Ze života (nikoliv mého)

Obrázek uživatele Queen24

Malé krůčky, velký pokrok

Úvodní poznámka: 

Nahrazuji téma č. 19 - Rekonstrukce.

Snad se počítá, že i tělo lze zrekonstruovat/ opravit...

Drabble: 

Kolečka invalidního vozíku skřípěla. Ten zvuk se nesl prázdnou nemocniční chodbou.
Nevadil jí. Vlastně už si na něj zvykla.
Už skoro týden jezdila na rehabilitace sama. Bylo to sice jen jedno patro výtahem, ale ještě před měsícem by to nezvládla. Učila se tady radovat z každého pokroku.

,,Mám z vás radost," usmál se fyzioterapeut, když se usadila zpět na vozík, vyčerpaná z těch pár kroků. ,,Vaše tělo sice prošlo takovou rozsáhlou rekonstrukcí, ale krásně se regeneruje. Nebojte. Umíme tady zázraky."
,,Škoda, že neumíte taky vymazat paměť," pousmála se.

Stále to měla před očima. Motorka, vyděšený kůň, úprk, pád na silnici...

Závěrečná poznámka: 

Buďte ohleduplní. Kůň není kolo, ale živý a poměrně lekavý tvor.

Správná žena

Úvodní poznámka: 

Ještě jedno nesoutěžní

Drabble: 

Počítala s tím, že až vystuduje, bude se prostě věnovat práci ve zvoleném oboru. Byla výborná žurnalistka.
Po svatbě se naučila vařit, péct, zdobit dorty, prát, žehlit, skládat prádlo přesně podle manželova přání, opravovat kapající kohoutky, vymalovat půl bytu na jeden zátah a hlavně držet pusu.
Starat se o děti, ošetřovat jim rozbitá kolena, léčit nachlazení, zavařovat marmelády, sbírat a sušit bylinky.
Na chalupě se stala zedníkem, natěračem, klempířem, truhlářem, kominíkem a zahradníkem.
V době karantény se navíc přeškolila na soukromou učitelku všech předmětů základní i střední školy. Navíc dokončila další knihu.
A od nynějška může vypomáhat i jako hrobník.

Závěrečná poznámka: 

Souvisí s tímto

Distingovaný pán

Úvodní poznámka: 

Ještě jedno nesoutěžní.

Drabble: 

Byl to takový milý distingovaný pán. Usměvavý úspěšný podnikatel.
„Ta jeho má ale štěstí,“ záviděly sousedky. „Do práce nemusí, jen o děti má starost a jinak si dělá, co ji baví.“
Manželka distingovaného pána stále častěji plašila pochybnosti o svém štěstí.
Pak přišla karanténa.
„Ta se má, on je s ní tady na chalupě, aby jí pomohl,“ špitaly si sousedky.
„Prosím tě, pojď mi pomoct vyčistit tu strouhu.“
„Nemůžu, bolí mě záda.“

Zanedlouho distingovaný pán zmizel.
„Proč ale zmizel,“ mudroval vyšetřovatel na zahradě chalupy. „Kde je zakopanej pes?“
„Tady není žádnej zakopanej pes, tady je zakopanej tatínek,“ opravil vyšetřovatele synek.

Obrázek uživatele Tora

Zločin v drogerii

Drabble: 

Mysleli si, že jsou chytří, ale nebyli. Nechali se chytit. Pokladní je táhla za uši k vedoucí prodejny. „Už je mám, záškodníky!“
„Kluci zatracení!“ zahromovala vedoucí. „Že se nestydíte!“
„My… my to zaplatíme…“ koktali jeden přes druhého.
„Hlavně to už nikdy, ale nikdy nedělejte, jasný? Vůbec netušíte, co všechno jste mohli způsobit! Ještě jednou a zavolám na vás policajty, jasný?“
Slíbili cokoliv, jen aby byli pryč.
Když pak šli kolem pokladny, toužebně koukli po barevných balíčkách značky Primeros.
Co by tak asi těma špendlíkama mohli způsobit? Tak holt lidi ty balonky nenafoukli, no a?
Někdy jsou ti dospělí fakt divní.

Obrázek uživatele Ansonville

Věštba

Drabble: 

„Vidím... smrt.“
„Cože?! A kdy?“
„Tak... za dva dny.“
Nebyl čas. Zaplatila věštkyni, vyběhla ven a začala vymýšlet ty nejdivočejší věci, co může ještě stihnout. Doma si objednala spoustu jídla a prohlížela si staré fotky a jiné vzpomínky. Pak vyrazila na letiště, koupila letenku na první volný krátký let a noc strávila po barech v Paříži. Ráno se vytratila z hotelového pokoje tak, aby nevzbudila onoho muže, a užívala si jaro v ulicích.

„Chci zpátky své peníze! Mýlila jste se, jsem pořád na živu!“ křičela rozhořčeně.

„Ale musíte uznat, že ty dva dny za to stály, ne?“ ušklíbla se stařena.

Obrázek uživatele saasa

Přicházení

Drabble: 

Měla zpoždění, o tom nebylo pochyb. Obvykle touhle dobou už měla to nejhorší za sebou a vystačila si s teplou dekou kolem beder a mírně zvýšenými bezpečnostními opatřeními v nočních hodinách. Ne tak tentokrát.

Prošla si už všechny fáze. Popření šlo snadno, zkrátka ignorovala ten hlas v hlavě, který jí napovídal příčinu. Potom jí začal iritovat a tím si prošla i vztekem. Chvíli zkoušela vyjmenovávat důvody proti a vyjednávat s logikou, ale její mlčení jí jen deprimovalo. Další dvě odškrtnuté. Zbývalo smíření a teď už dobře věděla, že přišlo.

Prý si dal pozor, ale něco asi prošlo až do cíle.

Obrázek uživatele saasa

Rituál

Drabble: 

Neuměl si představit, že to dokáže. Zkoušel se do té situace vžít a projít si každý jednotlivý krok, který po cestě udělá. Každý pohled, který po něm sjede a každé ušklíbnutí, které bude následovat. Věděl, že nejtěžší budou ty první tři, po nichž už prostě poběží a bude se snažit neklopýtnout, ale i ty tři stačily.

Stojí mu to vůbec za to? Vážně se tady neobejde bez bratrstva? Dva a půl roku byla dlouhá doba. Rozhodně dost dlouhá na osamělou existenci.

Snad zase o tolik nešlo. Slyšel o některých ročnících, které musely obětovat mnohem více než sto nahých yardů.

Poběží.

Prohřešek největší

Úvodní poznámka: 

Ještě jedno nesoutěžní

Drabble: 

Slunce hřálo, na obloze ani mráček, vzduch se tetelil horkem. Vyrazili do přírody.
Procházka lesem jim udělala dobře.
Když došli k rybníku, byli pěkně zchvácení. Posadili se na břehu a těžce oddychovali.
Ani stéblo se nepohnulo a sluneční paprsky pálily.
Nikde ani živáčka.
Shodili ze sebe šaty a tak jak byli, vrhli se do chladivé vody rybníka.
Voda byla spíš ledová než chladivá, ale to nevadilo. Bylo to báječné osvěžení.
Na břehu pak zvolna osychali.
A náhle se tam objevili dva policisté. Přísně si oba hříšníky měřili a hříšníci se hluboce styděli.
„Kde máte roušky?“ zeptal se vyčítavě starší policista.

Obrázek uživatele saasa

Štědrovečerní

Drabble: 

"Za co seš tu ty, esi se můžu zeptat?"

"Já vlastně nevim. Kalili jsme s kámošema cestou z besídky a pak už si pamatuju klepeta a tudle díru."

"Hmm, já chcal bengám na káru. Akorát sem si nevšim', že v ní sedí. Fotr mě zabije místo ryby."

"Ten můj je nejspíš zrovna na šrot, tomu sem u prdele. Ale matka bude zas brečet. Eště takle na Vánoce."

"Ty vole, Vánoce Vánoce přicházejí..."

"...no, zpívejme přátelé. Tu znám. Akorát nebudou šťastný a veselý."

"Hmm. Myslíš, že nám daj nažrat?"

"Pustěj nás nejdřív zejtra, tak asi jo. Tu rybu bych si dal."

Obrázek uživatele saasa

Společenská

Drabble: 

"Já to říkala, že jí podvádí, vždyť se na něj podívejte, na Donchuána!" sdělila do ticha čekárny všem a nikomu dáma s krokodýlí kabelkou. Poslední číslo její lifestylové Bible, magazínu Můj čas na kafíčko, se jí mírně chvělo v rukách, třesoucích se spravedlivým rozhořčením.

V čekárně kromě ní seděli dva mladíci se sluchátky v uších a očima zabořenýma do posledních příspěvků jakýchsi timelines. Bylo zjevné, že by dámě s krokodýlí kabelkou nevěnovali pozornost ani tehdy, kdyby je Mým časem na kafíčko přetáhla po zátylcích.

"Ten už si ve slušné společnosti neškrtne, Bůh je mi svědkem," uťala všechny argumenty, které nepřišly.

Strejda Karel

Drabble: 

Jó, strejda Karel, ten se vyzná! Na něho si hned tak někdo nepříde.
Jen teda s těma stavařema bylo těžký pořízení. Dělat se jim moc nechtělo, ale faktury strejda platit mušel, voni by jináč nepřišli.
Majitel tý firmy byl teda pěkněj šizunk, tak sme docela čubrněli, dyš si strejda vobjednal ještě vopravu štítu.
Ale dyš měl cálovat, tak se šprajcnul, a že ne.
„Zaplaťte,“ řval majitel firmy „Je to přece vaše zeď, opravili jsme vám ji!“
„Ó nikolivěk,“ děl strejda Karel vznešeně. „To je plocha pro vaši reklamu, kterou vám zde dovolím umístit za poloviční cenu, než je cena obvyklá.“

Obrázek uživatele Ansonville

Pauza

Úvodní poznámka: 

... zatím

Drabble: 

„... Den sotva začal a já už byla na pokraji sil.“ Vždycky mě tady trochu uklidní ta podivná, trochu podezřelá kouřová vůně. „Mám strach podívat se do zrcadla...“ Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem zase něco zapomněla. „... Pořád mi zvoní telefon. Bojím se neznámých čísel.“ Bojím se i tikotu hodin. „... Už mě ta přetvářka nebaví." Večer mám vždy ve tváři křeč. „... K obědu jsem měla zbytek pizzy, kterou jsem včera nedojedla v autě.“ Potlačím vzpomínku. „Ale aspoň už nebyla mražená.“
Zapípají mi hodinky.
„Už musím jít, za 5 minut vyzvedávám syna.“ Nasadím masku.

„Bude to 500 korun.“

„Děkuji. Zase za týden.“

Obrázek uživatele Aplír

Ledová královna

Úvodní poznámka: 

Nesoutěžní.

Drabble: 

Od čtyř vzhůru. Každý den.
Řehole krásy a půvabu.
Trénink, škola, klavír, němčina, balet, led, let.
Minutový itinerář na celý život.
Pod knůtou ambic matky.
Jedničky, medaile dcery:
Náplast na tragédii.

Úspěch neprozářil smutek očí.

Dřina bez ustání.
Už nemohu.
Svěrací kazajka povinností.
Už nechci.
Mlč, mé dítě.
Chci volnost.
To nesmíš!
Toužím žít s lehkostí.
Poslušnost je úděl žen!

Láska, milník v odříkání.

Radost místo lkaní.
Na jezeře bílé labutě.
Tonou, jako já v životě.
Ne labutě, ale brusle, symbol mého utrpení.

Volant místo otěží.
Chci si řídit život sama.
Rychlost osvěží.
Déšť, zatáčka, kamion.

Už není co řídit.

Závěrečná poznámka: 

Máš kov? Á. Mám jich spoustu.

Obrázek uživatele Ansonville

Špatný den

Drabble: 

Zápis č. 125 v osobním deníčku:
Dnes jsem neměl chodit do práce.
Začalo to už ráno. Bylo větrno a já si zapomněl vzít bundu. Do uniformy jsem se převlékal déle a málem nestihl nástup.
Půlku směny byl klid.
Pak mi vítr fouknul něco do oka a já ten bordel asi hodinu vymrkával. Bylo to naprosté utrpení!
A pak to přišlo. Z toho mrkání a slzení mě začalo šimrat v nose. Dal bych cokoliv za to, abych se mohl vysmrkat. Ale nešlo to! A pak jsem prostě...
Od zítřka jsem z hradní stráže převelen do kanclu. Ta hučka mi bude chybět.

Obrázek uživatele Skřítě

Proč si kouzlo stromů nelze přenést domů

Drabble: 

Byl jeden domeček,
v něm bydlel chlapeček.
U domečku smrček,
odrostlejší skrček.
Byla zima, všude bláto,
"neřežme ten stromek, táto.
Společně rok po roce
slavme všechny Vánoce."
Přísahal by, že ten smrk
spiklenecky na něj mrk."
Každoročně smrk se činil,
v zimě zdobil, v létě stínil.
Držel vlhkost, krásně voněl, podporoval podhoubí,
ptačím párům chránil hnízda, doufal, že se zasnoubí.
Když byl starý, mrkl znovu, chlapec už své věděl,
pokácel ho, a stůl z dřeva vzešel za pár neděl.
Ze zbytků naštípal úhledná polena,
smrček ho zahříval na stará kolena.
Zatímco duch smrku odcházel komínem,
semínko nového zasadil se synem.

Závěrečná poznámka: 

P.S.: Objímejte stromy - dodávají klid a energii... v dnešní době je toho třeba víc, než kdy jindy. :-)

Navěky

Drabble: 

„To je normální, Leni. Koupíme novou,“ utěšovala maminka dívenku. Leni smutně svírala v ruce dopsanou propisku.
„Já chci tu svoji!“ vyhrkla. Maminka se shovívavě usmála. Děti, a ty jejich rozmary.
„Ale neboj, miláčku. Bude úplně stejná, slibuji.“ Leni zarputile vrtěla hlavou.
„Ne, to nebude,“ zašeptala.
Od té doby si koupila tisíce propisek a sešitů. Všechny popsala, a to, co vytvořila, pak prodala. Maminka na ni byla hrdá.
„No vidíš, a určitě si nepamatuješ, jak jsi kdysi vyváděla kvůli jedné propisce,“ prohodila jednou pozdě večer. Leni se pousmála.
„Ne, nepamatuju,“ odpověděla.
Vypsanou propisku, kterou vytvořila svůj první příběh, měla v kapse.

Slova ráda klamou

Úvodní poznámka: 

Původně jsem chtěla na tohle téma napsat něco strašlivě originálního a nečekaného...a pak jsem se dostala k té nejvíce klíšé interpretaci, co vůbec jde :D

Drabble: 

„Jsi má zářivá hvězda,“ šeptal jí do vlasů. Myslela si, že to znamená, že mu přináší světlo a správný směr.
„Jsi plachá a krásná jako Jitřenka,“ mumlal, „a já Slunce, věčně se snažící tě alespoň na chvíli spatřit.“
„Jsi má Jitřenka,“ opakoval se rty přitisknutými na jejím krku. Usmívala se. Milovala, když jí přirovnával k nejjasnější hvězdě. Připadalo jí, že pro něj něco znamená.
Neznamenala.
Probrečela spoustu nocí. Trvalo týdny, než se maličko vzpamatovala. Nemohla se kouknout na nebe, aniž by se vzpomněla na jeho slova.
A pak jí to jednou došlo. Jak byla bláhová.
Nejzářivější hvězda je přece Slunce.

Občas lze i osud překvapit

Drabble: 

Byli jako černá a bílá.
Už zase řvali jeden na druhého, s nosy jen kousíček od sebe. Ani jeden z nich už nevěděl, proč se hádat začali. Přeli se pořád. Potřebovali to k životu stejně jako dýchání.
Když vyšli ze školy, mysleli si, že už se nikdy nepotkají.
Ale potkali se. Hádali se.
A potkali se znovu. A znovu. Z hádek se postupně stalo přátelské pošťuchování, které přerostlo v soukromé vtipy, spiklenecké pohledy a dlouhé konverzace za temných nocí.
Když osud chtěl, aby se pořád dokola potkávali, tak proč nejít dál spolu?
Byli jako černá a bílá.
Navzájem se doplňovali.

Závěrečná poznámka: 

Upřímně, při psaní jsem myslela na Keitha a Lance z Voltron: Legendary defender, ale můžete dosadit kohokoliv (anebo nedosazujte vůbec...)

Zázrak?

Drabble: 

Všední den, jakých je na ulici městské periferie nepočítaně. Stejný lomoz a křik jako každý den kromě neděle. Klapání kopyt, troubení samohybů, výskání dětí a sakrování drsných, těžkou prací zmohutnělých chlapů.
Náhle rachot převeliký, troubení, jekot ženských, zvuk tříštícího se skla, praskání dřeva a skřípění kovu. A ticho přerušované jen slabým naříkajícím dětským hláskem. Ulice strnula. Pod převráceným samohybem leží dítě. Pomalu utichá jeho hlásek, tváře blednou, očka se zavírají.
Muži nedokážou samohyb zvednout, aby dítě vytáhli.
Až jeho matka, malá nanicovatá ženička, zoufale se zapře proti vozu a tlačí, až jej nadzvedne natolik, že je okolostojícím možno dítě vytáhnout.

Závěrečná poznámka: 

Snad je tam téma znát.

Obrázek uživatele Envy

Maska

Úvodní poznámka: 

Tak trochu BJB, ale nic lepšího by mě asi stejně nenapadlo

Drabble: 

Byla ženou mnoha tváří. Pečlivě si je pěstovala, jednu měla pro rodinu, další pro přátele, do práce jich měla hned několik. Také měla tvář pro partnery, pro večírky. Speciální výraz nasadila když chtěla rychleji projít frontou či získat u okénka nějakou slevu.

Tvářila se vesele i když byla smutná.

Tvářila se mile, i když uvnitř kypěla zlostí.

Nenávist skrývaná za lichotkami, zklamání a bolest potlačované za bezstarostnými úsměvy. Pocity malé holčičky a strachu skryty za koketním výrazem, a výraz spokojesti i při naprostém nechutenství, jen aby dosáhla nějakého cíle.

Nakonec už si ani nebyla jista, kdo ona sama vlastně je.

Obrázek uživatele Tenny

Šťastný konec

Drabble: 

"Po té, co Katherine a William překonali všechny nástrahy, následovala svatba. Po svatbě neuběhl ani rok, než se v kolébce ozval dětský pláč a mnoho dalších v letech následujících..."

Povzdechla si a zmáčkla klávesu backspace.

"Nakonec následovala svatba, měli pouze jedno dítě a žili šťastně až do smrti-"

Taky ne. Prostě to nesedělo. Katherine přece v příběhu říkala, že děti nechce.

"Po svatbě se odstěhovali na samotu a žili bezdětní až do smrti..."

Ale kolik lidí se rozvede a jsou z toho akorát mrzutosti?

"Pořídili si společně byt a kočku a prožili spolu mnoho příjemných dní.
Konec."

Autorka se usmála.

Závěrečná poznámka: 

Nedávno se ve mezi fanynkami romancí a červené knihovny rozvířila velká debata plná hádek - co je vlastně "šťastný konec"? Jedna skupina tvrdí, že správný šťastný konec je jenom, že se hlavní postavy na konci vezmou a mají kupu dětí. Druhá, do které patřím i já, si myslí, že pro šťastný konec u romance stačí, když hlavní hrdinové skončí spolu.

Protože upřímně, ne každý chce nebo může mít děti a myslím, že by to romance měli reflektovat. Pro každého je šťastný konec něco jiného.

Autorkou v drabbleti nejsem já, je to vymyšlená osoba. Ale třeba někde taková někde píše. :)

Obrázek uživatele Queen24

Předsudky

Drabble: 

,,Kam jdeš, někam s holkama?"
Nadechne se. Mohla by zalhat... Ale proč by měla?
,,Ne, s Matym."
,,To je zas tenhle," zatváří se mamka pochybovačně.
,,Ježiš mami! Co se ti na něm nelíbí!"
,,Všechno. Motorka, dredy, tetování... nezlob se, ale já si myslím-"
,,Ty se nezlob, ale vůbec ho neznáš, víš?"
,,Stačí, co vidím. Mně se líbil ten sympaťák, co za tebou chodil loni. Ten modrooký fešák."
Při vzpomínce na toho šmejda se jí málem udělá zle.
,,No, ten určitě," ušklíbne se.

Přijde táta. ,,Někam se chystáš?"
,,Jo, ven s Matym."
,,To je ten s drakem na noze? Pozdravuj ho!"

Závěrečná poznámka: 

Rodiče, co dodat :-D

Co zadek, tatínku?

Úvodní poznámka: 

Rodinka těsně před odjezdem na dovolenou. Tatínek je celý nesvůj, že jeho miláček - Trabantík musí nést takový náklad a vydržet tu dálku a vedro. Jenže si musí ještě domů odskočit na toaletu a to velmi urgentně. Manželka mezitím v domě balí tašku s jídlem na cestu. Manžel ji za chvíli volá, aby vyšla před dům.

Drabble: 

"Jiříí, zkontroluj auto, jo?" houkne směrem k manželce manžel a zasedá k volantu.
"A jak jako?" nechápe manželka.
"Přece jestli fungují světla a tak..."nakvašeně odpoví muž a gestem ji naznačí, kam má jít. Ta celá "šťastná" poslechne.
"Stěrače – stírají!"
"Odstřikovače – odstřikují!"
"Blinkry – blikají!"
"Světla – počkej – jo, svítí!"
Muž ji dalším gestem posílá dozadu.
"Světla – svítí!"
"Blinkry – blikají!"
"A jestli chceš vědět –zavazadla na střeše – chybí!"
"Zadek – sedí!"
"Počkej! Jak – sedí?"
"No na cihlách!"
"Já se na to...!" odkopává cihly otec.
Trabant se sune z kopce dolů.
"Ruční brzda – brzdí!" hlásí žena poté, co manžel skočil do auta a zabrzdil.

Panda

Drabble: 

Jestli někdo říká, že je v Čechách bordel, nic nejde podle plánu a že se improvizuje, tak nezná Itálii a Italy. Respektive nezná je pracovně.
Třeba nám dali jen malýho fiátka Pandu a poraďte si, jak umíte. Vozili jsme v něm všechno. A hned napoprvé jsme v něm vezli hlavní kolo od letadla. No, narvali jsme ho tam, dozadu se akorát vešlo, jsme přece mistři improvizace.
Tedy to auto mělo nějak divně těžiště a rozhozenou geometrii a vůbec se chovalo zvláštně, ale dojeli jsme.
Vystoupili.
Ohlédli se za divným zvukem.
Fiat vůbec nevypadal jako panda.
Vypadal jako sedící panáčkující pes.

Obrázek uživatele wandrika

Solifúga

Úvodní poznámka: 

Dnes som nejako bez nápadu, tak pokračujeme v cykle Fun facts.

Drabble: 

Po horúcom piesku púšte uháňala Solifúga. Mala tučné článkovité brucho a hlavu so štyrmi obrovskými hryzadlami. Pieskovo sfarbenú kožu jej pokrývali ostré štetiny. Okrem ôsmich nôh bola vyzbrojená dlhými klepetami.
Zastavila sa v tieni, ktorý vrhal vojak pred bránou opevneného komplexu. Vojak náhle zdesene vyskočil, strhol si z pleca samopal, no potom sa dal na útek. Solifúga sa pustila za ním, nechcela prísť o taký dobrý tieň. Vojak vykríkol a zmizol za najbližšou dunou.
Starý Solifúg to všetko sledoval z medzery medzi dvoma kameňmi.
"To je moja dcérenka," pomyslel si. "Ja som ich tiež takto naháňal, keď som bol mladý..."

Závěrečná poznámka: 

Solifúgy googlia iba odvážni.
Tieto potvory sa hodne vyskytujú v púšti a neraz sa stalo, že vojakov na misiách v Iraku alebo v Afganistane vydesili k smrti.

Obrázek uživatele Aplír

Roztržka

Drabble: 

Záhy poznala, že si vybrala špatně.
Manžel byl nezodpovědný. Domů chodil v nepravidelných intervalech. Bláhově si myslela, že jekot a křik jsou nejlepší argumenty. Brzy však na výchovu Helenky zůstala sama. Roky se jí míhaly před očima. Pak zákeřně udeřila puberta.

„Kdes byla tak dlouho?“
„Mami, co prudíš?“
„Takhle se mnou mluvit nebudeš!“
„Víš co? Nemusím s tebou mluvit vůbec!“
„Nebuď drzá! Počkej! Kam jdeš?“

Místo odpovědi prásknutí dveřmi.

Veškerou nevraživost ke svému bývalému, kterou celá léta zadržovala v srdci, vychrstla na Helenu. „Jsi dcerou svého otce!“ Její řev přehlušil dupot na schodech.

Zlost přiškrtil strach. Hela je týden nezvěstná.

Obrázek uživatele Kumiko

Na dno podaná ruka

Úvodní poznámka: 

Věnováno mému strýci.

Drabble: 

Skončil. Rozhlédl se po plné místnosti. Žádná odezva. Nechápal. Jak to, že jeho slova nezapůsobila? Když si to včera zkoušel před zrcadlem, byl si jist, že jeho nadšení by přesvědčilo i nejskálopevnějšího komunistu! I jeho bratr ji pochválil! A teď? Cítil se na dně. Nejraději by se vytratil. To nesnesitelné ticho ho ubíjelo. Už si přál jen reakci! Jakoukoliv!
A pak, právě ve chvíli, kdy to vypadalo, že jeho projev vyzní do prázdna, zvedl se ze zadní lavice mladý kluk, ukázal směrem k improvizovanému pódiu a zvolal:
"Tomu věřte! Před jeho domem mě včera sebrali."

Psal se 20. listopad 1989.

Závěrečná poznámka: 

Historka ze studentských stávek v listopadu 1989.

Když nevíte co by

Drabble: 

„Tak jak se vám u nás líbí?“
„Ten koberec jste měli vybrat světlejší. A ten lustr je do obýváku moc obyčejný, měli jste dát křišťálový. A ty duchny, ty mají být pořádně natřepané, vůbec to lůžko je takové halabala připravené. A prahy nejsou pořádně vydrhnuté. Pamatuj, že dobrá hospodyň se pozná podle toho, jak má lůžko nastlané a jak má čisté prahy.“
„A co si dáte?“
„Čaj!“
Podá.
„Je moc vřelý!“
Vychladí.
„Je studený!“
Přidá trošku vařící vody.
„Chtěla jsem černý a ne ovocný!“
Přinese ovocný.
„Uvař mi radš kafe!“
Raději samotného čerta obsluhovat, pomyslela si kacířsky, než jednu tchýni.

Starostlivá maminka

Drabble: 

„No, Andulko, musím ti říct, že ten chlapec se mi moc nepozdával. Mohl se alespoň slušně obléknout, když k nám šel na návštěvu…. „
„Ale maminko…“
„… a taky ostříhat nebo alespoň učesat se mohl. Zdá se, že nemá žádné vychování. Nečekám, že by se ti dnešní mladí dokázali chovat podle Gutha-Jarkovského, ale alespoň základy slušného chování…“
„Ale maminko…“
„… a vůbec, přijde mi povrchní a neupřímný, čertovina mu kouká z očí, Andulko!“
„Neříkej mi Andulko!“
„Ne, jak jsem řekla, s tímhle chlapcem prostě kamarádit nebudeš, dítě!“
„Ale já už nejsem dítě, maminko. Je mi pětatřicet a s Honzou jsme se včera vzali.“

Obrázek uživatele Taarg

Běžný den

Drabble: 

"Ještě včera jsem měla vlásky žluté jako sluníčko a dneska?

Bílé chomáčky, které se připravují odletět po sebemenším doteku. Jako kdybych chodila na chemoterapii.

Ale stejně jsem dopadla líp než sestřičky, které zmizely ze dne na den, jako by si je vzala kosa.

Kdepak asi můžou být? Jsem tu už samotná, samotinká a vlasy mizí, stejně jako letní počasí. Přišel můj podzim?

Ale co, něco jsem v životě dokázala!"

Starý krtek vyhlédl z nory, a podíval se na poslední pampelišku. Její chmýří mizelo společně s babím létem, ale bylo mu to jedno.

Nebyl už dítě, které by se divilo všemu.

Stránky

-A A +A