Zlámaljelitovi

"Pankráci, musíš tu chvíli vydržet s mým hraním, budu si procvičovat tu Zdiradovu skladbu na vystoupení. Aby to mohl cvičit za mého doprovodu," praví Jenovéfa.
"Vždyť hraješ hezky."
"Děkuji."
"Není to vůbec žádná rána, mít paní, co tluče do piána. Vlastně jen jemně brnká."
"A do půlnoci také hrát nebudu."
Jenovéfa se dá do hraní. Zdirádek se má, když jej maminka může doprovodit. Chudáci děti, co mají nehudební oba rodiče, myslí si Pankrác poslouchaje libé tóny.
"Co myslíš, tatínku, dá se to poslouchat?"
"Je to bezchybné."
"Tak je to pro dnešek poslední klapka a poslední tón," odvětí očividně potěšená Jenovéfa.

"Sláva, už mám tu bílou košili pro Zdirádka!" zvolá Jenovéfa po příchodu domů.
"Proč?" zeptá se Pankrác letargicky.
"Bude mít přece ten žákovský večírek v lidušce! Poprvé nějak veřejně vystupuje, tak se na to musí vyštrejchnout. A ty, tatínku, najdi mezi svými motýlky nějaký, který mu sedne okolo krku."
Pankrác probírá motýlky a nemůže si přitom nevzpomenout, že sám měl něco takového poprvé až do tanečních, tedy v podstatně zralejším věku.
"Tento mu snad bude, ať si jej zkusí. Bože, to jsou starosti!"
"Ale krásné starosti!" odvětí Jenovéfa.
"Pravdu máš, ženo," dí Pankrác těše se na sledování Zdirádka z hlediště.

Začíná nový školní rok a učitel flétny v lidušce vítá nové žáky.
"Tabita Tydlitátová?"
"Zde."
"A Zdirad Zlámaljelito?"
"Také zde."
"Tabito, ty jsi svým příjmením přímo předurčena, aby ses učila hrát na nástroj jako je flétna. A co přivádí k hudbě tebe, Zdirade?"
"Maminka si přeje, abych nebyl nehudební jak tatínek."
"Ano, to je také dobrý motiv. Tak, děti, začneme."
A pan učitel započne dítka zasvěcovat do základních kroků hry. Zdirad se snaží soustředit. Ale nejde mu to tak, jak by si představoval. Neustále pokukuje po své spolužačce.
Zdá se, že je to pro něj první kontakt nejen s hudbou.

"Tati, co udělají s tou makovicí?"
"Otevřou ji, prohlédnou dokumenty, co v ní jsou, a přidají nějaké nové."
"Jaké?"
"Určitě zprávu o tom, jak nyní opravují kostel, a pak něco, co popíše dnešní dobu. Takže asi noviny, bankovky a mince, možná nějakou knížku, třeba o našem městě..."
"Nebo cédéčko?" ptá se Zdirádek.
"To asi ne, až tu makovici za nějakých sto let otevřou znovu, tak by si to nikdo nepřehrál, protože místo cédéček bude něco modernějšího. Ovšem nevím, co budou do té báně dávat za dalších sto let, pokud zaniknou tištěné noviny a peníze budou taky jen virtuální," uvažuje Pankrác.

"Zdirádku, nebolí tě nohy?"
"Ne, mami, došel bych až na konec světa!"
"Už jsme si řekli, že konec světa neexistuje," připomíná Pankrác.
"Tak bych obešel celý svět."
"To se ti nepovede, nejvýše tak čtyři světadíly."
"Jak to?"
"Začneš v Kapském Městě, přejdeš celou Afriku k Gibraltarskému průlivu, ten při troše plaveckého tréninku přeplaveš, poté hajdy celou Evropou a Asií k Beringovu průlivu, ten v zimě zamrzá, takže po ledě do Severní Ameriky a z ní do Jižní Ameriky na její nejjižnější cíp. Jen do Austrálie a Antarktidy musíš doplout nebo doletět."
"A dopadne jako César Cascabel!" mírní Pankrácovo nadšení Jenovéfa.

Maso se griluje, horko zintenzívňuje a Pankrác vytahuje soudek s pivem. A Zdirad se hrne k čepování. Pochopitelně mu to nejde, sklenice je plná pěny.
Avšak Pankrác mu to trpělivě předvádí a synek je učenlivý. Po krátké chvíli již jsou všechny půllitry řádně naplněny a táta, strýc Ignác i zletilí bratranci Záviš, Zbyšek a Zikmund mohou vychutnat pěnivý mok.
Mezitím Jenovéfa se švagrovou Angelikou mizí ve sklepě. Jako nepivařky si chtějí též přijít na své, pročež odtamtud přinášejí láhev vína. A Jenovéfa volá na synka:
"Zdirádku, tady je vývrtka, naučím tě s ní zacházet. Teprve pak budeš opravdu dokonalý hostitel!"

Rodinka sedí v restauraci, Zdirad vehementně předčítá jídelní a nápojový lístek. I tam, odkud rodiče určitě vybírat nebudou.
"Gin be-e-fe-a-ter", slabikuje.
"Čte se to džin bífítr", opravuje Pankrác.
"Jako ten džin z pohádky?"
"Ano, mají hodně společného. Oba jsou v láhvi a mohou být hodní či zlí."
"Tatínku..." mírní jej Jenovéfa, ale Pankrác pokračuje:
"Ovšem lihoviny jako džin jsou většinou zlé. Zničí člověka k nepoznání, když to s nimi neumí. Beefeater znamená pojídač hovězího a svádí to k myšlence dát si jej k té námi vybrané roštěné. Přesto si dám jen jedno pivo jako digestiv a maminka ani to ne."

"A jak jste se vlastně seznámili?"
"Jednoduše, Zdirádku, přes seznamku. To je taková služba, která dává ženichy a nevěsty dohromady", odvětí Pankrác.
"Až budu velký, také si najdu nevěstu přes seznamku."
"To můžeš, ale musíš přes nějakou slušnou seznamku", poučuje Jenovéfa. "Když použiješ facebook a jiné čertoviny, prostě anonymní metody, naletíš nějaké ochechuli."
"Která tě například okrade a zbudou ti jen oči pro pláč. To víš, ženské plémě je proradné!", doplňuje Pankrác.
"No tatínku..."
"Samozřejmě, jsou i hodné ženy, například maminka. My jsme ovšem svá jména znali hned od prvního okamžiku."
"A že ta Zubatá tatínka vyděsila...", konstatuje pobaveně Jenovéfa.

"Zdirádku, ty ředkvičky, co jsme onehdy sázeli, už budou zralé. Půjdeme je sklidit", rozhoduje Pankrác.
A za chvilku již tatínek se synkem sklízejí první úrodu roku. Ředkvičky si posléze rodina dává k svačině a Pankrác si libuje:
"V hypermarketu si takové ředkvičky může koupit každý hlupák, ale my jsme si je vypěstovali! A pěkně bez chemie!"
"Tati, pěstujme si takto všechny potraviny", fantazíruje Zdirádek.
"To bohužel nedokážeme, máme malé záhonky. A kam bychom tady dali zvířectvo?"
"To je škoda."
"Takovému stylu života doba nepřeje, ale trošku zeleniny tady mít můžeme. Pojď, vyplejeme další záhonky. Ať ta úroda stojí za to."

Jenovéfa se blíží k domovu a přemýšlí, co to bude za sladké překvapení, které jí naznačil Pankrác. Že by se Zdirádkem upekli dort? Raději jej obstarala sama.
Oslava má standardní průběh. Kytka, gratulace, dárky, ovšem samé nesladké. Večer pokročil, Zdirad dávno spí, Jenovéfa s Pankrácem dopíjejí láhev vína. Oba se chystají na kutě. Snad se Pankrác nerozvzpomněl na nějaké erotické praktiky s medem či šlehačkou?
Náhle Pankrác praví:
"Miláčku, víš co říkala chytrá horákyně? Že nejsladší je spánek! Tak si zítra můžeš hodinku přispat. Sám připravím snídani."
"Díky, miláčku, ani takový dárek není k zahození", s úsměvem odvětí překvapená Jenovéfa.

"Kdo sežral ten uherák? Měl být na chlebíčky!", brblá Jenovéfa.
"Nevím, Zdirádek?", reaguje Pankrác.
"Kdyby to byly buchty, možná. Ale v salámech si nelibuje."
"Tak nevím, kdo ještě.."
"Ještě, že už u nás není Aurelius. To bys to svedl na chudáka kocoura. Tak budeme hledat indicie. Ukaž pusu! Samozřejmě, ještě mastná! Styď se!"
"Přiznávám se a stydím se."
"Chlape jeden mlsnej, nezdrženlivej! Kdyby sis zobl, ale celých deset deka sežrat!"
"To bylo deset deka, taková troška?"
"Zřejmě jsi čím dál rozežranější."
"Asi se mám s tebou dobře."
"To máš. Tak teď mazej pro nový salám, ať aspoň nějaké kalorie spálíš!"

"Tak, a tady jsme s maminkou na místě, kterému se říká konec světa. Samozřejmě to konec světa není, jen je tam okraj pevniny a dál je oceán", popisuje Pankrác.
"A kde je konec světa?", zeptá se Zdirad.
"Nikde, zeměkoule nemá žádné hranice."
"Jak to, je nekonečná?"
"Ne, kulová plocha je konečná, ale neohraničená. Jak bys chtěl hledat na ní hranice? Když se vydáš po zeměkouli rovnou za nosem, dojdeš nakonec na to samé místo."
"Ale třeba je někde nějaká neznámá hranice", fantazíruje Zdirádek.
"Není, je to matematicky dokázáno, ale to je vysoká matematika. Raději ti o tom pustím jednu písničku."

Pankrác se Zdiradem stavějí sněhuláka. Koule jsou na sobě již navršeny a zbývá dopracovat detaily. Pankrác vytahuje z kapsy mrkev a instaluje ji typicky jako nos.
"Tati, nemáš ještě jednu?"
"Ne, proč?"
"Jako pindíka."
Pankrác se chystá namítnout, že je to sněhulačka, avšak vzápětí mu dochází, že by Zdirádek chtěl tvořit ňadra. Naštěstí se mu vybaví vzpomínka z mládí.
"Zdirádku, budeme jiní frajeři, toho pindíka mu uděláme ze sněhu!"
A začne vzpomínat, jak tehdy spolužáci na koleji formovali sněhulákovi ztopořený úd.
A pokud se jim tvorba povede, tak bude muset Zdirádka zapřísáhnout, aby se jejich výtvorem rozhodně nechlubil doma Jenovéfě.