DMD č. 17. pro 17. 4. 2015. Téma: Totální anarchie

Anarchistčin deník, pozemské datum 17. dubna
Na házení zápalných pum jsem ještě mladá, tak jsem alespoň vzala do pusy listového šneka a poplivala s ním celou podlahu.
Jen tak pro nic za nic jsem spadla z židle na podlahu.
Tak jako ptáčci krmí svá holátka rozžvýkanou potravou, tak jsem nakrmila matku a strýce.
Ostatně, matce jsem též zvrhla do výstřihu sklenici džusu.
Vyválela jsem se v pomazánce. Pořádně. Byla dobrá.
Půl hodiny jsem probrečela. Zcela zbytečně.
Ze slavnostního dortu jsem se snažila oloupat jahody. Asi bych je ale stejně nesnědla.

Ať žije chaos. Ať žije anarchie. Ať žijí rodinné oslavy.

Recept na anarchii. Sepsal kapitán Rex

Potřebujete:

Jednoho znuděného Fivese
Jednoho znuděného Hardcase
Jednoho rozzuřeného Kixe
Jednoho bezraného Jediho
Painballové pistole

Postup:
Vezměte Fivese a nedávejte mu delší dobu nic nebezpečného na práci. Přidejte špetku hyperaktivního klona. Nechte je interagovat dokud nezačnou mít Nápad. Následně vložte oběma do rukou paintballové pistole a vypusťte je volně po základně.
Zamíchejte a nechte bublat, dokud z ošetřovny nevyrazí rozzuřený Kix prahnoucí po krvi obou výtržníků.
Výsledkem by měl být vzteklý medik, jedi generál od barvy a migréna velícího důstojníka. A samozřejmě mužstvo, které se chce přidat do hry.

Ať žije velká Republiková armáda.

Moje maminka pocházela z rodiny, kde vládnul despotický otec. V osmnácti utekla z domova s tím, že nikdy více tyranie.
Můj tatínek vyrostl v rodině, kde měla vše pevně v ruce matka. Vyhovovalo mu to.
Tito dva lidé se dali dohromady a zplodili tři děti. Z nedostatku vůdčí osobnosti mezi rodiči vládla u nás totální anarchie.
Jak jsem začala brát rozum, pochopila jsem, že takhle to dál nejde. Bylo nás pět, pokusila jsem se zavést demokracii.
Fungovat to přestalo vždy přesně ve chvíli, kdy tři děti přehlasovaly rodiče.
Což je hlavní důvod, proč jsem ve své vlastní rodině zavedla diktaturu.

Vlahoš se rozhlédl.
Slova poštovní úřad v něm vyvolávala poněkud jiný dojem. Úřad. Řád. Pořádek. Tady to ovšem vypadalo, že všechna pravidla, která nestačila prchnout, byla pohřbena pod tunami papíru.
"Hlavně zachovat chladnou hlavu, pane! To říkám všem poštmistrům, které nám sem Patricij pošle," vykřikl pan Grešle.
"A zachovali si ji?" optal se Vlahoš s optimismem odsouzence, který přežil vlastní smrt.
"No... Rozhodně byla velice chladná*," odpověděl pošťák vyhýbavě.
Oprátka najednou nevypadala tak špatně.

*Někteří by rádi namítli, že možná až moc. Nicméně do takových bezhlavých diskuzí se žádná horká hlava raději nepouštěla. Vetinari totiž občas hlavu ztratil. Obvykle cizí.

Agent Smith se zlověstně pousmál. Neo byl důkladně svázaný, v dosahu se nenacházeli ani žádní další agenti, ani telefon, skrz který by se Neo mohl dostat ven, kdyby se nějakým zázrakem vykroutil z pout. Byl přesvědčen o svém triumfu. Mohl Nea velice snadno zlikvidovat. Jenže měl nezvladatelnou potřebu mu cosi vysvětlit.

„Víte, pane Andersone,“ předklonil se spiklenecky, „skutečně nechápu, čemu se stále tak usilovně bráníte. Matrix je dokonalý systém, spolehlivě fungující, předvídatelný. Lidé svou podstatou potřebují řád, sami ho však nedokáží vytvořit a především zachovat. Bez nás by svět ovládla totální anarchie.“
„Miluju anarchii,“ odvětil stručně Neo a přerval pouta.

„Dobby tě poslouchá?“ zeptal se Lucius s údivem a špetkou podezření.
„Jsem ředitel, jestli sis nevšiml,“ odpověděl Severus důstojně. „Poslouchají mě všichni bradavičtí skřítci.“
„Já jsem byl jeho právoplatný pán a stejně si našel skulinku, jak donášet Potterovi,“ reagoval s nakyslým úsměvem Lucius.
„A teď, když by tě poslouchat nemusel, ti pro změnu vyhověl. Vypadá to, že Dobby si dělá, co chce…“
„Takový malý anarchista,“ utrousil Lucius.

Severus se odmlčel a nad čímsi se zamyslel.

„Poslyš, kolik je vlastně na Manoru skřítků?“
„Zhruba dvacet. Proč?“
„Napadlo mě, že bychom z nich mohli vytvořit záškodnickou jednotku s malým anarchistou v čele…“

Pondělky jako tenhle, kdy měla víkend volný, ji děsily ze všeho nejvíc.
Už když se v neděli večer do toho domu vracela, bála se, jak to tam bude vypadat. Ale největší šok na ni stejně čekal až v pondělí ráno.
Obývák rozházený, včetně polštářů a přehozů z pohovek. Chlupy a drobky po celé podlaze. Špinavé nádobí bylo všude. V kuchyni už se ta hromada málem sesypala a něco tam páchlo plísní. Ale nejhorší byl dětský pokoj. Rozsypané lego bylo to nejmenší. A špinavé prádlo nebylo jen v koši. O víkendu tam zkrátka žádná pravidla neplatila.
Už si na to zvykla.

Po nebi plul sumec.
Jak takový sumec na obloze dýchá?
Pak sumec spolkl měsíc. Vcelku.
Není měsíc ve skutečnosti větší než sumec?
Celý svět se houpal. Hvězdy v souhvězdích si prohazovaly místa, mezitím kroužily malé stříbrné rybky a celý obraz spěl k totální anarchii.
Hele, už se necítím tak skvěle.
Rybky se proměnily v malá, černá, ostrá písmenka a vzaly ho útokem.
Kde je tady záchod?

Té noci došel Christian ke dvěma zásadním rozhodnutím. Za prvé, bude se vyhýbat podezřelým domácím pálenkám.
Za druhé, odteď kašle na písmena a příští báseň napíše nějakými bezpečnějšími znaky. Co třeba obloučky a pomlčky?

Nestává se často, že by Bídák opustil pevnost Northgard. Vlastně se to od otevření hostince nestalo nikdy. Proto taky byli všichni v šoku. Ale jen na chvilku...

"Hustý, velký béčko je pryč. Anarchie propukne!" zaječel radostí jeden z cotasů.

"Budiž ti připomenuto, že výraz anarchie znamená bezvládí," odpověděl mu Hora.

"No a?" nechápal mladík.

"No a za pípou jsem momentálně já. Takže ano, je tu absolutní bezvládí majitele. Ale ten je relativně v klidu, protože začala absolutní diktatura mé maličkosti," dodal Hora a čekal než všem dojdou jeho slova. A nemusel čekat dlouho. Vše se rychle vrátilo do starých kolejí.

Čerti neodnášejí hříšníky do pekla. Pod kotle se nepřikládá a tak se místo nářků ozývá jen stále silněji klení čertů.
Do pekla neodnesení hříšníci si to štrádujou před nebeskou bránu, kde se tvoří dlouhá fronta. Svatý Petr nikoho do nebe nepouští.
Hříšníci namísto čekání ve frontě bránu přelézají.
„Proč nepouštíš čisté duše do nebe, Petře?“ táže se Všemohoucí.
„Nemají vyplněné ty nové formuláře, co poslali z Bruselu.“
„A proč si hříšníky nevzali čerti?“
„Nemají čas, Otče, vyplňují hlášení podle směrnic Evropské Unie o spotřebě uhlí na hříšníka a jeho vlivu na životní prostředí.“
Zemi, nebe i peklo zachvátila totální anarchie.

Les byl jako na trní. Nikdo nevěděl, na koho zaútočí příště. Šedivíkům přebarvil vchod do doupěte na jásavě zelenou. Medvědi měli košichy plné bodláků. A co teprve větrnice! Však to byla jejich náčelnice, kdo si přišel stěžovat jako první.
„Podívej se, co mi udělal,“ lomila rukama. Její hněv ovšem neměl zdaleka takovou váhu, když jí teď hlavu zdobil upjatý drdol.
„No copato,“ krčil rameny nešťastně nejstarší čumbrk. „Je to mlaďátko. Mlaďátka jsou všicka lebelové.“
„Rebelové,“ opravila ho pedantsky větrnice, na kterou měl zřejmě nový účas překvapivě silný vliv. „A došlápněte si na Šlápečka! Jestli mě ještě jednou v noci učeše...“

Ticho a tun tan tun mm... Melodické tóny se rozvlnily pokojem. Hudba se linula z klavíru Tun Tun... Tun emh... tóny linula vše... Melodické klavíru... krásou, tóny prostupovala. Tóny... tan tan... tun... emj kulolopoka... Molodie... linuly se mojojo kokodák a hu bun prostoupit vše kolem sebe. Baf! Kakam cuccukrů dududum papakolom se linout melodicky a a a atum tum ka, krása a harmonie eee... je kolom sebe. Kakaak rama sale no...
A dost co je tu tu za anarchii?! Slova, písmena, morfémy, pozor! Do smysluplných vět seřadit! Tak... a Zůstat!
...a prostupovala vším kolem sebe. Vše naplňovala krásou a harmonií...

„Co se děje,“ zaláteřil Nejvyšší. „Zítra je svátek narození Páně a tady jsou všichni v klidu. Žádný úklid, stromeček taky nikdo nepřinesl. Jak to asi vypadá dole?“

„Jako v nebi, tak i na zemi,“ odpověděl jeden z andělů, kteří právě hráli fotbal. „A Vánoce se odkládají minimálně o týden. Včera byla Marie na gynekologii a posunuli jí termín porodu na 31. prosince. Silvestra a Štědrý den letos oslavíme najednou.“

„Měnit kalendář je nezodpovědnost, ba přímo anarchie,“ rozčílil se Bůh. „A co děti?“

„Mají si kde hrát,“ ozvalo se z chumlu okolo míče. „A teď už jdi, musíme ten zápas dohrát!“

Jsou důvody, proč se cítím líp na misi, než na velitelství. Většinou se tu nacházím na koberečku. Ale hlavně – nikdy nevíte, co můžete čekat. Zkušenosti z terénu jsou vám tu úplně k ničemu. A jsou situace, na který zkrátka nemáte ten správnej vzorec.
Ok, asi jsem měl zaklepat.
Účetní, schoulenej v Tannerově křesle, potichu vzlykal.
„Už tam dolů nejdu! Panuje tam bezvládí! Chtějí vyšší dodávky kafe. Vyhrožují, že podpálí kopírku!“
„No tak,“ zabručel Tanner a nenápadně mu ze svetru odstranil nálepku s nápisem LAMA. „To se vyřeší. Dejte tomu týden…“
„A pak CO?“
„Pak se Q konečně vrátí z dovolený.“

Alenka sebrala všechny tři zahradníky a nacpala je do blízkého květináče. Pak se pevně a nesmlouvavě dívala strážným do očí, až zrudli ve tváři a sklopili zrak. Pak se začali rozhlížet, po chvíli pokrčili rameny a otočili se k odchodu.
Alenka se za nimi chvíli dívala.
Jeden z nich zašeptal chraptivě: "A co Královna? Co jí řeknem?"
"Nic, protože se nebude ptát. A my jí to nebudem připomínat. Dala by nám srazit hlavu," odvětil druhý.
"Jak by to udělala? Nemůžeme srazit hlavu sami sobě."
"Ajó," rozveselil se druhý. "Takže nám vlastně nic nehrozí, leda když nás na kroketu pokouše ježek."