DMD č. 2. pro 2. 4. 2015. Téma: Teď se nedívej

"A teď se nedívej!" přikázal neznámý.
Mladý čaroděj jako dítě si poslušně skryl oči dlaněmi. Nebyl by to ale čaroděj, kdyby poslechl.
To, co uviděl, naplnilo jeho srdce strachem. Neznámý společník, co ho zachránil před popravou ve vesnici melars, se sám proměnil v melars a odběhl pryč.
Melars!
To přeci nemohla být pravda. Jeho neznámý zachránce nemohl být melars!
Proč by jej zachraňoval? Přišel mu snad trest smrti málo? Chtěl ho mučit, nebo dostat se přes něj k ostatním čarodějům a zničit je? Proč!?
Proč jen neposlechl a podíval se? Stejně nemůže nic dělat, jen jeho mysl mohla mít klid...

Nocí problesklo modré světlo. Muž na lůžku se prohnul jako luk. Mnich, který o něj pečoval, ho stěží udržel. Znovu. Silněji. Křeče zmítající tělem nemocného odhodily ošetřovatele na protější zeď. Při pádu si zlomil klíční kost. Ledově se zablesklo.
„Ne!“ zachrčel. „Pane, prosím… Jestli někdo vidí… Vydají…,“ modlil se přerývaně, hypnotizuje kříž nad lůžkem, očekávaje jeho pád.
Kříž se nepohnul. Zůstával pevně na svém místě. Jenom oči ukřižovaného Syna Božího jakoby ožily.
„Neboj se, mé milované dítě. Vždy na něho budu hledět,“ uslyšel mnich laskavý hlas a uvěřil, že nemocný přežije, že sny, které ho provázely, se jednou opravdu stanou.

Jedna z mála věcí, kterými starý Ankh-morpork oplýval, byly staré opuštěné prostory. Nové budovy vznikaly na troskách starých a vždycky zbylo nějaké to skladiště, o kterém nikdo nevěděl komu patří.
Teď jedno takové zabrala Noční hlídka.
Elánius se ještě jednou vážně zadíval na speciála připoutaného k židli. Muž se potil a nervózně těkal pohledem, ale zároveň se snažil tvářit vzdorovitě.
Tohle bych radši neměl vidět, pomyslel si Elánius.
Ohlédl se, aby se na sebe podíval. Mladý Sam stál v pozoru, oči upíral na vězně. Elánius ho poslal hlídat ven.
Pak se otočil a temně se usmál: "Dáte si zázvorové pivo?"

Nedívej se. Tepe ti ve spáncích krev.
Nedívej se jak se směje. Odvracíš pohled a dobře děláš.
Nesoustřeď se na její lačný pohled. V duchu pořád vidíš jaká byla předtím.
Ignoruj, jak se k němu vine v naději, že jí nabídne další dávku. A doufej.
Nesmíš se dívat, protože jestli se z toho dostane…
Až se z toho dostane!
Je to tvoje malá sestřička. Musí se z toho dostat. (Musíš ji z toho dostat.)
Nedívej se, protože až to bude za vámi, až zase bude sama sebou, tak přece nechceš, aby tě nenáviděla za to, žes ji viděla tak slabou.

„Nahoru, 007.“
Obraz na monitoru se pohne. Knoflíková kamera je prostě báječný vynález.
„Kolik schodů?“ Agentův sípot rezonuje každou vykouřenou cigaretou.
„Tak... sedmdesát.“
„Dohajzlu.“
„Já se bavím, 007. Dveře!“
Agent vydá zvuk jelena v říji, dveře se rozletí a jsme na střeše. Hvízdání větru trhá uši. Uvědomím si mírnou závrať.
„007?“
„O ten výhled by byla škoda přijít, Q.“
V příští vteřině se 007 nakloní přes okraj střechy, kamera s ním. Sto metrů pod námi září ulice Pekingu.
Kristepane.
“007, zpátky, hned!“
Asi budu zvracet.
Ozve se cvaknutí zapalovače. Obrazovku ozáří plamínek, 007 pomalu vyfoukne kouř.
„Já se bavím, Q.“

Vítr se mi opírá do obličeje, do vlasů, skoro se jím zalykám…

Tvoje oči na mě hledí, hluboké, vážné.

“Věříš mi?” Musíš křičet, abych tě slyšela.

“Ano,” odpovím bez zaváhání. Dřív jsem si odpovědí nebyla jistá. To se změnilo.

“Tak mi podej ruku.”

Poslechnu. “Co se bude dít teď?” ptám se rozechvěle.

“Teď?” Zasměješ se. “Skočíme.”

Zaplaví mě hrůza. “To přece nezvládneme!”

“Věř mi!” Řekneš pouze. Přikývnu. “A nedívej se,” krátce mě políbíš na čelo.

Znovu přikývnu, odvrátím zrak a skočím. Tvá dlaň vyklouzne z mé. Když se opět podívám, Titanic a s ním i mé srdce jsou příliš daleko.

Cítila som, ako mi jemnými pohybmi uväzuje bielu šatku okolo hlavy. Zavrela som oči, keď sa ich dotkla hebká látka.

" Tak. A teraz sa nedívaj," povedala a zasmiala sa. Jej drobná dlaň zovrela moju ruku. Kráčali sme a vo vzduchu bolo cítiť skoré leto, jahody a pokosenú trávu. Počula som klopkanie opätkov o kamenné dlaždice v ulici a jej zvonivý smiech.

Keď mi o malú chvíľku neskôr zložila šatku, akoby som sa preniesla v čase. Západ slnka sa opieral teplými, oranžovými lúčmi o hradné múry. Rozprávali o hrdinoch a dávnej láske.

" Cítiš to?" zašepkala. Jej vlasy ma pošteklili na krku.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- Nuž veď ja len tak, či sa stále pred predsedom neschovávaš.
- Jáj, to sme len hru s predsedom hrali.
- Schovávačku?
- Tak je. To mu len povieš, aby sa chvíľu nedíval a schováš sa.
- Pištík môj, ale to si sa nedobre schoval, keď ťa už našiel. To náš pes sa schoval tak, že ho už dva roky nevieme nájsť. A aj ovce sebou zobral.
- Jáj, či si len krepý. Ja som sa mu nahal nájsť. Teraz sa on musí schovávať a my môžeme pokojne za Ančou chodiť.

„Radare, připrav tohodle, je na tom nejhůř,“ ukázal Hawkey na mladého kluka. Na břiše se mu rozpíjela rudá skvrna.
Rychle s vozíkem přejeli na operační sál. Chlapec sténal.
„Kamaráde, to bude dobrý,“ uklidňoval ho Radar.
„S tím bych byl opatrný,“ řekl tlumeně B. J. „Nevypadá to dobře.“
„Dobře, hochu, teď se nedívej, bude to ródeo,“ pokusil se Hawkey o žert, ale ani rouška nezakryla jeho ustaraný výraz.
Pacient se s úsměvem propadl do narkózy.

Hawkey zdrceně dosedl na lavici na předoperačním. Sundal si čepici a cynicky utrousil: „Alespoň někdo se do týhle prokletý války už nikdy nevrátí.“
Trochu mu záviděl.

“Don’t look,” Potter said, wand pointed at Draco’s forearm.

Draco snorted. He did not take orders from Potter.

“Don’t freaking look now, I said!” Potter pushed his free hand against the back of Draco’s head, forcing it to the side. His fingertips felt like burning coals against Draco’s scalp.

So Draco stood there, quivering, eyes downcast, and listened to Potter’s Parseltongue hisses, peppered with the occasional curse in English, as Potter worked on Draco’s throbbing Dark Mark.

Draco only realized how impossibly hard he was once Potter released him. Curious, he thought, that submitting to Potter should be so... satisfying?

Roland se tvářil odhodlaně. Tonička si povzdechla a připravila se na nejhorší. Měla ale chvíli času, rozhodla se tedy být trpělivá.

„Nelíbí se mi ta tvoje panovačnost. Myslíš si snad, že víš všechno nejlíp?“
„Jsem čarodějka,“ řekla doufajíc, že to bude stačit.
„A já jsem baron!“
„Fajn… až budu potřebovat poradit s baronováním, určitě se na tebe obrátím. Teď kdybys šel laskavě pryč.“
„Nepůjdu! Mám právo tu být,“ dupnul si.

Trpělivost ji pozvolna opouštěla.

„Rolande,“ zalapala namáhavě po dechu Kalendárie. „Opravdu bych radši, kdybys tohle neviděl…“
„Ale…“ řekl o poznání zkrotleji.
„Ven!“ zavelela Tonička. „Tvoje žena rodí a potřebuje klid!“

Zavři teď oči své, prosím tě, drahý,
zranitelný přijdu si, jak stál bych tu nahý.
Vyznání koktám upřímné, nemluvím planě,
na nervozitu ukazují, mé potící se dlaně.
Vím, že je to tradice, prastarý obyčej,
stydím se a přešlapuji, cítím, jak rudne mi obličej.
Nedívej se, však poslouchej, jak moje srdce buší,
stojím před tebou s prstenem a s obnaženou duší.
Dnes možná zbavím nás, svobody břemene,
jen prosím tě, miláčku, nech oči zavřené.
Jestli je otevřeš, pak nemáme záruku,
že seberu odvahu, tě požádat o ruku.
K vteřině pravdy se začíná schylovat,
snad až oči otevřeš, stále budeš mě milovat.

Události léta 1940 u McGonagallových zhoršily rodinnou atmosféru. Vyšetřování a vymazání paměti půlce vesnice nešlo přejít s pochopením.
Minerva se začala domovu vyhýbat více než předtím. Zato se vrhla do studia proměňování. Strávila rok přeměňováním těla, aby mohla předstoupit před komisi, která by ji uznala za zvěromága. Pro kouzelnici jejího charakteru to byl naprostý vrchol.
Z okamžiku triumfu se stal jeden z nejhorších zážitků. Tak se soustředila na proměnění, že zapomněla na oblečení. Stala se kočkou zamotanou do hábitu. Porotci zadržovali smích. Korunu jejímu ponížení nasadila postarší kouzelnice větou: „Pánové, teď se nedívejte, ať se nám slečna může proměnit zpátky!“

Cvičili ho od raného věku. Alespoň oni tomu tak říkali. Vždy to byly jen naprosto přesně jasné příkazy.
Když mu řekli: „Nesahej na to,“ nesahal na to.
Když mu přikázali: „Teď nedýchej,“ nedýchal.
Když mu nakázali: „Teď se nedívej,“ nedíval se.
Když mu poručili: „Teď neposlouchej,“ neposlouchal.
Když mu nařídili: „Teď zabij,“ zabil. Ať to byl člověk, nebo zvíře.
Problém nastal, když mu řekli: „Teď uvažuj.“ Nevěděl co to znamená. Co má dělat?
A tak udělal jen to, co jediné uměl. Přestal poslouchat, cítit, zavřel oči a jednoduše zabil. Neuměl totiž nic jiného než to, co mu řekl někdo jiný.

“Teď se nedívej,” řekne Milada. Jan sebou cukne, ani neví proč. Pak zavře oči. Křup, křup, ozývá se, jak Milada porcuje kuře. Tuk, tuk, sviští nůž. Ty zvuky zná, klidně by se mohl dívat - nebojí se.

Protože Jan si narozdíl od Honzíka nic nepamatuje.

To Honzík se tehdy s Miladou tiskl v koutě.

Nedívej se, položila mu Milada ruku přes oči, ale Honzík skrz její prsty stejně viděl. Křup, udělala maminčina ruka, jak s ní tatínek flákl o zem. Tuk, tuk, svištěl kuchyňský nůž, jak ji táta bodal.

Některé věci je lepší zapomenout. Jednoho dne je ale Honzík Janovi připomene.