OTEC: Přivonělas, dcero, k růži, jež mě bude stát mou kůži,
pravda je, že než bych koupil, radši jsem ji podle loupil
a následky musím nést, zločin stihne krutý trest.
KRÁSKA: Otče, nechte těchto řečí, podstoupil jste nebezpečí
pro můj rozmar růže vadne, nedopustím křivdy žádné,
nebude mi přáno spánku, sama půjdu za zdi zámku,
vždyť ten čin byl spáchán z lásky…
VYPRAVĚČ: Když dozněla slova Krásky, otec pláče v dojetí,
oba skončí v objetí. V noci za ní vrznou dveře, do zámku se chmurně béře.
Prvně uzří věznitele, jak jí uvnitř lůžko stele
a cítí se jako ptáček v zlaté klícce lapený.
Dny se vlečou, týdny běží, otázky jí hlavou běží.
KRÁSKA: Proč ten netvor, strašné Zvíře výraz má tak ztrápený?
Nejdřív jsem se polekala, dlouho se té zrůdy bála,
jenže on není zlý, stará se o mě, pozorný hostitel v ponurém domě.
Také nejsem dokonalá a všech nástrah světa znalá,
přesto cítím, když se blíží, že mi nikdy neublíží.
Chtěla bych ho hýčkat jemně, ten cit dlouho klíčí ve mně.
VYPRAVĚČ: Stavěla si zámky z mýdla, Zvíře nosilo jí jídla,
nestrádala, má se blaze.
ZVÍŘE: Květiny mi splatí draze. Vykrmím si svého hosta,
lahodná z něj budou sousta.
