Lány pampelišek, jedovatě zelená barva jarní trávy a chladnej větřík; v letních šatech tě zebe, ale nemohla ses dočkat. Honzík ti zírá na prsa, oblékla sis jen tenoučkou podprsenku.
Dojdete na konec polí, až k lesu - čas tak akorát vrátit se do soumraku. Vykročíš zpátky.
“Zuzano...” řekne Honzík dotčeně.
“Pojď, už je pozdě,” odpovíš.
Honzík tě popadne za paži a najednou se válíte v trávě. Ty skvrny ze šatů už nedostanu, mihne se ti hlavou. Honzík neposlouchá, když ho prosíš, ať toho nechá - rukou ti ucpe ústa, druhou serve kalhotky.
Země studí, jak tak ležíš mezi popravenýma pampeliškama a pláčeš.