DMD č. 18. pro 18. 4. 2015. Téma: Zítřek jsem prožil včera

Řada lidí čekala na odbavení. Můj problém byl,že já jsem už seděl na místě a vychutnával drink před odletem. Tohle se mi dělo pořád. Moje vědomí se narodilo napřed. Zatímco jsem už dvě hodiny řval na svět, tělo se ještě plácalo v placentě. Dnešní mise byla přenést citlivá data na flešce. Bylo to bezpečnější, než přes síťový protokol. V terénu totiž nepracovali tak inteligentní lidi a oproti nim jsem byl vždycky napřed, i když jsem vypadal jako retard. Jasně, že jsem si to uvědomoval a uměl jsem toho naprosto dokonale využít. Dneska to bude klidný, už jsem totiž přistál.

"Nervous, Mrs. Thornton?" her sister-in-law's smile made Margaret blush.
Her upcoming wedding night brought a lot of emotions - nervousness not among them.

John took her to visit Hellstone the day before, to take her mind off the wedding.
There was just one free room at the inn.
The innkeeper wished "Mr. and Mrs." Thornton good night.
"I've never been alone with a man before," Margaret confided.
"It's new for me too," he caressed her cheek. "We've the rest of our life to get used to it."
It turned out they only needed one night.

Thought of repetition made Margaret smile.

"Královská koruna zmizela?" Zeptal se Dan, oči velké jak talíře.
"Ano." Přikývl hospodský. "Pochopitelně se kolem toho vynořila spousta teorií."
"Teorií?"
"Samozřejmě. Víš, traduje se o něm, že byl velice opatrný, jeho heslo bylo prožívat zítřek včera, aby měl pokrytý všechny plány. Divný, že nepomyslel na tak důležitou věc jako dostat korunu do bezpečí."
"Jaký teorie?" Dan vzrušením skoro poskakoval.
"Obvyklé. Že ji někde schoval, aby nepadla do ruk nepříteli. Nebo ze ji dal svému nástupci, a ten byl taky zabit. Vyber si." pokrčil hospodský rameny.
Možná ji nechal tady, pomyslel si Dan, když si vybavil, kde leží Mlhavé údolí...

Z pohledu na krajinu padla na Edvina taková deprese, že by se opil benzínem, kdyby ho neměli málo. Opuštěné domy, rozpadlé fabriky, pole porostlá ne vždy pozemským plevelem; bylo naprosto zjevné, že se Zemí se do budoucnosti moc nepočítá.
Když konečně dorazili do jedné ze základen hnutí odporu, Malachiáš konečně využil nejzachovalejší součástku dodávky, ruční brzdu, a vítal uvítací výbor.
„Slyšte, slyšte, neseme skvělé zprávy a světlejší zítřky!“
„Bez urážky, šéfe,“ ohradil se jeden z mužů, „ale to samý říkal včera náš kuchař a celej světlejší zejtřek sem strávil na latríně.“
A to ještě nevěděli, že budou muset projít Ravenholm.

Na každé přednášce seděla dívka hrající s přívěskem na krk. Všechny přednášející děsila otázkami.
Muž, který vystoupil z modré budky, si po chvilkovém pobíhání nadšeně mumlal něco o „těch jejich roztomilých nesmyslných představách“.
U vchodu se chvíli motal zametající stařík rozdávající moudra.
Pár hipsterů se snažilo vykřikovat hlášky z Návratu do budoucnosti.
„Zítřek jsem prožil včera,“ zavrtěl nad rozpisem přednášek vytáhlý muž hlavou, „typicky populistické nepochopení! Čekal jsem víc. Leonard...“
„Existují ovšem zážitky, kdy vnímání času funguje jinak,“ pravil velmi přátelsky muž v poněkud retro kabátě, „můžu vám názorně...“
„Experiment! Konečně něco vědeckého! Bude víc účastníků?“
„Snad ano,“ zazubil se.

Karotka zářil nadšením.
„Tady pan Lu-Tze se uvolil ukázat nám něco málo z oidongského bojového umění.“
Lu-Tze předváděl základní chvaty.
Strážníka Uvrčela od včera bolelo celé tělo a připadalo mu zbytečné tady stát a koukat se na ne moc schopného metaře.
„Dědo, umíte se vůbec prát?“
Něco mu podrazilo nohy a zasypal ho déšť neviditelných ran.
„Dejá-fu!“
„Už udělané?“ ozvalo se zpoza policejního vozu, odkud stoupal doutníkový kouř.
„Obdivuji vaše jazykové znalosti, veliteli. Zítra bude zase jako rybička. Taková ta kyselá.“
Lu-Tze se odšoural pryč.
„Karotko, měl jste je naučit První pravidlo, než jste sem toho mrňavého ďábla vůbec pustil.“

Probudilo mě bušení na dveře.
„Policie, otevřete!“
Popadnul jsem batoh a pádil o dvě místnosti dál, oblékaje se za běhu. Oknem do zahrady, ze zahrady přes plot a už jsem mizel v dál. Moje další kroky vedly do přístavu, musel jsem zmizet. Několik hodin jsem se potloukal po arkádách ukryt v davu. Jen co se na město začal snášet soumrak, zaskočil jsem pro transpondér za Rolfem. Tam mě ovšem opustilo štěstí, chlupatí mi byli v patách. Stačil jsem ještě aktivovat transpondér, když mi policejní střela vykousla krvavý koláč z košile. Vše se setmělo.
Probudilo mě bušení na dveře.
„Policie, otevřete!“

Náročný den to byl a krásný... Byli jsme s přáteli na hradní zřícenině. Cesta na horu byla velice namáhavá, ale stálo to za ten výhled.
Na hradě jsme si založili malinký táborák, hráli a zpívali trempské písně. Ptáci zpívali s námi, sluce svítilo a vítr, vítr tančil mezi sutinami hradu. On byl teď jeho vládcem.
Dnes nám ve škole oznámili, že se chystá na zítřek výlet, na zříceninu.
...Prosíme studenty, co hrají na hudební nástroje, aby si je vzali s sebou... Bude se u špekáčků hrát.
"Haha! Tak to jako bych zítřek prožila včera." otočila jsem se na své přátele.

Mám ráda určitý chaos, ale taky řád. Proto si neustále dělám nějaké plány, rozvrhy, hlavně ve spolupráci s kalendářem. Jenže rodičovská dovolená je na tohle mor. Žádné pondělí a pátek tak jak to mívá pracující člověk. Dny utíkají tak nějak bez ladu a skladu. Co si člověk nenaplánuje sám, jako by nebylo.

A tak jsem jednoho dne hezky vstala s tím, že dnes je středa, připravila dítě na odjezd a jela na obvyklý kroužek. Tam se na mě sice dívali podivně, ale cvičení probíhalo stejně a další aktivity toho dne taky. Že bylo teprve pondělí mně došlo až další den.

Nebyl to špatnej život. Měl jsem moc, sílu, slávu. Vlastní armádu. Lidi se mě báli. Moje jméno se vlastně jen šeptalo. Jasně, musel jsem i poslouchat, každej máme někoho nad sebou, že jo, ale moje zájmy a zájmy mýho mistra se naštěstí shodovaly.
Časem to, pravda, šlo poněkud z kopce. Ta druhá strana začala vyhrávat. Pěkně mi pocuchali nejdřív nervy a pak i fazónu. Nejhorší rány obvykle přijdou od rodiny. Ale i to se vyjasnilo a nakonec jsme se dohodli. Celkem spokojeně jsem umřel, jenže...
Jenže pak si ten blbej režisér usmyslel, že natočí další tři filmy o mým mládí!

Je ještě včera anebo už dnes? Nevím. Čas ztratil význam - vteřiny se natahují do nekonečna, dny splývají v jedinou černočernou šmouhu. Ticho narušuje jen občasné cupitání, které cítím, spíš než slyším - krysy mi lezou po bosých nohou. Zatím je pouze očichávají, díky bohu ještě nezjistily, že prsty u nohou jsou k jídlu - nemohl bych se bránit, ve své cele se sotva obrátím kolem své osy.

Celu nazývají “oubliette” - zapomenutá. Zatím mi sice nosí vodu... ale kdo ví, kdy zapomenou. Možná by to bylo milosrdnější.

Co mě čeká zítra? To stejné. Svůj zítřek jsem již prožil včera... a sotva jej přežil.

"Dobré ráno, veliteli Elánie," pozdravil Elánius své starší já a sedl si naproti němu ke stolu. Jeefes jim oběma s nevzrušeným a profesionálním výrazem naservíroval snídani.
"Takže, mého Karcera už máte v cele, ten váš ale pořád někde běhá. Co s ním uděláme?" zeptal se starší Elánius a ukousl si obloženého chleba se salátem a kyselou okurkou.
Elánius se zamyslel, ale pak zavrtěl hlavou: "Pokud jsem pochopil pana Ctibuma, tak ho můžeme zkusit chytit, ale je nevyhnutelné, že se zítra střetneme na střeše NU a vrátíme se v čase do včerejška. Takže dneska mi můžeš pomoct s tím zatraceným papírováním."

Včerejšek byl pro Caledriho jeden z těch horších dní.

Hned ráno mu kapitán řekl: „Všiml jsem si ve statistikách, že výkonnost našich stíhacích pilotů znatelně poklesla. Můžete to nějak vyřešit?“

Caledri skoro celý den strávil vyjednáváním s piloty, kteří si stěžovali na neadekvátní servis ze strany mechaniků, a s naštvanými mechaniky, které vytáčel arogantní přístup pilotů. Nakonec se mu podařilo dosáhnout shody, a večer usnul s pocitem naprostého vyčerpání.

Druhý den ráno k němu opět přišel kapitán a řekl: „Poslyšte, dočetl jsem se, že výkonnost našich pilotů je nějak nízká – můžete to zítra vyřešit?“

Caledri si v duchu zničeně povzdechl.

Vladimir zádumčivě pozoruje klesající pěnu na půllitru. V hospodě je dnes plno, lokálem se převaluje kouř z cigaret. A z toho kouře jako z mlhy vystupují Vladimirovy vzpomínky.

Vzpomínky na domov v Žitomíru na Volyni, na lány obilí vlnící se ve větru, na kolchoz Ráduga, na to jak ve dvaatřicátém sklízela armáda, jak za krádež pěti klasů z kolchozního byl trest smrti a jak to přesto mnozí z hladu riskovali.

Vladimir zádumčivě pozoruje klesající pěnu na půllitru. V hospodě je dnes plno, soudruzi provádějí agitaci. Mezi okny rozvinuli rudý transparent: Se SSSR ke světlým zítřkům! Vladimir už ty zítřky zažil.

Zítřek jsem prožila včera.
Dnešek jsem prožila zítra.
Včerejšek ještě nebyl.
Co je dnes za den?
Včera byl čtvrtek, dnes pondělí a zítra déjavu.
I tenhle zápis do deníku už se stal.
Několikrát.
Před chvílí jsem se dívala do zrcadla.
Byla jsem tam já...
... a pak jsem tam byla já. Stín. Obrys za mými zády.
Měla jsem černé vlasy, zelené oči a čistokrevný původ.
Dál bylo lidské tělo, rozpité krví.
A pak konečně tma.
Jsme tři.
Dech a donekonečna opakované slovo.
Čas. Čas. Čas. Čas.
Mám ho tolik!
Jsem jeho paní.
Doctor Why-have-you-ever-borrowed-the-Time-Turner...