Dreamer's Ship

"Okey Crisi, cokoliv teď děláš, okamžitě přestaň!" rozkřikl se Anthony.
"Ale já nic nedělám!" odporoval mladší rudovlasý muž.
"Tak proč jsme právě na můstku velící lodi?" zeptal se naštvaně Tony.
"Spíš by mě zajímalo, kde jsou všichni..." přemýšlel nahlas Cris.
"Velící lodi, ozvěte se! Jsme připraveni na boj. Velící lodi, čekáme na Vaše rozkazy!" ozvalo se v lodi. Cris a Anthony ztuhli.
"Neříkej mi, že teď budeme muset vést bitvu," zakňoural Tony.
"To zvládneme!" usmál se Cris a poplácal ho po zádech. Pak vzal vysílačku, ale naštěstí mu ji Tony zase hned vzal.
"No dobrá. Ale velení nech na mně!"

"Dej tu hnusnou věc pryč!" zakřičel Anthony a odstrčil Crise, který držel v ruce něco, co vypadalo jako mimozartská kůže.
"Ale tohle nám pomůže v úniku," protestoval a mával s tím.
"Ne! Ani bych si nevzal jejich oblečení, natož jejich kůži! Když se ti to tak líbí, tak si to navleč sám!" Cris si tu kůži pořádně prohlédl.
"Nah!" řekl a zahodil ji. "Mám radši svojí."
"... nebo spíš svůj oblek," zamumlal Tony.
"To říká pan flanelová košile!" obořil se na něj Cris.
"Tak hele! Košili si, na rozdíl od saka, mohu vzít na místa jako je tohle! Sliz a špína."

Anthony s Crisem se schovávali za pultem v kuchyni a čekali, kdy budou moct odejít bez zpozorování. Tony opatrně vykoukl, ale, jen co si všiml ozbrojeného muže, zase zalezl.
"Viděl jsem jenom jednoho," špitl a otočil se na Crise. Ten se ládoval něčím velmi podobným čokoládě. Tony na něj vrhl nechápavý pohled.
"Je to strašně dobrý!" řekl na obhajobu Cris. "Dáš si taky?" zeptal se nadějně.
"Ne! Jak vůbec můžeš myslet na jídlo v takovéhle chvíli?!" křikl na něj potichu. Cris pokrčil rameny.
"A co to vlastně je?" zeptal se po chvíli.
"Říkají tomu: "kousek nebe"..." řekl a pokrčil rameny.

"Tak jo, bylo to třicet dní, což znamená třicet normálních témat. Plus nějaké bonusy - těch bylo, když nepočítáme ty víkendové, všeho všudy čtyři. Ták, teď to ještě hezky zapsat do tabulky a spočítat. Takže tady, zváženo, sečteno, podtrženo. Ta mrcha měla celkově třicet čtyři příležitostí napsat o nás drabble, a ona je nevyužila! Napsala jich s námi pouze sedmnáct. Chápeš to, Miku?! Ona měla třicet čtyři možností o nás psát a ona toho využila pouze sedmnáckrát!"
"Uklidni se, Erwin. Vždyť to není až zas tak hrozné. Měli bychom být rádi, že si na nás vůbec vzpoměla..."
A jo, dojde autorce.

"Erwin, nemyslím si, že by to byl zrovna dobrý nápad."
"Ale neboj se. Bude to v pohodě uvidíš!"
"Ale já si vážně nemys-"
"No tak Miku!"
"Fajn, dělej si tedy, co chceš."
"Výborně!" Otočí na mě Erwin z podřepu tvář s úsměvem zářivějším než sluníčko. Načež se otočí nazpět, aby se pokračovala v tom, co dělala. Což je odemykání klece s těmi zvláštními tvory připomínajícími králíky.
"Konečně!" Zvolá, když se jí to podaří, a pak jen spokojeně sleduje, jak se rozebíhají do světa.

Ve zprávách ten večer: Letošní úroda byla zcela zničena invazí Růžových Kuliček Králíkatých. Zřejmě čin nějakého vtipálka.

"Schovejte se! Ve vedlejší místnosti jsou tajné dveře dolů do místnosti, která se pak napojuje na tunely pod městem. Těmi se pak dostanete ven. Pospěšte si!"
"Dobře, a kde se ty dveře nacházejí?"
"Pod dekou!" Kývnu, že chápu a spěchám je otevřít.¨

"Miku, už to máš?"
"Ne. ještě ne."
"Sakra, jak je možné, že ti to tak dlouho trvá?!" Z vedlejší místnosti uslyším ránu, jak Erwin pravděpodobně nečím něco nebo někoho praští. "Jsou přece pod dekou!"
"No jasně, ale pod kterou?" Zavrčím.
Erwin nakoukne do místnosti, kde jsem já, a zůstane nevěřícně zírat na obří místnost s podlahou pokrytou dekami.

Když jsem ji prvně spatřil, nemohl jsem tomu uvěřit. Tak nádherná, tak dokonalá.
Sametový, černý kožíšek temný jako noc, ve kterém se blyští odraz měsíčního světla. Ladné pohyby a tělíčko bohyně. Oči jež září tmou jako hvězdy. Nevídaná krása.
Chci se s ní seznámit, nebo se k ní aspoň nějak přiblížit, ale pokaždé to dopadne tak, že ji sleduji zalezlý někde za rohem. Vlastně ani neznám její jméno, jak se neodvážím k ní přiblížit.
A proto tu teď mňoukám na měsíc svou milostnou píseň pro krásnou neznámou. Třeba doufám, že ji zaslechne a přijde za mnou. Třeba doufám, že ne.

Skříp. Šoup. Škrund. Těžkopádné buch.
"Prima." Řeknu.
"Super." Řekne ona.
"Naprosto úžasné." Dodám.
"Skutečně nemám co jiného dodat." Pokývá Erwin moudře hlavou.
"Tak, a teď když jsme si tohle vyjasnili, prozradila bys mi, prosím, jak se odsud dostaneme?"
"No, můžeme zkusit do tý zdi mlátit, dokud se nám ji nepodaří probořit."
"A nic jiného bys neměla?"
"Pak je na skladě zkusit se prokopat ven podzemí."
"Něco lepšího?"
"Zavoláme zámečníka?" Podívá se na mě nejistě.
"Dobře, tak takhle - něco užitečného, použitelného, lepšího a rozumnějšího? Hm?"
Erwin blýskne v očích. "No, pak ještě můžeme použít magii."
"No konečně něco použitelného." Usměju se.

"Tak jo. Jsme v chladný jeskyni, uprostřed hor, při sněhové bouři a nic, čím bychom mohli rozdělat oheň. A nic co bychom mohli udělat, leda tak si třít ruce o sebe a- Tření! Mohli bychom se zkusit zahřát tak, že se budeme třít jeden o druhého!"
Jen to ne! Kouknu prosebně na Erwin.
"Hele!" Ukáže Erwin směrem ke vchodu z jeskyně. Náš společník spěšně vyrazí ke vchodu a ona mezitím druhou rukou vyčaruje oheň.
Cizinec se otočí zpátky dovnitř, venku nic nebylo, a spatří oheň.
"Co to..." Erwin se na mě ušklíbne, 'a teď se předveď'.
Pokrčím rameny. "Ohnivá víla?"

"Erwin..."
"Miku."
"Erm, můžeš se prosím přestat ke mě přibližovat s tím širokým úsměvem na tváři?"
"A pročpak, Miku?"
"Protože většinou, když se takhle usmíváš, tak to pro mě znamená problémy nebo velmi nepříjemnou situaci."
"Ale neboj," její už tak obří úsměv se snad ještě víc rozšíří, "tentokrát to bude dobré!"

"... Už ti někdy někdo řekl, že ty tvoje nápady vážně stojí za milion?"
"Copak?"
"Copak?! Rozhlídni se kolem!" rozhodím rukama do stran. "stojíme v bahnovém poli a pomáháme ho 'vyplít'! A proč?! Jen abychom mohli ochutnat nějakou zdejší, pravděpodobně bahní, pochoutku!"
"Já vím, no není to úžasné?" Usměje se.

"Hele, Erwin, a co je tohle?" Ukážu na tu malou příšerku, co připomíná přerostlýho pavouka.
"Miku," koukne se na mě mírně zneklidněně Erwin, "být tebou, tak ten prst stáhnu zpátky a celkově se od toho vzdálím."
"Pročpa- AÚÚ!"
---
"Co to saka bylo?"
"Pavoukokrab."
"Pavoukokrab?"
"Jo, kříženec pavouka a kraba."
"Fajn, mimoto, že nevím, co to je krab, co to sakra má za divný výrůstky na předních nohách?"
"To jsou klepeta, Miku."
"A to je normální, že s nima takhle štípou ostatní tvory okolo?"
"Vlastně... Jo, myslím, že ano."
"Myslíš?"
"No, možná že tě to vážně překvapí, ale já nevím všechno."

"Miku, nekoukej tak zhnuseně a vyděšeně zároveň. Jsou to jen kostky cukru!"
"Ale ty po mně chceš, abych si je dal do čaje!"
"Ano! Protože to je to, co většina lidí dělá!"
"No to je možné, ale proč musím i já?! Proč si tam prostě nemůžu dát sůl?"
"Víš Miku, možná se ti to nebude líbit, ale my se snažíme být co nejméně nápadní. To že si solíš čaj moc nenápadné není."
"Jo, a to že ty jsi hlasitá, máš divné řeči, pořád pobíháš kolem a máš zářivé krvavě rudé vlasy nenápadné je, co?"
"Prostě. Si. Ten. Čaj. Oslaď. Srabe!"

"A můj poslední dotaz. Jak často promazáváte panty u dveří do pokojů hostů?" Zeptá se Erwin majitele už sedmého hostince, který jsme v tomhle městě navštívili.
"Zrovna včera jsme je naolejovali, mlad-"
"Děkuji vám, na shledanou. Miku jdeme!" Přikáže mi a já zvednu naše těžká zavazadla, která musím nosit kdykoliv, když dojdeme do civilizace, aby se nezjistilo, že Erwin je kouzelnice. A dáma přece kufry nenosí, jak pokaždé zdůrazní...

"Jen mi, prosím tě, řekni, proč se ti žádnej z hostinců, kde jsme už byli nelíbil."
"Pamatuj si, Miku," přistoupí ke mě, "že nejlépe nezvané hosty odhalí vrzavé panty u dveří!"