Čas občas neúprosně letí.
„Někdy až příliš rychle,“ pomyslel si…
„Není to fér, ještě o něj nechci přijít,“ stěžoval si.
„Někdy nemáš na vybranou, nech ho jít, vzpomeň si co jste všechno spolu zažili, všechen ten smích, tolik nářků a slz. Ve všem tě věrně provázel, ale už je na čase se posunout dál,“ povzbuzoval ho kamarád.
„S žádným toho nezažiju tolik jako s ním!“ slzy se mu vháněly do očí.
„Neměj strach, to přejde.“
Kamarád ho objal.
„Nemůžu než doufat, že máš pravdu…“
S těmito slovy odložil svého miláčka na poličku a dopřál mu věčný pokoj v křemíkovém nebi.