasně nedostatečným a dvakrát podotknutým profesním předpokladům, podíval.
„Inu, přejděme k věci,“ řekl a skutečně k ní přešel, „paní Bennetová o vás, slečno, jeví takový strach, že za vámi poslala mě, nedostudovaného lingvistu. Obávám se tedy, že pokud jste ve smrtelném nebezpečí nebyla doteď, nyní se mu již nevyhnete, a vám, pane Moncrieffe, předem projevuji upřímnou soustrast. Smím se podívat?“
V dotaze, a vlastně v jeho celkovém chování, spatřovali oba hosté tak nezvyklou dávku nezávislosti a volnomyšlenkářství, že se žádný z nich nezmohl na slovo. Bylo to svým způsobem odpudivé a lákavé zároveň. Gwendolína mu jednoduše nastavila svůj trýzněný kotník a doufala, že se někdo brzy projeví jako civilizovaný člověk a donese jí čaj.
O pouhý okamžik později se tak skutečně stalo, a to zásahem paní Bennetové, která zjevně prahla po nejnovějších zprávách a vzala zavděk jakoukoliv záminkou pro návštěvu pacientky. Algernon jí věnoval pohled plný díků a uhnul jí z cesty, pan Bennet se spokojil s pouhým pohledem a od pana Jestera se jí nedostalo ani toho.
„Podle mě se jedná o běžný výron,“ ozval se diagnostik, byť úplně jiného oboru, a pomalu se zvedal, „ordinoval bych chlazení, vyvýšení nad úroveň srdce a zejména klid na lůžku.“
Jak se otáčel, vyměnil si s panem Bennetem lehce šovinistický pohled, jaký by žena nikdy nepochopila a jaký bude v modernějších časech nahrazen nechutně kontaktním plácnutím vztyčených rukou, a pak již stanul tváří v tvář s jeho chotí. Nasadil výraz někoho, kdo je se svou prací hotov a spokojen, převzal od ní šálek a předal ho dál na stolek v dosahu zesláblé ručky slečny Fairfaxové. Kuňkavé poděkování uspokojilo společenské potřeby obou stran výměny, a ačkoliv to pomalu přestávalo být módní, raněná protentokrát velmi ocenila vydatnou dávku nedávno dovezeného třtinového cukru.
„Ihned dojdu pro studené obklady, slečno,“ slíbila paní Bennetová, ale ještě před odchodem si nezapomněla vhodit želízko do ohně. „Pánové, sami jste říkali, že mladá dáma teď potřebuje klid. Navrhuji vám přesunout se do jídelny, Mary se chystala recitovat jakousi báseň.“
„Samozřejmě, madam,“ souhlasil Algernon okamžitě, čímž u paní Bennetové opět získal na ceně. Oba starší a zkušenější muži se zhluboka nadechli, jak patrně polykali slova lákavá, leč nevhodná, a s nuceným úsměvem jej jeden jako druhý následovali ven z pokoje. Představa, že stráví večer posloucháním unylého recitálu prostřední z dcer Bennetových, naštěstí způsobila, že celou cestu do jídelny strávili tichým vymýšlením konverzačních témat, aby jim jen tak nedošla, a povedlo se jim to na výbornou.

***

„Pane Moncrieffe,“ zahájil intenzivní snahy o omezení prostoru pro poezii pan Jester, „pokud to samozřejmě není příliš osobní, kam jste měl namířeno, než se vaší drahé sestře stala ona strašlivá nehoda?“
„Sestřenici,“ opravil jej Algernon decentně a rozhlížel se po jídelně, kde sedělo pět dívek nepříjemně nízkého věku v ještě nepříjemněji strategické formaci. „Vyrazili jsme na krátkou procházku k jezeru v parku svatého Jakuba, ovšem nečekaně padla mlha a my spadli do...“
„Promiňte mi hrubé vyrušení, ale o jakém parku že to mluvíte?“ skočil mu vskutku neomaleně do výkladu pan Bennet, což u postaršího a veskrze flegmatického pána značilo nebývalou míru zájmu.
„O parku svatého Jakuba, nedaleko Buckinghamského paláce.“
„Buckinghamského paláce v Londýně?“
„Přirozeně,“ zatvářil se zaujatě pro změnu Algernon, jenž právě váhal, oč přesně panu Bennetovi kráčí. „Můj dům se nachází na okraji Zeleného parku. Tedy Zeleného parku rovněž v Londýně.“
„Faktem ovšem zůstává,“ vložil se jim do debaty pan Jester, jenž doposud tiše, skoro zadumaně hleděl na Mary, „že teď jste hostem v Longbourn, v samém středu Hertfordshiru.“
Rozhostilo se ticho, které takřka stihla využít senzacím lhostejná recitátorka k přednesu jakéhosi německého pseudointelektualismu. Sotva se ale nadechla, otec ji zpražil pohledem vhodným tak nanejvýš pro služku, dokonale jí sebral příslovečný vítr z plachet a Algernon se stihl vzpamatovat.
„Viním samozřejmě tu díru,“ řekl prostě, jako by stále nevěřil, že opravdu není v centru Londýna. Culil se a nenápadně pokukoval pod stůl, zdali zpod něj nevyleze některý z jeho povedených přátel, například Filip, neboť celá situace právě začala náramně připomínat vtípek z jeho dílny.
„Prosím?“ podivili se oba muži takřka unisono a projevili upřímný zájem, jenž ovšem Algernon vyhodnotil jako perfektní herecký výkon.
„Tu díru v parku, do níž se má drahá sestřenice ráčila bez pardonu odporoučet. Teta Augusta by to bezpochyby označila za skandální, ale mně podobná zkratka na venkov obecně vzato vyhovuje. Snad bych se jen zeptal, existuje-li takových tunelů více. Uznáte snad, že se taková věc může náramně hodit.“
„Ujišťuji vás,“ zasmál se pan Jester vážnosti situace navzdory, „že kdybych o nějaké takové zkratce věděl, už mě do rozhrkaného kočáru nikdo nedostane.“ Algernon jej probodl pohledem a lehce přimhouřil oči, jako by se snažil z toho vtipálka vytáhnout, proč nejezdí vlakem. Rozhodl se ale, že pro chvíli bude hrát jejich hru, sedl si vedle Jane a sledoval, jak si ničí šikovné ruce vyšíváním trapně staromódního květinového vzoru.
„Ostatně je o tom i kniha, že?“ otočil se směrem k Mary, která byla z náhlého zájmu okolí natolik zaskočena, že se na chvíli přestala intelektuálně mračit, neboť se mylně domnívala, že host jeví zájem o její rozsáhlé znalosti brakové literatury. Otevřít pusu však už nestihla. „Ovšem pokud se dobře vzpomínám, tam tou králičí norou propadla jenom holčička a s nohou si nic neudělala.“ O tom, že nejspíš spadla na hlavu, jako správný gentleman pomlčel, nicméně nikdo další v místnosti stejně nevypadal, že ví, o čem je řeč. Algernon samozřejmě neměl nic proti venkovu a venkovanům, vždyť i jeho sluha se kdysi dávno narodil na venkově, a rozhodně pak nic proti venkovankám, ale jako by slyšel Gwendolínu, kterak jim spílá do kulturních barbarů.
„Je mi líto, pane Moncrieffe,“ ujal se slova pán domu, „ovšem pokud jste se stal obětí jakéhosi nejapného žertu, nejsme my těmi, kdo ho na vás nastražili.“ Cosi v pohledu toho muže dávalo vědět, že mluví pravdu, jenže Algernon neholdoval oněm spirituálním kratochvílím nižší třídy, které by mu umožnily celou událost svést na nadpřirozené síly, a tak i nadále zůstal rozjařeným skeptikem.
„Kde přesně v Hertfordshiru že jsem se to ocitl?“ zeptal se, aby se mu snáz počítala doba nutná k cestě jinudy, než kouzelnou dírou. Jakožto pravý Angličan si byl jist, že pokud z paměti nevyloví přesné časy odjezdů vlaků včetně přestupů, rozhodně tam najde dobu jízdy do všech větších měst v okolí kapitolu.
„Nejbližší město je Meryton,“ odpověděl mu pohotově pan Jester, „ovšem vás bude patrně více zajímat Woolton. Měl jsem alespoň dojem, že jste odtamtud přišel.“
„Jak jste toho dojmu nabyl?“ podivil se Algernon poněkud neurvale, což se ovšem dalo přičíst na vrub jeho zkoušeným nervům, jak by jistě ráda dosvědčila paní Bennetová.
„Znám jistého kapitána jménem Filip Moncrieff, jenž tam má sídlo, domníval jsem se, že by to mohl být váš příbuzný, snad bratr.“ Na to už se nebohý Algy musel posadit, čehož bleskově využila paní Bennetová, která se právě vracela z pokoje pro hosty a která hned ve dveřích jídelny mrkla na Jane. Pan Jester tušil, že je to tajný signál, aby se projevila jako úžasná potenciální hospodyně a hostovi přinesla čaj s neurčenou dávkou brandy, ale byl příliš zaměstnán úvahami, než aby zmateného cestovatele jakkoliv varoval. Mary, spatřivši otcův pohled, se tentokrát už o žádnou kulturní vložku nepokoušela.
„Nemám bratra,“ vypadlo nakonec z konsternovaného Algernona, „nikdy jsem žádného neměl a ani mít nebudu, dokážu se zabavit i jinak.“ Dál zatím nemluvil, ale zjevně přemýšlel usilovněji, než by se obyvateli Londýna příslušelo. Faktem totiž bylo, že si na jednoho Filipa Moncrieffa matně vzpomínal, a to z vyprávění tety Augusty o svém otci. Mnohé udivovalo, že sám Algernon jeho křestní jméno neznal, což naznačovalo buď generálův naprostý nezájem o rodinné záležitosti, nebo předčasnou smrt. Pravdou ovšem bylo, že i kdyby se snad starý pan Moncrieff dožil doby, kdy děti přestanou být nemluvňaty, beztak by od nich vyžadoval oslovení „generále otče“.
Což Algernona dovedlo takříkajíc k jádru pudla: jediný jeho příbuzný, který pravděpodobně mohl nosit ono křestní jméno, byl již dávno po smrti, a tedy se patrně nemohl zdržovat na svém panství nedaleko. Případy, kdy hlava rodiny fingovala smrt, nebyly ještě tak časté, aby se daly brát jako možnost, a zpravidla zůstávaly ve sféře literární, navíc generál obecně trpěl spíš přemírou zodpovědnosti než jejím nedostatkem.
Ticho narušila až Jane, když před ztraceného hosta položila hrneček s čajem a přímo hrubiánsky zacinkala lžičkou o podšálek. Bleskově se omluvila, pohledem sjela zjevně dobře pobavenou Elizabeth a vysekla pukrle, jakého si všiml i čajem s brandy obdarovaný mladík, ač byl v poněkud letargickém stavu.
„Děkuji,“ řekl prostě a obdařil Jane úsměvem, který byl však jenom zlomkem úsměvu, jaký se vzápětí objevil na rtech paní Bennetové. „Možná bych si teď přeci jen rád poslechl trochu té poezie,“ řekl pak, aniž by se napil, a neměl tedy legitimní důvod ztrácet soudnost, na což oba pánové reagovali stejně.
„A možná by to víc ocenila slečna Fairfaxová.“
Mary, jež se ani tentokrát nestačila byť nadechnout, znovu sklopila oči, vzala svou těžkou knihu těžce stravitelných básní a za poťouchlého chichotu nejmladších sester se úslužně vydala do pokoje pro hosty, neboť zde prostředí německým mistrům jednoduše nepřálo. Algernon, patrně jediný další milovník germánského jazyka a literatury v nejbližším okolí, se za ní sice díval poněkud zkroušeně, ale to ona jakožto správně vychovaná mladá dáma se správně skloněným zrakem nemohla postřehnout.
„Zdržíte se dlouho, doktore?“ prolomila ticho paní Bennetová a v hlase byla cítit umně skrytá odveta za neomalené vystrnadění nebohé Mary.
„Nikoliv, madam, nanejvýš čtyři nebo pět dní,“ ujistil ji muž, jenž dle vlastního doznání doktorem ani v nejmenším nebyl, a otočil se k panu Bennetovi, „leda že by ten fascinující spis, co váš choť nalezl při opravách půdy, vyžadoval delší zkoumání.“
„Uvidíme,“ odvětil zmíněný klidně a pro změnu stočil svůj zrak k ženě, „nebudeme-li příliš vyrušováni, jistě se naše bádání výrazně neprotáhne.“ Algernon, jenž si momentálně užíval vzácný pocit neviditelnosti, měl neodkladný pocit, že ačkoliv oba pánové jistě nějaký čas na půdě stráví, rozhodně to nebude studiem jakýchsi artefaktů.
„Ujišťuji vás, doktore Jestere, že se vynasnažím vám oběma dát co nejvíce prostoru,“ usmála se takovým tím způsobem, co by ho v méně civilizovaných částech světa nahradili hozenou kravskou mrvou, a viditelně změnila barvu, patrně počasím nebo od nervů.
„Nebudeme tedy již déle otálet,“ zavelel pan Jester, nevšímaje si toho, že byl pravděpodobně právě uražen, a následoval svou hůl namířenou celkem výmluvně kamsi do chodby. Pan Bennet ještě ujistil svou choť, že se dostaví k večeři, načež poněkud komicky uposlechl povelu hosta. Rozhostilo se ticho a vybraná dámská společnost upřela oči na Algernona tím způsobem, jakým se na raněného zajíce dívá smečka roztomilých, ale přeci jen poněkud hladových lišek.
„Výtečný čaj, madam,“ ujal se s mírným zpožděním společenské povinnosti a musel se nedůstojně zamyslet. Jasně cítil, že má čaj poněkud zvláštní chuť, ale díky vlastním mrzkým kulinářským dovednostem netušil ani jak se čaj vaří, natož co by mohlo onu chuť způsobovat.
„Jane je na čaj odbornice,“ ujistila ho potěšená paní Bennetová, což u Elizabeth způsobilo neslušnou, leč poměrně milou epizodu označovanou později jako „to ostudné uchechtnutí“. Paní domu nicméně přešla zaváhání mladší dcery pouhým výchovným pohledem a jala se kout železo, dokud bylo žhavé, přesněji řečeno ohřáté a opité čajem.
„Ale má samozřejmě i celou řadu dalších skvělých vlastností, vychovávali jsme ji jako pravou dámu. Bude jí teprve sedmnáct, ale již se zvládá perfektně postarat o děti i celý dům. Máte dům, pane Moncrieffe?“ Algernon přechod mezi nezávaznou konverzací a nenápadným výslechem prakticky nepostřehl, což svědčí zejména o tom, že již v této době byla paní Bennetová obratnou dohazovačkou, ale také o obvyklosti, s jakou se s podobnými dotazy setkával ve městě.
„Ano, ano. Na Halfmoon street, nedaleko...“ začal se přiznávat, ale než stačil pokročit a navázat obvyklou ranní konverzací obsahující výčet dalšího majetku, vyrušil ho ruch u hlavních dveří. Nebyl sám, kdo si ho všiml; Elizabeth, doteď s obtížemi potlačujíc smích, se bleskově zvedla a vyběhla ven s vysvětlením, že za ní přišla jakási sousedka. Obě mladší dcery se, trochu z vlastní vůle a hodně z doporučení matky, zvedly rovněž a rozjařené hihňání trojice bylo slyšet ještě notných pár minut.
„...nedaleko Buckinghamského paláce,“ dokončil Algernon větu, když hluk klesl na snesitelné minimum, a paní Bennetovou tím, jak jinak, zaujal.
„Slyšela jsem, že přilehlá část Londýna je vskutku nádherná. Sama jsem tam ovšem nikdy nebyla, neboť se k smrti štítím hlodavců a doktor Jester přísahal, že v tamních parcích jich žijí, promiňte mi ten výraz, celé rodiny.“ Vypadala tak konsternovaně, že Algernon váhal, mluví-li o veverkách, jež se v parcích skutečně rojí, nebo o nějakém monstróznějším druhu hlodavců z pekla, s nímž zatím neměl tu čest. Prostě přikývl, pohledem zkontroloval Jane, která se usmívala a vůbec tvářila, že se jí celý rozhovor ani v nejmenším netýká, a znovu se napil čaje.
„Ale zajisté máte i nějakou další nemovitost zde v okolí, odkud jste shodou náhod a nehod zbloudil až k nám, že?“
„Inu, ohledně toho...“ spustil Algernon, připravený mluvit pravdu a nic než pravdu, jenže pak se zarazil. Cosi mu intenzivně našeptávalo, že taky pořád něco není tak docela v pořádku a že by minimálně před paní domu měl pravdu poněkud osekat o nevysvětlitelné jevy, aby nekladl zbytečnou zátěž na její zkoušené nervy. Ve snaze vymyslet co nejjednodušší krytí se upnul k tomu, co mu svou teorií o bratrovi u armády v podstatě navrhl pan Jester.
„...mám menší letní sídlo ve Wooltonu.“ Doufal, že tím nevyvolá detailnější dotazy, neboť neměl tušení, kde přesně tam jeho jmenovec bydlí, ale paní Bennetová vypadala i s touto kusou a hlavně smyšlenou informací nanejvýš spokojeně.
„A to jste se zraněnou sestřenicí došel až sem, takovou dálku!“ spráskla pak ruce, když jí všechno pomalu došlo, a Algernon se neubránil poněkud nabubřelému mávnutí ruky. Dobře si pamatoval, jak za těch pár desítek metrů málem prolil svou drahocennou krev, ale podobně dobře, ne-li dokonce mnohem lépe, se cítil teď, jsa za to chválen.
„Jsem členem turistického klubu,“ zalhal, aby si to užil, když už s tím jednou začal, „to víte, člověk z města se musí udržovat v kondici, se všemi těmi zplodinami a kouřem.“ Paní Bennetová vypadala poněkud nejistě, ale za okamžik se vzpamatovala a přišla s dotazem dalším, po něm ještě s jedním a vlastně ani tam neskončila. Zbytek dopoledne pokračoval v podobném duchu, a protože Bennetovi jako všichni slušní lidé georgiánské éry jedli nejdříve v šest hodin večer, Algernon si jejího pohostinství užil dosytosti. Jane prakticky celou dobu mlčela, ačkoliv občas využila matkou poskytnuté příležitosti, a návštěvník nemohl popřít, že se mu vlastně začíná celkem líbit. Hlavní pochopitelně bylo, že se on líbil paní domu.

***

Večeře se navzdory vyššímu počtu osob u stolu obešla bez jakýchkoliv ideových srážek a urážek maskovaných do zdvořilosti. Nemalý podíl na tom jistě měl i zasedací pořádek vymyšlený skvostně a během okamžiku paní Bennetovou, která usadila sebe, Jane a Algernona na jednu stranu stolu, pány Benneta a Jestera na druhou a zbylé dcery mezi tyto dva ostrůvky protichůdných názorů. Jídlo bylo chutné, jak se nezapomněl ze zdvořilosti zmínit nikdo z přítomných, a konverzace nevázla, takže jediným přestupkem proti dobrým mravům se vyznamenala Lydia, které spadla lžíce do talíře s polévkou.
Nezapomnělo se dokonce ani na opuštěnou a raněnou Gwendolínu; Mary jí donesla nejen jídlo, ale později i svůj vlastní deník, což značilo buď výjimečnou míru intimity, nebo snahu utlouct protistranu svou vlastní kulturní nadřazeností. Ty dvě si ale očividně během dopoledního doučování německé klasiky padly do oka, takže se s velkou pravděpodobností jednalo o případ první, ač slečna Bennetová nikdy neslyšela o spoustě autorů, kteří se velmi líbili slečně Fairfaxové. Dalo se nicméně předpokládat, že inspirace přešla oběma směry.
Po večeři se za svou drahou sestřenicí vydal i sám Algernon, ač se mu příliš nechtělo, a když v místnosti osaměli, popisoval jí, oč zavřená v pokoji pro hosty přišla.
„Jsou to opravdu milí lidé, tihle Bennetovi,“ pravil poté, co shrnul množství čaje, jímž byl obsloužen. „Navíc v prekérní situaci, neboť nevdají-li se jejich dcery dobře, rodičové půjdou na stará kolena o žebrácké holi.“
„Jak ohavné,“ rozčílila se Gwendolína, protože jí to v tu chvíli přišlo jako vhodná reakce, ale hned zase vychladla, aby mohla bratrance poučit o vlastních zjištěních. „Ovšem jsou poněkud zaostalí, nemyslíte? Plyn prý není zaveden ani v širokém okolí, zmínka o vlaku vyvolala u Mary nečekaný zájem a fantazie, a ta móda je vysloveně nemožná. Vždyť v něčem takovém by nechodily ani naše babičky.“
„Nicméně se nedá popřít, že jim to v ní sluší. Alespoň tedy některým z nich. Přesněji řečeno jedné,“ zasnil se Algernon, dávaje tím najevo, že zmínky o zaostalosti ani trochu neposlouchal.
„Bratranče,“ zvýšila hlas přesně tak, jak se to celé roky učila od své skvostně afektované matky, „doufám, že se nechystáte udělat nějakou hloupost. Myslete na svou matku, budiž jí země lehká.“
„Drahá Gwendolíno,“ spustil nadšený a, a to přiznejme otevřeně, trochu opilý Algernon a sedl si do volného křesílka, odkud se vždy všem gentlemanům jeho formátu lépe polemizovalo. „V dnešní době nehraje již majetek a urozený původ takovou roli jako dříve. Důležitější jsou vybrané mravy, společenská pružnost a rovněž vlohy pro práce v domácnosti. Znám slečnu Bennetovou zhruba tak dlouho, aby to tetě Augustě nepřišlo podezřelé, a můžu vás ujistit, že jsem za celý život nenašel vhodnější snoubenku.“
Slečna Fairfaxová se zdržela komentáře, že také žádnou nehledal, pouze důkladně zkoumala bratrancův zasněný obličej, načež byla přerušena spiklenecky tichým klepáním. Dvojice po sobě vrhla dva stejné podezřívavé pohledy, byť ten Algernonův byl jaksi zastřenější, a mladá dáma pobídla neznámého klepajícího, aby vstoupil. Ve dveřích se objevila hůl, a identita návštěvy tedy nebyla velkou záhadou.
„Pane Moncrieffe,“ začal hlasem někoho, kdo oznamuje úmrtí blízké osoby, „nerad přicházím jako posel špatných zpráv, ale jste ve strašlivém nebezpečí. Je tu naprosto reálné riziko, že budete zasnouben. Musíte neprodleně prchnout.“ Mluvil potichu, ovšem v naprosté vážnosti, a jakmile se přesvědčil, že jsou dveře bezpečně zavřeny, opřel se o hůl, jako by snad předvídal Algernonův nápor společensky opožděnějších protiargumentů.
„Nemusím!“ ujistil ho mladík rázně a rázem vstal z křesílka, „skoro bych si troufal říct, že musím zůstat, neboť slečna Jane jest láskou mého života a sám ji hodlám co nejdříve požádat o ruku.“ Pan Jester se nadechoval, ačkoliv na malý okamžik vypadal, že spíš poblouzněného měšťáka udeří holí do holeně, ovšem suverénně ho předběhla Gwendolína.
„Bratranče, poslouchejte se, pan doktor má pravdu. Už jen to, že se nacházíme zde, je hříčka osudu, nechcete snad přidávat na melodramatičnosti celé situace a žádat o ruku tuto prostou dívku nevalného zázemí?“
„Na mou věru chci.“
„Viděla jsem vámi zvolenou slečnu Bennetovou pouze krátce, ale co do charakteru se nikdy nemýlím a myslím, že jest nanejvýše povrchní, manipulativní a hamižná. Kdybyste si vybral některou z jejích sester, například slečnu Mary, možná bych to dokázala pochopit, ovšem rozhodně ne omluvit.“
„Ovšem Mary nemiluji.“
„Není tomu tak dlouho, co jste nemiloval ani Jane.“
„Gwendolíno, drahá, věru mi nepomáháte.“
„Každopádně,“ přerušil jim drobnou rodinnou poradu pan Jester, „očekávám, že budu co nevidět nucen předčasně ukončit svou návštěvu Longbourn, neboť jeden z mých přátel bude smrtelně nemocen.“ Jak mluvil, korzoval po místnosti sem a tam a v hlase nedal byť sebemenším náznakem najevo, že by ho snad ona dramatická zpráva, již očekával, nějak překvapila nebo dokonce ranila.
„Máte mou upřímnou soustrast,“ rozesmutnila se náhle Gwendolína, „je vždy nemilé ztratit někoho tak ohleduplného, že vám dá o svém ochoření vědět předem. Mnozí by si z něj měli vzít příklad.“
„Posel by měl dorazit kolem osmé,“ pokračoval pan Jester, jako by ji neslyšel, „a pro vás, pane Moncrieffe, představuje nejen ideální, ale také poslední možnost zachránit si kůži a jmění.“ Oslovený, jenž doteď zasněně civěl do zdi, se náhle vzpamatoval a uvědomil si, že by měl patrně znovu zdůraznit svou neochotu prchat kamkoliv, kde nebude jeho vyvolená.
„Děkuji za elaborovaný plán, doktore, ale nebude jej třeba, zůstávám zde.“
„Mladý muži,“ spustil, ač nebyl o moc starší, a zněl tak možná až zbytečně ironicky, „nechápejte mě špatně, slečna Jane je skutečně... pohledné a hodné děvče, ovšem je tak nebetyčně nudná, že bych si do konce života vyčítal, kdybych před ní nezkusil zachránit jinak rozumně působícího gentlemana. Navíc je tu nezlomný fakt, že je její matkou paní Bennetová, kterou bych za tchyni nepřál ani samotnému Napoleonovi, ačkoliv bych pak jeho činy dokázal pochopit. První problém by patrně šel vyřešit prostě tím, že byste si vybral některou z jejích sester, jak navrhla zde přítomná vaše sestřenice, ovšem obávám se, že byste si příliš nepolepšil, nehledě na to, že druhý problém by přetrval, ba možná i zintenzivněl tím, že byste si dovolil jednu z dcer vyměnit za jinou. Chápeme se?“
Algernon musel uznat, že paní Bennetová ho svým přehnaně milým vystupováním opravdu začínala poněkud děsit, a dal své pochopení najevo decentním sklopením dříve bojovně vztyčené brady. Jistý podíl na kapitulaci měl patrně i jeho přítel Filip, jenž se nedávno rozhodl státi bohémem a šířil svoje názory ohledně potřeby užívat si mládí i na Algernona.
„Dobrá tedy, nechám se zachránit. Jak to hodláte provést, když je Gwendolína raněná a vy rovněž nejste dvakrát mobilní?“ Ačkoliv by to jistě v nejedné společnosti platilo za urážku, pan Jester to přešel bez mrknutí oka a vrátil se k plánování.
„Jakmile dorazí ona hrozivá zpráva, budu samozřejmě nucen odjet. Počítám pak s tím, že se se mnou před domem rozloučí jak pan Bennet, tak paní Bennetová, která mě vždy velmi ráda vidí odjíždět. S trochou štěstí tam bude i většina sester, což vám ponechá volný průchod k zadnímu východu. Je třeba, abyste tam se slečnou Gwendolínou vyrazil, jakmile to bude možné, a počkal na mě v lese. Loki už má sice svoje léta, ale dva pasažéry nějakou dobu unese, ačkoliv vy budete muset jít pěšky.“
„Loki?“ podivila se slečna, která dosud netušila, čím že to bude vezena, a to jméno se jí dvakrát nezamlouvalo.
„Moje klisna, nebojte, nekouše,“ ujistil ji majitel únikového prostředku rychle, z čehož bylo patrno, že na podobnou otázku odpovídá zvědavým slečnám, jejichž bratrance chce zachránit před paní Bennetovou, velmi často.
„Chápu tedy správně, že vaším cílem je dopravit nás zpátky do oné podivné díry?“ položil otázku tentokrát Algernon a podíval se z okna, kde už dávno zapadlo slunce. Oproti mlze to nebude zas až taková změna.
„Fungovala-li cestou sem, bylo by od ní krajně nezdvořilé, kdyby vás nechtěla vzít i zpátky. Ovšem pokud se takového hrubiánství skutečně dopustí, přenocujete v Merytonu a ráno snad najdeme někoho s kočárem, kdo bude ochoten vás do Londýna vzít.“
„To zní rozumně,“ přisvědčila Gwendolína, jíž přišlo, že mlčí neslušně dlouho, a elegantně se posadila.
„Kdy zhruba očekáváte, že se celá ta věc dá do pohybu?“ vyzvídal ještě Algernon, jehož představa, že bude zase muset táhnout svou drahou příbuznou kdoví kam, příliš nelákala. Mohlo by se totiž zdát, že díky nezištné asistenci koně bude cesta mnohem kratší než ráno, ovšem nesměl opomíjet tmu a fakt, že hrozí nebezpečí sledování.
„Poštovní sova by měla dorazit co nevidět,“ oznámil jim pan Jester způsob dopravy citlivého psaní s takovým klidem, s jakým ten samý kdysi nalhával důvěřivé paní Bennetové, a i oni mu ji dokonale uvěřili. Nebo alespoň žádného z nich nenapadlo se ptát, proč nepoužije telegrafu, stejně tak jako nikdo nenavrhoval zkrátit si v případě zavření díry cestu vlakem.
„Až ji převezmu,“ pokračoval a po chvíli pátrání v kapse úspěšně nalezl malý papírek, „začnu se loučit s domácími a na chvíli se vydám i sem, ovšem vy budete spát, respektive to sdělím paní Bennetové. Možná z vás tím udělám poněkud líné hosty, ovšem máte za sebou perný den a hlavně jste na útěku, čili by vás to nemělo rmoutit. Vy budete pozorně naslouchat a až se uvolní cesta, neprodleně vyrazíte k zadnímu vchodu a do lesíka, kde si vás co nejdříve vyzvednu. Je všechno jasné?“
Všechno jasné bylo, takže když se o půl hodiny později vrátil pan Jester do společenské místnosti za Bennetovými se smutnou novinou, zákeřnému spiknutí již nic nestálo v cestě. Paní Bennetová se nechala slyšet, že ji doktorův odchod převelice mrzí, a pan Bennet to myslel vážně. Lydia a Kitty už spaly, ale zbývající tři dívky ochotně odložily vyšívání a doplnily průvod, k němuž se k velkému hořekování paní domu nemohli připojit spící Londýňané.
Pan Jester se poněkud nemotorně, leč úspěšně vyhoupl do sedla, převzal lucernu a ještě jednou se za svůj nenadálý odjezd omluvil. Paní Bennetová ho znovu ujistila, že to chápe, a tím byla veškerá společenská povinnost odbyta. Loki zaržála, patrně aby vyjádřila svůj nesouhlas s nebezpečnou  noční jízdou, ale pak poslušně vyrazila a ani se neohlédla na tři mávající postavy za sebou. Zbylé dvě, které své loučení dávaly najevo jinak, se pomalu otočily k domu a otevřely přední dveře právě ve chvíli, kdy se ty zadní tiše zavřely.

***

Lesík tonul přesně v takové tmě, jaká se tam díky pokročilé hodině dala čekat, a tak zůstal veškerý estetický prožitek z pestré palety kanonicky opadaného listí opět čistě věcí teoretickou. Vlhko, chlad a lepivé kusy scénicky barevné přírody ovšem byly k Algernonově smůle naprosto reálné a již brzy opět nemohl popadnout dech. Sestřenčiny průpovídky o tom, jak shledává noční útěk nanejvýš romantickým, mu příliš nepomáhaly.
Před smrtí vyčerpáním byl promptně zachráněn koněm, jenž je v mdlém světle ztlumené lucerny našel vysloveně náhodou, a sotva byla Gwendolína naložena, mohl se plně věnovat navigaci. Jelikož ale byli oba uprchlíci příslušníky dezorientované buržoazie, měli s hledáním díry v lese, což je dle soudu nejednoho odborníka problém i za bílého dne, značné potíže. Třetí účastník výpravy rovněž nebyl velkým přínosem, neboť zjevně ani brýle nenosil coby módní doplněk. V hájku by se jistojistě ztratili, kdyby je nespasila Loki, kobyla všemi mastmi mazaná.
Snad vedena nejtajemnějšími zvířecími pudy se v jednu chvíli vzepřela již tak dost liberálnímu vedení pana Jestera a zamířila svéhlavě ke skupince stromů, kam se nikdo z dvounohých ani nepodíval. Teď, když k tomu měli poněkud větší motivaci, už si ale mohli všimnout, že tma je tam opravdu poněkud tmavější a paprsky z lucerny se bez odrazu vpíjí do mokré země.
„Pravděpodobně jsme na místě,“ odtušil Algernon, čímž probudil dosud podřimující sestřenici, a zkusmo hodil do černé skvrny kámen. Neozvalo se sice žbluňknutí, ale jinak se čerň jevila jako dokonale kapalná hladina temného jezera a oba cestovatelé věděli, že jsou tu správně, neboť přesně takhle vypadala ona kaluž v Londýně, do níž ráčili neobřadně zahučet.
„Ano, nade vší pochybnost je to naše jáma lvová,“ potvrdil Algernon dosažení cíle i pro třetího člena skupiny a Loki si odfrkla, jako by byla jeho potřebou tuto skutečnost ověřovat poněkud uražena.
„Inu, ačkoliv teď již patrně nejsem v podezření, rád bych ještě podotkl, že jsem ji opravdu nevyrobil já,“ řekl prostě, ale oči z podivného úkazu odlepit nedokázal. Těžko říct, co se mu právě honilo hlavou, ale starosti o zdravotní stav nemocného přítele to patrně nebyly.
„Drahá Gwendolíno, je čas přestupovat,“ přešel jeho omluvu pan Moncrieff, jenž stále nevylučoval cizí, přesněji Filipovo zavinění, a snažil se urychlit odchod zpátky do Londýna, neboť mu začínala být poněkud zima.
„Doktore Jestere,“ spustila Gwendolína, jinak dokonale lhostejná k faktu, že se ji právě dva muži snaží co nejšetrněji sejmout z koňského hřbetu, „nechcete jít s námi? Věřím, že je mou povinností nabídnout zachránci svého bratrance, a částečně jistě i zachránci mému, alespoň trochu čaje a sušenek.“
„Je mi líto, slečno Fairfaxová, nemohu, neboť můj drahý a smrtelně nemocný přítel bydlí na druhou stranu. Ujišťuji vás ale, že díků není zapotřebí, ať už jakýchkoliv, a že se stavím možná někdy v budoucnu, neboť v Londýně často navštěvuji lorda Blackaddera a přebývat déle výhradně pod jeho střechou není dvakrát zdravé.“ Společnými silami dovedli Gwendolínu k okraji díry a ona do černé kapaliny zkusmo ponořila nohu, asi aby zjistila, jak moc bude její oděv znehodnocen. Stejně jako při cestě sem však na roztomilé končetině nezanechala jedinou stopu.
„Pak tedy z celého srdce děkuji,“ vrátila se přenesená k díkům, „a budu se těšit. Dáte-li předem vědět, můžu dokonce sehnat i několik děvčat, která by se vám mohla zamlouvat. Je přeci poněkud podivné, když je muž vašeho věku svobodný a jeho názory na manželství jsou tak nestandardní jako...“
Větu nedokončila, protože v tu chvíli do ní veskrze mírumilovný invalida decentně strčil, což vyústilo v její celkový pád do díry. Gwendolína zmizela pod černou hladinou, ale slova, nikterak lichotivá slova, bylo slyšet pořád, z čehož oba tiše stojící pánové usoudili, že přistála víceméně v pořádku.
„Musím přiznat,“ přerušil následné ticho Algernon, „že mě podobná věc již párkrát napadla.“
„Trocha přímosti není nikdy na škodu. Opatrujte se.“
„Děkuji, vy rovněž. Pozdravujte ode mne vašeho přítele, a že přejeme šťastné a brzké uzdravení.“
„Bunburyho? Víte, on vlastně není nemocný. Jeho jediným neduhem je dokonce pouze to, že neexistuje. Byl stvořen mou chorou myslí jako způsob, jak se kdykoliv ulít ze společensky nevítané události, což čas od času shledávám nanejvýš užitečným.“
„Můžu potvrdit, že je to opravdu praktické,“ usmál se Algernon, jehož neexistující Bunbury vlastně právě zachránil před nudným a hlavně nevýhodným manželstvím, a připravoval se skočit do díry.
„Klidně vám ho půjčím. Každý mladý muž by měl mít jednoho nebo dva těžce nemocné přátele, dokud je mlád a zdráv. Ale teď už sbohem, příteli, nechť již nikdy neskončíte v díře,“ popřál doktor nedoktor s úsměvem na lucernou zalité tváři a Algernon se odrazil.
„Hyjé, Loki!“ slyšel ještě, ale to už výhled zahalila tma a on se propadal hlouběji a hlouběji, až nakonec spadl na upravovaný trávník a podivné prsknutí naznačilo, že se zkratkou na venkov již do budoucna nebude možno počítat. Londýnský park poznal okamžitě, ač v něm byla tma, a rozhořčená sestřenka už na něj s rukama založenýma na prsou čekala u nedalekého stromu.
Když se konečně dostali domů, shodli se, že bude lepší o celé události pomlčet, aby nebyli za blázny nebo ještě hůře za dobrodruhy, ovšem nedá se popřít, že tato kapitola deníčku patřila k nejoblíbenějšímu vlakovému čtení slečny Fairfaxové až do chvíle, kdy se seznámila s jistým okouzlujícím mužem zvučného jména.

Lydia Bennetová ráno rodiče informovala, že pokoj pro hosty se přes noc změnil v pokoj obyčejný, neboť hosté v něm již nejsou. Zamlčela ovšem drobný detail, že místo nich našla minci drobných rozměrů; líc zdobil profil neznámé anglické královny, rub svatý Jiří s drakem a letopočtem 1887. A ačkoliv hlavu z mince poznala již o třicet let později, možnosti utratit oněch pět liber se již nedožila.

O osm tisíc let později, byl zrovna čtvrtek, plula kdesi úplně jinde po nočním moři vikinská loď s kravskou hlavou na přídi. Na stěžni se třepetala červenobíle pruhovaná plachta potrhaná zubem času a bouřkami, posádku tvořil pouze šedovlasý kormidelník a blíže neurčitelný počet nadpřirozeně propletených fretek na jeho klíně. Společně sledovali přímý přenos z neviditelné kamery v Londýně roku 1890 a teď, když šou na velkém plátně skončila, vytáhl kormidelník z kapsy malý notýsek. Cosi tam odškrtl, poslal fretčici Thaleiu vyzvednout kameru z minulosti a podíval se na další bod dlouhého seznamu.
[  ] Roderick Usher a Carmilla Karnstein
Šibalsky se usmál, několika pohyby kormidla otevřel další časový tunel, zapálil dýmovnici a ostatně soudil, že by Jediland měl být aktualizován.

Komentáře

Obrázek uživatele Zuzka

Obávám se, drahý pane, že si budu muset tento literární skvost ještě několikrát přečíst, aby mi vše patřičně došlo na vědomí. Ovšem nadšena jsem hned a instantně. Postavy i prostředí se vám neskonale povedly a přiznávám se, že představa mladších sester Bennetových vybudila představu ještě mladších sester Bennetových. Taková pětiletá Lydia, to je vskutku obrázek pro bohy.
Děkuji velice, Ježíšku Champie!

Obrázek uživatele Aries

Jé, to je vtipný! A napínavý!

Obrázek uživatele Danae

Báječné, úžasné, rozkošné! Oscar i Jane se radostně chrují ve svých posmrtných příbytcích. Spanilomyslná čtenářka jásá, cítí neodolatelnou potřebu se dovzdělat a doufá, že Carmilla a Roderick se o příštích Vánocích vskutku setkají. A nadto se raduje, že Mary alespoň na okamžik nalezla spřízněnou duši a že neschází Loki, kobyla všemi mastmi mazaná!

Obrázek uživatele Profesor

Báječné.

Obrázek uživatele Rya

Úžasný styl! Co věta, to perla!

Obrázek uživatele Hippopotamie

To je krásné! Až někdy budu v Londýně, tak se asi budu bát vstoupit do parku svatého Jakuba. Kdysi jsi zmínil, že se podílíš na nějaké šílené akci kontinuálního DMD, můžeš mi prosím na to sem hodit odkaz? Ráda bych si od Tebe přečetla další věci (už se těším zase na Edwina).

Obrázek uživatele Champbacca

Díky. Link na celou akci je tady, tobě konkrétně doporučuju začít tématem číslo 595. Šílené to rozhodně není, případné další přispěvatele uvidíme moc rádi a Edvin se píše jen s jednoduchým v, pak je ještě jeden s dvojitým, ale ten nemá planární kravvar, Excalibur a smysl pro humor.

Obrázek uživatele Hippopotamie

Díky, to je moc pěkné! (Jak to víš, že zrovna "jedu" v Sherlockovi?). Doufám, že Edvin přijme moji omluvu (nechtěla bych ho zbavit kravvaru a všeho ostatního).

Obrázek uživatele Keneu

naprosto a totálně úchvatné, výborný nápad na crossover, jsem unesena slohem a postavy jako by autorům z pera vypadly

-A A +A