Neviditelný

Společnost Sueh Temorp jistě všichni dobře znáte.
Nejprve jsme bojovali proti plýtvání potravinami, především živočišnými výrobky. Určitě si vzpomínáte na náš populární slogan: "Palte kosti a tuk, ne maso!"
Poté jsme se naplno pustili do energetických dodávek široké veřejnosti.

Nyní jsme se rozhodli rozšířit naše pole působnosti o marketingové služby. Jako první vám přinášíme nabídku reklamní plochy pro ukázku vašich chirurgických dovedností.

Nabízíme:
* Neopakovatelná příležitost pouze pro vás.
* Smlouva na dvanáct generací.
* Reklamní plocha umístěná na skále v pohoří Kavkaz.
* Bilboard se každý den obnovuju, vhodné tedy i pro výuku a zdokonalování se.
* Nejvhodnější pro extrakci vnitřních orgánů, např. jater.

„Přemýšlel jsem, kam bychom mohli jet na příští výlet, drahá,“ usmál se na ženu. „Četl jsem o jednom úžasném zámku. Někde jsem si to tu založil...,“ mumlal a probíral se hromadou na pracovním stole.
„Pokud bych směl navrhnout,“ ozval se muž, doteď tiše přihlížející z rohu, „věděl bych o něčem daleko zábavnějším. Má být skvělé počasí, takže byste s chotí mohli vyrazit k moři. A nedaleko Říma se příští týden koná soutěž o nejkrásnější loď.“
„Ale to je výborný nápad!“ zaradovala se žena. „Vaše rady nám vždycky moc pomohou.“

Nazítří královna s králem odjeli.
Ferenc s Lorencem si opravdu oddechli.

„Chtěla bych nějakou seriózní rubriku, prosím. Jsem tady už tolik let. Sport, umění, cokoliv. Já už to nezvládám.“
Její nadřízená nevěřícně zavrtěla hlavou. „Jak nezvládáš? Jsi v tom skvělá! Ten bulvár to celé posouvá kupředu. Každým článkem provokuješ, zvládneš pobavit i rozpoutat paniku, zachovat ji i ukončit. Nálada poloviny lidí tady závisí jenom na tom, jak píšeš. Potřebuju tě tu.“
„Nechci to dělat. Už mě to nebaví...“

„Dobře. Kolik chceš přidat?“
„Já promerlina nechci přidat! Chci dělat seriózní práci a konečně přestat být hlavní potvorou téhle knihy!“
„Rito, zklidni! Tady rozhoduju já,“ okřikla ji Rowlingová a šla psát další kapitolu.

Plížení. Poslouchání za rohem. Honem.
Jé peníze. Já si vezmu.
Hraby hrab. Sypte se sypte, zlaťáčky kulaťoučký.
Jeden chybí! Kde je?!
Mnutí dlaní. Jé, to šustí.
Papírový? Né to ne. To by se kradlo ve velkým.
Hraby hrab. To já mam od toho, víte?
Cink cinky link. Zvoní v uších.
Není všechno zlato, co se třpytí.
Tohle zlato je.
Odlesk v oku. Šílenství.
Nedám! Sám mám málo!!!
Hraby hrab. Všechno moje!
Checht. Řeht. Řehot. Ochechule.
Žilka v oku. Na čele žíla. Rudá.
Lup. Škub. Síp.
Hraby hrab. Nedám!
Nezdědíte!
Buch buch.
Cinky link.
Bum.
Ha, tam se zakutálel.
Buch.
Pfff.

Příjemný jarní den. Kavárna poloprázdná. Na talířcích dezerty. Kamarádské úsměvy.
"Tak co, povídej konečně!" Na výraz zájmu odložila telefon na stůl.
"Jako, co si budem povídat, byl FAKT okouzlující!"
"No...? Tak skvělý, ne? Že by konečně?"
"..."
"Tak v čem je problém, Jani, no tak..."
"Jako fakt fešnej, ale... no, prostě je to idiot."
"Jé... A jako co, vymaštěnej?"
"Ne, to je dobrý... Navíc s tím by něco dělat šlo..."
"Tak neumí tu svoji úžasnou postavu oblíct?"
"Ale, to bych zkousla. Bych ho prostě voblíkala já. Ale s tímhle prostě nic nenadělám."
"Tak už nevim."
"Představ si, von je ze dvojky!"

Jsou chvíle, které dokáží rozpoltit kohokoli.
Rozervou odvěkou jednotu, která byla vždy považována za naprostou samozřejmost.
Tyto okamžiky vyvolávají touhu po krvi, hněv, násilí, jež nelze utišit.
Plamen sváru zaplane a pak nezbývá než útočit vlevo, vpravo s divokou zuřivostí.
Ten vztek smete všechno, co mu stojí v cestě.
Kromě toho jediného – středobodu jejich zraků a existence, jenž hopká mezi stalagmity a stalagnáty, občas se odrazí od stalaktitu.
Je to ta nejbáječnější a nezábavnější věc všech dob.
Barevná a hbitá.
Jej!

„Měla jsem ty míčky pořídit rovnou tři,“ usoudí Persefona. „Ale třeba by se pak chudák Kerberos porafal ještě hůř.“

Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.
Uf. V klidu. Bude to v pořádku. No tak... Hlavně nesmím pochybovat. Protože... to vycítí. Šestý smysl, či co, každopádně jakmile odkryji slabinu, zaútočí.
Nebudu si nic nalhávat, je jich přesila. Vlastně... jsem na ně sám. Možná kdyby...? Ne, nemá smysl uvažovat o částečném spojenectví. Nepřítel je jednotný. Půjde proti mě, dokud nepadnu.
Semkl rty. Připadal si náhle tak unavený.... Protřel oči a potlačil nutkání zívnout.
Ne! Jsem silný! Zvládnu to! To, co dělám, je správné! A smysluplné! O tom vůbec nepochybuji... Dost už! Čas běží.
Nadechl se, vzal rázně za kliku a vešel do třídy.

Snil o nich odmalička - velcí, krásní a nebezpeční. Ve svitu slunce se celí lesknou, až obraz pálí do očí. Zvláštní náhoda - vždyť oni sami dokáží spálit cokoliv.
Nikdo jeho snům nerozuměl - rodiče viděli jen nebezpečí, kamarádi nudu a život na samotě. Ale on s nadšením hltal knihy, prohlížel si fotky a zpovídal každého, kdo se s nimi setkal.
Je to snílek, smáli se mu, když si podával žádost o přijetí ke studiu. Hlásily se stovky lidí, brali jich pět. On byl mezi nimi.
V osmnácti si sbalil všechen svůj skromný majetek a odešel do Rumunska.
Charlie Weasley bude studovat draky.

To tak jednou šli do školy. Nebyla to první, ani druhá třída, ale úplně jiná škola, o které snad nikdo ani neví.
Ulice byla celá zlatá a béžová, lemovaná rozkvetlými stromy.
Když míjeli zeď porostlou psím vínem, holčička zašeptala: „Tati, řeknu ti tajemství, ale je přísně tajné, takže ho nikomu nesmíš prozradit.“
„Ani mámě?“
„Mámě trochu.“
„Chodíme sem do zahrady s holkama.“
„Ale zeď je porostlá psím vínem…“ pomyslel si táta. Proto s kluky branku už znovu nenašli.
„Je tam trpaslík,“ pokračovala holčička.
„A velryba.“
Holčička se na něj podívala. „Je to tajemství. Musíš počkat, až ti ho prozradím. Nepředbíhej.“

Lidi v přístavní hale křičeli ve směsi jazyků. Vypukla rvačka. Athéna netušila, jak dlouho jí výmluvnost a logika bude ještě sloužit. Několik mužů, kteří nejspíš z filmů získali dost mylné představy o životě, vrhalo pohledy po jejích zbraních.
Zatím je používala jen na nemrtvé venku.
Bude to chtít těžší kalibr.
„Marku, Nikosi, to už stačilo,“ zašveholil melodický hlas a muži se přestali přetahovat. „Všichni se uklidníme,“ pokračovala Afrodita a Athéna viděla, jak se jí rána na čele otevřela.
Halou zavonělo uklidňující aroma obvykle spojované s relaxačními koupelemi.
Všichni se dlouze nadechli.
„Jsi nejzářivější hvězda,“ poznamenala Athéna.
„Planeta,“ opravila ji Afrodita.

Zůstal stát vedle svého druha.
"Jsi v pořádku?"
Jeho přítel rychle oddechoval a z tváře se mu řinul pot.
"Jasně, že nejsem," řekl a pomalu se zvedl.
Zase vyrazili po příkré, kamenité stezce.
Hora nad nimi soptila a vydávala hrozný žár.
Teď zase potřeboval pomoc první ze skupiny. Ten druhý řekl: "Pojď dál, už je to
kousek, musíme jít dál!"
Jak tak stoupali pořád výš a výš, bylo na nich vidět, že toho spolu už hodně prožili. Vyprávěli tomu druhému o situacích, kterými společně prošli. Jeden druhému pomáhal v cestě nahoru.
Nakonec to Frodo nevydržel a svalil se vedle Sama.

„Ublížili nám, ublížili našim blízkým!“
Bolí mě kolena.
„Chtějí nás připravit o svobodu!“
Zase se mi zhoršil zrak.
„Ohrožují naše děti, vnoučata, svěřence!“
Sluch už taky není, co bývával.
„Nevyhýbají se těm největším ohavnostem!“

Všechny ženy svorně přikývnou.
Je čas se bránit.

„Zahájíme akci PAVOUK?“
„A nemůže to ještě chvilku počkat? Musím si vzít léky. Na srdce, tlak, trávení-“
„Ale rychle, spěcháme!“

Pomsta Abnormálně Věkovitých Odbojářek Ukončující Krizi byla odstartována třináctého května 1998.
Všichni Smrtijedi i s Voldemortem obdrželi k obědu extra dávku projímadla.
Poppy Pomfreyová, Minerva McGonagallová i paní Longbottomová se opravdu pobavily. Jako by jim bylo znovu dvacet.

Na stolíku, za ktorým si vychutnával čaj a pečivo, pristáli noviny.
Keď zdvihol oči, bol pohľadom popohnaný k ich prečítaniu. Ani nemusel listovať, ich fotka zaberala celú stranu.
"Pátranie po dvoch sériových vrahoch ukončené... telá neboli nikdy vyplavené. Na mieste činu našli len obeť." Starostlivo noviny poskladal. "To sú dobré správy."
Jeho spoločníkovi o šírku vlasu myklo kútikom úst. "Pamätám si tvoje slová, ale-"
"Pýtaš sa, či som si to nerozmyslel?"
Odpoveďou mu bolo mlčanie, ale už ho vedel dešifrovať.
Usmial sa. "Krv jahniat hodná dvoch levov, a tu som - povedz vlkom, že som doma."

U plážového baru si objednal dietní kolu a z nějakého důvodu se cítil svobodně. To nedávalo smysl. Jeho život byl akční, explozivní (doslova i obrazně), neopakovatelný. Jezdil rychlými auty, oblékal se pouze do na míru šitých obleků, pil luxusní alkohol a většinu svého času trávil sexem ve filmařsky atraktivních lokalitách. Věděl přesně, kdo je. Všichni ho znali. Všichni ho znali...
Dietní kola mu vyklouzla z prstů a roztříštila se. Náhle viděl vše v živých barvách. Bílé laboratoře kdesi v podzemí, komory plné atraktivních mužů s lišáckým úsměvem, nekonečná řečnická cvičení.
„Protřepat, nemíchat. Protřepat, nemíchat.“
„Bond, James Bond. Bond, James, Bond.“

Je mladý, krásný, ženy po něm šílí
Zázraky? Ty on dělá každou chvíli
Probouzí živé, mrtvé křísí
A všechen lid mu na ústech jen visí
Podléhá často divným náladám
Nevím, proč jeho vlivu zcela propadám
Včera jsme pili – podrobnosti raději bych neuváděl
Nevím, proč povídal, že do mne vstoupil ďábel
A prý, že na sebe chce vzíti kolektivní vinu
Pravím: Cos to zas vymyslel za volovinu?
Vždyť z toho budu mít jen kocovinu
Tuším, že stejně brzy bídně zhynu
Když vojsko vedu na to místo setmělé
Proč my dva museli být, sakra, přátelé?

„Buď zdráv, Mistře!“
„Příteli, konej svůj úkol.“