DMD č. 14. pro 14. 4. 2014. Téma: Říše

Dokončoval přehláskovou transkripci – svatý grál všech lingvistů za posledí tři dekády. Dětské hlasy na pozadí skoro nevnímal.
„Nééé,“ zaječel Lucas.
Giles chtě nechtě zvedl oči.
Sofie rozšlápla jeden z origami parníků, kterými pokryl celou podlahu.
„To nesmíš,“ vyčetl jí Lucas. „To je moje království. Říše Lodí, jež jsou služebnicemi nekonečného spánku živícího temnotu.“
To je poprvé, co vyslovil ř bez zaváhání, pomyslel si pyšně Giles. Jenomže pak si uvědomil, že lidský foném nezazněl. Jako by mu jednu každou cévu v těle zaškrtila stříbrná smyčka.
Sklonil se zpět ke svému životnímu dílu, které se právě posunulo na samý konec žebříčku priorit.

V říši pohádek by byla žába, která zůstane sama v jezírku poté, co nějaká káča v pěknejch hadrech přijde a začne líbat toho jejího bez ohledu na rasové rozdíly.
V říši dobra ta, která se snaží všem pomoci, zrovna když nikdo s ničím pomoct nepotřebuje.
V říši zla by její škodolibost a jízlivost končila pozitivními externalitami. Odvěcí protivníci by našli společné slovo.
V říši zvířat by popřela teorii o vývoji druhů. Kupříkladu jako motýl by si zásadně vybírala květy odkvetlé, případně dávno vypité a opylené.
V říši lidí zaujala místo úřednice na helpdesku pojišťovny a nikdo si ničeho zvláštního nevšiml.

Celé kočkopsí věky to fungovalo. Lidští služebníci přicházeli a odcházeli, ale hlavní potravozajišťovatelka zůstávala. Pětislují vládlo dvanáctero pacek. Docházelo k mocenským třenicím, ale bylo to jen takové kočkování a psina.

Objevil se však nájezdník, který si už dříve mapoval terén. Nyní do Pětislují vtrhl v plné síle. Chlupatým vládcům nezbylo než se stáhnout do undergroundu pod postele nebo do výšin skříňových polic.
Dobyvatel nerespektoval kodex a navíc si zabral plnou pozornost lidských poskoků.
Ale vládcové se nevzdávají. Z hlubin disentu vysílají chuchvalce chlupů a doufají, že se jimi vetřelec zadáví, nebo alespoň obalí...
Však se ještě ukáže, kdo vládne říši!

Morgothův přisluhovač a nejpilnější žák Sauron si určil za svou říši Mordor. Ten již před jeho příchodem lákal k nastěhování všelijakou havěť, skřety, veliké pavoučice, obry.. Území bylo vybráno dobře vzhledem k účelu - obraně proti nepřátelským vojskům. Ze tří stran chráněno vysokým pohořím, s nějakými těmi průsmyky. V nehostinné krajině kolem jezera Núrnen kupodivu dokázali lidé zajišťovat krmení pro Sauronovu armádu. Informace o tom, co přesně bylo potravinovými přísuny myšleno se nedochovaly. Ačkoliv Mordor prosperoval zemědělstvím, nejvýznamnější byla industrializace. Především strojírenství a zbrojařství zaměstnávalo převážnou část obyvatel země. Dle názoru většiny z nich se jednalo o příjemné místo k žití.

Jeho kroky se rozléhaly chodbou. Všichni se snažili se mu vyhnout. Tihle – lidičkové – mu patří. Bez jeho svolení si nedojdou ani na malou. Neodváží se ceknout, když jde kolem. Tak tohle je moc, konečně, po těch letech předstírání dřiny! Už jako kluk toužil po zemi, kterou by zaplnil hrůzou a vycpanými veverkami. Zemi svobody! Zemi- S muffinem na podlaze.
„Pane, proč jste to udělal?“
„Protože můžu,“ zašklebil se Kelso. „Teď hni zadkem a ukliď to. A přines mi ovocný košíček, až s tím skončíš.“
„Ten ti to nandal, údržbáři!“ Zase Dorian.
„Sklapni, skrčku,“ utrousil a srazil ho mopem k zemi.

Perníkovou chaloupku byste v českejch horách asi nečekali. My se to dozvěděli včera večer, když se ozvala šílená rána a než se Sauron stih zvednout, vypadly dveře z pantů.
Vstoupil obrovskej chlap, začoudil celou místnost bílým dýmem a hřímal něco o tom, že tady je jeho říše a nějakýho Trauta s Berkem vyháněl dost dlouho. Když začal blábolit cosi o vševidoucí sojce, Santer už to nevydržel a zeptal se ho, co to má v dýmce za výbornej materiál.

Nakonec se zjistilo, že jenom Otesánek sežral ceduli "Tady je Krakonošovo". Ráno jsme na pracovkách vyrobili novou, tak je zase všechno fajn.

Jednou z rána v jedné říši narodil se chlapeček,
sudičky mu vinšovaly, že prý bude blbeček.
Pokulhával na oči, měl pidlooký zuby,
než dorostl osmnácti, vypadly mu z huby.
Úsměv trošku na šišato, hadrem leštil hlavu,
taky hýkal oslím smíchem, neztratil se v davu.
Nožičky měl jaksi křivé, chováním byl dítko divé.
Nevypadal roztomile, přesto měl se k světu čile.
Křičel vždycky z plných plic, "mámo, zima", "mámo, hic!"
Svět pohrdal jeho jménem, říkali mu nadávkou,
dělali si z něho koně, musel chodit s ohlávkou.
Chtěl dokázat velké věci, minimálně jeden mord,
tak se zapsal v historii svým příběhem Voldemort.

Pršelo. Kola se těžce probíjela rozblácenými cestami. Když zmoklí a zablácení zavezli vůz do stáje v zájezdní hospodě, uviděli ve vedlejším stání dva rozježené oslíky.
„Děti, těšte se,“ zaradoval se principál. „To jste ještě neviděly!“
„Co, co máme vidět? Oslíky přece známe!“ rozhlížely se po stáji děti.
„O oslíky tu vůbec nejde,“ mávl rukou principál. „Jde o to, co přivezli na svém voze! A kdo s nimi přijel! Kolegové! A jací!“
Vešli do sálu. Děti zůstaly stát s otevřenou pusou. Na stole stálo maličké divadélko a v něm poskakovali Kašpárek a Škrhola.
Bylo to jejich první setkání s říší loutek.

Dobyvatel má tmavé vlasy, šedé oči, čelo svraštělé soustředěním. Je mu deset.
Bojuje rty, zuby, jazykem. Jeho spojenec je usměvavá bruneta.
Zákeřný nepřítel se jmenuje vývojová dysfázie.
„Žíže.“
„Mašinku umíš. Šššššš.“
„Šššššš.“
„Šešešeše.“
„Šešešeše. Žíše.“
„Skoro. Zuby na sebe, pusu našpul. A řekni r!“
„Džžž.“
„Šeptej.“
„Rrrrřřřř.“
„Prima. Řiřiři…“
„Dřiřiři. Řiť!“
„Dobrý,“ pochválí ho brunetka uznale. „Víš, co to slovo znamená?“
„Díra do prrrdele. To jsem se naučil s maminkou,“ pochlubí se.
„A jak říkáš r, super! Tak dál! Ří… ří… ří…“
„Ří...řííííť!“
„Jdi už s tím!“
„Kam?“ uculí se.
„Ty víš kam. Takže: říše.“
„ŘÍŠE!“
A je dobyta!

Z její říše se nikdy nikdo nevrátil. Neschopnost návratu byl její princip. Smrt o ní sama nikdy nemluvila. Nebyla tajnůstkář, ale žádným existujícím jazykem nešla popsat. Nebylo v ní absolutně nic a když se řekne nic, tak se nejedná o nicotu, ze které měl Aristoteles vředy. Její říše byla dokonalá absence hmoty a života, bez barvy, bez jediného zvuku. Nebyla nikde a zároveň se rozpínala celým vesmírem. Smrt se svou říší tvořila jedinou entitu. Její fyzická podoba měla být jen něco, co všem žijícím tvorům usnadňovalo přechod do nebytí, když nastal jejich čas. Je to jednodušší než najednou prostě nebýt.

Byl jeden z těch poklidných večerů. Lord Elrond přemýšlel v křesle na kolenou houpaje Arwen, zatímco lady Celebrían usedla na protější sofa a dvojčata se poskládala na kožešinu před krbem.
„Čti dál, miláčku,“ povzbudil Půlelf dcerku.
„…poslední svobodnou měl zem, za Horami a před Mořem…“ slabikovala Arwen.
„To byla velká říše se spoustou pokladů, viď tatí?“ zeptal se Elladan.
„Neruš,“ okřikl ho Elrohir.
„Vskutku byla,“ souhlasil Elrond.
„Tatí? A proč jsi se nestal králem? Jsi přece královského rodu, ne? Mohl jsi přece té říši vládnout dál.“
„Moje říše jste vy,“ řekl se smutným úsměvem Elrond a políbil dcerušku na tvář.

Nádherný svět. Velkolepá města.
A to umění!
Sochy kypící životem v zahradách blahobytných paláců.
Galerie plné sbírek překrásných obrazů.
Admirál Thrawn zajásal.
Ten svět neměl chybu, až na to, že ...
„Odmítli se připojit k Impériu?!“ zaskuhral hologram císaře Palpatina.
„Můžeme být velkorysí, “ zkusil Thrawn nemožné.
„Potřebují lekci,“ štěkl Palpatin. „Srovnejte je se zemí!“
Thrawn ztuhl.
Zvažoval, zda nehodit dědkovi k nohám admirálské výložky,
ale pak tiše přikázal: „Palte všemi prostředky.“
A posádka hvězdného destruktoru odvedla svou práci.
Paláce hořely, galerie zemřely v troskách. Ze soch zbyly zčernalé střepy.
Thrawn pod víčky skryl slzy.
Jen blázen by se vzepřel Galaktické říši.

Železnou pěst podává do otevřené dlaně,
kdysi vládl král, dneska vládnou saně,
první odešla má milovaná sestra,
zmizela první barva pestrá,
poté odešel můj drahý otec,
skrz srdce jeho prošel bodec,
matka následuje všechny milované,
kde jsou ty pokroky slibované?
Láska mizí, vznáší se tu strach,
z krále stal se střelný prach,
na střepy rozpadá se má domovina,
dávno, dávno v hrobě dlí dcera královnina,
a já pomalu jejím směrem kráčím,
všechny strasti a radosti s sebou vláčím,
na popud svých pánů odcházím,
snažím předejít se nesnázím,
měla dát nám všechno, dostat výše,
a jen smrt zavinila, nová krásná říše.

Stella nebyla Skřivánek a v pravém slova smyslu nebyla ani loď. S deseti děly mohla sotva koho ohrozit a i pomalé nákladní lodě by ji hravě nechaly daleko za sebou. Ale s pověstí svéhlavého a poněkud vzpurného důstojníka si Frances sotva mohla dělat naděje na plavidlo, které by se vraku podobalo méně. I tak se to, že jí přidělili alespoň Stellu, rovnalo zázraku. Frances nepochybovala, že za to vděčí především Harrisovi. Navíc i přes její nedostatky mohla být konečně alespoň zdánlivě svým vlastním pánem. Na její palubě se nebude muset zodpovídat nikomu. Jen svému svědomí a své posádce.
A admirálům…

Od Wilsonova nádraží až do Židů mi celá galerka může říkat „pane.“ V Batalionu už se o mně i zpívají couplety. Leopold moc dobře chápe, že by jednou stačilo legitimovat jeho pokojské, Emanuel zase ví, o čem je paragraf 130, Lojzíček z Dlouhý to radějc zabalil, protože na ten směšný hazard nedostal povolení. Kdo hledá útočiště u Zlatý Elsy, je do rána u nás na čtyřce. A Studentská Líza udá kohokoliv, aby si zachránila vlastní chodník.
Vlastně se mi říká „milostpane“, protože i ten nejubožejší kapesní zlodějíček si rychle spočítá, komu celý revír staroměstský doopravdy patří. Tady vládne inspektor Drašner.