„Jestli dovolíte, pane Frodo, já mu nevěřím. Pořád je v něm příliš velký kus Podraza. Vsadil bych se, že šije nějakou čertovinu.“
Vyzáblá schoulená postavička si něco brumlala. Její ruce při tom vypadaly, jako by spolu zápasily a v očích jí střídavě žhnulo a zase pohasínalo zelené světélko.
„Krutí, oškliví hobitci, jistě. A jsme hladoví, jisstě, milášku, velice hladoví.“
„Miloušci hobitci, miloušek pánešek. Sméagol hodný, vždycky pomáhá.“
„Jistě, jisstě. Jenomže kdyby byl Milášek náš, pak bysme pánešek byli my. A pomáhali bychom sobě, glum.“
„Ne! Sméagol slíbil.“
Glum, strádaje hladem a žízní, postupoval dál Bezejmennou zemí. Trnul hrůzou, kdykoli uslyšel křik strašlivých Prstenových přízraků a neustále cítil zlou moc Temného pána a pohled Oka, jenž nikdy neusíná. Ani sebevětší strach ho však nemohl zastavit, neboť ho neodolatelně přitahovalo volání Prstenu.
Než se zřítil do hlubin Hory osudu, byl alespoň na chvíli šťastný. Jeho dlouhý, neustálý, trýznivý hlad byl konečně utišen.
Samvěd Křepelka už snad posté dovyprávěl svým vnoučatům příběh o Prstenu.
„Na mou duši, že toho Podraza jsem neměl rád, ani co by za nehet vešlo. Ale nebýt jeho, tenhle příběh bych vám dnes nevyprávěl. Pan Frodo už byl zcela v moci Prstenu, nebyl by schopen hodit ho do ohně.“