Šoustek-Šuk-Tydlitát

"S kterou slečnou sis teď skypoval, Tobiáši?" táže se zvědavě Timea.
"To byla spolužačka Uschi."
"Bizarní jméno..."
"Jmenuje se Uršula, ale užívá variantu Uschi, jak jí říkají doma. A to jméno se k ní náhodou hodí, neboť má hezké uši!"
"Ale z obrazovky to nebylo poznat, jak měla nasazena sluchátka," poznamenává Tadeáš.
"Já je měl taky, takže to bylo splynutí uší."
"A snažili jste se o splynutí duší..." naváže poeticky Timea.
"Bacha, Tobiáši," reaguje Tadeáš, "klidně se jí dvoř, avšak manželství jí neslibuj!
Nejenže máš na to čas, ale pamatuj, že správný Tydlitát si hledá nevěstu se jménem na T."

"Dnes hrál Zdirad na flétnu na dálku s Tabitou. A šlo jim to! Oběma," referuje Jenovéfa Pankráci.
"Škoda, že jsem to neviděl."
"Asi to budou brzy opakovat. Mimochodem, všiml sis, že Zdirad chová k Tabitě něžné city?"
"Všiml, byť nemám na city žádný detektor. Zdalipak ovšem budou opětovány?"
"Snad," dí Jenovéfa, "dokud jej Tabita neposlala do patřičných mezí, naděje tu je."
"Jó, mé chlapecké lásky, kde těm je konec," zasní se Pankrác.
"Určitě na ně vzpomínáš s nostalgií."
"To ano."
"Kdyby nic jiného, bude se Zdirádek cvičit v galantnosti."
"Nepochybně, ovšem Tabita by se mi jako snacha líbila," odvětí Pankrác.

GRÁZÓZLÁFÓ? FÍFASL JZÉM Á TÓÚVAM ŠÉ DÍ DEŠ. DFUJ ZDÁRÉJ NÝC NÉDÚŽY! KÝSÉLÁ DÉTÍ NÉ.
PRAHÁ JÉ SLÁDÉJ Á FÍTACHL ME ÓT HLÚBÁDÉJH. ME ZFRŽGÝ! UGRÍLÁZ NÉPÓ SLÝGFÝTÓFÁLÁZ! MUŠÚ ZÍ JÉ BŘYBÁTNE FÍSFÉTNÓÚD! GTÉ Á GTÍ! PÍL LÝ PÍ DÓ FÉLGY RÝZG GÁŽLÚ NÁ NE. FÉ FÁŽÉM PÍDE RÓSCHÓDNE ÚŠ NÝGTÍ. DÁGOFIM BRUZERUM ZÉ ÓT NÍNEJŽGÁ PÚTÚ FÍCHIPÁD JÁG ČÉRD GŘYŠÝ? TAM ZÝ NÍNY ÓRÁS ÓT NÁŽÍH ÁGDÍFÍD. PRAHÁ MA BRÁFTÚ ŠÉ DÓ NÉZDÓJI SÁ BRUŽVÝCHÍ.
DÁG ZÉ GRÁZÓZLAFÓ MEJ GRAZNE Á JA JTÚ ZGLATÁD PAZNE. NÉPÓ NÁZAFÁD BÍFÓ JÁGÓ PRAHÁ JÉNŠ ZÉG ZÉ ZÉXÉM. Z BÓSTRÁFÉM Á UCDÓÚ FÝNDYŘ.

"Dobrý večer, tady Policie České republiky, mluvím s panem Jimramem Šoustkem?"
"Ano."
"Máte bratra Vintíře?"
"Ano, mám."
"Máme jej u nás na služebně zadrženého. Můžete se k nám dostavit a přinést mu kalhoty, košili, boty a ponožky?"
"Dostavím se a přinesu."
"Poslyšte, je Váš pan bratr duševně v pořádku? Pohyboval se po ulici zcela nahý a snažil se nás přesvědčovat, že se nedopouští ničeho nezákonného. Že prý žádný zákon výslovně nestanovuje, co má či nemá mít člověk na sobě. A veřejné pohoršení je prý právně vágní termín."
"Nebojte se, už k vám vyrážím a postarám se, aby se to neopakovalo."

Lev přebral od tchyně a tchána nákupní seznam, tašku i batůžek s prázdnými pivními lahvemi a vyráží k hypermarketu. Dobře dělá starší generace, že při pandemii neleze na veřejnost; a Lev nemá se svou službou pražádný problém.
Koneckonců ten seznam je docela hubený, proto jim Lev stále připomíná, ať se nežinýrují a uvedou tam vše potřebné. Ty nákupy vycházejí docela levně, Lvu připadá, že on se Scholastikou a Otou jsou nepřiměřeně rozežraní. Nebo je to jen zdání?
Lev je na místě. Juknou na něj basy akčního piva. Tady začne. Pomyslně naplní nafasované lahve. A plynule přejde k dalším položkám seznamu.

"Mám vše, jen droždí neměli. Ani kostky, ani sušené," hlásí z nákupu se navrátivší Lev.
"Vidíš, už je to tady," konstatuje Scholastika. "Onehdy ses divil, proč několik kilo mouky a proč další brambory, když máme ještě ve sklepě. Za ty roky blahobytu sis odvykl myslet na zásoby."
"To chce klid..."
"Houby zachovat klid, naopak zachovat paniku! Tedy na ni zavčas reagovat. Kupovat, když ostatní prodávají a naopak, to platí jen u burziánů. Však to znáš, sero venientibus ossa."
"Co?" zareaguje Ota.
"Pozdě přicházejícím kosti," edukuje synka Scholastika.
"Nebo také, Otíku, hezky česky: kdo zaváhá, nežere!" doplňuje Scholastiku lidověji založený Lev.

"Tadeáši, Lve," velí Jimram, "jdeme ven na vzduch! Méďo, neboj se, neprcháme."
"Snad se, chlapi, nejdete bít?" strachuje se Méďa.
"Ne, ale některá témata raději probereme mezi šesti očima," odvětí Jimram.
"Tadeáši," praví Jimram venku, "já ti rozumím. Jsme chlapi, a až na takové věci nebudeme myslet, tak budeme vyhaslí, senilní dědkové, což doufám tak hned nebude. Pořád je to lepší varianta, než kdybys takové šaty dával nějaké bokovce, a to ti říkám já, starý proutník."
"A co z toho plyne pro Tadeáše?" táže se Lev.
"Buďte, chlapi, realisté. Nežijte pod vlivem bulváru, zapojte fantazii. A obejdete se bez extravagancí."

Lev jde hřbitovem. Obvykle jeho návštěvy stíhá jen o svátcích a rodinných výročích, ale říká si, že na zintenzívnění této aktivity je ještě mlád. Vzápětí mu dochází relativita myšlenky. Okolo vidí nejeden hrob lidí, kterým byl na světě vyměřen kratší čas než jemu.
Zazní gong a rozhlas vyzývá k opuštění hřbitova. A to si Lev uvědomuje, že civilizovaný svět ten čas neustále organizuje. I o dovolené ho Lev musí nějak měřit. Jinak by nevěděl, kdy se má vrátit do práce.
Míří k později zavírajícímu Méďovi. Neboť si vzpomněl na heslo carpe diem, vlastně teď, za soumraku, carpe diem et noctem.

Milé spolužačky, milí spolužáci!
Protože nám zrušili Spolužáky, nabývá na významu databáze našich kontaktů, kterou spravuji. Proto jsem se rozhodl rozšířit počet jejich správců. A jelikož tres faciunt collegium, vyhlašuji poptávku po dalších dvou spolusprávcích. Nehlaste se všichni!
Úkolem těchto spolusprávců bude udržovat databázi a každou změnu v našich kontaktech, kterou se doví, sdělit zbývajícím dvěma spolusprávcům. A úkolem všech ostatních bude pouze sdělit případnou změnu ve svých kontaktech libovolnému ze správců.
Tento krok významně eliminuje riziko, že o databázi z nejrůznějších důvodů přijdeme.
Zvláště při doplnění takovými opatřeními, že například spolusprávci nebudou sedat do jednoho letadla.

Zdraví

Tadeáš Tydlitát

Z cesty se ozval klapot kopyt. Lev zvedl oči od svého rýče a spatřil ji. Atraktivní dívku na koni cválajícím směrem k chatě. Šortky, přiléhavé tričko, dlouhé zlaté vlasy vlající v letním vánku. Nebýt toho, že kůň byl hnědák, by se dalo říci, že princezna na bílém koni. Lev se zasnil.
"Kam čumíš, Lve?!" ozve se Scholastika.
Lev, uvědomiv si, že byl přistižen takříkajíc při činu, kamufluje:
"Tak mne napadlo, jak by se ti líbilo mít takového koně?"
"A měl bys na stáj, na podkoního? Neměl! Radši dál ryj, ruce ti stojí!"
Lev je zpět v realitě. Princezny se nekonají.

Život, ten probíhá,
nahoru a dolů,
proto ho, Tabito,
prožijme spolu.
Ač nejsem Tydlitát,
tydlitátuji rád,
když hudba souzní nám,
mám žízeň jako trám.
Tu žízeň po lásce,
tak mne už občerstvi,
má touha čistá je,
není to obžerství.
Být s Tebou napořád,
Tvé duši nablízku,
světem bych prochodil
nejednu tenisku.
Nechť duše souzní nám,
tak jako muzika,
flirty a nevěry,
to se mě netýká!
Na rukou budu Tě
v životě nositi,
proto už začínám
svaly si mastiti.
Neboj se, nezradím,
mám svou rodovou čest,
a o Tvé blaho chci
bojovat ostošest.
Tak prosím, uvěř mi, Tabito,
Tvůj Zdirad Zlámaljelito.

"Nad čím dumáš, Jimrame?" ptá se Tadeáš.
"Potřebuji slogan na náš nový produkt. Zásyp proti vlkům."
"Na to si najmi kreativce," radí Lev.
"To si může dovolit korporát, ne já, drobný podnikatýlek."
"Chlapci a děvčata, zažeňte vlčata!"
"Na vlčata, Lve, nesahej, Zachariáš je u skautů."
"Voláme ke všem z plných hrdel, Šoustkův zásyp na každou..."
"Šílíš, Tadeáši? Vulgarismy nepřichází v úvahu! Vraťme se ke korektním vlkům."
Lev si pořádně lokne piva a po chvíli zvolá:
"Mám to! Vlci ať na náš dům klidně si doráží, neb Šoustkův zásyp je bezpečně odráží!"
"Výtečně," zvolá Jimram, "Méďo, frťana tvého nejdražšího alkoholu autorovi!"

"Chlapi, nevím proč po mne všechny charity touží. Opět jsem našel ve schránce prosebný dopis se složenkou," prohodí Lev.
"To mi vykládej," reaguje Jimram, "mě jako podnikatele bombardují žádostmi o sponzoring v jednom kuse."
"Lve, já na všechny ty žadatele vyzrál," prohlásí Tadeáš. "Když se náhodou rozhodnu někomu přispět, nepoužiju předtištěnou složenku, o platbě přes banku ani nemluvě. Čistá složenka z pošty, variabilní symbol vymyšlený. Příjmení náhodně vybrané zapíchnutím prstu do telefonního seznamu, křestní jakbysmet. Jako adresa číslo, které v naší ulici neexistuje. A pošťák může další žádosti nosit doslova veverkám v lese!"
"Vymakané, jako Lev Šuk už nikomu nepřispívám!"

Hodiny po Scholastičině babičce v obýváku odbily desátou. Otvírají se dveře ložnice, Scholastika míří na onu místnost. A poté jde do rozsvíceného obýváku.
"Ty už jsi doma? V kolik jsi dorazil?"
"V devět, ale už jsi spala. Dnes jsi byla opravdu slepičí spolunocležnice," odvětí Lev.
"Doporučuji ti též jít spát, zítra se vstává."
"Vždyť jo, budu tě vbrzku následovat," slibuje Lev čumě do bedny.
"Čekat na to ovšem nebudu, dobrou noc."
"Dobrou noc, pytel blech na pomoc."
Lev se zamyslí. Kdy vlastně se Scholastikou uléhali naposledy společně do lože? Už to bude hodně dlouho. Hergot, měl bych se asi polepšit!