Když Suchárek zaslechl maminku říkat, že brzo umře, začal se bát. Že už nikdy neuvidí svou postel ani ulici pod oknem a bude mu už napořád zima, protože mrtví jsou zahrabaní ve sudené hlíně.
Nechtěl to prozradit Jonatánovi, aby se taky nebál, ale pak to nevydržel. A Jonatán se usmál, jak on to uměl, a řekl, že nebude pod zemí, ale v Nangijale, krásné zemi, kde bude celé dny jezdit na koni.
Ptal se, jestli tam rostou kytky, protože kytky měl vždycky rád, ale ve váze hned zvadly. A Jonatán se zase usmál a řekl, že mu přece nezkazí překvapení.