Sibiřský příběh

Obrázek uživatele Jeřabina

Sibiřský příběh

Sibiřský příběh je fanfiction na stejnojmenný larp - zážitkovou hru v rolích. Jde o příběh z ruské občanské války, původní velký příběh jednotky legionářů, která chce domů, a můj malý fragment tohohle, příběh jedné dívky. Vypráví o cestě, domovu, bratrství a válce. A lidech, ruských i československých. Je studený, nelítostný, nehostinný a nic v něm nezůstává nezměněno. A někdy, někdy je v něm láska.

Psaní z něj je pro mě, jako hráče, kterého příběh jeho postavy hodně zasáhl, forma psychohygieny, vyrovnání se s ošklivými a hezkými věcmi, které jsem hrála. Jde zároveň o situaci, kdy není úplně technicky a eticky po všech stránkách v pohodě tohle psát - v drabblích se najdou nějaké spoilery na původní hru, která je mimochodem super a doporučuju k zahrání všem, kdo se neleknou dlouhého chození v zimě. :) Ocením proto, když to, kdo a že píše drabblata na nějaký sibiřský příběh, bude spíš tajemstvím pro DMD, protože nebýt toho, že DMD je taková bezpečná a zdánlivě soukromá zóna, bych se asi nikdy neodhodlala v téhle formě ten příběh psát.

Obrázek uživatele Julie

Mráz by měl omlouvat

Drabble: 

Měl hezké oči, ale o to nešlo. Zajímal se jen trochu. Chápala to. Po tom, co prožil, neměl sílu nějak zvlášť se zajímat.
Ale strašně často se na ni díval.
Všude okolo byla zima a sníh a rozstřílení lidé a krev, ze které se kouřilo, dokud nezmrzla. Tábory rudých, kulky bílých, led v srdci, Sibiř bolavě zakousnutá do morku kostí…
Poprosil ji, aby mu dala dokumenty. Neměla by...
„Bože, netrestej nás za naše viny, protože horší peklo než tohle už by ani nemělo být.“
Skřípala zuby, když se modlila. Neměla mu je dávat. Čert to vem, tady se chyby předplácely.

Obrázek uživatele Jeřabina

Vedu ji

Úvodní poznámka: 

Vybrat letos nejoblíbenější drabble pro mě nebylo úplně jednoduché, ale nakonec asi vítězí tohle. Ten příběh, který jsem vyprávěla, jsem si v trochu jiné (kratší) formě prožila na vlastní kůži a vlastně mě docela pocuchal, protože v originále nebyl o moc hezčí. Vlastně naopak - tohle byla moje poslední scéna. Celý konec v Paříži a návrat bratrů už jsou moje autorská licence a touha dát Anušce (a sobě) hepáč.
Hru jsem hrála v únoru. V březnu mi z ní vlastně tak nějak vůbec nebylo moc dobře. V dubnu jsem se rozhodla z toho vypsat - a fakt to fungovalo. Jak jsem Annin příběh krájela do stoslůvek, bylo čím dál tím jednodušší ho vnímat jenom jako příběh, ne jako něco, co by mělo bolet mě jako člověka - ty scény jsem dostávala z hlavy ven a četli je jiní lidi a to pomohlo. Někdy kolem pětadvacátého se mi po nich vlastně začalo stýskat - ale teď jsem ráda, že je mám aspoň na tom papíře.

A doporučuju si k tomu opravdu pustit tenhle jeden soundtrack - Havrany

Drabble: 

Když Anna zakřičí, trhnu sebou, ale nepouštím ji.
Znovu slyším slova jejích bratrů.
„Doveď ji do Paříže.“
„I kdybys ji měl odnést.“
„Všechno bylo zbytečné!“ pláče. „Kdybych raději zemřela...“
Její slova bolí jako hřeby v dlaních.
„Kdybys zůstala, zemřete všichni," šeptám. "Takhle mají šanci.“

Jdeme pod hvězdami. Anna poslušně kráčí krokem loutky. Voní březovým listím a medem.
Vzhlédne, oči skleněné horečkou zrcadlí hvězdy. „Promiň, Záboji, to tvé Československo nechci nikdy vidět. Zradili nás.“
Mlčím. Čtyři roky jsem za nenavštívenou zemi bojoval.

U vlaku moje stopařka padá do prachu. Křik o nosítka přehlušuje volání sláva.
Pochopím, že Československo taky vidět nechci.

Závěrečná poznámka: 

A doprovodný Skácel:
a ty jenž nechceš kamenovat
buď jako kámen v srdci svém
tak milosrdný ještě nikdy
nehodil kámen kamenem

Obrázek uživatele Jeřabina

Poděkování

Úvodní poznámka: 

Nesoutěžní na téma Cena dospělosti.
Navazuje na Najít cestu k nám
Soundtrack pro mě trochu je Radůzino Až půjdu po úbočí

Já děkuju všem, co se mnou letos Sibiřský příběh prošli. Bylo to pro mě zase takové trochu citovější DMD než předtím a Annin příběh pro mě hodně znamenal. Možná o tom, jak jsem to psala, ještě napíšu separé drabble. Tak díky.

Drabble: 

Ve světnici voní chleba a maso. Když jsem pařížskému popovi nechával adresu, nevěřil jsem. Ale přišli.
„Nedovolili jsme si navzájem umřít,“ přizná mi později Roman nad cigaretou.

Roman usedá ztěžka, Alexej mu pomáhá. Roman ruku nesetřese.
Aljoša přehlédne hrnek, shazuje ho. Anna ho chytá.
Anuška roztřesenýma rukama neukrojí chleba. Bratři ruce políbí.
Objímají se, tři dospělí vykovaní válkou. Cítím se cizí. Starý.

Pak Sergej zakňourá, Aljoša dělá místo u stolu, Roman nalévá čtvrtou sklenku. Anna vztáhne ruku.
Přisedám, kněz překovaný v manžela a otce.
Společně sedíme v domě, kde v budoucnu zapijeme svatby a děti.
Čtyři ranění, chybující lidé. Rodina.

Závěrečná poznámka: 

Skácel pro domov:
Poděkujme jak děti za jablko
za vše co bývalo a znovu kdysi bude
za to že věrná po dni přicházela noc
za zarputilé ráno

Poděkujme jak děti za jablko
za to že příští dávno je už za námi
že nás měl čas
jak rybář rybu v síti

Poděkujme jak děti za jablko
a bez výčitek bez pokorné pýchy
za radost která pomohla nám přebolet
za odebraný dar

Poděkujme jak děti za jablko

Obrázek uživatele Jeřabina

Najít cestu k nám

Úvodní poznámka: 

Navazuje na Odráží se nebesa.
A protože kromě Skácela mě celou dobu tak trochu provázela Radůza, tak vám nabídnu Prostři stůl.

Drabble: 

Zima trvá. Nemoc ustoupila, ale připomíná se probdělými nocemi.
Každý večer pozoruji les. Vyhlížím zvěř, lžu si.

Přichází jaro. Poprvé spím. K Serjožovi vstává Záboj.
Probouzím karty. Běž na lov, Anuško, říkají maminčiny obrázky.
Lovím dva dny. Nakonec přinesu srnku. Zbude pro sousedy.

Vykládám podruhé. Upeč chleba, Anuško.
Doma je jen žitná mouka, chléb černý, sibiřský.

Potřetí karty probudím. Nastraž oka, Anuško.
Řežu pruty. Nůž sjede, půda pije krev. Zvednu hlavu.

Jdou. Podpírají se jako dva stromy.
Aljoša kráčí pevně, zbělalé oko rozsekává jizva.
Roman kulhá, otlučenou Marju jako berli.
Mí bratři. Společně.
Objímáme se, dlouze. Rozbitá srdce tiše dorůstají.

Závěrečná poznámka: 

A to je vlastně konec. Jen ještě takový malý epilog - Poděkování.

Skácel pro návraty:
Září
A lovec s rozlomenou puškou
Toulá se při okraji lesa
Ze strnišť
Divoké husy vracejí se v klínech
Ve starých básních jako v zahradách
Tlumené pády plodů
Ticha nesbíraná

Obrázek uživatele Jeřabina

O švarném Fjodoru Tugarinovi a odvážné stopařce

Úvodní poznámka: 

Odehrává se tak nějak souběžně s Odráží se nebesa.

Drabble: 

Do staré samoty jednou přijeli muž a dívka.
Dívka bývávala nejlepší stopařkou Sibiře, malovanou flintou, Marjou Morevnou, vládla. Ale teď její ruce zachvacoval třas, Marju dávno ztratila.

Když les řádně prochodila, vzala mužovu pušku na lov poprvé. Ale roztřesené ruce selhaly.

Když trefila šišku na sto kroků, vyšla na lov podruhé. Ale cizí puška neposlechla.

Sedm večerů potom stopařka doma pažbu malovala. Potom řekla muži: „Pojmenuji tu pušku Fjodor Tugarin, aby Marju Morevnu domů přivedla.“ Potřetí vyšla do lesa.
Pevnýma rukama laň skolila.

Tak lesy dobyla stopařka s Fjodorem Tugarinem. Ale že dobrému člověku vždycky pomohla, místní ji tuze oblibovali.

Závěrečná poznámka: 

Skácel pro stopařku:
Svým černým tělem vzbuzovala žizeň
po celou zimu,
pak ale náhle zazněl tón
a cosi propuklo a z nahořklého dřeva
(jako když mladý bůh se hněvá)
na světlo vyšly květy.

A mne se neptejte, snad povědí to včely
o zlatém zvonu,
který obklopuje strom,
o skvělém tajemství
tak skvělých jeskyň bilých,
o každém květu, každém květu tom.

A mne se neptejte, nic nepovím a nevím,
jen to, že blýskalo se
a z nahořklého dřeva
(jako když mladý bůh se hněvá)
na světlo vyšly květy - trnka rozkvetla.

Obrázek uživatele Jeřabina

Odráží se nebesa

Úvodní poznámka: 

Navazuje na Za jakou vlastně lásku
Doporučuju si k tomu pustit Home

Drabble: 

Březen. Nový domov, stařičká samota hodinu od městečka.
Nikoho nezajímá, jsme-li svoji.

Duben. Anna objevuje lesy. Když ji doprovázím, plaším zvěř. Znám město, bitvy... tady jsem neschopný.

Květen. Zatékající střecha. Těhotná žena střílí líp než já.
Když Anna přespí venku, opiju se.

Červen. Anna všechnu vodku vylije. „Ve městě je sirotčinec...“ řekne významně.

Červenec. Sirotčinec pomoc vítá. Místní kněz mě učí truhlařině.

Srpen. Střechu opravuji. Večer ležíme v trávě, kreslíme stébly po Annině břiše a... mluvíme. Lidsky. Přátelsky. Láskyplně.

Září. Křik, krev. Bezmoc.
Sousedky pomůžou, chalupu rozezní dětský pláč.
„Budeš Sergej. Po tatínkovi,“ rozhodne Anuška.
Poprvé šeptám, že ji miluji.

Závěrečná poznámka: 

Souběžně probíhá O švarném Fjodoru Tugarinovi a odvážné stopařce
Nebojte, ještě jsme neskončili :)

Skácel pro domov:
Studánku dej mi blízko u lesa
A nehlubokou Jenom na dlaň vody
A do ní žabku která vodu čistí

Na podzim povybírám napadané listí
V zimě se budu starat aby nezamrzla
A v srpnu zavedu tam lidi žíznivé

A to je všechno
Snad je v moci tvé
Udělat pro mne malý důlek vody
Ve kterém by se odrážela nebesa

Obrázek uživatele Jeřabina

Za jakou vlastně lásku

Úvodní poznámka: 

Pro Aries ;) Dobří koně umí couvat.

Navazuje na Ba horší
A doporučuju si k tomu pustit Learn Me Right, kdybyste chtěli vidět do hlavy i Anušce.

Drabble: 

Probuzení bolí. Ležím na zemi, Anna balí.
„Anuško... neodcházej!“ šeptám vyprahle
Stojí jako laň, jako sibiřská bříza. Je tolik cizí.
„Odejdeme oba. Slibovals dům na venkově,“ říká nezúčastněně.
„Co nejdál odsud,“ dodá.
Láme mě kašel.
Přisedá, podává vodu, podpírá mě.
„Odpusť. Válka vyryla brázdy... mezi nás. Ve mně.“
„Ty odpusť. Včerejšek... a to zapírání.“
Mlčí.
„Co se změnilo?“
„Byla jsem u doktora.“
Srdce sevře strach.
„Paříž není místo pro dítě. Bratři mě najdou kdekoliv. Přísahali.“
Dítě?
„Začněme znovu. Ale už nikdy mi nelži, Záboji.“
Toužím ji obejmout, krásnou, předčasně zestárlou dceru Sibiře.
Místo toho vstávám. „Poprosím, aby nás poslali daleko.“

Závěrečná poznámka: 

Skácel pro nové začátky:
A ráno neměli jsme koho zapírat
Bylo nám úzko mezi celníky
nikdo se nezeptal a co do neúprosnosti
neměla ta chvíle obdobu

Za koho vlastně
Ty jenž neprošel jsi clem
za koho přimluvíš se mocně u lidí

Za jakou vlastně lásku

Obrázek uživatele Jeřabina

Ba horší

Úvodní poznámka: 

Navazuje přímo na Dřevem prohořívá láska
Ono se to do soboty ještě rozmotá, nebojte. A pusťte si k tomu Gale Song

Drabble: 

Dva měsíce žijeme v ledu.
U zpovědi lžu. Mše vedu špinavý.

Přijde jaro.
„Anno,“ prosím. „Vezměme se. Žijeme v hříchu.“
Šíleně netečné medové oči.
„Ne, dokud nepřijdou bratři.“
Něco praská. „Tvoji bratři jsou mrtví!“ zařvu. "A já tě nešťastně vyhrál v kartách!"
Mlčí.
Utíkám.

V krčmě objednávám vodku, halasným smíchem přehlušuji vinu. Zase.
Co si nalhávám? Mizerný kněz. Byl bych stejně mizerný manžel.
Zmerčí mě místní nevěstka. Zvu ji.
Je o dvacet let mladší, oči barvy medu. Všechno je jedno.
Venku ji narazím na zeď, políbím ji.
Místo medu cítím pot, strach.
Všechno ne.
Domů pádím šedivým úsvitem.
Anna nikde.

Závěrečná poznámka: 

Niterně doufám a trochu se bojím, jestli toho Záboje nevykresluju jako zmetka. Pokud ano, je to především moje neschopnost nacpat tu komplexitu do sta slov.

Skácel pro zlá rána:
Má noc je nejčernější tam,
kde ráno začíná
a malá ptačí hrůza pod okny
se ozve naplno.
Pak vstanu
a chudobnější o včerejší den
jdu do koupelny.
Cestou se stydím mezi nábytkem.

Zas jsem jednou jenom já,
zloupený tak,
že do věčnosti visím na niti.
Všechno mi trapně připomíná,
že jsem byl včera do písmene kolmý.

Na chilku mne osvobodí voda.
Z bílého porcelánu
seškrábu nehtem vlas
až příliš tvůj.
Zas je to zlé, ba horší.

Obrázek uživatele Jeřabina

Dřevem prohořívá láska

Úvodní poznámka: 

Navazuje na Někdo zcela jiný.

Jako soundtrack hodně doporučuji Lásku v čase soumraku

Drabble: 

Anna vstává první, usíná druhá. Převléká se, zatímco zírám do zdi, předstíraje spánek.
Tolik ji chci.
Nejsme sezdaní. Je to hřích.
Usínáme odděleně.

Dnešek je jiný.
Když večer vytepávám očima omítku, přisedá.
Nejsme sezdaní...
Skloní se. Polibek voní medově, rozum ztrácí vládu.
Měl bych vědět, co dělat, jsem starší, ale Bože, pro mě to je taky poprvé...
Bojím se. Že ji zklamu. Že jí ublížím. Vzdychne. Ucuknu. "Nepřestávej," šeptá.
Toneme v okamžiku.
Usínáme společně.

Ráno procitám šťastný. Anna... vstala?
Sedí u okna. Přistupuji, hladím ji.
„Anuško... měli bychom se vzít...“
Netečný pohled.
„Na mé svatbě budou mí bratři.“
Ruku stahuji.

Závěrečná poznámka: 

Doufám, že to téma je tam vidět. Pro mě je "velké srdce, malý mozek" takovou hroznou esencí strašného dvojsmyslu, že jsem o tom ani moc neuvažovala, jen jsem se musela držet, abych tam nevloudila žádné nevhodné vtípky.

Dnešní Skácel:
Povříslem hrubým svázalo nás slunce.
Ó, jak bodají
osiny žhavé. Když jsi ruce zvedla,
zakroužil smolný dým

tak hoří dřín, tak modřín v ohni praská,
uťatý smrček, jenom břízka ne.
Tak mokrým dřevem prohořívá láska,
dříve než plamen k slunci vyšlehne.

Obrázek uživatele Jeřabina

Někdo zcela jiný

Úvodní poznámka: 

Navazuje volně na Vedu ji

Jako soundtrack doporučuju Madeleine od Radůzy (a mimochodem celé album Marathon je skvělé).

Drabble: 

Vladivostok. Annu pohlcují stíny. Rozptyluji je objetími – hřeje jako plamen. „Už se můžeme vzít,“ nabízím.
„Na svatbě potřebuji své bratry.“
Neřeknu: Co když nikdy nepřijdou?

Paříž. Krása... a hluk, špína. Garzonka, chlad, plíseň, oddělené postele. Nenaplněná, tepající touha.
Zaprášenou francouzštinou lžu podezřívavé domácí: „Chráněnka.“ Stejně tak v pravoslavném kostele, kde hledají kněze.
Cestou k doktorovi se Anna ztratí. Vodím ji. Léky tlumí nemoc, ale také Annu. Dny tráví sezením u okna. Čeká.
Můj dotek nevítá, přestanu. Motouzek na prstu vypadá výsměšně.

Léto. Spásný paprsek světla.
„Opusťme Paříž. Nabídli mi dům na venkově...“
Naděje.
Pak zavrtí hlavou: „Bratři by mě nenašli.“

Závěrečná poznámka: 

Už se dostáváme do časově širšího úseku, takže legenda - s bratry se Anna rozloučí o Vánocích (24. 12.) 1918.
Do Paříže dorazí v dubnu roku 1919.
Drabble končí v srpnu 1919.
Dodatečný legijní infodump: Legionáři celkově se do roku 1919 stahovali přes Transsibiřskou magistrálu (kterou legie více či méně ovládaly) a potom ve Vladivostoku čekali na transporty. Ty začaly jezdit na začátku roku 1919 a braly to obvykle kolem Asie a do jižní Evropy (náš případ) nebo do Ameriky, přes pevninu a pak přes Atlantik. Pro řadové legionáře a civilisty to bylo především hrozně nudné, vyčerpávající čekání, kdy nemohli moc dělat.

Skácel pro život v cizí zemi:
Kdo poradí ti jestli zabloudíš
na pozdrav odpoví a usměje se - kdo
laskavě ukáže ti kterou se dát cestou
řekne jak daleko je země nikoho

A půjdeš den a celou noc a sto dnů
roky to bude trvat přejdeš tisíc řek
a nedojdeš a nevrátíš se nikdy
to někdo zcela jiný přišel nazpátek

Obrázek uživatele Jeřabina

Vedu ji

Úvodní poznámka: 

Nesoutěžní drabble! Téma: Mnoho pohybu pro nic
Takový dodatečný nápad.

Navazuje na Drobné a tiše seřazené zrady
Jeden velmi Zábojův soundtrack: Havrani od Trabandů.

Drabble: 

Když Anna zakřičí, trhnu sebou, ale nepouštím ji.
Znovu slyším slova jejích bratrů.
„Doveď ji do Paříže.“
„I kdybys ji měl odnést.“
„Všechno bylo zbytečné!“ pláče. „Kdybych raději zemřela...“
Její slova bolí jako hřeby v dlaních.
„Kdybys zůstala, zemřete všichni," šeptám. "Takhle mají šanci.“

Jdeme pod hvězdami. Anna poslušně kráčí krokem loutky. Voní březovým listím a medem.
Vzhlédne, oči skleněné horečkou zrcadlí hvězdy. „Promiň, Záboji, to tvé Československo nechci nikdy vidět. Zradili nás.“
Mlčím. Čtyři roky jsem za nenavštívenou zemi bojoval.

U vlaku moje stopařka padá do prachu. Křik o nosítka přehlušuje volání sláva.
Pochopím, že Československo taky vidět nechci.

Závěrečná poznámka: 

Skácel tak nějak pro tuhle válku:
a ty jenž nechceš kamenovat
buď jako kámen v srdci svém
tak milosrdný ještě nikdy
nehodil kámen kamenem

Obrázek uživatele Jeřabina

Drobné a tiše seřazené zrady

Úvodní poznámka: 

Já vás dneska asi varuju. Nejsem hodná.

Navazuje na Den vhodný k umírání

Pro ještě o něco vyšší depku nabízím písničku, co mám jako soundtrack sourozenců Karpovových: Somewhere Only We Know

Drabble: 

Bratříčci mě táhnou chřtánem prázdnoty.
Bezpečí. Konečně.
Jakýsi důstojník čte... jména?
Češi, Slováci... Rusové žádní.
Pak já.
Pak nic.
„Co moji bratři? Slíbili jste!“ prosím důstojníka.
Nechápe: „Máte jedno místo. Nepotáhneme do republiky každého.“

Prázdnota cení zuby.
„Lhali jste!“ osočím bratry.
Aljoša pláče. Roman tiskne zuby. „Potřebovalas pryč, Anuško.“
„Zůstanu! Nesmíme se rozdělit...“ prosím. Copak nechápou?
„Ty musíš přežít!“ neustupují.
Záboj mě táhne pryč. Vytrhnu se, chytám bratry.
„Mám-li přežít, tak teď přísahejte! Že si pomůžete jako bratři! Že mě najdete!“
Chvíli hoří křivda.
Pak se obejmou.
„Najdeme. Kdekoliv, sestřičko.“
Nechávám se odvést.

Chřtán sklapne, když je pohltí tma.
Křičím.

Závěrečná poznámka: 

Navazuje bezprostředně: Vedu ji

Dneska pro zrady, loučení a lásku nemám Skácela, ale Anuščina oblíbeného Victora Huga.
Protože srdce každé
má kohosi,
pro něhož za hrob až jde,
když poprosí,

protože na svou kůži
v určitý čas
po trnu pozná růži
každičký z nás

Obrázek uživatele Jeřabina

Den vhodný k umírání

Úvodní poznámka: 

Navazuje na Takový už je svět

A jestli chcete ne tak úplně soundtrack, ale takovou tematickou píseň co si pustit PO přečtení drabble (ke čtení spíš nedoporučuju, není to náladovka), tak zde je Náš tatíčku Masaryku.
Varuju předem před nekonečnou pompou a patosem, ale prostě... Česká družina, no.

Drabble: 

Celý den balancuji jako provazochodec – síla a obratnost mi brání spadnout do prázdnoty, ale postupně ubývají pod tíhou strachu.
Zase běžíme. Za námi střelba, světlice. Dostihli nás, naši pronásledovatelé, krvavá armáda. Tak blízko cíli, jenom kousíček doběhnout.
Ale síly dochází, slabost zakaluje smysly, lano praská. Zpomaluji. Klopýtám. Padám.
Bratři mě chytí, ale střelba se neúprosně blíží.
Vojáci nás míjí, jde jim o život, nemají čas na soucit.
Náhle jedno družstvo zastavuje.
„Bratře Záboji, pomož jim. My cestu podržíme.“
Podpírá mě, silnější než bratři.
Zezadu slyšíme křik: „Česká vpřed!“
Záboj se ohlíží, na tváři slzy – ale nezastavuje.

Společně běžíme ke světlu.

Závěrečná poznámka: 

Vyděsil vás titulek?
Nebojte, to je jenom dnešní Skácel.

V hodině naší smrti
až přijde den vhodný k umírání
Budeme trhat koukol

Ze studničky dětství
Zvedneme svatý obrázek
A sotva dotkneme se vody
Ze studničky dětství

V hodině naší smrti
Až přijde den

Den vhodný k umírání
Usměje se malomocný král

Obrázek uživatele Jeřabina

Takový už je svět

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

Odpoledne síly dochází. Legionáři další léky nedají.
Poprvé od rána mi Záboj hledí vstříc. Údery srdce náhle zní jak výstřely.
První.
Podává tři lahvičky morfia. „Směnil jsem,“ vysvětluje.
Druhý.
Pomáhá jednu otevřít, když mně třas nedovolí.
Třetí.
Pokleká. „Nejsem tak dobrý, jako zasluhuješ, Anno. Ale... ukázalas mi cestu. K Bohu. K lásce.“
Čtvrtý.
Podává prstýnek upletený z provázku. „Promiň. Léky byly drahé, na prsten nezbylo...“ hlesne se studem.
Pátý.
Pokleknu také, chytám jeho dlaně.
„Je krásný..." šeptám vděčně, smutně. "Ale já nechci být břemenem. Díky tobě chci jít dál, ale... co když nedokážu dojít?“
Šestý.
„Podepřu tě... rád.“
Srdce utichá.

Závěrečná poznámka: 

Dnešní Skácel pro lásku má i zhudebněnou verzi, kterou taky doporučuju:
Amulet
Aby tě před zlým chránil
(takový už je svět)
dávám ti amulet
a nos jej bez přestání

Je proti chvílím krutým
zahání z duše hlad
a toho kdo má rád
uchrání před uřknutím

Snad z nebe na zem spadlo
to vzácné zaklínadlo
Ve světle létavic

do stříbra jsem vyryl
SINE AMORE NIHIL
bez lásky není nic

Obrázek uživatele Jeřabina

Z Encyklopedie poetiky ruské občanské války

Úvodní poznámka: 

Následuje přímo po Válečných zraněních.

Jsem hodně zvědavá, jestli mi tohle projde.

Drabble: 

Ruská duše:
Dle Rusů samotných něco nesmírně zvláštního, tajemného. Často konotují adjektiva: širý, tragický. Vzhledem k obtížnosti definice takto efemérního fenoménu volíme definici příkladem:

Laskavý čtenář může imaginovat scénu – na břehu řeky stojí chlapec. Přichází dívka, znatelně rozezlena. Křičí – podvedl ji. Chlapec nelže, přiznává se. Jako důvod uvádí válku (viz heslo Válka, užití 5 – univerzální výmluva). Vysvětluje, že bez dívčího objetí by nepřežil. Pláče.
Dívka... chápe. Vrací prstýnek (1), líbá na tvář, přeje štěstí. Odchází. Chlapec zůstává stát, šokován. Právě poprvé potkal širou ruskou duši.

----------------------------------------------------------------------------------
(1) Později dívku doběhne, prstýnek vnutí. Ve válce jsou šperky cenné a ona potřebuje léky.

Závěrečná poznámka: 

Skácel pro smutná loučení:
Jsme sami,
jako by nám někdo ublížil.
Marně po kapsách hledám,
co bych ti mohl dát.

Obrázek uživatele Jeřabina

Válečná zranění

Úvodní poznámka: 

A fakt už doufám, že zítra to téma bude lepší.

Následuje volně po Zasažení bleskem.

Drabble: 

Chvíle odpočinku, tábor bývalého carského plukovníka. Všude se šmelí - šperky, náboje... ženy.
Záboj obchází místní. Nepohlédl na mě, co jsem omdlela.
Tolik ho to odradilo?
Prohlížím prstýnky, nevídaná krása.
„Slečno Anuško... smím vám koupit dáreček?“ slyším známý lehký hlas.
Kuba šarmantně směňuje. Je mladý, hezký a... chce mě. Vidím to.
Pak zvážní. „Ve válce se neslibuje. Ale... potom... kdybys chtěla... koupil bych ti hezčí prstýnek.“
S úsměvem odchází.
V srdci jako by zatřepotal ptáček.

Přirázuje Roman, hněvivý. „Neslíbit, že ti nebudu lhát, zbiju ho rovnou.“
Nechápu.
„Ten tvůj Kuba,“ ucedí, „před chvílí kupoval podobný prstýnek místní děvce.“
Ptáčka sevřela mříž...

Závěrečná poznámka: 

Bezprostředně navazuje: Z Encyklopedie poetiky ruské občanské války

To téma je trochu ohnuté, ale to "fascinován" tu beru jako pobláznění a jinak to snad je trochu vidět. Ostatně, je třeba nezapomínat, že Anušce je osmnáct let, a i když si prošla za svůj ne až tak dlouhý život mnohým, občas, jenom občas, se to trochu ukáže.

Skácel pro Jakuba:
A ty jsi čekala jak ptáci na dešti
s utichlým srdcem pod promoklým křídlem
a ty jsi čekala až umlkne ten déšť

Té noci zvíře zvané promyka
zabilo na zahradě hada
haluze zčernaly
a všechna hnízda byla beze střech

Obrázek uživatele Jeřabina

Zasažení bleskem

Úvodní poznámka: 

Tohle bylo snad nejhnusnější téma, co jsem za svou DMD historii potkala.

Navazuje na Studánka je plná krve

Drabble: 

Ležím. Tma.
Otevírám oči.
Shon. Sestry, Záboj... bratři. Znepokojení. Mnou?
Konečně mluví společně: "Anuško... odpusť."
„Slibte, že mi už nikdy nebudete lhát!“ prosím je.
Oba přísahají.
Srdci se ulevilo, ale horečka mě stravuje... „Potřebuju léky.“
Alexej zesiná: „Už nemáme.“
Hořím...
Sestra Bětka neváhá: „My ano.“

Četař s pirátským knírem nasávající z placatky ucedí: „Na ruské děvky morfiem neplýtváme!“
Svět ztuhne v okamžiku. Bratři ho zabijí... popraví je...
Než Roman stihne tasit, vstává Záboj. Placatku nedbale chrstne do očí - křik - nezraněnou rukou uštědří úder.
„Bůh rozkazuje pomáhat bližním, bratře,“ zavrčí mu do tváře, na které se mísí rum, slzy a krev.

Závěrečná poznámka: 

Piráti jsou poddruh námořníků. A protože to byl hodně fešácký četař, tak i na Sibiři našel rum, to je ale šikula!
A odpovědí na otázku je tudíž ano, pokud jsou námořníci nezdvořilí a v okolí je bratr střelec Vyhlídal. Je to sice porušení subordinace, ale jeden střelec z České vydá za tři přeběhlické četaře, no ne?
A do háje, mohla bych zítra dostat za odměnu normální, hodící se téma?

A malý, drobný Skácel, pro Záboje, který není zdaleka jenom kněz:
Láska

Jako by hříva byly kořeny
a tělo koně vyrůstalo z hlavy.

(Z lesa je znám, ty zasažené bleskem
a černé po boku.)

Obrázek uživatele Jeřabina

Studánka je plná krve

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

Za svítání vyrážíme. Bratři koukají jak zpráskaní psi, ale na sebe vrčí dál.
První zastávka. Ztrácím trpělivost.
„Co jste chtěli? Celý život mi lhát?“ zasyčím.
„Ochránit tě,“ odpovídá Aljoša.
Hněv zablýskne. Strčím do nich, až zavrávorají.

„Ochránit?“ slyším se křičet. „Viděla jsem je umírat, Alexeji! Myslela, že za to můžu já! A ty...“ oslovím Romana. „Ty by ses zřekl vlastního bratra?“
Odsekává: „Je to vrah...“
Vytnu mu facku, poprvé.
„Zabili je zlí lidé!“ vykřičím do lesa Zábojova slova.
„Budeme-li si lhát... nezůstaneme-li pohromadě... je tahle cesta zbytečná,“ dodám zoufale.

Odcházím, slabost můj hněv dohání jak hrom.
Zahřmí.
Padám do černoty.

Závěrečná poznámka: 

Skácel pro sourozence Karpovovy:
Je studánka a plná krve
a každý už z ní jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

Obrázek uživatele Jeřabina

Sám zraněný a rozedraný

Úvodní poznámka: 

Z trochu jiného úhlu pohledu.
Doufám, že to téma je tam trochu poznat. A je to teda spíš Gary, no...

Navazuje chvilku po My ztracení v lesích

Drabble: 

Ležím vevnitř, ale spánek nepřichází. Rameno tepe krutou bolestí, srdce vinou... a touhou.

Před válkou jsem býval dobrý člověk. Kněz v sirotčinci, bohabojný, ctnostný, pravdomluvný.
Sirotčinec jsem opustil, když rukovali volyňští.
Kněžské roucho vyměnil za pušku.
Boha ztratil s prvním, třicátým zabitým. Zjištěním, že zabíjet umím.
Potom vodka, karban... sázky. Zlé.
Vezmeš si první Rusku, kterou potkáme.
Špatný vtip špatného kněze...

Jenže... když ji vidím, Bůh nemlčí tak nahlas. Stále cítím její ruce na skráních, vůni březového listí. Slyším pláč v kapli.
Bojím se přiznat. Bojím se pohrdání v medových očích.
Chci jí řict pravdu.
Chci jí pomoct.
Chci ji.

Závěrečná poznámka: 

Drobné vysvětlení - Česká družina byla složená z Čechů, kteří žili v Rusku, převážně v oblasti Volyně. Rukovali v Kyjevě v září 1914 a přísahali věrnost carovi. Se vznikem legií pak byly jednotky České zařazeny standardně do nich, ale pořád si často zachovávaly svoji soudržnost.

Skácel pro Záboje:
Vlaštovko nesmíš nás vynechat
tak jako já se nesmím ptát
a marně marná slova ztrácet
jestli je pro mne dobrá dost
ta zem kde noc tak trpce voní

Pro její staré něžné rány
sám zraněný a rozedraný
musím se vzptávat sám sebe
jestli jsem dosti dobrý pro ni

Vlaštovko nesmíš nás vynechat
až na jaře se budeš vracet

Obrázek uživatele Jeřabina

My ztracení v lesích

Úvodní poznámka: 

Drabble následuju po Rozpínaných poutech

Pro věrné čtenáře takový drobný dáreček z loňska ;)

Drabble: 

Nemohu spát... vzteky? Úlevou?
Náhle střelba zvenku, křik. Hlídkovala Česká... Záboj!
Přibíhám, sníh už rudne krví.

Křičím o pomoc, zbytečná... Už zase!
Přibíhá sestra, tiskne ránu. Záboj zakřičí, chci ho chytit, ale ruce neposlouchají...
„Drž mi háky!“ přikazuje plachetka.
Třesu se, strašně, neovladatelně.

Sestra mě chytá. „Jméno? Jsem Bětka.“
„Anuška,“ šeptám.
Rázný hlas. „Anuško, není ztracený. Ale musíš mu pomoct. Zvládneš to?“
Jsem stopařka... Nebudu zbytečná.
Silou vůle ruce zklidňuji.

Držím háky, obvazuji. Lehčí než stahovat jelínka...
Pevně jej držím při životě.
"Je z lesa venku...“ vydechne Bětka.
Záboj otevírá zakalené oči. „Anuško..“
„Ššš... ztratil ses v lese,“ hladím ho.

Závěrečná poznámka: 

Dnešní Skácel:
Z těch dobrých věcí miluji den,
kdy jaro klade uzdy na dobré koně,
modré uzdy
a růžová sedla.

Každého roku se vrací,
jaro je dobrý úmysl.

Z těch dobrých věcí miluji naši lásku,
tu starou, která nerezaví,
a říkám ti znova a znova:

Je včera
bude dnes
a byla zítra.

Snes tyto tři údery a žádný víc.

Obrázek uživatele Jeřabina

Rozpínaná pouta

Úvodní poznámka: 

Pokud se vám zdá, že autorka těchhle drabblat v poslední době trochu metamorfovala, máte pravdu. Mám k tomu nějaké osobní důvody a fakt mě potěší, pokud to přijmete a tu předchozí identitu už na DMD moc zmiňovat nebudete ;) Díky moc.

Drabble navazuje chronologicky po Zpovídání vin
Proč se bratři tak nenávidí a co Aljoša přiznává na konci vysvětluje Lání za lání

Drabble: 

Rvačku najdu po křiku. Napravo Aljoša. Nalevo Roman. Oba zbití, zkrvavení.
Aljoša sveřepě přizná: „Udeřil jsem první. Ale on si začal! Řekl...“
Rozčílím se: „Pitomci! Jsme zde skoro hostitelé, takhle jdete příkladem? Jste snad bratři!“
Roman vykřikne: „Není to můj bratr! Je to zrádce!“
Jako by mě udeřil. Poznal to a utíká...
---
Stojí venku, v očích vzdor.
„Co to říkáš? Jsme přece rodina, nesmíme se rozdělit,“ prosím.
Uhne očima, ale neustupuje: „Tebe ochráním, Anuško. Ale Alexej není můj bratr!“
---
Když vejdu zpět, zahlédnu záblesk zlata ve spěšně zavíraném tlumoku. Aljoša nedokáže skrýt vinu. Nikdy nedokázal.
„Mluv,“ rozkazuji.

Později toho lituji...

Závěrečná poznámka: 

Skácel pro bratry a společnou vinu:
Tak jsem se nad světem trápil,
až jsem si začal vymýšlet přísloví.

Jsou dlouhé pravdy a jsou pravdy krátké.

A nepřijde-li trest hned vzápětí,
musíš si vinu odžít životem.

A nikdo neodčiní čin.

A nikdo nedokáže složit písničku
pro slepé děvčátko a ptáka bez křídel.

Obrázek uživatele Jeřabina

Zpovídání vin

Úvodní poznámka: 

Pokud se vám zdá, že autorka těchhle drabblat v poslední době trochu metamorfovala, máte pravdu. Mám k tomu nějaké osobní důvody a fakt mě potěší, pokud to přijmete a tu předchozí identitu už na DMD moc zmiňovat nebudete ;) Díky moc.

Diptychy nejsou pro DMD dobrý formát. To bylo téma, to vám řeknu.
Navazuje přímo na Zpovídání duše
Hodně doporučuju si k tomu pustit Phillipa Phillipse - krásnou píseň pro Annu a Záboje jménem Unpack Your Heart

Drabble: 

Zprvu jako bych povídala pohádku. O princezně a její zlé sestře – nemoci.
Když král krvácí na prahu, nejde dál předstírat.
„Chtěla jsem se zabít! Řekni, trestá mě Bůh?“
Tolik chci být silná. Ale nemoc důstojnost neponechává – hlas selhává, hořím... ruce zachvacuje neovladatelný třas.

Přikrývá je dlaní. „Bože, Anno, cos jen vytrpěla...“
Uvnitř cítím duto, prázdno.
„Tvé rodiče zabili zlí lidé. Bůh takhle netrestá, tuhle vinu neneseš.“
Jiskřička naděje?
„On vidí pod povrch věcí. Pro každého má cestu.“ Napřímí se. „Budiž odpuštěna, dcero...“
Náhle... vím.
„Děkuji, nastotisíckrát. Ale rozhřešení nechci, Záboji. Nejsi... jen můj zpovědník."
Nepromluví – jen pevně tiskne mou dlaň.

Závěrečná poznámka: 

K vysvětlení - ano, doufám, že nemoc je dostatečně trapný příbuzný a ano, místo hrdiny mám hrdinku. Tak snad :)

A Skácel pro Annu:
Na nebi sbírá se vítr,
zítřejší nachový vítr,
a znova láska,
znova, odedávna
zpovzdálí překáží smrti.

Obrázek uživatele Jeřabina

Zpovídání duše

Úvodní poznámka: 

Pokud se vám zdá, že autorka těchhle drabblat v poslední době trochu metamorfovala, máte pravdu. Mám k tomu nějaké osobní důvody a fakt mě potěší, pokud to přijmete a tu předchozí identitu už na DMD moc zmiňovat nebudete ;) Díky moc.

První část mého srdcového drabblového diptychu. Nikdy se mi slova neřezala hůř, ale nakonec jsem to nějak zvládla, snad to moc neutrpělo.

Drabble následuje někdy po Střetu očekávání.
Trochu jiný pohled na to, jak to ten otec Záboj s tou Anuškou má, nabízí Vlastenecký věstník

Drabble: 

Kapličku monastýru svíce barví jak akvarely – blankyt nad Kristovou hlavou. Rudá krev, naše vina.
Otec Záboj klečí před oltářem. „Potřebuji se vyzpovídat,“ prosím.
Kývne.
„Odpusť, otče...“
„Odpusť ty - musím se doznat první,“ vyhrkne. „Vím, jsem mnohem starší, kněz... ale když jsem tě spatřil...“
Co to říká?
„Válka mě Bohu vzdálila... tápal jsem. Až dnes jakoby... znovu promluvil.“ Vidí mé zmatení, prsty křečovitě svírá kříž.
„Promiň. Nemohl jsem ti neříct,“ šeptá. „Přijmeš-li moje rozhřešení, budu navždy jen tvůj zpovědník, přísahám.“

Blankytné ticho, Kristovo nebe. Vina rudě žhne.
„Musím se vyzpovídat,“ naléhám zoufale, neschopna soudu.
Záblesk bolesti... pak úsměv kněze.
„Povídej, Anno.“

Závěrečná poznámka: 

A jestli vás trápí cliffhanger, přímo navazuje drabble Zpovídání vin

Skácel pro zpovědníky:
Slova
Ta vyprošená na poslední chvíli
do mála zbývající
musí nám nyní stačit

Pověz mně
kolik jich potřebuje verš
aby ho nebylo příliš

Po celý den jsi zahazoval slova
aby ti zbylo večer na báseň

Někdo jde za námi a sbírá

Obrázek uživatele Jeřabina

Vlastenecký věstník

Úvodní poznámka: 

Pokud se vám zdá, že autorka těchhle drabblat v poslední době trochu metamorfovala, máte pravdu. Mám k tomu nějaké osobní důvody a fakt mě potěší, pokud to přijmete a tu předchozí identitu už na DMD moc zmiňovat nebudete ;) Díky moc.

Ručně psané noviny se zábavnými karikaturami byly v Legiích tuze oblíbené a u nás je tomu nejinak.

Drabble: 

Bratři! Ptáte se, proč doktor Weber dobrovolně kopal latríny? Kdo ukradl bratru podporučíku Kučerovi tlačenku?

Neptejte se víc! Naše investigativní duo exkluzívně odhalilo tajný spolek! Spiklenci jménem Hráči hrají každý čtvrtek karty. Nejen hrají, oni se i sází! A jak!
Tajný zdroj nám prozradil poslední výzvu: vzít si první Rusku, kterou potkáme. A padla rovnou na svatouška z České, bývalého otce Záboje Vyhlídala!

Zvážíme-li kolik času tráví bratr Záboj na čele špalíru, musíme mu pogratulovat, že těžký úkol přijal jako chlap! Jeho nastávající, nevzdělaná venkovanka, mu asi nepřinese věno ani chytrou konverzaci, ale třeba aspoň pod kožešinami skrývá hezkou tvářičku...

Závěrečná poznámka: 

Ale kdyby se snad stalo, že by pro bratry posměváčky doktor Weber příště, až budou ranění, neměl dost morfia, to je určitě jenom náhoda.

Obrázek uživatele Jeřabina

Střet očekávání

Úvodní poznámka: 

Pokud se vám zdá, že autorka těchhle drabblat v poslední době trochu metamorfovala, máte pravdu. Mám k tomu nějaké osobní důvody a fakt mě potěší, pokud to přijmete a tu předchozí identitu už na DMD moc zmiňovat nebudete ;) Díky moc.

Navazuje na Krajinu dětství

Kuba se už jednou objevil v Cinknutí

Drabble: 

Když sedím před monastýrem, přichází Kuba.
„Slečno Anuško, co tak smutně?“ směje se zeširoka. Ani jeho šibalské oči nerozptýlí chmury, ale potřebuji se svěřit.
„Moji bratři spolu nepromluví. A jsem tak vyčerpaná...“
Nervózně se usměje. „Však to všechno přebolí... a bude dobře," říká rozpačitě. Pak pookřeje. "Chcete rozptýlit historkou?“
Chci útěchu... ale kývnu.
„Byla to nebezpečná mise...,“ jeho slova se slévají.
„...první bolševik ani nepípnul. Přijde druhý – bodnu ho z úkrytu. A hned třetí! Tak vyskočím a zardousím ho!“ zakončil triumfálně, čekaje... potlesk?
Rozpačitě se směju, nerozumím...

Plížit jsem se uměla dřív než číst. A zabíjet? To není ke chlubení.

Závěrečná poznámka: 

Dneska jako soundtrack doporučím hezkou písničku: Thought of You s ještě hezčím klipem :)

Obrázek uživatele Jeřabina

Krajina dětství

Úvodní poznámka: 

Pokud se vám zdá, že autorka těchhle drabblat v poslední době trochu metamorfovala, máte pravdu. Mám k tomu nějaké osobní důvody a fakt mě potěší, pokud to přijmete a tu předchozí identitu už na DMD moc zmiňovat nebudete ;) Díky moc.

Následuje tak nějak po Lání za lání

Drabble: 

Kráčíme krajinou našeho dětství – ale vše se změnilo. Kde žali sedláci pole, leží spálené rovy.
Je jen jedno bezpečné místo k přenocování. Monastyr, kde slouží Bogomilovi. Přátelé našich rodičů, naše druhá rodina. S jejich Evou jsme váleli sudy z kopce, maličké Táňa a Ninuška nám rozjasňovaly dny.
Naše hlasy zvoní úzkostí, když monastyr zmíníme.
Poslední šťastné místo. Snad se jej válka netkla.

Bílé stěny monastyru se nezměnily. Bogomilovi vycházejí – vojáky doma nechtějí, ale nocleh jim neodmítnou. Nás objímají, láskyplně vítají.
Táňa ani Nina nepřišly. Ptám se po nich.
Uhýbající pohledy. Prázdné tváře.
„Válka.“

Válka. Z našeho dětství nás navždy vykořenila.

Závěrečná poznámka: 

Skácel pro ošklivé věci:
pod stromy v sadech chladno bývá z rána
a o polednách někdy zahlédneme tmu
odcházet k řece rudnou jeřabiny
a země nepatří už zase nikomu

Obrázek uživatele Jeřabina

Lání za lání

Úvodní poznámka: 

Pokud se vám zdá, že autorka těchhle drabblat v poslední době trochu metamorfovala, máte pravdu. Mám k tomu nějaké osobní důvody a fakt mě potěší, pokud to přijmete a tu předchozí identitu už na DMD moc zmiňovat nebudete ;) Díky moc.

Děj navazuje na (a vysvětluje) Co jsme ztratili

Chronologicky následuje po: Je neznámé a nemá tváře

Drabble: 

Jde vedle mě, ale nemůžu na něj pohlédnout. Můj bratr. Bezbožný násilník.
Bylo to snadné. Rudých bylo pár, my jediní průvodci. Když jsme zjistili, že ukradli zlaté relikvie, napadlo to Romana prvního. Okrást zloděje nic nestojí, zlato by zaplatilo doktora.
Bože, kdybych jen věděl, jak zle se pomstí.
Ale Anuška to nesmí zjistit.

------

Jde vedle mě, ale nemůžu na něj pohlédnout. Můj bratr. Zbabělec. Zrádce!
Bylo by to snadné. Zabít je, odejít středem. Ale Alexej, plnou hubu keců o Desateru, odmítl. Prý se zlatem utečeme.
Kdyby se neštítil krve, naši rodiče stále žijí.
Nenávidím ho!
Ale před Anuškou to neřeknu.

Závěrečná poznámka: 

Skácel pro Aljošu a Romana:
zlé za zlé lání za lání
a o soucitu ani zmínky
a žlutě kvetou jezumínky
a kámen od vrat zahání

Obrázek uživatele Jeřabina

Je neznámé a nemá tváře

Úvodní poznámka: 

Pokud se vám zdá, že autorka těchhle drabblat v poslední době trochu metamorfovala, máte pravdu. Mám k tomu nějaké osobní důvody a fakt mě potěší, pokud to přijmete a tu předchozí identitu už na DMD moc zmiňovat nebudete ;) Díky moc.

Následuje po Cinknutí

Drabble: 

„Andělíčku, můj strážníčku…“ prosívali jsme každou noc. Potom maminka zpívala ukolébavku.
Šírá. Strážné anděly jsem zatratila, když se krev mého otce vpíjela do prahu, který sám vytesal.
Píseň ale přichází sama a bratrům jihnou rysy.

Popadám dech. Žalem? Námahou?
„Krásná píseň,“ slyším zas Zábojův tichý hlas. Celý den jde vepředu, nabízí vodu, když umdlévám. „Z domova?“
Chci odpovědět, že od maminky, vyprávět o domácím krbu. Čím déle se dívá, tím víc chci říct. O nemoci. O smrti. Že nevěřím v anděly.
Uhnu pohledem. „Nemáme domov,“ zamumlám.
Chvíli mlčí – snad odešel...?

Bezeslovně podá placatku. Trpkost jalovce zahřeje.
Andělé mají mnoho podob.

Závěrečná poznámka: 

Pro dnešek jeden z nejznámějších Skácelů, ale hodí se k tomu ohromně:
někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového

Vysvětlení k tématu - wikipedie jako původ slova "džin" ve významu "týpek plnící tři přání", uvádí "bytost skrytá smyslům" a potažmo pak přes latinské "genius", což byli ochranní duchové lidí a míst v římské mytologii. To je vlastně strážným andělům docela značně blízko, takže jsem si to rozhodla přes dva oslí můstky christianizovat.
Ten jalovec je tam coby úlitba původu tomu druhému významu slova džin ;)

Obrázek uživatele Jeřabina

Cinknutí

Úvodní poznámka: 

Pokud se vám zdá, že autorka těchhle drabblat v poslední době trochu metamorfovala, máte pravdu. Mám k tomu nějaké osobní důvody a fakt mě potěší, pokud to přijmete a tu předchozí identitu už na DMD moc zmiňovat nebudete ;) Díky moc.

Odehrává se někdy po Bože ty víš

Drabble: 

Odpočíváme v závětří. Vojáci zahlíží nepřívětivě, cizí lidé v našem kraji. I ten kraj je cizejší - mráz zalézá pod kabát.
„Nepřipomínají naše stopy račí? Jak jsme šli bokem proti větru.“ Veselý hlas zní nepatřičně.
Otáčím se. Legionář se šibalským úsměvem, mladý a vysoký jako Aljoša.
„Jej, já se nepředstavil!“ Natahuje ruku: „Jakub.“
„Anna.“ Moji ruku políbí – jako v knize! Culím se.
Pak spiklenecky mrkne: „Naši mi říkají Kubo. Taky můžete...“
„Mně Anuško. Jsme průvodci,“ potupně rudnu.
„Průvodci? Snad... se ještě uvidíme!“ nadhodí nesměle.
„Snad,“ šeptnu.
Loučí se šviháckým: „Tak na shledanou… Anuško!“
„Na shledanou, Kubo,“ dodám tiše.
Jakoby se oteplilo.

Závěrečná poznámka: 

Skácel pro dnešní drabble:
Na dně každé písně,
i té nejsmutnější,
na dně každé sklénky
něco tiše cinká.

Někdy víc
a jindy jenom málo.

Chci to slyšet.
Bůhví co mne nutí,
ale musím čekat na cinknutí,
jinak by se moje srdce bálo.

Stránky

-A A +A