Ze života (nikoliv mého)

Těšila se na miminko. Večer mu zpívala, když si hladila vypouklé bříško. Koupila mu výbavičku, vyndala plenky schované po starších dětech. Pořídila nový slamníček.

Bezstarostně vstoupila do ordinace. Po prohlídce čelo lékaře rozvlnily vrásky. „Je mi líto, ale máte rakovinu dělohy,“ odmlčel se. „Navrhuji léčbu, žel její nevyhnutelnou součástí je potrat.“

Krátce zalapala po dechu. „Ne, pane doktore, s tím nesouhlasím!“ téměř vykřikla.
„Rozmyslete si to ještě,“ laskavě naléhal. „Jinak pravděpodobně nepřežijete.“
„Já mám zabít své dítě? Nikdy! Donosím ho.“

Mezi kontrakcemi se míhal její život jako film. Poslední klapka. Zahlédla děťátko. Zemřela brzy po porodu. Novorozeně hlasitě oplakávalo maminku.

Loni sníh nebyl. Což tedy není nic neobvyklého když bydlíte skoro uprostřed Sahary. Teda, nevím, jestli je to uprostřed a jestli je to Sahara. Jednou jsem to slovo zaslechla a tak ho používám, protože zní děsně odborně.
Loňské sněhy nebyly. Vlastně ani nevím, co to je sníh. Jeden pán od nás říká, že je to bílá studená hmota. Zmrzlá voda. Jako led. Nevím, co to je led. I když možná i jo...
Každopádně někdy bych chtěla vidět sníh. Klidně i loňský. Hlavně, aby to byl sníh. Zmrzlá voda.
Pane, mám vám udělat k jídlu placky? Ty totiž umím opravdu skvěle.

„Tak doufám, že jsi teď spokojená?“

„Ale vlastně ani ne. Ze začátku to bylo prima, ale po dvou týdnech se mi to nějak zajedlo a teď se raději zašiju někde v prádelně a žehlím vyprané košile.“

„A jak se mu to stalo?“

„Vlastně nevíme. I když… víš, jak jsem mu vždycky říkala… nech toho, nebo ti to zůstane… a on se pokaždé ošklivě zatvářil, prej kdybych se postarala já…“

„A může to bejt tim?“

„No, doktor povídal, že prej ne.“

„Fakt divný. Chudáček nemocnej.“

Marek medituje. Vlastně teď už není Marek, Marek zůstal kdesi na Zemi, teď je ON. Priapos.

Byl jednou jeden povidlovo-makovo-tvarohový koláč.
Maminka ho vyndala upečený z trouby.
Tatínek koláč rozkrájel.
Dcerunka odnesla koláč na stůl.
Bratříček donesl talířky na koláč.
Všichni se sešli u stolu. Vyjímal se na něm koláč, na osm kousků rozkrájený.
Maminka si vzala dílek. A otrávila se. Sedm osmin koláče zbylo.

Haha ne.

Maminka si vzala dílek.
Tatínek si snědl jeden a půl.
Dcerunka si dala půl dílku.
Sousedce darovali dva dílky.
Bratříček si vzal jeden, ale ten mu upadl pod stůl a ihned po něm vystartoval Žorž, pes.
Bratříček si vzal další dílek.
A tak zbyla jen jedna osminka mňamózního koláče.

Ve šněrovačce obdivu k němu sálala štěstím. Střemhlav se vrhla do manželství. On byl ten pravý, úchvatný. Brzy uchvátil jinou. Utekl k ní. Rozvod rozbouřil pocity méněcennosti.

Druhý muž alkoholik. Tentokrát utekla ona před jeho ranami a nadávkami.

Vysílena samotou nakonec naletěla sňatkovému podvodníkovi. Zůstala bez peněz s dvojnásobnou ostudou. Obalamutil ji a ještě čeká dítě. Pohledy lidí jí ťukaly na čelo. Blázen! Naivka! Drbny měly plná ústa jejího žalu. Spěchala, jako by mohla utéct pomluvám. Na hrázi rybníka se nerozmýšlela. Jen stavidlo se zděsilo, když se kola na hladině spojila v jeden velký kruh, který uzavřel její bloudění zoufalstvím.

Teplo a hebko.

Šimrání a rty pomalu pátrají.

Cítí měkkou nerovnost. Svaly v tváři se napnou. Doprava…

Tam je!

Neomylně pátrá správným směrem.

Už neunikne.

Ještě kousek… a má ji.

Rty sevřely svůj cíl a reflex se spustil.

Pocit štěstí… známá vůně mezi rty, vůně… štěstí, rytmicky vystřikuje.

Ještě… polyká. Znovu.

Reflex polevuje, zpomaluje… konec. Štěstí.

Bradavka pomalu vypadává ze rtů a sliny kanou z koutku na dvorec.

Plácání po zádech a… úleva.

„A je to puclíčku“ usmívá se Monika. „Tak zase v pátek. Pleny si nechte, jsou v ceně.“

Doktor Vrábel se šťastným úsměvem na tváři odchází do práce.

Jasně. Kapitální úlovek. To jako rybář. Teda ne jako rybář, ale jako ryba, že, ta ryba je ten kapitální úlovek. Vélká ryba, což, tákhle vélká. Obrovská. Takovej sumec, kterej váží osmdesát pět kilo, není zas až tak malá rybička, že, pane. To já jednou tokovýhodle sumce chytil na Labi, panečku. Člověk by neřekl že tam je, takovej vohromnej sumec na Labi. Ale byl tam. Tak jsem ho z tý vody vytáhnul, panečku, málem jsem to nezvlád, pomáhali mi dva kamarádi.
Ale víte, pane, já když to někomu vyprávim, tak mi nevěří. protože jsme všichni tři byli vopilí skoro do němoty.

Zvoní budík.
Neochotně se hrabu z postele. Musím??
Dojít do koupelny.
Umýt se, učesat se. Obléct se.
Nasnídat se.
Vyvenčit psa.
Vyrazit z domu na autobus. Jdu pozdě... poslední lidi nastupují...
Přimět se a trochu popoběhnout.
Sedět ve škole. Snažit se soustředit. Matika... proč se sakra tímhle musím zabývat?
Menza. Fronta. Achjo, bolí mě nohy. Musím tu stát? Pokud chci oběd- a mám hlad, takže chci- tak musím.
Odpoledne. Protokol z laborek. Úkol na španělštinu. Bože, mě se tak nechce... ale musím.

Napojená na přístroje.

Živá?
Mrtvá?

Probere se někdy?
Možná.

Pokud ne... Nebude aspoň už nikdy muset zamačkávat budík.

Mám na těle dvě dvojčata. Kupodivu jsou dvě. Říkám jim Pravé a Levé, většinou ale spíš Pravý a Levý.

Mám svoje voči ráda, to ne že ne, ale jedno mě zlobí. Vobčas ho nazývám zlym, i když možná je jen neposedný, anebo nemocný. Ale vobčas mu řikám zlý.
Je to to levý, aspoň myslim.
Vono si vám takhle špatně vidí! To se nedělá, bejt voko a špatně vidět! Pak se jeho chudák Pravý dvojče musí namáhat, když má vostřit samo, že jo.
Ale já mu věřim. Vono bude hodný, nebo nebude zlobivý, nebo se vyléčí. Já mu věřim, voku jednomu!

„Pojedeme na vandr? Fakt budeme spát pod širákem?“ Nadšení.
„Ty tak krásně hraješ na kytaru, seš úžasnej!“ Zářící oči.
„Ty toho tolik víš, to je úžasný, co máš zájmů, nejsi jako ostatní, co umí jen chodit někam do kolbenky a večer čumět na fotbal.“

„To už zase někam jedeš? Kdo vyzvedne kluka z družiny?“
„Zase si kupuješ ty blbosti? Radši zaplať opravu auta!“
„Krucinál, furt se jen vrtáš v tom starým haraburdí, věčně někde lítáš nebo čumíš do knížek, koho zajímají starý kvéry? Nemůžeš bejt normální?“

Kdy se to stalo, kdy mi tu něžnou dívku vyměnili za její zlé dvojče?

Každý máme svého doktora, zubaře, nebo třeba drogového dealera. Já si toho svého musím pochválit. Je spolehlivý, moc toho nenamluví a ani není moc drahý. Vždycky mám jistotu, že ho najdu na Hlavním nádraží. Stojí v koutě, na sobě má bledě modrou mikinu s kapucí, kterou si snaží zakrýt své bujné černé zacuchané vlasy připomínající brokolici a k tomu ladící fous.
Vždycky k němu přijdu, a on už se ptá:,,Tak kolik?" Já mu ukážu na prstech číslo a on mi podá určený počet pytlíčků. Já jen dodám jediná tři slušná slova:,,Tak za kolik?", ale už mu podávám peníze.

Pořádně se rozběhni, dýchej... PANEBOŽE JÁ TU DNESKA UMŘU.

Všechny zraky spočívají na muži stojícím na střeše budovy. Kamery jsou připravené, je jen na něm, kdy to spustí.

Co když se zabiju. Já to snad zabalím.
Rozhlédne se kolem. Přihlížející strnule zírají.
Ne, to nemůžu udělat, teď to nemůžu vzdát.
Muž na diváky hodí falešně bezstarostný úsměv. Je přece Jackie Chan, není nic, co by nezvládl.
Soustřeď se. To by chtělo křídla.

"AKCE!" Zakřičí herec, s rozběhem se odráží, letí.

Tvrdě dopadá na protější balkón.
V noze to zakřupe, ale Jackie je živý.
Jako vždy při něm stojí všichni andělé.

Jako studentka psychologie znala obvyklé chování lidí. Téma ročníkové práce: Prokrastinace. Sledovala několik objektů, vedla s nimi rozhovory. Odpovědi byly stále stejné. To jí nedalo spát, chtěla jim pomoci, naučit je postavit se výzvám, řešit problémy. Ale jak v nich nezabít poslední kapku naděje na zdárné vyřešení čehokoliv? Aby to v nich nezemřelo nadobro?
Při konzultační hodině, kdy odevzdávala svou práci, všichni očekávali nějaké rozuzlení, jak donutit lidi, aby neprokrastinovali. Rozhodla se přečíst jen závěr: „Ti lidé vlastně krouží okolo všeho důležitého jako čápi, dělají pomalu pravidelné obrovské kruhy - nerušte je u toho svými radami, mohlo by je to zničit.“

"A jak to uděláš s prací, Matouši?"
"Budu dojíždět. Domluvili jsme se se šéfem, že týden budu tady a týden vzdáleně přes počítač z Brodu."
"Myslíš to vážně? Brzy tě to omrzí! A co na to Kristýna? Nebude ji po tobě celý týden samotné smutno?"
Matouš jen pokrčil rameny a na chvíli se, s poměrně smutným výrazem, zamyslel.
"Víš co, to je její volba. Ona se chtěla přestěhovat."
"Já se vám divím, Matouši, máte tady oba kamarády, práci i zázemí. Tam nemáte zhola nic."
"V tom se mýlíš. Máme tam byt po babičce. Jak říká Kristi - takovou malou útulnou klícku."

Situace doma houstne. Výčitky od manželky, výčitky od tchýně. Úkoly, povely, hádky.
Vždycky jsem měl rád vodu. Beru děti na řeku.
Tím horší to doma je. Potřebuju vypadnout sám.
Plavba na moři a kapitánský kurz jsou dokonalou relaxací. Vítr se prohání v plachtoví a z mé unavené hlavy odnáší starosti všedního dne. A ten rum vlastně chutná docela dobře.
„No výborně,“ vříská manželka po návratu. „Klidně se zdejchneš a ještě je z tebe vožrala. Prej námořník! Jsi jen bečka rumu!“
Jdu k sobě, oči mi podezřele vlhnou. Zavdám si přímo z flašky.
„Myslíš, že tatínek pláče rum?“ zaslechnu dětský hlásek.