DMD č. 4. pro 4. 4. 2015. Téma: Mrkev v zimě

Lucius u jednoho hltu whisky nezůstal. Byl zvyklý dělat všechno důkladně, i do opíjení se tedy pustil velmi systematicky.

Ne že by se mu Severus divil. Vlastně… poté, co podal zprávu Pastorkovi, si taky dal sklenku či dvě… či pět… Ale Lucius, to byla jiná liga.

„Na Narcisu! Na moji krásnou ženu!“ pozvedl sklenku, ten večer snad podesáté.
„Na Narcisu!“ pokýval Severus.
„Je mrtvá, víš?“ naklonil se k němu Lucius se spikleneckým šepotem.
„Vím. Je mi to líto.“
„A víš, že ti ze stropu visí svazek mrkve?“
„To jsem nevěděl. Ehm, cože?“
„Taky mi to je divné. Mrkev v zimě?“

„Že se nám ale povedl, viď?“ kývne táta. „Jako živej.“
„Ještě mu chybí oči, nos a pusa.“
„To jo. Já skočím do sklepa pro uhlí a ty zajdi za mámou, ať ti dá nějakou mrkev.“
Dusot dětských nohou po chodbě.
„Mami, já chci mrkev.“
„Vydrž, bude k obědu, dušená, zrovna ji dodělávám.“
„Ale já potřebuju celou, na nos.“
„Ta už není, všechnu jsem ji nastrouhala.“
Popotáhnutí a smutné dětské oči.
„Ale dám ti něco jiného,“ sáhne do ledničky.
Úprk zpátky na dvůr a sněhulák je hotový.
„A můžeme mu říkat Franz Josef,“ směje se táta. „Když má místo nosu okurku...“

Maruška v potrhané jupce se třese zimou, bosé nohy ve sněhu zebou, běží lesem až na paseku, kde velká vatra plá. Tam v kruhu pospolu sedí dvanáct mužů, dvanáct měsíců, zachumlaných v kožích.
„Zlá macecha mě poslala pro mrkev,“ pláče.
Leden se zvedá z malého trůnu:„ Pojď, Srpne, pomůžeme té nebohé dívce.“ Srpen, mladík s vlasy barvy zralého obilí, se zvedá a usedá na uvolněný trůn. Tu sníh začíná tát, tráva zelenat, a pak, puk puk, ze země vyrůstají pořádné mrkve.
Maruška děkuje a spěchá s úrodou domů. Domů, do Zelinářství u Marušky. Zítra sem půjde znovu. Třeba pro pomeranče.

Ohýbám se dolů, přičemž slyším a cítím praskání několika drátků, které mají držet má záda alespoň na chvíli pohromadě. Zima se vkrádá do každého kovového kousku mého já a prožírá se i do částí z masa, kde nyní koluje ledová krev.
Zvedám cosi oranžového a přemýšlím nad tím, jak to nazývají ostatní kyborgové. Mrkev.
Chvíli se rozhlížím kolem a poté začnu válet koule z velké hromady sněhu, která topí celé okolí. Naskládám je na sebe a do té nejvýše položené vložím oranžové tajemství.
Nemám ani ponětí o tom, co jsem vytvořila. Jediné co vím je, že se mi to líbí.

"To je mrkev, drahý Holmesi!" vzkřikl doktor Watson na svého společníka při procházce jednoho zimního večera.
"Ó, ano, milý Watsone, to je opravdu velmi pozoruhodné. Musíme to prozkoumat!" odpověděl mu Sherlock.
"Vypadá to na velmi čerstvou mrkev, a... podívejte se zde, milý Watsone to musíte vidět!"
"To jsou přece stopy lidského chrupu."
"Milý Watsone, vypadá to, jakoby nás čekal zapeklitý případ."
"Ano, Holmesi, už to tak bude. Jdu se podívat, zda tu ve sněhu nenajdu nějaké stopy."

"Jak se tam octla ta mrkev?" otočila se Klára na vysmátého Doktora, který se ihned zatvářil důstojně:
"Mně... vypadla ve spěchu z ruky."

„Pierce se tu válí jako zvíře,“ Frank nakrčil znechuceně nos.
„Byl den a půl v kuse na sále, pak na pooperačním dohlížel na toho kluka, kterému vytáhl šrapnel od srdce, pak šel pro změnu znovu na sál. Nespal tři dny…“ snažil se logicky argumentovat Trapper.
„Vstávat!“ zařval přesto Kuní ksicht.
„Co-cože?“ rozhlížel se Hawkey dezorientovaně.
„Když už ses probudil, najez se,“ ušklíbl se Trapper a přisunul mu tác.
„To je mrkev?“ mhouřil Hawkey podezíravě oči. „Když jsem usínal, byla zima. Jak dlouho jsem spal?“
„Asi dvě hodiny… Ale zapomněl jsi, že mrkev v prášku roste bez ohledu na roční období…“

Vesnice, kam se přistěhovali, připadala Petrovi s Šimonem opravdu nudná. Když strávíte prázdniny v Mytologii, kde po boku zdivočelých lasiček bojujete s bazilišky, budou vám všechny vesnice připadat opravdu nudné, tohle ale byla ze všech obyčejných vesnic ta nejobyčejnější. Největším vzrušením pro všechny její obyčejné obyvatele bylo rozsvícení vánočního stromu na návsi, což klukům moc dobrodružné nepřipadalo.
„Dobrodružství je všude,“ ozval se za nimi tichý hlas. Stála tam ta nejdivnější holka – v uších měla ředkvičky a na šmolkově modrém kabátku náhrdelník z mrkví. „Stačí se jen dobře dívat.“
Druhý den všichni tři pod vánočním stromem prozpěvovali: „Z čaromrkve prima štrúdl!“

It's mid-February and Zoe is turning thirteen. Her auburn hair is the same, her “embarrassing” freckles still in place and yet she’s not your little girl anymore. She sneers, pouts, rolls her eyes and takes more selfies than Kim Kardashian.

She still loves cake like she always has, but now keeps it secret, because OMG, all that fat! Zoe also still hates vegetables, especially carrots.

“You like your cake?” you ask.

She nods, giving you one of those radiant smiles that have become so rare recently, and suddenly you don’t have the heart to tell her that it’s carrot cake.

Vesla se téměř neslyšně ponořila do vody. Každý jejich pohyb ho posunul o trochu blíž k útesům a mohutnému hradu, který na nich stál.
Lilo, podzim právě skončil a Bouřlivý Konec si opět zasluhoval svoje jméno.
Díky silnému větru nevěděl kde přesně je. Hlavně doufal, že to neví nedaleká královská flotila.
Odvážil se zapálit svítilnu.
Hned její plamen zakryl zimou prokřehlýma rukama. Svých deset prstů už mockrát neuvidí.
Ve slabém světle viděl hromadu pytlů s tuřínem, mrkvemi, bramborami a cibulemi.
Doufal, že se mu jeho nebezpečí a nepohodlí jednou vyplatí.
Na vysoké věži ve větru plál prapor s korunovaným jelenem.

Velká Hrošice vpředu skupinky mladistvých pečlivě koukala po zemi.
"No to mě vomej," ulevila si, "tady dycky bejval kerblík."
"Asi je zalezlej," nadhodil Žabák.
"Mám ho! Počkat, té bršlice. Tak nic." Snílka se znova postavila a oprášila si ruce.
Hrošice se potměšile ušklíbla. "A z jaké čeledi kerblík a bršlice jsou mi řekne... třeba Kobra."
"To jsou miříkovité, společně třeba s mrkví."
"Šikovná holka."
V tu chvíli je dohnali Tesařík a klepající se Rejsek. "Co hledáte?"
"Kerblík," ozvalo se sborově.
Rejsek si začal usilovně třít dlaně. "Se nedivte, v takovýhle zimě mrkve nenajdete."
"Ale dyť neni zi-"
"Ale já mrznu."

Porta o jídlech spustil uprostřed ledové pustiny.
Zpočátku se zvládli držet všichni – ani Drobeček mu hned nechtěl rozbít hubu – ale když se dostal k polévkám, bylo zle.
„Slepičí ne, chápu,“ poznamenal Porta, když po něm vyjel i jinak klidný Legionář. „Co taková mrkvová? Se smetanou a ořechy. Ta by se do týhle kosy šikla.“
„A mrkev chceš najít kde? Nech si tyhle kecy na jindy,“ zavrčel Dědek.

O několik dní později, když našli útočiště v troskách jedné ruské vesnice, se Porta vrátil ze své procházky.
S mrkví.
Na otázku, kde ji vzal, klidně odpověděl: „Jsme v Rusku. Tady najdete všechno.“

"Ts, ts, ts, mrkev v zimě," utrousil Křupka a dalekohled, co našel po trempech za kopcem, odložil na pařízek.
"Děcka!" zavolal přes rameno a než se prcci vybatolili, uždíbnul kousek mechu.
Tfuj, to je humus. Už aby začalo rašit. Tyhle posunutý zimy jsou na dva bobky. Mládež se dávno vykulila a na poli furt leží sníh.
Chmýřaté kuličky ho zatím poslušně obklopily.
"Mrkejte támhle," natáhl čenich směrem k zasypané oranici.
"Lidi. Nějakej blb si na ně vymyslel vtip a některý jsou pořád ochotný to zkoušet," ušklíbl se.
"Zapomeň na to, Pískáči," zarazil synka, "je to podvod."
Králičí děti se rozchechtaly.

Nahlásili nám, že je agresivní a demoluje okolí. Seděl v temné nálevně, před sebou kdoví kolikátou sklenici vodky.
Přisednu si, nejprve dlouho mlčím, pak ho zkouším oslovit. „Jak to jde, Vlku Vlkoviči? Co zajíc?“
„Právě! Dostal funkci ve výboru pro zdravou stravu … Všem nutí tu svoji mrkev. V létě, v zimě, každý den musím sníst jednu, jinak mne nahlásí. Znáte „Máte mrkvovou?“ To je taky jeho dílo … Po roce, když to tady nikdo nežral, ji poslali do Artěku, pionýři zbaští všecko …“
Smutně se zahleděl na chmurnou zeleninu.
Zachránila ho ježibaba. „Máte rád perníčky?“
Od té doby žije spokojeně u nás.

Sigurd Kancozhouba opatrně zavřel lucernu, aby neuhasl plamínek. Nic. To byla poslední šance.

“Nestartuje! Svíčkou to nebylo!”
“Sigu, kkkkkašlem na to, vezmem lodě a......popppopojjďme si radši zaplenit!”
“Bori, já VÍM, že to myslíš dobře. Ale v životě Vikinga jsou prostě i momenty ..."
Sigurd zoufale napřáhl ruce směrem k odstavnému pruhu.
"Oslík nejede, dnes je zimní slunovrat a já Hyldě slíbil, že jí vezmu na Mučení křesťanů.”

Bez mrkve s ním nepohnou.

“Ttttttak aspoň… rozděláme oooooheň a ssssss ssssníme oslíka!” Zamrkal Bori spiklenecky. Zvíře se ani neotočilo.
“Sníst oslíka!!! Ty ses zbláznil! Fotr by mě zabil, kdybych ho jenom škrábnul!”

Tělo bylo zamrazené a perfektně zakonzervované. Žádná krev, žádné stopy. Nic.
"Watsone, pojďte sem!" zavolal na mne Holmes a já ho následoval. Zastavili jsme se několik metrů od místa činu. "Rozluštil jsem to," důvěrně mi sdělil a já jen udiveně hleděl na to, co mi ukazoval. Ze sněhu trčela dobrá polovina středně velké mrkve.
"Někdo tu stavěl sněhuláka?" otázal jsem se.
"Ne Watsone. Nevidíte to? Je to stopa," Holmes vypadal zcela nadšen svým objevem a začal mi obšírně všechno vysvětlovat.
Mlčky jsem mu naslouchal. Svoji teorii o tom, že vrah byl nejspíš zahradník, jsem si tehdy raději nechal pro sebe.