DMD č. 6. pro 6. 4. 2014. Téma: Dokonalý tvar

„Támhle je!“
Prozradila ji sytě růžová barva a charakteristický, byť mládeži nepřístupný, tvar.
Oblíbená pochoutka (dosud ve stadiu surovém a až příliš živém) vyskočila na svých sedm nožiček a matematicky nepravděpodobným krokem se jala prchat.
Přihlížející chytači najednou nebyli schopni hnutí. Ti, kterým se nezamotala hlava z jejího chaotického pohybu, měli až příliš mnoho času na to, aby pozorovali... dokonalé vlnění... dokonalého tvaru.
Bylo dosti sugestivní.
Naštěstí byl na místě přítomen i asexuál, jenž se na ni hbitě vrhl.
Ta mrcha kousala.
Nakonec ale byla přemožena, její neřestně oblé křivky náležitě upraveny... a s nadšením zkonzumovány.
Nadýchaná, růžovoučká, měkkounká... erotika.

Konečně se Usagi mohl na chvíli vytratit a být sám. Srdce mu bušilo ještě víc, než při závěrečném souboji. Opatrně a pomalu, aby si co nejdéle užil tento okamžik, vytahoval meč z pochvy. Nádherný řap. Umělecky vytepaná cuba - ochrana ruky. A čepel samotná...
Nikdy neviděl tak dokonalé zakřivení. Tak úžasný lesk. Tenoučké vrstvy zbroušeného kovu odrážely světlo slunce jako duha.
Ale hlásek v jeho hlavě se tak snadno odbýt nenechal. "Tak kvůli tomuhle jsi mě opustil? Neboj se, nic ti nevyčítám. Buď šťastný..."
Usagimu vhrkly slzy do očí a zabořil obličej do trávy. Všechna radost byla pryč.
"Promiň, Mariko," zašeptal.

Upřeně se na ni díval. Věděl, že za chvíli se jí zmocní, vlastně už byla jeho, ale chtěl si svůj požitek zvýšit prodloužením očekávání nadcházejících slastí.
Jak byla krásná. Byla sice malá… ne, nebyla malá, byla akorát.
Byla štíhlá. Její hrdlo bylo až křehce útlé. Ruce se mu chvěly, když se tohoto hrdla opatrně a něžně dotýkal.
Měla nádhernou barvu. Zvláštní, jakoby jiskřivou. Přitahovala ho přímo magicky.
Byla chladná, ale uvnitř tušil žár.
Byla útlá až hubená. Vlastně ne, nebyla hubená, na těch správných místech byla nádherně zaoblená.
Vlastně měla naprosto dokonalý tvar.
A co teprve její obsah.
Láhev brandy…

Seděl na ráhně vedle té zrzavé cácorky. Měl by být u večeře s ostatními kadety, ale to štěně se k němu přimotalo a nedalo se jen tak odbýt.
„Vidíš ji?“ zeptala se a ukázala k nebi.
„Kterou?“
Bloumal očima po obloze.
„Tuhle. To je Polárka. Ta jediná nikam neutíká. Je dokonalá,“ odříkávala vážně. Přikývl.
„Víš, jak ji najdeš? Nejprve musíš najít Velkou medvědici. Vidíš ty dvě jasné hvězdy. Ty pětkrát odpočítej a tam ji najdeš. Vždycky.“
Kreslila prsty po obloze. Chtěl ji tam nechat, ať si hledá hvězdy sama, když se na něj podívala.
„Tome, že mi taky neutečeš?“
Neutekl.

Stál na trávě, třásl se jak osika. Na těle se mu ježily chomáče chlupů, nohy připomínaly dráty do betonu a ocásek za ním jakoby patřil olezlé kryse.

Znechuceně se podíval za sebe. Lidi už nevypadali vyděšeně, ale s gustem se smáli. „No ty vypadáš, se na sebe podívej,“ nabádali ho.

Jen se smějte, pomyslel si. Vypadáte pořád stejně příšerně, mokrý nebo suchý. Ale počkejte, až uschnu. Protože já, na rozdíl od vás, své dokonalé tvary budu mít zpět, jen co mi uschne kožich.

A příště už vám na ty kecy, že ten bazén je leda pro kočku, fakt neskočím.
Tssssk.

Žil v okovech, v kobce, ve tmě.
Zdávalo se mu, že znovu svírá zdobený jílec dýky, kterou uchopil jenom ze zvědavosti. Padla mu do ruky, jako by byla stvořena pro něj. Dokonale tvarovaná.
Tak jako jeho paklíče.
Nikdy nenosil zbraň, nikdy nebyl polapen.
Jen jednou. S dýkou v ruce.
V Paláci.
Pár kroků od komnat panovníka.
Po roce dostal celu. Knihy. Výhled do vězeňské zahrady. Těšil se z tvarů oblázků, listů, motýlích křídel. Z dokonalosti stvoření, která byla očím na čas odepřena.
Ruce zapomínaly.
Byl si jist, že jeho lupičský život skončil.
A ten druhý také.
Vévodovo rozhodnutí ho zaskočilo.

„Dokonalejší tvar som ešte nevidel!“ žasol Harry.

„Ani tvoj nie je zlý,“ povzbudzoval kamaráta Ron.

„Blbosť, tvoj je oveľa väčší!“

„A tvoj zase hrubší.“

„Môžem ho chytiť?“

„Jasne, ale aj ja chcem oprobovať.“

Hermiona zabrzdila na polceste k nim. Sčervenela. Bola noc, klubovňa bola prázdna a ona zišla dole, lebo nevedela spať. Ale aby našla tých dvoch, ktorí sa porovnávajú a ohmatávajú!?!

„Dúfam, že si tam ukazujete len niečo... nevinné,“ privrela oči.

Nechápavo na ňu pozreli.

„Ukazujeme si presne to, čo si myslíš.“

„Nie!“

„Chceš sa pozrieť?“

„Nie!!!“

„Práve teba by mohli zaujímať dokonale vypestované a čerstvo natrhané korene asfodelu...“

Někdo tvrdil mi, že ostré hroty má,
jiný, že své nože do srdce ti dá,
spousta z nich, že připomíná mlhu,
ale ona vždy podrobí se návrhu.
Jednou tupě hučí kdesi v hrudi,
jindy zase v mozku lehce studí,
mnohdy ošklivě bodá v nohou,
máloco s ní udělají, máloco zmohou.
Rozpíná se po každém lidském těle,
vždy působí nepatřičně směle,
nebojí se zničit zárodky štěstí,
její přítomnost city věstí,
ať už je kulatá nebo hranatá,
ať už je tupá nebo špičatá,
ať cítíš ji kdekoliv,
musíš se jí podvolit,
ať si krásný, mladý nebo stár,
bolest má vždy dokonalý tvar.

Tonka se laškovně protáhla a dala tak na odiv své krásné tělo a jeho půvaby – dlouhé nohy, kulatý zadek, pevné boky, tu rozkošnou křivku ženských zad. Se stejnou přirozeností se naklonila a lehce se ho dotkla ňadry. Když nereagoval, vzala jeho ruku a položila si ji na to levé.
„Cítíš, Emane?“ zamrkala svůdně. „Grossmann mi dnes v noci několikrát opakoval, že jsou dokonalá. Že budu sloužit jako model pro sochu Venuše…“
Znechuceně ruku odtáhl.
„Frcína a Venuše, to tak,“ zašklebil se a nechal zklamanou Tonku samotnou. Chudák holka s dobrou duší netušila, že Emanuela zajímají zcela jiné dokonale tvarované partie.