In The Flesh

Vánoční večeře s rodinou jsou pokaždé tak trochu trapas.

Nervózní omílání těch pár témat, která jsou snad ještě bezpečná. Vágní odpovědi na osobní otázky. Vzpomínání, které může být stejně tak zdroj radosti, jako rozbuška křiku a obviňování. Nakonec je lepší se soustředit na jídlo.
Aspoň to tak bylo ještě před pár lety.
Teď se Kieran přehraboval v bramborách a snažil se přijít na důvod, proč se vypařit od stolu. Stejně všechno chutnalo jako cupanina.
Máš tu hned tři věci, které by chutnaly lépe, zašeptal hlásek vzadu v jeho hlavě.
Stejně to od tebe čekají. A víc už je zklamat nemůžeš.

Nikdy mi nedocházelo, jak hlučný je vlastně život. A že je to tak správně.
Nezvládl jsem to a pak už bylo všechno jako pod peřinou. Tlumené, rozmazané.
Když jsem se vracel domů, ukryli mě v autě pod dekou a v mém pokoji zatáhli závěsy. Snažili se tvářit šťastně.
První noci jsem slyšel mámu, jak brečí, a tátu, jak se ji snaží utišit. Jem jsem neviděl snad celé dny. Neměl jsem jí to za zlé.
Doma jsem byl jako vězeň, ale venku jsem se ukázat nemohl. Jediný zvuk dost hlasitý, abych ho zaslechl, byl výstřel – kulka do čela milé stařenky odnaproti.