Hotel U devíti koček

„Ten pelíšek je můj, okamžitě vypadni!“
„Kecáš, Rozáro! Je můj, já si ho našel dřív. Byla jsi v něm, když jsem přišel? Nebyla. Lehni si vedle.“
„Nechci, mně se líbí tenhle. Vypadni.“
„Ále.“ Tobiáš se otočí na druhý bok.
Rozárka dál prská. „Můj. Jsem ho viděla dřív. Už včera. Co včera. Vloni. Milionkrát jsem ho viděla dřív než ty! Tssssk! Vypadni!“
Tobíš leží v pelíšku. „Je příjemnej. Měkkoučkej. Voňavej. Ještě že jsem do něj vlezl první.“

Když kočkám koupíme nový pelíšek, třeba půl roku o něj nikdo nestojí. Jakmile tam ale vleze jeden, stojí se na něj fronta.

Nechápu to.

Mám hlad, spíš chuť. Vstaneš a uděláš mi snídani, prosím? Já se za to hezky přitulím, koukej.
Kam jdeš?
Do práce?
Tak já jdu zase do postýlky, jo?

Taková slast, když na vás svítí sluníčko, na jaře jsou stejně nejkrásnější ty první hřejivé paprsky.

Ty už jsi doma? Opravdu? Co mi neseš dobrého? Ukaž! To to voní, dáš mi hned teď? Ne, nevyndávej věci z tašek, dej prvně mně, celý den jsi mne tu nechala hladovou a samotnou, víš?

Ráda se tě dotýkám, mám radost, když mě hladíš...

Půlnoc? Už?

Proč jsme si to proměnily jen na jeden den, Rozárko?

Představte si, představte si, co měl Jája k obědu
představte si, představte si, co měl Jája k obědu
granule s tyčinkou, tyčinkou malinkou
nudličky maštěný, baštil je jak praštěný
sám si pak pod linkou zmazal kožich pralinkou
gourmetku s rybičkou, schovanou před babičkou
felix výběry v želé, no to bude veselé
bozitu v omáčce, packy kloužou v zatáčce
se spoustou kuřete Applaws, zbylý po tetě
kuřecí snack se sýrem, vypusťte ho honem ven
myšku malou křupavou, zakousnutou za hlavou
vařené bravčové, co donesli bačové
zapil vodou nakonec, vše co sežral, hladovec!
To koukáte, to koukáte, co měl Jája k obědu!

„To zas bylo,“ vydechne domácí. „Vy mě jednou přivedete do hrobu!“
Zrovna zaklaply dveře za poslední návštěvou. Přišla v barevných legínách, bílém tričku, černém sáčku.

O sáčko se postarala Rozárka. Bílé chlupy obzvlášť vynikly.
Legíny ruply, když se návštěva ohnula k Barbuchovi. Jak vykřikla, zaťal Barbucha drápky a rozpáral je navíc zboku.
Bílé tričko orazítkoval Čeněk, který přišel domů přes zalitou zahradu.
Domácí vyděšeně nabízela lepicí váleček, šití i přeprání trička, ale návštěva se jen smála.

Domů odcházela ve vypůjčených teplácích, špinavém tričku a zachlupaceném sáčku.
Ale to odpoledne, kdy si hrála a mazlila se s pěti kočkami, určitě nezapomene.

„Já tě vidím! TEBE TAKY, SLYŠÍŠ?“ ozývá se z kuchyně. Domácí připravuje oběd - krájí maso. Obklíčena dravými šelmami, čekajícími na každé její zaváhání.

„Mazej dolů! Nestrkej mi sem čenich! Au, jsi normální?“ shazuje kocoura, vzpínajícího se jí po nohou. „Nic nedostanete, svoje jste si už sežrali! Chraň tě pánbů vlézt na linku, rozumíš! Sypej odtud!“

„Ježíšmarjá, ukaž, já ti fakt nechtěla šlápnout na nohu, to musíš stát přímo za mnou?“ bere do náruče kvílejícího Barbuchu a prohmatává mu packu.
Uklidněná se otočí zpátky k lince. Strne.

Tři loupežníci vybírají nejlákavější kousky a Barbucha mohutným skokem doplní počet.

Zase ji dostali.

„To je Melly, pes,“ představila nám domácí zubatou obludu. Melipes výhružně zavrtěl ocasem a vyžral nám všechny misky. Když se pustil do granulí, svolal jsem za gauč válečnou poradu.

„Pryč s ním,“ provolal jsem. „Běda kočkám, kterým pes vládne! Na dvorek s ním a nikdy jinak!“ Jenže. S kočkami se do válek nepouštějte. Čenda prý má zrovna něco jinde, nemá čas. Rozárka řekla, že dámy neválčí a ona si musí ještě přeleštit drápky. Tobiáš se ukryl v týlu pod postelí, prý nám bude krýt záda. Zůstal jsem sám.

Stačilo jedno bafnutí. Pod postelí jsme se sešli všichni.

Ale počkej příště!

„Ta domácnost jde z kopce,“ kroutil hlavou Silver nad prázdnými miskami.

„Kdysi tu bývalo plno jídla, ale teď? Vymeteno, nikde nic, ani ty pitomý granule. Kterej loupežník mi na ně, mňouhadry, chodí?“ rozhlížel se kolem.

Pokrčil nos a spustil průzkum okolí. Vzápětí ho udeřil přes čenich cizí pach.

„Mám tě, lumpe!“ pustil se s radostí po stopě.

Za altánem strnul. Kočička, která se mu naježila v ústrety, byla sice mrňavá, ale zato se za ní krčila tři koťata. A s kočkami, chránícími mláďata, měl své zkušenosti.

„Já to věděl,“ nadával, když schlíple odcházel. „Všude vlezou a strašně rychle se množej!“

„Jau!“
Smeták. Trochu upadl, jak jsme se honili.
„Do kýble!“
Ona snad fakt nevidí. To nebyl kýbl, ale koš s prádlem. Ještě vyděsila Čendu, co tam spal.
„Kdykoliv potřebuju baterku, nefunguje!“
Na co baterku? Venku svítí hvězdy a vidět je úplně skvěle, a domácí se tu potácí jako slepá.
„Blbý pojistky!“
Tak ty neznám. Ale asi to budou ti, co tu všude v okolí zhasli.
„Ježíš, pitomče!“
Teď to schytal černej. Hloupě jí šel naproti.
Když sklouzla po cinkací kuličce, sedla si vedle židle a ještě se praštila do hlavy, začalo nám jí být líto. Hlavně, že si nasadila brejle…

„Neteče teplá voda!“ vyletěla z koupelny namydlená domácí. „Co je s tím krámem, krucinál?“ nadávala jak špaček cestou k plynovému kotli. „Fixnamol, proč to nejede? Potřebuju se osprchovat a vypadnout a ten krám snad stávkuje nebo co, peněz to stálo jak šlupek a už to nefachá, hergot já bych do toho kopla!“
„Není možná,“ pravil rozvážně domácí. „Topení topí. Ale počkej, nahoře má voda pojistný vypínač, Rozárka si tam včera nějak dlouho hrála, možná vyhodila pojistku…“ šel se podívat.
Teď je mé super extra drbátko zakryté jakýmsi bazmekem. Mám po lahodě. Už se zas můžu drbat tak maximálně o pumpu…

„Spíš, Rozárko?!

„Nespím, Tobíšku, jak bych mohla!“

„Já bych si něco dal, Rozárko.“

„To já taky, ale máme tu jen ty hnusný granule, a domácí šel kdovíkam.“

„Je v hospodě. Maj tam sraz slaměný vovce.“

„Sssssožeto????“

„No tys neslyšela, jak mluvil do tý krabičky? Říkal, že jde, že je taky slaměný vovec a že má teda času habakuk, a pak se sbalil a vypadl. A nás tu nechal jen s třema miskama jídla! A za zavřenýma dveřma! A a a vůbec!“

„Hele ta domácí by neměla nikam jezdit. Jak vytáhne paty, jde to s domácností z kopce, fakt že jo.“

„Jste normální?“ zvýšila domácí hlas. „Jste kočky! Tudíž šelmy! Já vím, že taky občas přinesete myš, Barbucho, nemusíš mi tu tvoji pod postelí připomínat. Jo, a taky vím, že za ulovený ptáky vám nadávám. Doma máte plno granulí, dostáváte kapsičky a každou chvilku maso. Hlad mít prostě nemůžete! A co vy prosím provedete? Sežerete sousedovi kytku, kterou sháněl kdovíjak dlouho. Jak, neměl si ji dávat ven? Jenže ona musí být venku! Protože loví mouchy! Ne, kočky naštěstí neloví. Ale jestli se soused naštve, tak možná budete jednou koukat! Na Nepenthes attenboroughii! Ale já, já vás z ní ven tahat nebudu!“

„Buď potichu, malá konečně spí,“ sedla si s úlevou návštěva. „Usnout někde jinde jí jde ztuha. Snad už budeme mít klid a probereme konečně ty drby.“ Nalily jsme si víno, když v tom návštěva zvedla hlavu a zaostřila do vedlejšího pokoje, kde měla spát její asi osmiměsíční dcera.
„Co to má? S čím si to hraje? Kde to vzala?“ Vyběhla k postýlce. Tam sedělo spokojené dítě a hrálo si ocáskem cirka půlročního mouratého kotěte. „Ježíši, neublíží jí?“ hlesla návštěva.
‚Neublíží mu?‘ prolétlo hlavou mně.
Mláďata naše strachy nezajímaly. Zachumlala se do peřin a za chvíli už spala – no, jako mimina.

„Uzený, s bramborem a omáčkou!“
„Óóóóch,“ ozvaly se šustivé hlasy.
„Vařený, rajská a knedlík!“
„Áááách,“ zašuměly koruny stromů.
„V trojobale, americké brambory, česnekový dip!“
„Ouououou,“ zasténalo v travinách.
„Uzený, jemná cizrnová kaše s vůní rozmarýnu a česneku!“
„Ólalala,“ zazpívaly vlny na řece.
„A co ty?“ obrátili se na posledního.
„Nakrájený na kousky…“ soukal ze sebe stydlivě.
„A dál?“ dotíraly hlasy.
„Naložený do misky…“ lezlo z něj jak z chlupaté deky.
„Fíhaaaaa, to zní dobře,“ zaznělo v okolí.
„A pak mě sežraly kočky,“ dokončil svou story smutný hlas.
Duchové hovězích jazyků na sebe pohlédli a rozesmáli se, až se jatka otřásala.

15:26 obsazeno Rozárkou.
15:45 Rozárka vytlačena za mohutného vrčení Jájou.
15:47 vpád Barbuchy, mohutný jekot a skřípění zubů.
15:10 vzácná chvilka klidu, osazenstvo hotelu svačí v kuchyni.
16:13 bitka, výherce Rozárka obsazuje objekt.
16:25 na spící Rozárku dopadá Čeněk, který už hůř vidí.
16.26 až 16:30 mohutné vzájemné vyzírávání. Vítězí ostřílený bojovník Čeněk.
16:55 Nic netušící Tobiáš se usazuje na objektu.
17:02 Tobiáš propadává do objektu, kde to spící Čeněk kvituje velmi nelibě.
17:03 Když se dva perou, třetí se směje a Rozárka je opět ve svém.

„Ta krabice tu fakt překáží, neměli bychom ji vyhodit?“ prohodí domácí, jdoucí kolem.

„Ty seš ale fakt praštěnej, lézt na ty slabý větvičky, sypej odsud!“

Jak asi, to mi neporadíš, co. Kruci, vlaju tady na těch větvičkách fakt hodně, sem si myslel, že to dám, ale asi ne, a domácí umí za plotem jen hulákat, hele nehulákej a pojď mě chytat, nevidíš, že se na těch proutkách neudržím, jéžiš, to klouže, pomoc, hrabáky zasekněte už někde, honéem, že já sem sem lez, už mi zas klouže zadek, škoda, že nemám chápavej ocas, krucipísek, se neudr…

Dopad byl naštěstí do měkkého.
Bohužel ale na Silvera.
Hnal mě pak přes dvě zahrady. A těch facek!