Lesem běží psík podobný lišce, jemu v patách štíhlý šedý pes.
„Má to ještě smysl?“
„Krvácela. A synek prý zná její pach dokonale.“
„Vezmete ho s sebou?“
Nos plný vůně vlhké země, jehličí, Ley. Vítr hladí srst. Filip je blažený.
„Obrazy ze vzpomínek… mohly by vám pomoci při orientaci. Mohu vám je přenést do vědomí.“
„Raději jemu. Mladá hlava.“
Stopa zřetelná jako pěšina. Kolem se míhá povědomá krajina. Zrychlí.
„Mohlo by to být nebezpečné.“
„Nebude. Jestli se tu neodnaučil poslouchat.“
Zachytí pach spáleniště. Tlapky se sotva dotýkají země.
Varovné zaštěkání.
„Zpomal!“
Plameny šlehající kolem, pach spálené srsti, bolestné zavytí.
Ticho.