Dvanáct dnů Vánoc

Obrázek uživatele Blanca
Rok: 
2013
Obdarovaný: 
Danae

Byl den před Vánoci. Ten ples, jak ho jeho choť opakovaně ujišťovala, patřil k nejdůležitějším událostem svátečního společenského dění. Ne, že by to náhodný pozorovatel dokázal nějak rozeznat, ušklíbl se v duchu Willoughby. Společnost zde byla stěží průměrného společenského významu. Hostitel byl pouze natolik významný, aby odřeknutí účasti znamenalo společenské riziko, které si v této části světa nikdo nemohl dovolit. Vedly se ordinérní a v konečném důsledku bezvýznamné debaty o politice, přerůstající občas v tak vyhrocené spory, jak jen společensky přátelská atmosféra dovolovala. Mezi dámami – pokud mohl posoudit – zase docházelo k výměnám názorů na nejnovější módní střihy a drobnému (roztomilému) klevetění na účet nejčerstvějších románků a drobných skandálů společenské smetánky, i členů přítomné společnosti. Vždy jej bavilo pozorovat, kolik jedu lze ukrýt za přivřenými víčky a třepotáním vějíře.
Willoughby se v podobných zábavách již zdaleka nevyžíval tolik jako za svobodna. Důvody pro to měl dva. Prvním bylo, že ačkoli byl dnes již právoplatným pánem Combe Magny a celého majetku, který k ní patřil, většina společenských kruhů, v nichž byl nucen se pohybovat, jej stále vnímala jako zchudlého vetřelce, který se vlichotil do přízně bývalé slečny Greyové, a byl tedy v jejich společnosti trpěn pouze s jakousi přezíravou shovívavostí. Druhý důvod byl osobnější. Jeho drahá žena byla totiž ve „své“ společnosti vyhlášena svým ohnivým temperamentem a žárlivostí – či majetnickostí – vůči jeho osobě. Pokud prohodil byť i jen nepatrně více než jednu či dvě společenské fráze s některou z mladých dam, zajistil tím sobě i jí po zbytek večera ostříží dohled – a často i několik demonstrativních poznámek či gest – své choti. Této kontrole neunikl ani jeho taneční pořádek, který musel být vždy v prvních chvílích večera prodiskutován a schválen jeho drahou paní. Willoughby si proto zvykl většinu času trávit u čistě pánských karetních stolků.
Nyní však absolvoval po boku své nejdražší povinné kolečko zdravení všech, kteří v přítomné společnosti stáli za pozornost. Právě se oddělili od rodiny sira Wenzella, jehož nejmladší dcera byla ve svých osmnácti letech poprvé představována ve společnosti – a Willoughby si nemohl nevšimnout její pohlednosti, i náznaků bystré mysli, skrývané za plachostí – když jeho pohled spočinul na pohybu u vchodu do sálu. Strnul, jako by do něj udeřil blesk. Do dveří totiž zrovna vstoupil plukovník Brandon, na jehož paži lehce spočívala ruka jeho draze milované ženy – Marianne. Jejich dvě rodiny se obvykle nepohybovaly ve stejných kruzích. Dokonce i jejich společní známí se jaksi tiše rozhodli je držet co nejdál od sebe. A tak viděl Marianne – paní Brandonovou, opravil se v duchu – poprvé od její svatby před více než rokem.
Než mohl vykročit jejich směrem, jeho choť ho nekompromisně otočila jiným směrem a zamířila k další skupince svých známých. Willoughbyho oči stále sledovaly nově příchozí, zatímco jeho ústa trousila obvyklé společenské nicotnosti. Z jeho zamyšlení ho vytrhl až hlas paní Fowlesové:
„Mladé paní Brandonové to dnes neuvěřitelně sluší, nemyslíte?“ pronesla přímo k němu, a dodala, „asi bude něco pravdy na tom, že žena v jejím stavu zkrásní.“
„V jejím stavu?“ zopakoval Willoughby, než se stihl zarazit.
„Och božínku,“ zachichotala se oslovená dáma protivně. „Neříkejte, že jste neslyšel, že na Delafordu konečně čekají prvního potomka – oznámili to asi před měsícem."
Se spikleneckým mrknutím pak dodala: „Nebo snad patříte k těm, kdo si kvůli jejich věkovému rozdílu mysleli, že si ji vzal spíše jako pečovatelku?“
Willoughby potlačil touhu impertinentní dámu na místě zaškrtit – a soudě podle šíře úsměvu, kterým jeho žena skrývala jemu dobře viditelnou zuřivost, když šarmantně převáděla řeč na jiné téma, nebyl sám. Naštěstí se brzy po této epizodce začalo tančit. Po několika povinných kouscích se svou chotí, a vyčerpání jeho - tentokrát krátkého – schváleného tanečního seznamu, byl Willoughby ponechán sám sobě. Jeho ženu odtáhla některá z přítelkyň, aby doplnila počet hráčů u whistového stolku a on se tedy mohl postavit na okraj tanečního parketu a chvíli se kochat Mariannou, vznášející se v tanci. Musel si znovu připomenout, že jediný tanec nestojí za scénu, kterou by ztropila jeho drahá – ani za možnost další výzvy k souboji od plukovníka Brandona. V tu chvíli Marianne zvedla oči, všimla si jeho pohledu, tváře jí zbarvil lehký ruměnec a ona opět sklopila zrak. Ta drbna měla pravdu, pomyslel si Willoughby, pokud Marianne skutečně nosí pod srdcem dítě, rozhodně to její kráse – i figuře – pouze prospívá. Přinutil se odtrhnout zrak a vydal se do vedlejšího salonu, kde se nad karetními stolky vznášel oblak dýmu z nejdrazších cigár a cinkal led ve skleničkách nejvybranější brandy a whisky.
Jeho soustředění však bylo – k velkému pobavení jeho přátel a poměrně značné škodě jeho peněženky – narušováno zahlédnutými záblesky paní Brandonové. Jeho žena spustila žárlivou tirádu už v kočáře cestou domů. Nakonec před ní zbaběle prchnul do pokoje jejich téměř dvouleté dcerky.
**
Další den strávili dopoledne v kostele – jeden z největších křesťanských svátků si žádal náboženské rituály. Odpoledne pak vyplnili sérií návštěv u blízkých okolních rodin, kterým bylo třeba předat poslední pozornosti na sváteční tabuli – v případě Willoughbyových to byly oběti jeho posledních loveckých úspěchů. Když se vraceli na Combe, byl kočár naložen balíčky, které dostali na oplátku. Willoughby si cestu protáhl krátkou projížďkou po lese, aby si pročistil hlavu. Jeho žena se mezitím věnovala posledním přípravám a rozdáváním pokynů služebnictvu. Při návratu ji našel, jak peskuje ubohou kuchtičku za to, že vánoční pudink nemá správnou barvu. S nezvyklým záchvěvem stesku si vzpomněl, že jeho tetička – předchozí paní Combe Magny – vždycky dělávala vánoční pudink vlastnoručně. Tvrdila, že každý člen domácnosti by se měl nějak podílet na přípravě vánoční večeře. Ostatně, to, k čemu celý dnešní shon směřoval – tedy večerní hostina – byla její tradice a zvyk. Slečna Greyová – paní Willoughbyová – se s ním poprvé setkala až po svém příchodu na Combe Magnu a on ji jen těžko přesvědčil, aby jej dodrželi i letos. Z nějakého důvodu nemohl přenést přes srdce, že by své panování v tomto sídle uvedl tím, že zruší tradici, kterou znal už od dětství. Zaplašil neradostné myšlenky a vydal se osvobodit svou dcerku ze spárů její chůvy. Chtěl malé Grace předvést její nové sáňky, které se daly pomocí speciálního postroje zapřáhnout za jeho lovecké psy. Kdyby se uprostřed zábavy ohlédl, viděl by, že je z oken domu pozoruje nejen téměř celé služebnictvo, ale i paní domu.
V sedm hodin se podávala večeře. Obvykle příliš dlouhý stůl v hlavní jídelně byl tentokrát zaplněný až na hranici únosnosti. Sešla se kolem něj opravdu celá domácnost – všechno služebnictvo bylo hierarchicky rozesazeno. Stůl téměř praskal pod tíhou lahůdek, neboť od této večeře nesměl nikdo vstát před koncem. Proto také její přípravě byla vždy věnována obzvláštní péče. Na ničem se nešetřilo, všechno maso, ovoce i zelenina muselo být prvotřídní kvality. Krocan nadívaný dalšími třemi druhy ptáků vypadal, že by nakrmil menší regiment. Víno a brandy byly připraveny v dosahu, aby během večera tekly proudem. Willoughby pozvedl svoji číši, aby připil na zdraví krále i všech, kdo se sešli u jeho stolu. Poté nakrojil krocana a dal pokyn ke všeobecnému hodování. Vánoční večeře byla tradičně bujará a stala se ještě veselejší, když došlo na zapálení pudinku politého brandy. Jediný, kdo z něj nakonec tak úplně neměl radost, byl zahradník Tom, který si zlomil zub o minci, kterou ve svém dílu našel. Brblal pak ještě dlouho něco o tom, že pokud mu bude nosit takové štěstí, tak ji snad raději hodí do nejbližšího rybníka. Když byli všichni spokojeně najedeni – a Willoughby otřel z tvářičky své dcery zbytky čokolády a podobných laskomin – zvedli se pán a paní domu, aby přinesli zbytek loňské vánoční klády a zapálili společně oheň v krbu. Čeledíni mezitím přinesli novou, vesele ozdobenou kládu, kterou následně, za všeobecného jásotu, uložili na právě rozdělaný oheň. Poté, co ji konečně olízly plameny, a všechno se opět zklidnilo, se společnost začala pomalu rozcházet. Willoughby vzal malou Grace, která si ospale mnula oči, do náruče. Druhou rukou si přitáhl svoji ženu a společně chvíli hleděli do nových plamenů. Vtom se za nimi ozvalo lehké odkašlání. Stála za nimi jedna z komorných a svírala cosi v rukou. Když viděla, že jí věnují pozornost, znovu si odkašlala a začala:
„Nezlobějí se, vážený pane, když já… jsem vyrobila takovou maličkost… tuhle pro malou slečinku, kdyby dovolili…“ se zapýřením a skloněnou hlavou natáhla ruku, v níž držela papírovou panenku. „Moje děvčice, když byly ještě malý žabky, na ně nedaly dopustit,“ dodala ještě rychle, jako na vysvětlenou. Paní Willoughbyová nabízenou hračku vzala, zběžně ji prohlédla a s rychlým: „Děkujeme, Mary.“ Ji podala svojí dcerce. Grace, zaujata novou věcí, ji okamžitě podržela tatínkovi přímo před obličejem s dětským: „Tati, podívej!“
„To je překrásná panenka, Mary…“ začal Willoughby. V tu chvíli mu však došlo, do čí tváře se dívá: „Mari…anne,“ vydechl překvapením s dostatkem duchapřítomnosti k tomu, aby udělal onu důležitou pauzu a zamaskoval svůj objev. „Anne – tak se jmenuje vaše nejstarší dcera, že Mary?“
Služebná přikývla se zjevným potěšením, že pán domu si něco takového pamatuje.
„V tom případě myslím, že by to bylo vhodné jméno i pro tuhle panenku, souhlasíš, Grace?“ pokračoval Willoughby s úlevou. Grace se zatvářila tak vážně, jak to umí jen dvouleté děti, a po chvíli přemýšlení rozvážně přikývla. Willoughby se podíval na svoji choť a z jejího výrazu usoudil, že katastrofa byla zažehnána.
„Pěkně Mary poděkuj, Grace, a řekni dobrou noc,“ napověděl svojí dcerce, která vzorně zopakovala požadované. Mary měla v očích slzy dojetí, ještě když chystala ohřívací pánev do pokoje paní.
**
Jedna z prvních věcí, na kterých Willoughby trval poté, co natrvalo přesídlil celou svou rodinu na Combe Magnu, byly oddělené ložnice pro něj a jeho choť. Jeho manželku tento požadavek rozpálil téměř do nepříčetna, když jej poprvé slyšela. Upokojilo ji až vysvětlení, že ve venkovských sídlech společensky významných rodin se to očekává – a na Combe to ostatně vždy bývala tradice. Alespoň v tom nelhal. Ne snad, že by měl plány, které mu jeho žena poněkud nevybíravě vyčetla – všechny služebné na Combe znal na takové věci příliš dlouho – ale poněkud jej děsila představa, uléhat vedle dračice připravené chrlit oheň po každém společenském večírku.
Dnešní večer se však jeho manželka nepodobala dračici. Spíše by mu, kdyby si všiml, připomněla kočku. Patřilo ovšem k výsadám mužů si takových věcí nevšímat. Přehlédl proto i zklamaný pohled, který za ním vyslala, když poslal chůvu pryč s tím, že Grace dnes uloží on.
Malou převlékla její komorná, a on ji, po dlouhém ujišťování, že s Anne si může hrát, až se ráno probudí a že Anne zůstane celou dobu vedle postele a bude se na ni dívat, konečně uložil do postele a přikryl. Pohled mu přeskakoval z dcerky na panenku a zpět a myšlenky se mu rozběhly. Marianne bude matkou. Ani na okamžik nepochyboval, že bude skvělou matkou. A jak tak pozoroval namalovaný obličej, který jeho pohled opětoval jejíma blankytně modrýma očima, skoro ji viděl hladit jejich dceru…jeho dceru… Grace… po vláskách. Skoro Marianne slyšel šeptat jejich dceři dobrou noc, zpívat jí tím nejsladším hlasem ukolébavky. Při těch myšlenkách začal sám broukat jednu z písniček, které si pamatoval z dětství a představoval si, jak se její hlas proplétá s tím jeho. Grace dávno spala, když ji konečně políbil na čelo a zašeptal dobrou noc. Stejnou proceduru pak zopakoval i s panenkou na nočním stolku.
Když došel do své ložnice, čekalo ho překvapení. Jeho žena v nočním úboru seděla v křesle, hlava jí spadla na prsa a kniha, kterou zřejmě četla, jí vyklouzla z prstů na podlahu. Zdvihl a odložil nejprve knihu a pak jemně vzal do náručí svou choť, aby ji přemístil na postel. Náhlý pohyb ji však probudil.
„Musela jsem usnout. Chtěla jsem ti ještě něco ukázat, než půjdeš spát,“ zamumlala polosrozumitelně.
„Nepočká to do rána?“ zeptal se trochu nerudněji, než měl v úmyslu.
„Bude to jen chvilinka. Je to ve tvé pracovně,“ odpověděla mu. Postavil ji tedy na zem (a opět přehlédl zklamání, které se jí na moment objevilo v očích) a vykročil směrem k pracovně.
Na zdi nad jeho stolem, kam vždycky mínil pověsit nějaký obraz, se skvělo precizně umělecky ztvárněné zátiší s koroptví v rozsoše hrušně.
„Malovala jsem ho sama. Doufala jsem, že se ti bude líbit,“ ozvalo se mu za zády.
„Jistě, velmi pěkné. Myslím, že máš na malování skutečné nadání a tvá díla jsou den ode dne lepší,“ pochválil ji. Trochu jako psa, pomyslela si. Chvíli se oba dívali na obraz, jako by hledali nějaký hlubší smysl. A pak si popřáli dobrou noc a odebrali se do svých ložnic.
**
Počasí se následující den rozhodlo být sváteční – ostré slunce se odráželo od polí křupavého čerstvého sněhu, který zářil, až oči přecházely. Služebnictvo se po ranní mši seřadilo v hale a Willoughby se svojí chotí po boku a dcerkou v náručí každému osobně potřásl rukou a poděkoval za další rok skvělé služby. K tomu tradičně patřil i drobný dárek – krabička cinkající několika mincemi a malým upomínkovým předmětem. Pro mužskou část služebnictva byla tímto předmětem umně zdobená postříbřená tabatěrka, pro ženskou pak neméně ornamentální želvovinový hřebínek do vlasů. Willoughby procházel kolem řady, s každým prohodil pár osobních slov, žertoval a rozdával dárky. Jeho paní, která si ještě za tu krátkou dobu, kdy bylo Combe jejím domovem, nestihla zapamatovat polovinu jmen personálu – natož drobné informace o jejich rodinných poměrech – jej následovala, usmívala se, nastavovala ruku k políbení a pronášela drobné obecné věty chvály. Svému muži se v tu chvíli zdála neskutečně chladná. A když mu dceruška, kterou všechno služebnictvo bez výjimky milovalo, zamávala před očima panenkou, opět se mu v mysli rozezněl hlas drahé Marianne, pronášející přátelská a vřelá slova. Z toho srovnání mu přeběhl mráz po zádech. Když bylo tomuto zvyku učiněno zadost, usedla rodina k lehkému obědu, prostšímu než bývalo obvyklé, neboť většina personálu měla na zbytek dne volno. Willoughby poté opět zamířil ven – tentokrát za svým správcem, srovnat s ním před koncem roku účty.
Když se vracel do domu, málem se ve dveřích srazil se svou manželkou. K jeho překvapení se na něj usmála a zvedla zrak nad jeho hlavu. Když se tím směrem podíval také, všiml si zlatým zvonečkem ozdobené, zelené větévky.
„Jmelí,“ sdělila mu jeho paní s mrknutím – čímž jej naprosto zmátla. Když viděla jeho rozčarování, její úsměv pohasl a ona potřásla hlavou.
„Měla jsem za to, že si v tomto sídle potrpíte na vánoční zvyky.“
S tím nechala stále ještě zmateného Willoughbyho stát mezi dveřmi a zmizela kamsi do hlubin domu. Pokrčil rameny a vydal se do své pracovny, kde strávil zbytek odpoledne. Večer ho na jeho posteli čekal nový, velmi jemně vyšívaný polštář se vzorem dvou holubiček, nesoucích stuhu s mottem jeho rodinného erbu. Pomyslel si, že se pravděpodobně některá ze sloužících spletla a dala do jeho ložnice polštář patřící jeho paní.
**
Zdálo se, že překvapením nebude ve svátečních dnech konec. Když ráno sešel dolů na snídani, jeho žena už na něj čekala a naservírovala mu vlastnoručně připravenou delikatesu – vejce benedikt. Musel uznat, že její kuchařské umění, alespoň co se tohoto pokrmu týče, je absolutně bezchybné. S rozzářeným úsměvem mu sdělila, že nechala přivézt tři speciální slípky až z Francie, protože jejich vejce jsou prý daleko výživnější. Než však jejich hovor dospěl dál, sešla dolů chůva s Grace.
„Je zvláštní, že ji ta panenka ještě neomrzela,“ poznamenala paní Willoughbyová. „Děti v tomhle věku obvykle každou hračku zahodí do pár minut.“
Willoughby si moudře nechal pro sebe poznámku, že možná je tahle panenka o něco více než jenom hračka. Místo toho pozoroval, jak si jeho choť sedla k dceři, která zrovna s gustem (tedy téměř na pokraji hysterie) začala odmítat jídlo, které jí chůva nabízela. Její matka se ji snažila uklidnit, ale pak sama začala zvyšovat hlas. Služebná běhala mezi jídelnou a kuchyní, ve snaze najít něco, co by malé slečince zachutnalo a zastavilo probíhající krizi. Willoughby mezitím vzal panenku, která zůstala ležet opuštěně na stole a soustředěně ji fixoval pohledem, skoro jako by doufal, že mu dá odpověď. Ve skutečnosti v modrých očích viděl nekonečnou trpělivost a neposedně hravou jiskřičku Marianne.
Přesunul se k nešťastné skupince, vzal svojí ženě z ruky lžíci medové ovesné kaše a upoutal Gracinu pozornost na panenku.
„Podívej, maličká, Anne bude taky papat. A když nebudeš papat ty, tak ti to všechno sní,“ podržel lžičku v bezpečné vzdálenosti, aby panenku neumazal, ale aby jeho hra působila věrohodně. K překvapení všech Grace přestala plakat a začala jíst. Po pár soustech se dokonce spokojila i s tím, že Anne se bude jen dívat. Od té chvíle se, k Willoughbyho velké radosti, papírová panenka stala pravidelným čtvrtým spolustolovníkem u rodinného stolu.
**
Jídlo ale nebylo jedinou aktivitou, při které se papírová Anne stala nerozlučnou společnicí. Další den si Grace vzpomněla na svoje sáňky a škemrala tak dlouho, až tatínek souhlasil. Vrátili se domů oba promočení, ale s úsměvem na tvářích. Panenka byla bezpečně ukrytá v náprsní kapse Willoughbyho kabátu a on by byl přísahal, že během hrátek ve sněhu slyšel Mariannin zvonivý smích.
Jeho žena ho i s dcerkou po převlečení odvelela do zimní zahrady – nebo skleníku těsně přiléhajícího k domu – s tím, že tam je nejtepleji a ona nechce, aby onemocněli. K Willoughbyho překvapení byl skleník naplněný ptačí písní.
Grace se otáčela na všechny strany a brzy nadšeně ukazovala na míhající se barevné tečky. Její matka pokrčila rameny: „Viděla jsem to v létě u barona C. Myslím, že čtyři zpěvní ptáčci to tu skvěle oživí, nemyslíš, Johne?“
Willoughby byl v tu chvíli rozpolcený. Nevěděl, co může za záchvaty kreativity, které jeho manželka v posledních dnech projevovala. Na druhou stranu opět téměř slyšel Mariannin potěšený smích nad malebností a harmonií téhle scenerie. To mu vykouzlilo na rtech úsměv, když svojí ženě odpovídal. Zůstali a pozorovali společně poletující ptáčky až do západu slunce. Když o tom pak Willoughby přemýšlel, nemohl si vybavit, kdy naposledy zažil něco tak poklidného.
**
Paní Willoughbyová se následující ráno rozhodla vydat se ke zlatníkovi. Willoughby se jí to snažil rozmluvit, protože měl s několika gentlemany z okolí domluvený hon, a chtěl, aby se k nim jeho choť – která byla podle jeho názoru až příliš dobrou jezdkyní – přidala. Ona však, jako obvykle, prosadila svou a on ji nechal jet, zatímco sám sebral pušku, nechal sehnat celou svou smečku loveckých psů a vydal se osedlat svého koně. Cestou do stáje zjistil, že zapomněl Grace den předtím vrátit panenku Anne. Protože ji jeho dcera zatím nepostrádala, rozhodl se si ji nechat u sebe jako talisman. Kdyby se ho později někdo ptal, nedokázal by odpovědět proč, ale jeho kroky nezamířili ke stání jeho oblíbeného hřebce. Zastavil se u černé klisničky, Královny Mab, kterou před třemi lety – vážně to bylo tak dlouho? – slíbil věnovat Marianne. Vyndal panenku z kapsy a otočil ji tak, aby se na klisnu dívala. Slyšel Mariannino radostné vypísknutí – stejné, které vyvolala jeho první nabídka. A vzápětí na to slyšel i posmutnělý, téměř dětsky vážný hlas, kterým mu o den později vysvětlovala, že jeho dar nemůže přijmout.
„Slíbil jsem, že tu na tebe počká. Alespoň jeden slib jsem splnil,“ pronesl do ticha a pohladil klisnu po lysině. Nevěděl, co ho to popadlo, ale najednou vyjížděl ze stáje na ní.
Panenka a klisna mu nejspíš opravdu přinesly štěstí. Stal se králem honu a vracel se domů s úlovky, které by jim stačili nejméně na dva týdny. Kočár jeho ženy zahrčel na příjezdové cestě zrovna ve chvíli, kdy předal svůj úlovek kuchařce. Jeho manželka téměř poskakovala vzrušením, když ho – naprosto nedámsky – doběhla na schodech.
„Nechala jsem ti udělat nový pečetní prsten, Johne,“ oznámila mu. „A také novou sponu na opasek pro formální příležitosti. A řetěz na hodinky a ten prsten se smaragdem, který se ti bude hodit k tomu novému kabátci, a…“
„Děkuji,“ zarazil ji. „Pokud jsi toho pro mě objednala tolik, doufám, že to, co sis objednala pro sebe, nás úplně nezruinuje. Náš zlatník tě musí milovat, když mu děláš takové obchody.“
„Nechceš ty věci alespoň vidět?“ zeptala se s tónem zoufalství v hlase.
„Právě jsem se vrátil z lovu a jsem unavený. Jsem si jistý, že se o ně můj komorník postará daleko lépe,“ zavrtěl hlavou a zaklapl jí dveře knihovny před nosem.
**
Dny poměrně rychle spěly ke konci roku. Slunce se schovalo za mraky, a začalo vytrvale sněžit. V pokoji s loveckými trofejemi se objevilo sousoší šesti vycpaných divokých hus, které se Willoughbymu podařilo zastřelit před nějakou dobou. Byly naaranžovány na hnízdě s vejci a vypadaly, že se chystají vzlétnout. Když se na tuto zvláštní expozici pán domu zeptal svého hajného, dozvěděl se, že s tím nápadem přišla paní Willoughbyová.
„Nelíbí se ti snad Combe Magna taková, jaká je?“ zeptal se jí poněkud ostře při společném obědě.
„Jistě, že líbí. Je to nádherné sídlo,“ odpověděla mu zmateně.
„Pak mi jistě vysvětlíš, proč ses rozhodla začít s těmi změnami,“ vyzval ji.
„Doufala jsem, že ti udělám radost. Kromě toho, pokud je tohle náš domov, mám stejné právo provádět změny, jako ty,“ s tím se prudce zvedla, hodila ubrousek na stůl a odešla z místnosti.
Willoughby jen tak, pro dobrou míru bouchl do stolu, až všechny číše a talíře nadskočily. Ještě štěstí, že chůva s Grace už byly pryč – panenka však stále stála na stole, opřená o vázu. Dívala se na něj jemným, klidným pohledem, jako by mu říkala, aby se uklidnil.
„Ty bys to tu milovala. Nic bys neměnila…“ řekl jí. „A určitě bys to nebrala jako samozřejmé právo.“
Pohladil ji po tváři s pohledem něžnějším, než jaký kdy v životě věnoval své ženě. I když navždy ztratil pravou Marianne, v téhle prosté panence našel její náhradu.
**
Poslední den roku byl zamračený, stejně jako nálada uvnitř Combe Magny. Děti služebnictva se od rána proháněly po pozemcích a stavěly sněhuláky. Některé z nich se pokoušely hloubit ve sněhu tunely – a radostně výskaly, když se k nim přidali Willoughbyho norníci.
Paní Willoughbyová vzala Grace ven, aby se spolu taky pokusily postavit sněhuláka. Grace sice daleko víc zajímali psi, kteří kolem ní poskakovali, než budovatelské snahy její matky, ale to bylo možná spíš dobře. Brzy přišla chůva, aby promočenou Grace odnesla zpět do domu. A ačkoli ztratila svoji původní záminku, paní Willoughbyová zůstala venku a zapáleně tvořila něco ze sněhu. Když později přemluvila svého muže k podvečerní procházce, skvělo se u cestičky sedm bílých sněhových labutí.
„Tahle ozdoba nejpozději na jaře roztaje,“ podotkla jemně.
„Jaká škoda,“ zalitoval Willoughby s myšlenkou, že by se tolik líbily Marianne.
**
V noci ho probudilo naříkání. Rychle na sebe oblékl župan, a vydal se zjistit, co se děje. U Gracina pokoje bylo shromážděno několik žen.
„Co se tu děje?“ zeptal se první z nich, shodou okolností Mary.
„Malá slečinka dostala horečku, pane,“ řekla mu se slzami v očích.
Odstrčil je všechny stranou, zavřel jim dveře před nosem a skokem byl u postýlky své dcery. Byla u ní i jeho žena a chůva.
„Poslaly jste pro doktora?“ zeptal se, když viděl červeně hořící tvářičky.
„Jistě, Johne. Doktor Hungtington už je na cestě,“ odpověděla mu jeho manželka unaveně.
„Nevíme, jak jí srazit teplotu,“ zoufala si chůva. „Běžné prostředky nezabírají.“
Vzal jí z ruky navlhčený šátek a otřel Grace čelo. Poté vytáhl z kapsy papírovou Anne a položil ji na polštář vedle svojí dcerky. Nemohl si pomoct, myšlenky se mu rozběhly k tomu příšernému dni před třemi lety, kdy prosil o jediné slůvko zprávy o Marianne. Stvoření, které mu bylo na celém světě nejdražší, bylo zase v ohrožení. A stejně jako tenkrát to byla chyba jeho drahé polovičky.
„Neměla jsi ji brát ven v tomhle počasí,“ osopil se na ni. „Mohlo tě napadnout, že to odstůně.“
„Nemyslíš, že to už teď vím taky?“ odpověděla mu, a ze všech sil se snažila udržet svůj hlas klidný. „Ale tím, že mě budeš obviňovat, jí nepomůžeš.“
Musel připustit, že v tomhle měla pravdu. Jeho pohled – a s ním i myšlenky – se opět stočily k panence. Zkoušel si představit, co by asi v jejich situaci dělala Marianne. Vzal do své dlaně jednu z malých ruček, rozpálených horečkou, políbil ji a začal tiše broukat ukolébavku.
Doktor dorazil o pár hodin později – závěje podstatně komplikovaly cestování. Jeho první rada se však nesetkala příliš s pochopením.
„Zabalit ji do sněhu?“ Willoughby nemohl uvěřit vlastním uším. „Doktore, to, že byla příliš dlouho ve sněhu, je důvodem, proč v první řadě tuhle horečku má.“
Po tlumené, ale přesto vášnivé hádce doktor kapituloval.
„Dobrá tedy, doneste místo sněhu tvaroh. Nebude účinkovat tak rychle,“ varoval ještě.
Willoughby netrpělivě trhl hlavou v náznaku přikývnutí. Jeho žena okamžitě vstala a vydala se zařídit vše potřebné.
V Gracině pokoji se během noci a rána vystřídalo osm děveček, přinášejících čerstvý tvaroh. Zábaly na ručkách a nožkách jak se zdálo, fungovaly, protože holčička nad ránem usnula klidným, hlubokým spánkem.
Někdy brzy dopoledne konečně samou únavou usnul i Willoughby – hlavu opřenou o dětskou postýlku, prsty jedné ruky dotýkající se i ve spánku panenky.
**
Stav malé Grace se naštěstí stabilně a poměrně rychle zlepšoval. Další den už byla k radosti celé domácnosti schopná pozřít kuřecí vývar a k večeru dokonce na chvíli opustit lože. Willoughby trávil celý den v jejím pokoji a vyprávěl ji pohádky. Někdy sám za sebe, jindy vysokým hláskem, který Anne doprovázela (s jeho vydatnou pomocí) živou gestikulací. Dcerka se smála a tleskala, a sem tam dokonce vtiskla svojí šikovné panence pusu.
Když Grace projevila k večeru zájem podívat se po domě, Willoughby ji vzal, pečlivě zabalil do deky, a vydal se s ní v náručí chodbami. Došli k hudebnímu salonku, odkud se ozývala veselá melodie. Na Gracino naléhání nahlédli dovnitř.
„Jů, mami, co to je?“ zeptala se dívenka nadšeně, když zjistila, kdo to hrál.
„Tahle skladba se jmenuje devět dudáků. Proto je taková veselá. Poslouchej,“ odpověděla její matka a spustila skladbu znovu. Willoughby si nebyl jistý, ale byl by přísahal, že na něj jeho žena u názvu skladby spiklenecky mrkla. Nemohl si však pomoct, aby alespoň trochu neobdivoval ladnost a rychlost s jakou její prsty tančily po klávesách.
**
Příštího dne Willoughby usoudil, že je na čase objet panství, pozdravit všechny nájemníky a pachtýře a potvrdit podmínky a smluv pro následující rok. Panenka byla opět bezpečně ukryta v jeho náprsní kapse, a on se celý den snažil chovat zdvořile a nemluvit s lidmi povýšeně, aby jí dělal radost. Téměř každý se ptal po zdraví jeho paní, a po tom, kdy je i ona poctí svou návštěvou. Jejím jménem děkoval za zájem a sliboval, že ji brzy přiveze ukázat, pokud počasí dovolí, i s dcerkou.
Když se konečně po celém dni vracel domů, unavený a toužící po klidu, tichu a teple rodinného krbu, přivítal jej už v hale rachot, jež by hravě vzbudil i mrtvého. Dopátral se až k jeho zdroji – do kuchyně. Tam se zjevně usídlil amatérský perkusní soubor, vedený jeho drahou chotí. Jejich nástroji byly hrnce, rendlíky, žejdlíky, vařečky a dřevěné mísy, ale také sušící se kůže, napnuté na rámech. Když jej zahlédli, na okamžik přestali, jen aby vzápětí spustili znovu něco, co podle rytmu mohla být Heart of Oak. Ovšem v jeho současném rozpoložení to mohla být třeba fanfára ohlašující příjezd krále, bylo by mu to asi stejně jedno. Otočil se na podpatku a demonstrativně za sebou prásknul každými dveřmi, kterými procházel.
Když se konečně dostal do knihovny, v domě již bylo ticho. Zoufale si prohrábl vlasy rukama a modlil se, aby zbytek svátků rychle uplynul, a on se mohl vydat na sezónu do Londýna.
**
Ze svátků již naštěstí zbývaly pouze dva dny. Oba byly naplněny nervózním pobíháním, sháněním věcí, vařením, pečením, žehlením, úklidem a vůbec, přípravami na závěrečnou tříkrálovou veselici. Ta, stejně jako vánoční večeře, byla příležitostí ke shromáždění celé domácnosti. Na rozdíl od formální hostiny však byla spíš opravdovou oslavou, s hrami, hudbou a tancem a dalšími zábavami.
Willoughbyho drahá žena strávila většinu z těch dvou dnů v kuchyni – díky Bohu již ne nácvikem bubnování, ale výrobou Tříkrálového koláče. Willoughby se staral o přípravu dřeva, dodávky masa do kuchyně a příležitostně dohlížel i na výzdobu. V rámci příprav tak zaslechl i rozhovor dvou čeledínů, který mu konečně objasnil záhadu, před kterou jej na začátku postavila jeho choť – tedy, co je zvláštního na jmelí. Willoughby nevěděl, zda se má sám sobě smát, nebo nad sebou nevěřícně kroutit hlavou. Pravdou bylo, že teď už chápal, proč se podobný zvyk na Combe Magne nikdy nedodržoval. Představa jeho korektní tetičky, jak nastavuje tvář – neřku-li ústa – k políbení každému, kdo jde zrovna kolem, mu přišla téměř svatokrádežná. Hlavou mu probleskla myšlenka, o kolik příležitostí svou neznalostí přišel. Jisté bylo jen to, že už nehodlal přijít o žádnou další, a proto, když v podvečer prvního dne narazil uprostřed jídelny, přímo pod snítkou jmelí, na chůvu, která v náručí nesla Grace, políbil je rovnou na místě obě – a přidal i rychlý polibek Anně, kterou jeho dcerka držela v ručičce.
V poledne druhého dne se opět srazil ve vchodových dveřích se svou manželkou. Nyní to byl on, kdo zabloudil očima k větévce, ale ona se kolem něj jen ve spěchu protáhla a byla pryč.
Odpoledne se celá rodina odebrala do kostela, aby položila na oltář dary – zlato, kadidlo a myrhu. Večeře tentokrát začínala o něco dřív – už v šest hodin. Služebné i kuchtičky pobíhaly sem a tam, a stěží si našly čas, aby se samy najedly. Chod střídal chod, maso, nádivky, zelenina, ovoce. A jako zlatý hřeb Tříkrálový koláč s velmi jemně vypracovanými marcipánovými siluetami dam a pánů v tanečních pózách. Celá domácnost za tento výtvor paní domu odměnila potleskem a pánovi domu pak připadla povinnost jej nakrojit.
V koláči schovanou sušenou fazolku našel čeledín Steven a sušený hrášek dostala chůva Claire. Ti dva se tedy na zbytek večera stali králem a královnou. Na hlavu dostali papírové koruny a byli oblečeni do „hermelínových“ plášťů ze starých přikrývek. Jejich úkolem bylo řídit zábavu a tohoto úkolu se zhostili opravdu s gustem. Nejprve vyzvali všechny ke společnému kolovému tanci, který na harmoniku doprovázel hajný. Následovaly další společné tance a písně a došlo i na hry. Willoughby se po prvním tanci usadil s Grace na klíně poblíž krbu a pozoroval všeobecné skotačení. Přísahal by, že párkrát zaslechl zvonivý Mariannin bezstarostný smích. Grace třímala svou panenku v obou ručičkách, a zapáleně jí svými dětskými slovy podávala komentář k tomu, co se právě děje.
Willoughby na chvíli zavřel oči a jen poslouchal žvatlání svojí dcery. Vnímal, že se k němu přišla posadit jeho žena, i to, že jej hladí po paži. Přemýšlel, jestli jí má vysvětlit ono nedorozumění se jmelím, když v tom ho rozptýlila slova hry, kterou si zrovna přítomní cvičili paměť. Dětská říkanka, do které přibývají další a další věci. Dvanáct dnů Vánoc. Jistě, že ji slýchal už od dětství. Ale tentokrát… přemýšlel, kde ji mohl zaslechnout v posledních týdnech. Cítil, jak jeho žena ztuhla a poté se spěšně zvedla a doslova utekla z místnosti. Konečně otevřel oči a vtom mu to došlo.
Koroptev v hrušni, dvě hrdličky, tři slípky, čtyři ptáčci zpěváčci, pět zlatých kroužků, šest hus na vejcích, sedm labutí, osm děveček dojiček, devět dudáků, deset bubeníků… to všechno přece byla překvapení, která pro něj jeho žena v průběhu Vánoc přichystala. A dnes, na Tříkrálovém dortu bylo jedenáct siluet tančících dam a dvanáct siluet poskakujících pánů. Jeho žena se z nějakého důvodu rozhodla uvést do praxe starý dětský popěvek na procvičování paměti. Ale proč? Nudila se snad a chtěla trochu zábavy ve svátečních dnech? Nebo mu stále něco unikalo?
Zaposlouchal se znovu do odříkávaných slov… ve dvanáctý den Vánoc mi moje pravá láska poslala…
Právě v tu chvíli mu Grace zašermovala před nosem papírovou panenkou.
Moje pravá láska… bylo snad tohle to, co mu jeho žena chtěla říct? Mohlo to všechno být jenom opravdu komplikovaným vyznáním lásky? Pokud ano, pak to přehlédl.
Protože se soustředil na Grace.
Ne. Ne na Grace. Na Anne – na papírovou panenku.
Opravdu dal papírové panence přednost před vlastní ženou?
Pro jeho dceru přišla chůva. Grace odhodila panenku, aby mohla chůvě sebrat korunu. Willoughby panenku zachytil, podíval se naposledy do jejích modrých očí, zkontroloval, že mu nikdo ze služebnictva nevěnuje pozornost – a pak panenku vhodil do krbu, kde pomalu doutnal zbytek Vánoční klády. Na okamžik vyšlehl jasný plamen a potom z figurky zbyl jen zčernalý, zkroucený zbyteček.
Willoughby vyběhl hledat svoji ženu. Našel ji v knihovně, schoulenou v jeho velkém ušáku.
Beze slova ji vzal do náruče a donesl ji ke dveřím, nad kterými visela větvička jmelí. Než se stihla vzpamatovat, políbil ji.
„Mám za to, že to s mou znalostí vánočních zvyklostí není tak slavné, jak jsem si myslel,“ prohlásil, když se konečně oddělili. „Ale učím se.“
Vzal její ruce do svých a přitiskl si je k srdci: „Byl jsem slepý blázen. Dokážeš mi odpustit?“
Odpovědí mu byly její rty znovu přitisknuté k těm jeho. Tu noc – a každou další – spali v jedné ložnici.

Tradice jsou konec konců od toho, aby se měnily.

Komentáře

Obrázek uživatele Danae

To je tak krásné! A ještě ke všemu jsi mi to napsala právě v době, kdy poslouchám S&S a hodně přemýšlím o Willoughbym. Tohle bych jemu i jeho ženě hrozně přála.
Děkuju.

Obrázek uživatele Blanca

Jsem ráda, že ti dárek udělal radost a trefil se do momentální nálady :)
Já jsem prostě beznadějný zastánce šťastných konců pro všechny.

Obrázek uživatele Ebženka

ííííííp. Protože i nafoukané a zpovykané slečinky jsou jenom ženy a mají city. To se mi moc líbilo.
Obrázek uživatele Blanca

Já myslím, že ať už si ho brala z jakéhokoli důvodu, nakonec stejně chtěla, aby ji miloval... a nějak nevěřím, že by zrovna chlap jako on dokázal strávit celej život upnutej na platonický zaláskování.

Obrázek uživatele Zuzka

To je krásný!
Já jsem teda asi stejně natvrdlá, jako Willoughby (a navíc neznám cizí zvyky)...
Ale je to šťastné a nádherné a já se obdivuju tvému Willoughbymu, že mu tentokrát hlava i srdce zafungovaly, jak měly.

Obrázek uživatele Blanca

Aspoň jsi to měla s překvapením ;) A já myslím, že jeho žena si happy-end zaslouží.

Obrázek uživatele Aries

Tohle je totálně mimo můj žánr, ale zaujalo mě to pěkně barvitým vyprávěním. Nevím, jak se to mělo vyvrbit v kánonu a ani to vědět nechci, jsem ráda, že tady se ten chlápek vzpamatoval. Líbí se mi to.

Obrázek uživatele Blanca

Ono je to schválně zasazený dva roky po konci knihy, takže kánon o tom, jak to vlastně dopadlo, mlčí.
Každopádně jsem ráda, že se to líbí i bez znalosti kánonu :)

Obrázek uživatele Aveva

Já bych taky všem přála šťastné konce :o)
Obrázek uživatele Rya

Krásný příběh!

To je krásné a milé! A taky poučné, člověk se něco dozví o vánočních zvycích v Anglii.

-A A +A