Profesor von Drak

Jaroslav L. se vzbudil před svítáním. Byla mu zima a věděl, že znovu neusne. Rozhodl se tedy jít projít. Cestou ven ze zvyku pohlédl na Danielovu postel. Byla prázdná.
Předjitřní polotmou došel na ostroh oddělující slepé rameno od zbytku toku. Nepřekvapilo ho, když tam našel pohřešovaného kolegu sedícího u stromu.
„Svítá,“ zašeptal Daniel. Ukázal na tenký pruh světla nad lesem za řekou.
„Vidím. Spal jsi vůbec?“ zeptal se Jaroslav.
Daniel zavrtěl hlavou.
Jaroslav usedl vedle něj. Společně sledovali vycházející slunce. Právě, když se ukázalo v celé své kráse, dostihly Daniela noci plné nočních můr. Hlava mu klesla na Jaroslavovo rameno.

Nejkratší cesta do kabinetu správce školních sbírek vedla oddělením kostí, poté obvodovou uličkou kolem oken. Za večerních bouřek se taková cesta stávala dobrodružstvím i pro samotného Daniela von Draka.
Za bouřky tančily v očních důlcích volně stojících koster barevné plameny přidávající vlastní partnery do všeobecného reje stínů. Nadšení kostlivci si užívali šalebných výtrysků tmy a tančili s nimi. Zuřivé blesky odhalovaly nové a nové kreace.
Hry na pomezí světla a stínů kostlivci milovali. Správce sbírek však neměl pro jejich vášeň pochopení. Stínové tance neovládal, navíc mu kostry ve víru zábavy obyčejně zničily některou část oděvu. Časem se naučil chodit jinudy.

Název: Poplašňák
Druh: Poltergeist
Stáří: Nezjištěno
Barva: Modrá
Oblíbená podoba: Muž s knírem a licousy
Povaha: Obtížná

Slovní komentář: Potergeist; jméno dostal pravděpodobně dle schopnosti způsobit poplach pouhým objevením se. Toto je téměř pokaždé následováno pohromu mající za následek materiální škody či újmu na zdraví; pro tento účel (mimo jiné) vytvořen Kompenzační fond (viz hesla Následky a Fond, kompenzační).
Původ bytosti nezjistitelný. Pravděpodobně zde již od založení školního depozitáře. Nejspíše zbloudilec z jiného rozměru – atypické znaky (fyzická podoba, zbarvení).
Velmi vzdorovitý, tvrdohlavý a potměšilý. Neschopný řídit se nejjednoduššími příkazy. Zvladatelný jen zmačkáním do kuličky (viz Mačkání, Siegfried a Strážný duch).

Marek P. procházel uličkou kolem koster. Matěj se mu pokusil nasadit na hlavu svou červenou kšiltovku, ale roztržitý kantor si toho ani nevšiml.
"Vítej, Marku. Slohovky?" kývl Daniel ke složce v Markově levé ruce a sebral ze země Matějovu kšiltovku.
Marek chmurně přisvědčil.
"Mohu?"
"Když chceš."
Daniel otevřel složku.
"Exekuce Mary Sue pro pokročilé... Co to je?" uvažoval.
"Ani ti vlastně nevím," přiznal Marek.
"Jak zabít Mary Sue, příručka pro starší a pokročilé pracovníky ultrakvizice... Nápadité," ocenil autora biolog.
Češtinář pokrčil rameny.
"Praštit ji po hlavě šutreéém!!!" kvílel Poplašnák.
"Hrubé. Lépe ji zazdít," radil Siegfried, zatímco mačkal poltergeista do kuličky.

Olina Z. zatáhla za táhlo zvonku visící vedle dveří sbírek. Chvilku poslouchala, zda se neozve rachot, brekot či kvílení označující, že se blíží někdo jiný než její budoucí hodstitel. Neslyšela naštěstí nic.
„Vítám tě, milá kolegyně,“pozdravil ji Daniel. „Pojď dál. Co tě ke mně přivádí?“
„Volná hodina. A chuť zase vidět ten tvůj milý kukuč. Málo chodíš mezi nás ostatní smrtelníky,“ vyčetla hraně mu Olina.
„Vždyť jsem byl nedávno na obědě?!“ podivil se kolega. Olina si odfrkla.
„Musím se omluvit, drahá kolegyně, za menší okliku. Kostlivci měli hravou náladu. Zablokovali několik uliček. Tvá speciální káva však úhony nedošla.“
„Bohudíky.“

„Jakou barvou má jaro, stlejdo?“ ptal se malý Toník.
„Světle zelenou. Bílou. Růžovou. Žlutou. Oranžovou. Fialovou...,“ odpověděl Daniel.
„Páni, tolik!!!“ zajíkl se chlapec.
„Ještěže máš hodně pastelek,“ povzbuzoval Jaroslav a pohladil synka po hlavě.

„Jak mám nakreslit ovci? Fialovou?!“ vyptával se znovu Toník.
„Ovečky nejsou fialové, spíš trochu došeda, některé jsou hnědé,“ opravoval ho otec.
„Ale klávy fialový jsou!“ oponoval hošík.
„Nejsou,“ řekl strýc. „Někdo měl jen špatnou pastelku.“
„Vážně?“ zkoušel to Toník.

Dobrý den, vážení studenti. V poslední době vás vídám tak často, až se začínám ptát, zda to nesouvisí s blížícím se školním kolem biologické olympiády. Ale budiž. Kdo z vás správně určí tuto dřevinu?
Nikoli, tůje to vskutku není, ani zerav, natož cykas. Jedná se o jalovec obecný, francouzsky geniévre, od čehož je odvozen název jistého vám dosud nepřístupného moku a také jedné mytologické postavy.
Těžko uvěřitelné, že? A vskutku tomu tak není. Slovo semitského původu džin označující bytosti skrytého rozměru, v jednotném čísle džinni, v angličtině genie, francouzky génie, nikdy nepojmenovávalo žádný nápoj.
Nyní, mladí géniové, navštívíme oddělení pavouků.

Dobrý den, vážení studenti, vítám vás dnes ve svých sbírkách. Máme nádherný den s jasnou viditelností, proto se budeme zabývat předměty, které nám umožňují tento fyzikální jev ocenit.
Nikoli, nebudou to čočky fotoaparátů. Objektem našeho zájmu budou modely oka. Budeme je čistit. Příliš vás tím neznavím, modelů použitelných pro výuku vlastní naše škola pouze několik.
Lidské oko je podivuhodný orgán. V minulosti ho někteří vědci pokládali za nejdokonalejší v živočišné říši, a tudíž za jasný důkaz nadřazenosti člověka, i přesto, že komorové oko hlavonožců se již vyvarovalo nedostatků jako je slepá skvrna a nervová vrstva před sítnicí se světločivnými buňkami.

Dobrý den, milí studenti, rád vás opět vidím ve svých sbírkách. Jsem potěšen vaším zájmem, s takovou z vás brzy budou nejlepší biologové na této škole. Musím kolegovi P. poděkovat, že vás uvolnil z výuky...
Dnes budeme vykonávat činnost velmi snadnou, v podstatě nezkazitelnou. Vzhledem k vašemu nadšení pro biologické preparáty spolu dnes protřídíme krabici s histologickými řezy rostlinných orgánů. Všiml jsem si, že u některých z nich nejsou popisky, proto s sebou vezmeme nějaké učebnice, abychom je mohli doplnit.
Ah, ten zkamenělý les...
Ten vás vskutku nemusí znepokojovat. Jedná se o pouhý řetězec zhmotnělých a čirou náhodou zkamenělých náhod.

"Dobrý den, Danieli, posaďte se, prosím," přivítal stařičký profesor Daniela von Draka.
"Dobrý den, pane profesore. Děkuji." Daniel přijal nabízené místo před profesorovým stolem. "O čem jste se mnou chtěl mluvit?"
Pořád stejně nedočkavý, usmál se profesor.
"O vaší práci, Danieli. Jsem s ní velmi spokojen," pochválil profesor mladšího muže.
Ten se skromně usmál. "Děkuji."
"Netřeba být tak skromný," napomenul ho profesor. "Zvláště, když jste navržen na cenu za nejlepší publikaci vědce do třiceti pěti let."
Daniel oněměl.
"J-já?" vysoukal ze sebe, když nalezl hlas. "Vždyť jsem za poslední dva roky nic významného nenapsal..."
"To je váš názor. Gratuluji, Danieli."

Z pravidel školních sbírek:
Nikdy nevstupuje do sbírek bez vyzvání.
Po sále se pohybujte pouze v doprovodu správce. Nikdy sami.
Nevolejte o pomoc. Nemá to smysl.

Volat o pomoc nejenže nemělo smysl, ono to ani nebylo možné. Lindě M. se nedostávalo dechu. Šla z jedné kostlivé náruče do druhé, až se jí nohy pletly. Uši jí zaléhaly rytmem polky vyhrávané na žebra kostlivce s červenou čapkou.
Daniel von Drak byl pro ni spásou. Pořádek zjednal lusknutím prstů.
"Danieli, j-já myslela, že bezpečí... Pravidla... Bledé," koktala Linda.
"Milá kolegyně. Pravidla jsou psána pro bdělé, to je pravda. Musíte je však dodržet."

Hledat někoho v tunelech času má mizivý smysl. Hledat duši bez těla? Marná snaha. Miluj ho, jak chceš, tady nejsi v pohádkách.
Tunely jsou bez citu. Jsou to jen cesty. Němé, ale ne tiché. Vždycky slyšíš aspoň svůj tep. Jestli ne, tak už je ti všechno fuk.
Tunely jsou temné. Ukryje se v nich oběť i vrah. Čenichej klidně po stopách. Vždycky nějakou najdeš. Ale bude to ta správná?
Hledat, kdo duši oddělil. Duše se vypudit nedá. Vyrve ji jenom bolest.
Bolesti můžeš být na stopě, jak chceš. Je jí prehršel. Nikdy nenajdeš tu správnou. Dřív tvé kosti okrášlí tunely.

Daniel von Drak chodil do školy v džínách doplněných o více či méně slušivé tričko. Nikdy si neoblékl kraťasy. Ani v sebevětším horku ne. Vždycky měl džíny. Jeho nohy se tak staly jedním z nejpřísněji střežených tajemství gymnázia.
Mnoho dívek a žen snilo, že ty nádherné štíhlé nožky spatří právě ony. Musely být štíhlé, vždyť Daniel byl hubený.... Některé bláhové duše je dokonce toužily spatřit v legínách.
Daniel přišel v otrhaných teplákách. Odučil v nich tři hodiny. Potom zachytil báseň opěvující prosvítající kůži kolene.
Článkované nohy pavoukovců, ze kterých bylo nutné šetřít prach, si kupodivu žádný veršík nevysloužily. Neměly legíny.

„Danieli?“ oslovil Marek P. kolegu při polední siestě v kabinetě za sbírkami. „Můžu se zeptat?“
„Povídej,“ vybídl ho Daniel von Drak, který měl po dobrém obědě a dopoledni s kostřičkami dobrou náladu.
„Je možné dostat se časovými tunely do budoucnosti?“
Teplota v kabinetě náhle prudce klesla.
„Ne.“

„Ono to jde, viď?“ obrátil se Jaroslav L. na Daniela po Markově odchodu.
„Jde,“ přikývl Daniel.
„Umíš to, že?“ Jaroslav znal odpověď dřív, než otázku dokončil.
„Nedělám to,“ řekl Daniel stroze.
„Předpisy?“
„Ano i ne. Cestování za vlastní časovou osu je fyzikální paradox. Znásilnění.“ Daniel mluvil klidně, ale svíral pěsti. „Bolí to,“ zašeptal.

Dobrý den, moji milí studenti. Chválím vaši snahu připravit se po mém boku na biologickou olympiádu. Pokud si ovšem myslíte, že vám asistence v mých sbírkách zajistí nějaké výhody, pak vás musím vyvést z omylu.
Potřeboval bych pomoci v oddělení nervové soustavy. Budeme vyhazovat poškozené mozky. Dám vám ochranné pomůcky, pochopitelně. Poškození vašich mozků není žádoucí.
Opravdu nežertuji. Poškození mozku je možné přežít, avšak změny osobnosti jím vyvolané vám zůstanou po zbytek života. Velmi nepříjemnou záležitostí je například poškození ventromediální korové oblasti čelního laloku koncového mozku. V takovém případě bych byl raději zbaven svéprávnosti, přestože můj intelekt by příliš neutrpěl.