Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Napsal uživatel KaTužka dne 19. Duben 2014 - 22:29.
V tomto bonusu můžete napsat jakékoliv jedno téma, které jste v uplynulém týdnu nestihli a doplnit si tím body (tj. Téma 13, 14, 15, 16, 17, 18 a 19). Bonus č. 1, 3 a 5 nemůžete psát. Můžete také napsat pouze jedno drabble.
Nezapomeňte do poznámky uvést název tématu, které si nahrazujete, jinak nebudou bodíky.
Toto téma bude uzavřeno 20. 4. 2014 v 23:59.
Bodíky můžete sledovat zde.
Nezapomeňte si přečíst FAQ.
V případě nejasností konzultujte Pravidla.
Náhrada za DMD č. 13. pro 13. 4. 2014. Téma: Dieta
Drabble:
Je to zlé.
Je to zvrácené.
Je to nezbytné.
Když Nandu tu myšlenku vyslovil poprvé, bylo reakcí ostatních pochopitelně zděšení. To, co navrhoval, bylo nemyslitelné, příšerné. Jenže čas plynul a jejich společníkem byl jen sníh a hlad.
Rozhodování nebylo rychlé ani snadné. Netýkalo se to jen neznámých členů posádky, ale i jejich přátel, jejich rodin. Také ale věděli, že žádná pomoc nepřijde a že mají jen sami sebe.
Těžko říct, co se jim jako silně věřícím katolíkům honilo hlavou a jak se s tím vědomím dokázali vypořádat. Faktem zůstává, že na výběr měli jen smrt nebo tohle.
Rozhodli se přežít.
Závěrečná poznámka:
A/N: Tento příběh se skutečně stal, když v roce 1976 spadlo v Andách letadlo s rugbyovým týmem. Z původních 45 lidí přežilo 16 a museli strávit 72 dní vysoko v horách, dokud dva z trosečníků nedošli pro pomoc. Ačkoliv to v drabble přímo nezazní, museli jíst maso mrtvých členů posádky, aby přežili. Naštěstí nemuseli nikoho zabít, přesto si lze jen těžko přestavit, jak jim asi muselo na této nucené dietě být...
Tyhle baby by snad dostaly pod stůl i trolla, kdyby s nimi pil dostatečně dlouho.
Proč jsem jim vlastně neřekla, že řídím?
Takhle zle mi snad ještě nebylo. A to si říkají kamarádky!
Spaní nefunguje, musím to rozchodit.
Do tý jeskyně dojdu, i kdybych měla zdechnout.
Hlava mi asi praskne.
Bude tam chládek.
Jen ti kluci dole u potoka, kdyby tak neřvali!
Áááách, konečně.
Hm, uvnitř musela spadnout část stropu, balvany jsou až u vchodu.
Opatrně... co????
Bože, slibuju, že už se nikdy neopiju... mám halucinace!
Že v té hromadě kamení nemůže být zasypaný drak?
Proboha, on na mě mrknul!
Říkají, že prý jsem ujetá.
Spíš jsem však rozprostraněná.
Chtěla bych prostě jen do léta
Být zase půvabná žena.
Cítím se trochu jak prokletá.
Mé tělo halí se v tuku.
Věřím však, že moje dieta
Podá mi pomocnou ruku.
Ozdobný tukový prstenec
Břicho mi obepíná.
Mám hlad, že snědla bych krmelec,
Ze rtů mi div nejde slina…
Živím se však pouze zrněním.
Zalévám jej škopky vody.
Říkají, „Jarmilko, neblbni!“
Nedám však na jejich svody.
Brzy se dočista proměním,
Stanu se Jarkou 2.1!
A tak si hubnu už čtyři dni.
Zvládnu to, jsem přeci bedna!
Za tu snahu dám si škvarky.
Závěrečná poznámka:
Počítadlo mylně považuje 2.1 za dvě slova. A to já ne.
Nahrazuji si téma Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu...
Drabble:
Pohled jí sjel na zápěstí uvězněná v objetí okovů. Zírala si na ně celou dobu, co se jí okolí snažilo vysvětlit, co se stalo. Věděla to až moc dobře.
Myslela, že ty olověné okovy, které nikdo jiný neviděl, ale ji spoutávali každý okamžik, kdy se k ní přiblížil, zmizí s ním. Jejich složení ji otravovalo tak jako pomyšlení na jeho zradu.
Když se konečně olověné kruhy vypařily do vzduchu, přijela policie, aby je nahradila skutečnými. Ze železa. Byly tak těžké jako výplod její mysli?
Pohlédla na svou sestru ve vedlejším sedadle. Byly její okovy stejného původu? Proč by jinak pomáhala.
Závěrečná poznámka:
Musím říct, že za inspiraci vděčím tomuto mv (v korejštině): http://youtu.be/X0_1odmqmCM
Poměrně zajímavý koncept, který na mě dolehl asi až po třetím shlédnutí.
Každopádně drabble dokáže existovat i samo za sebe.
Nahrazuji si DMD č. 15 - Poprava pampelišek.
(bjb)
Drabble:
Malá holčička si utrhla kytičku pampelišek a teď se bavila tím, že jim trhala květy a cvrnkala je po svém tatínkovi, hluboce zabraném do jistě velmi důležitého rozhovoru se svým kolegou.
Tatínek si zapálil další cigaretu a setřásl z ramen žlutá kvítka. Střelil po holčičce přísným pohledem a vrátil se ke svému rozhovoru.
Holčička, dožadující se pozornosti, tentokrát nasbírala pampelišek třikrát tolik a znovu je začala pohazovat po svém milovaném rodiči. Tomu zcela očividně došla trpělivost a holčičku pořádně plesknul přes prdel.
"A kvůli takovému nevděčníkovi ona popravila čtyřiašedesát nádherných pampelišek," povzdechla si smutně beruška a sedla si na sedmikrásku.
Lori stála na nádvoří ústředí Hvězdné flotily a pozorovala rej okolo. Lidé, vulkánci, andoriané a další se hemžili všemi směry. Ráda pozorovala jejich tváře, hádala, na co myslí.
„Jste tu brzy, admirále,“ ozvalo se za ní.
„Mám ráda dochvilnost, Jime,“ usmála se.
„Rozuměla byste si s mým prvním důstojníkem,“ řekl. „Bývalým,“ dodal neslyšně.
Pozorovala, jak se jeho výraz změnil. Ještě před chvílí byl bezstarostný.
Vzpomínala, jak tu před několika měsíci úplně stejně čekali na Spocka. Jak se na něj Jim podíval, když přicházel. V tom pohledu viděla všechno, co nikdy neřekl nahlas.
Nedokázala si představit, jak moc mu asi chybí.
Nahrazuji si téma č. 14 - Říše (tehdejší drabble bylo záměrně nesoutěžní)
Drabble:
Dokonale sžitá se svým městem kráčí ulicí. Chvílemi tančí do jemného ťukaného rytmu a sukně z jemné látky vlaje kolem ní. Slunce hřeje pohodlím.
Radostně voní den, kdy jde na schůzku se svým nejdražším.
Zaslechne klapot a tiché nadávky.
Ne, tamten její město nezná. Ne od narození.
Každý, kdo kdy viděl, by o ní řekl, že žije v říši tmy.
Ona tmu nikdy neviděla. Neví, jak vypadá. Nedá se nahmatat, slyšet, cítit. Lidé jako ona si neumějí představit, jak svět vypadá, když ho vidíte. Ale jejich města a království jejich života nezakrývá tma. Jen procítěné dny, které dávají nádech vzpomínkám.
Už jsem v životě viděl ledacos.
Viděl jsem, jak Ivan udělal stojku na dvou lahvích piva. Byl jsem svědkem, jak Lynda upustila kontaktní čočku do popelníku, následně ji vymáchala v pivu, olízla a nasadila zpátky do oka. Viděl jsem, jak se Jindřich nabodl zadkem na řadicí páku, jak Fanouš ohryzal koberec v hotelovém pokoji, jak Saša o silvestrovské noci upálil vycpaného šusťákového Santu na násadě od smetáku.
Ale tohle jsem teda nežral.
„Pampelišky? Vážně?“ ušklíbl jsem se a pozoroval kouř.
„Je prokázáno, že smetanka lékařská zmírňuje kocoviny,“ poučil mě.
„A jseš si jistej, že i destilovaná?“
„Šestkrát, Alberte! Šestkrát destilovaná!“
Ne, že bychom ho rádi viděli trpět. Kdepak! Ale tahle scéna ve Skyfall se zkrátka nějak hodí.
Nahrazuji téma: Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu.
Drabble:
Tanner nepřestával žvanit. A já umíral. Zasraně to bolelo. Svaly mi hořely a vesele se plnily laktátem. Plíce, pár scvrklých fuseklí naplněných dehtem, nabíraly dech s největším sebezapřením.
Tannerovi to bylo fuk. Koukal do desek. Tihle úředníci nemají špetku soucitu s trpícím.
„Možná je za tím někdo z její minulosti. Z doby, kdy velela z Hongkongu…“
„Uh,“ řekl jsem. Pokerová tvář je otázkou cti. Další shyb. Další. Před očima olověné kruhy. Zvolna se rozplývaly ve vzduchu.
„007,“ vzhlédl konečně, „Nenecháme to na potom?“
„Víte co? Nechte.“
Jakmile odešel, upadl jsem pod hrazdu, infarkt na dosah. Jestli já neměl zůstat mrtvý…
Některé věci dokázala říct jen v posteli.
"Co s námi teď bude?" zeptala se, když si ji přitiskl blíž.
"Nikdy jsem něco takovéhohle neplánovala. Nechtěla jsem nikomu ublížit. Asi bych mohla říct, že to bylo silnější než já. Ale ve skutečnosti jsem v každém kroku věděla přesně co dělám. Všechno to jsou výsledky mých 'informovaných' rozhodnutí. Chtěla jsem aby ses do mě zamiloval. Chtěla jsem zkusit kam to povede. Chtěla jsem zajít tak daleko, abych mohla říct, že už vím všechno. A teď... teď sobecky chci vás oba. Nechci přijít o tebe, ale nemůžu zranit jeho. Ty se můžeš rozhodnout..."
Nervové buňky. Spojují mozek odpovědný za pohyb, myšlení a city se všemi částmi našeho těla.
***
Posel se rozběhl po dráze. Rychle...zkratkou přes reflexní oblouk. Má na to míň jak setinu vteřiny.
„Nesu příkaz podrbat se na nose.“ chlubí se. Kolem běží další s příkazy ke smrštění svalů a pohybu ruky.
Proti nim prosviští běžci se zprávami z nosu.
„Co nesete?“
„Ále. Zprávy o lechtání, vlhkosti a pocitu štěstí. Snad mají na centrále dost serotoninu.“
***
„Už toho nech, Béďo! To lechtá.“
Anna ležela na koberci a se smíchem se snažila naoko odehnat svého bernardýna, který jí na uvítanou olizoval nos.
Nikdy jsem nechtěla mít nic s klukem, co nezvládá pravopis. Kdo nezvládá shodu podmětu s přísudkem, je slabého ducha a já mám svou úroveň.
A teď vyhlížím zprávy, co se hrubkami jen hemží. Jak hluboko jsem klesla. On klidně napíše, že „radiové paprsky byli“ - jenže taky napíše co byly, kde a proč a dá se to od něj pochopit.
Na rozdíl ode mě si asi nepředstavuje, že s kousky našich vzkazů (o paketech jsem už slyšela!) hodně rychle běhají malí trpaslíčci sem tam. Čím dál častěji.
Mám novou zprávu.
„Co kdyby jsme šly zítra do kina?“
Krásnější jsem ještě nečetla.
Nejdřív vypadalo toulání po otcově říši jako docela dobrý nápad. Svět venku byl vůči lidem, jako byl on, nepřátelský. A číhaly v něm nestvůry. V otcově říši sice také byly, ale nemohly mu ublížit. Ne jemu.
Viděl mnohé. Božský klid, krásu a dostatek všeho, co by člověk mohl potřebovat. Někdy jen hnus. Hromady hnusu. Protože hnusu bylo vždycky víc než krásy a nezáleželo na tom, kde jste. Tady bylo ale hnusu přehršel. A to se mu nelíbilo. V nejhorších chvílích by byl raději venku a ne v Podsvětí. Ale co naplat, jednou byl Hádovým synem, a to se nedalo odestát.
Každé ráno jsem ji sledoval z okna. Její krok byl jako tanec, skoro se ani nedotýkala nohama země. Oblečená tak jak se dívky o jarních ránech oblékají, jen mnohem zářivější. Každé ráno si lehla na louku před našim domem a rozestřela dlouhé, ebenově černé vlasy mezi žluté pampelišky. A ten smích, narážel do mě jako perličky. Myslel jsem, že ptáci zpívají kvůli ní.
Každé ráno jsem ji sledoval, protože dvě hodiny předtím, než si lehla do pampeliškového lože, sekala trávník. Zalykal jsem se zlostí a mnul si unavené oči.
Vstal jsem dřív a sekačka setnula pampelišky. Ten den se nesmála.
Náhrada za téma 17: Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu
Drabble:
Tahle část ji na celém učení bavila nejvíc. Každý rok si vymyslela jiné úvodní číslo. Ne proto, že by se chtěla předvádět. Milovala pohled na ty dětské oči, v nichž se mísil údiv, nadšení a nesmělý záblesk hrdosti, že se to všechno jednou naučí.
„Jmenuji se McGonagallová a vítám vás na hodině přeměňování,“ začala a svižně mávla hůlkou. Brky, které si studenti stihli vytáhnout, se spojily do dvojic a ve vzletu se přeměnily v malé ptáčky. Ve vzduchu se objevily těžké olověné kruhy, jimiž ptáčci v elegantních sestavách prolétali, než se snesli na lavice a kruhy se beze stopy rozplynuly.
Pokračujeme v drabblích na Christabel. Drabble navazuje na ta, co byla před ním, stačí kliknout na fandom.
Nahrazuji si téma "Ví o nás".
Drabble:
Christabel klečela na vlhkém podrostu, šaty umazané.
„Zabiješ mě a otce nikdy nezískáš,“ špitla a neodvažovala se vzhlédnout. Zašustilo listí, Geraldine přistoupila blíž. Chladnými prsty zvedla Christabel bradu. Ostřím dýky lehce setřela z Christabeliny tváře slzu, prudce jí švihla ke kapradinám a několik jich jedním řezem usekla.
„Nechci tě zabít. Nikdy jsem nechtěla. Bard Bracy zná naše tajemství. Musí mlčet.“
„Naše?“
„Též.“ Geraldine se usmála. „A já sice vím, kde on tráví noci, když není ve svých komnatách, ale toho využijeme později.“
Christabel se zachvěla, lesem se prohnal ledový vítr, kdesi se rozštěkal pes. V očích neznámé již nepoznávala Geraldine.
Opět můj oblíbenec na téma 17. Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu.
Drabble:
Olověné kruhy se rozplývají ve vzduchu, těkají. Zvětšují se a zmenšují, mění se na železné jak jimi prosvítá slunce. Zavřu oči a znova je otevřu. Stále tam jsou a navíc ta úporná bolest v týlu. Mám pocit, že nejsou ve vzduchu, ale v mý hlavě a jak se zvětšují, praská mi lebka.
"Au." Vyjede mi z pusy. To musela bejt pěkná rána. Asi mám naraženou i kostrč a taky možná rameno.
"Jsi v pořádku, Gimli."
Z dost velký výšky na mně čumý Legolas.
"Samozřejmě, že jsem v pořádku, proč bych neměl bejt. Už dávno tvrdím, že trpaslík na koně nepatří."
Našel jsem to tady náhodou. Jednou za čas sem musím. Dvakrát, třikrát do roka. Vyčistit si hlavu.
Takový klid jinde není. Dostat se sem znamená nechat auto na hranici chráněné oblasti, prolézt úzkou skalní soutěskou a jít kus cesty potokem. Nikdo kromě mě sem nechodí.
Je to osvěžující. Jen si prostě sednu pod strom a vypnu. Hodinu nebo dvě nečinně sedím. Pak se zvednu, vrátím se domů a pár měsíců normálně funguju.
… Objevuje se tu každou chvíli. Přijde, hemží se kolem, ruší mé myšlenky. Copak neví, kolik soustředění je třeba věnovat správnému růstu? My stromy to máme s lidmi těžké.
Hemžili jsme se bez zastavení. Kdo trénuje, doplave nejrychleji a nejdál a to byl taky náš úkol.
"Až najdu vajíčko," povídá nám takhle jednou Šprťák, "dohodnem se a bude z nás slavný fyzik."
"Na to se ti vajíčko může vykašlat, oplodním ho já a budeme krásná herečka," opravila ho Fiflena a pohodila ocáskem způsobem, kterým by jednou pohazovala vlasy.
"Ale oba jste k ničemu, já mám nejlepší tah na branku, já a vajíčko budem mistr světa v hokeji," přihemžil k nám Sporťák.
"Dal bych si pivo," povzdechl jsem si. Nakonec jsem vajíčko oplodnil já. Za devět měsíců mě pojmenovali Saša.
"Myslíš, že o nás ví?" Pohledem přejel zachráněného muže.
"Těžko říct. Onehdy jsem chlapíkovi na soutěži lukostřelců rozvázal tkaničku. Když se sehnul, ten zbloudilý šíp ho minul. Hned po té se podíval přímo na mě, skoro jako by mě mohl vidět. Zvláštní. Co si myslíš ty?"
"Myslím, že ano. Napoled jsem mladé holce vnuknul myšlenku, že jí ujede metro, a když popoběhla, ten balkónový květináč spadl těsně za ni. Její babička pak o nás mluvila moc hezky, stejně jako žena toho parašutisty, kterému selhal padák a skončil v koruně stromu jen s pár zlomeninami. Takže pokud neví, tak alespoň tuší.
Nahrazuji za téma: DMD č. 17- Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu
Drabble:
V kobce byla tma a zima. A tíha vzpomínek byla snad až příliš velká.
Eufemistická vyjádření nepomáhala...
Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu. Krásné básnické spojení naprosto neodpovídající situaci.
Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu. Kdyby se rozplývaly, dávno už by utekl. Zatím se spíše zařezávaly do kůže.
Olověné kruhy ve vzduchu. Tomuhle se nedalo říkat vzduch. Možná leda tak těžký plyn zamořený mozkomory.
Olověné kruhy. To těžko. Ministerstvo šetří a olovo by neposkytlo ani náhodou. Tohle bude zjevně zrezavělé železo.
Kruhy. Vlastně to byly spíše řetězy...
Sirius se šíleně rozesmál.
Není divu, že v Azkabanu lidé přicházejí o rozum.
Vždycky jsem miloval pořádek. Když byly věci na svých místech, urovnané, vycíděné, bez poskvrnky. Když měly svůj řád a své místo.
Takže teď bych měl být na vrcholu blaha. Tohle jsem si vždycky přál. Žádný chaos, pokřikování, hemžení studentů po chodbách, vrážení do spolužáků či dokonce do vyučujících, překračování pravidel. Oáza. Idylka. Ráj na zemi.
Ano, měl bych být spokojený. Jenže když jsem dnes viděl kráčet od kočárů ty přísné dvojstupy, se strnulými výrazy bez jakýchkoliv emocí kromě strachu, pocítil jsem iracionální touhu podstrčit Protivovi trochu chechtacího prášku z mé sbírky zabavených zakázaných artefaktů.
Aby byl svět zase v pořádku.
Závěrečná poznámka:
Přestože vypravěčem příběhu není Severus Snape, věnuji toto drabble scénáristovi a režisérovi posledního dílu filmové série HP za naprosto dokonalou scénu v úvodu filmu.
Zdálo se, že jsou všude. Na dvoře, v zahradě, na stromech v sadě. Ve skutečnosti jich bylo jen kolem deseti, ale z dálky vyvolávali dojem mraveniště. Plného rezatých mravenců. Občas se mihl i nějaký nepravděpodobně hnědý nebo plavý.
Někdy z domu vyběhl nějaký dospělák a s celkem nepatrnou mírou účinnosti se pokusil chásku uklidnit. Pak vyšla starší paní s tácem něčeho sladkého, co na pár minut hemžení zastavilo. Sotva ale spokli poslední sousta a cukr je znova nakopl, začalo vše nanovo.
"Vidíte to," mávl náčelník trpasličího klanu znechuceně směrem k Doupěti, "a o nás tvrdí, že se množíme jak králíci."
Závěrečná poznámka:
No - ono počítejmež spolu. Bill měl tři děti, Percy dvě, George dvě, Ron dvě, Ginny tři. To máme dvanáct vnoučat a to ještě za předpokladu, že si na návštěvu k babičce nepřivedou nějaké kamarády. :)
O zázraku vzkříšení.
Nahrazuji téma: Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu.
Drabble:
Všichni jste sledovali útok na šerifova zástupce. Všichni jste viděli, kolik olova Jack koupil, když ho Peter Padoucnice napadl.
Nikdo nevěřil, že přežije.
Doktor Watkins kroutil hlavou a Saxon už pracoval na jeho rakvi, když byly moje a šerifovy modlitby vyslyšeny.
Jack unikl smrti.
A proto je tu dneska i šerif.
Aby stejně jako my poděkoval Bohu za zázrak vzkříšení. Za to, že poslal svýho jedinýho syna zemřít za všechny naše hříchy. Za to, že mu dovolil zvítězit nad smrtí a přebývat mezi náma, křehkýma a hříšnýma. A činit nás lepší. Silnější.
Abychom i my jednou mohli zvítězit nad smrtí.
Závěrečná poznámka:
Vysvětlení, pokud byste v tom téma neviděli: Kulky, jež byly vystřeleny na Jacka, byly olověné. V přeneseném slova smyslu je beru jako smrtící kruhy, které se Jackovým vzkříšením rozplynuly ve vzduchu.
Tímto nahrazuji téma číslo 15 (Poprava pampelišek)
Drabble:
"Co to držíš v ruce?" zeptala se maminka opodál sedící dcerky.
"Klacek," odpověděla.
"Ty jím šťouráš do toho mraveniště?"
"Jo. Mravenci mě pokousali."
"Pojď sem, ke mně na klín."
"Už jdu, mami."
*
"Tak, už to chápeš? Mravenci mají taky svůj život. Když jim strkáš klacek do mraveniště, je to jako by k nám někdo přišel a obrovským kusem dřeva nám zničil dům."
"Ale oni mě pokousali."
"To dělají, protože jim tam chodíš a třeba i nějakého zašlápneš."
"Aha, už to chápu."
"Teď si běž dál hrát."
*
"Mami, koukni, támhle rostou pampelišky."
"Ano, vidím."
"Já ti natrhám óbrovskou kytku."
"Pampelišky taky..."
Nahrazení tématu: Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu
Drabble:
Olovo má velmi nízký bod tání, je dobře kujný a odolný vůči korozi.
Kruh je rovinný geometrický útvar, omezený kružnicí.
Rozplývat se může také znamenat rozptýlit se, zmizet, ztratit se.
Vzduch je směs plynů tvořící plynný obal Země.
To mi k sepsání drabble moc nepomáhá. Odhazuji tužku a trhám další papír.
"Otázka je jestli se jedná o vzduch na naší planetě nebo někde jinde. Protože pak by mohl ten vzduch klidně rozpustit i olovo. Pak by tam stačilo jen hodit kruhy z olova, popsat jak se rozplynuly a drabble by bylo hotové."
"Nechceš už jít spát," zahučela naštvaně drahá polovička
Závěrečná poznámka:
Asi mi to neprojde, ale já vážně nevím co napsat. A takové (případně horší) monology doma vedu od přečtení zadání.
Kvůli zákazu je přítel označen jako "drahá polovička". Nevím proč se stydí za své jméno...
Nahrazení tématu: Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu
Drabble:
Olověné kruhy se rozplývaly na obloze a burácivý zvuk nejmodernějších lodních motorů se pomalu dostával na snesitelnou úroveň. Stál jsem na samém okraji bezpečné zóny, která vyznačovala oblast kontaminace těžkými kovy, lodí startujících z hlavního kosmodromu na Eclipse IV, a pozoroval zmenšující se obrys dopravního trajektu.
Za hodinu zakotví u orbitální stanice, kde jeho cestující, včetně mé životní lásky, přestoupí na pravidelnou linku mířící do Sluneční soustavy.
Díval jsem se na tu mizející tečku se zvláštní melancholií v srdci. Nevěřil bych, že mě bude tak moc bolet, vidět někoho odjíždět. Ale ať se stane cokoliv, lásko, zase se setkáme. Slibuji.
Náhrada za téma č. 15: Poprava pampelišek
Pokus o poetiku - teda než jsem byl nucen to seškrtat na polovinu...
Drabble:
Život mají krátký, ale pampeliščí paměť sahá do dob dávných prapředků. Vítr je unese z rodičovské péče. Jako semínka vidí daleké okolí. Začínají život výměnou svých novinek za příběhy starců. Není divu, že dějiny spravované říše pampeliškám připadají jako předlouhá a bolestná poprava. Semena ostatních obyvatel nevidí velikost světa. Zajímají je pouze blízcí sousedé. Ne doby, kdy nestárnoucí stromy kradoucí slunce byly vzdálenou pověrou. Pampelišky znají boje, neúspěšné rozmísťování květeny k zahubení objevujících se zárodků stromů. Zatímco ostatní blaženě žijí ve vědomí, že život předků je stejný jako ten jejich a bude stejný i nadále, pampelišky pamatují, sní a smutní...
Co mu mám říct? Že jsem použila lehké kouzlo zapomnění na souseda, abych mu nemusela přiznat, že to má pračka mu vytopila koupelnu? Že jsem použila spací kouzlo na dítě, co celou cestu v autobuse brečelo, když jsem se potřebovala učit? Že jsem jednomu týpkovi, co se mnou flirtoval v baru, aby pak vyjel po mé kamarádce, na chvíli vyčarovala na hlavně oslí uši?
Ne, to mu říct nemůžu.
„Lhala jsem…“
A lžu pořád. Mí milující a věřící rodiče by nikdy nepochopili, že jejich jediná dcera je čarodějka.
Závěrečná poznámka:
Vím, že se kouzelníci přemisťují, ale říkám si, že ti, co pocházejí z mudlovských rodin, nemůžou přece používat kouzla pořád a na všechno:)
