Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Naložili je do dodávky, ale nikam je neodvezli. Zatím.
"Tichá, vy už si k práci v terénu ani nečuchnete, to vám povídám. A vy, Kopecký, už byste mohl vědět, že vás vždycky zatáhne do průseru."
"Šéfe, já vážně nechápu..."
"Buď se dobrovolně přihlásíte na další půl rok v archivu, nebo vás oba vyhodím."
"Dobře. Ale..."
Šéf si povzdechne.
"Vím, že vám na tom záleží, Tichá. Ale skutečně jsou v bezpečí."
"Slíbili jste mu PBZ za to, že se nechá zmrzačit při zkoumání! To je v pořádku, v bezpečí?"
"Tichá, za tohle jsme jim to neslíbili. Pomůžeme mu. Až získají důkazy."

Cesta do Srbska je vlakem krátká, ale krásná. Berounka za okny poklidně plyne.
"Promiň, Matěji, myslela jsem, že tentokrát to půjde podle protokolu."
Pohladí ji po rameni, neřekne nic. Jsou v tom spolu, jako vždycky.

Dojdou k bunkru, najdou kapličku a vloží do ní předpřipravený vzkaz.
Prosím pomoc! Druh v ohrožení. Síly v pozadí, nevěřit nikomu!!! Kontakt o půlnoci, soutok.
Veronika s těžkým srdcem vytáhne z peněženky stříbrnou šupinu, zlomí ji a vloží do obálky ke vzkazu.

"Myslíš, že přijde?"
"Nemám ponětí. Jediné, co můžeme dělat, je čekat."
"A když nepřijde?"
"Osvobodím Karla a Česťu. Utečou."
"A my?"
"Promiň, Matěji."

"Máš ten spis? Vím, že u šéfa nezůstal."
"Co tě to popadlo, lovíš snad ženicha?"
"Jako bych v životě potřebovala dalšího chlapa... Tak máš ho?"
"Najdu ho, ale ty zatím zkus zachránit aspoň něco z toho, co jsme za posledních devět měsíců udělali. Nehodlám tu strávit další rok!"
Veronika se zastaví, podívá se kolem sebe a přivře oči. Matěj poodstoupí, tuší, co se chystá.
O jeden hluboký nádech, vteřinu soustředění a jedno netrpělivé mávnutí ruky později se spisy náhle samy skládají do sebe a na místo. Děsivá ukázka síly a pokročilé magie.
"Už máš ten spis? Potřebuju ho vážně nutně."

Matěj odemyká s jedním okem zavřeným, noc k němu nebyla milosrdná. Zarazí se. V archivu se svítí.
Všude leží papíry a vytahané spisy. Za rohem něco šustí. Na špičkách prstů se mu zamihotá oheň, udělá to úplně instinktivně.
Nakoukne za roh, papír vyrazí proti němu, zatřepotá se jako motýlí křídla a snese se k zemi. Oheň s praskáním zhasne.
"Co tady blbneš, kurva?"
Veronika se přehrabuje spisy, hází si je přes rameno. Téměř všechna jejich devítiměsíční práce se mu válí u nohou.
"Kde je ten spis s vodníkem v Srbsku? Nebylo na něm náhodou PBZ?"
"Cože?"
"Poznámka. Právo být zapomenut."

Na stole zvoní telefon.
"Krátký, slyším."
Jeho trýznitel netuší, že je vzhůru. Chvíli poslouchá, brunátní.
"Hele, Tichá, kdybych chtěl pomoc, tak si o ní řeknu. Mám to pod kontrolou. Tak si dej voraz!"
Sluchátko práskne o vidlici. Druhý, hlídač, se do toho vloží.
"To byla Veronika? Zase něco vyštrachala?"
"Taková pakáž! Ona i ten její podržtaška. Myslej si, že sežrali všechnu moudrost světa."
"Matěj není špatnej. Pojď na cigáro."
Česťa zachrápe. Krátký ani ten druhý to nepoznají, ale Karl ví, že to hraje. Poslouchá stejně jako on.
"Jo, jdem."
Dveře cvaknou, telefon znovu zazvoní a Karl se vrhne po sluchátku.

Kávu má na stole, jako každé ráno. Studenou. Přišla o dost později. Matěj pilně třídí spisy, ani se na ni nepodívá. Došourá se k němu a položí mu ruku na rameno.
"Vyřešilas to?"
"Ne." Upije z kávy a potřese hlavou. Zamlženo.
"Víš, že se dá jít i jinou cestou, že jo? Nemusí to být jen buď a nebo."
"A co bych teda podle tebe měla udělat?"
"Hm, já ti nevím, co třeba použít ten zázrak techniky, vymysleli to nedávno, kterému se říká telefon, a prostě zavolat a předat informace?"
"Víš co mi můžeš, Matěji?"
"Vím. Telefonní číslo máš na stole."

Ráno ji zastihne úplně nepřipravenou a k rozhodnutí o nic blíž. Srdce jí říká něco jiného než rozum. Netuší, co se s NIMI děje, ale je si jistá, že by dokázala pomoct. Jenže je pod drobnohledem, dobře to ví, a i kdyby se dokázala zbavit svých nohsledů, nevyhne se těm, kteří jsou s Karlem. Přišla by o všechno, co celý život budovala. Celý život po Viktorovi. O ten před ním přišla dávno. Co jí pak zbude? Ale musí, ne?
Jenže... Karl s Česťou by jí řekli, ať se na to vykašle. Že oni za to nestojí.
Nemůže vyhrát, že ne?

Ne všechny vzpomínky, které vidí, když se ho snaží zbavit otcovy duše, jsou špatné. Dokud žila máma, jejich vztah nebyl na bodě mrazu. Když byl starší, pochopil, že topit lidi je pro vodníky přirozené. Byl to otcův dušílačný přístup a absence morálky, co mezi ně vrazilo klín.
Ale ať byl otec jakýkoliv, byli tu přece lidé, na něž si netroufl. Nebo spíš byly. Pradleny. Část vodníkovy síly vždycky pochází ze strachu z vody a utopení. Pokaždé říkal, že staré pradleny se nebojí, jsou mistryně v plavání, a taky umějí vodníka pěkně seřezat mokrým hadrem.
A taky si jednu mladou vzal.

Když se probudí během sezení potřetí, zvrací. Jeho trýznitelé, kteří se tváří, že je to všechno pro jeho dobro, mají dost rozumu, aby ho nechali o samotě. Česťa ne. Pomůže mu vypláchnout ústa, obličej otře mokrým ručníkem a ještě po něm uklidí.

"Cos mu to, proboha, dal?"
"Antikoncepci pro veverky."
"Cože? Co je to za blbost?"
"Před lety tu byl problém s magickýma veverkama. Zabít ty mrchy nemohli, tak vyvinuli antikoncepci. Nebo se o to pokusili. Na veverky nezabrala, ale zjistilo se, že je to skvělý sedativum. Na lidi fungovalo perfektně."
"No jo, ty vole, ale on přece není člověk."

"Rybičky, škebličky, žabičky... Vždycky jsi byl slaboch." pronese někde uvnitř něj jeho otec. Karl ten hlas nenávidí. A tu jeho zastaralou němčinu.
"Někoho utopit, to ne! Na to jsme moc nóbl. Ale to máš po matce, taky byla taková ustrašená!"
"Mámu do toho netahej."
"Co taky chtít po lidský chátře! Porodila mi budižkničemu. Celej vona, takys nikdy ničeho nedosáhnul!"
"Mlč už! Stokrát radši se budu podobat jí než tobě!"
"Vodník, co netopí lidi. Co by mouše neublížil. Fujtajksl! Zašla na to a ty na to taky zajdeš."
"Ale tebe jsem zabil. Zabil!"
"Ale zbavit ses mě nedokázal! Přesně jako ona."

Spis ležel mezi nimi na stole, hned vedle přeplněného popelníku mezi dvěma hrnky od kávy.
"Podívejte se, Tichá, vím, že na tom máte osobní zájem, ale alespoň pro jednou byste mě mohla pobavit a výjimečně se řídit rozkazy. Které byly jasné! Nezasahovat, nechat to na kolezích, strávit rok reorganizací archivu místo toho, abych vás vyhodil!"
"Ale..."
"Žádné ale, Tichá! Tu situaci řešíme, již jsme na pár možností přišli a taky některé z nich vyzkoušeli. Vy se vraťte do archivu."
"Ale..."
"Okamžitě, Tichá, to je rozkaz!"
Zvedla se a pro zlepšení nálady za sebou práskla dveřmi.
Možnosti... Vyzkoušeli... Evidentně nefungovaly.
Sakra.

"Už bude duben." povzdychne si Veronika a založí spis do správného regálu, správné přihrádky a pod správné písmeno.
"A my tu ještě dlouho budem, jestli si nepohneš." podotkne Matěj a udělá totéž s jiným spisem. Na tom je datum z roku 1769.
"Stejně tu budem dlouho, pamatuješ? Co na tom, jestli jich dneska roztřídíme 300 nebo 500?"
"Tři měsíce, Verčo, to už vydržíš."
Povzdech. Ví, že z toho ještě vyšli lacino. Hlavně proto, že si šéf nemohl dovolit nechtěnou publicitu, politik jeden. Ale rok v archivu se táhne jako žvýkačka. Hoří touhou sáhnout si zase na pořádnou práci.
Tři měsíce.

Vyšetřování samozřejmě ještě neskončilo, ale pár věcí už bylo jasných.
Jako třeba to, že Matěj i Veronika si udrží práci, i když budou nejspíš hodně pod drobnohledem. Hlavně Veronika. Ale krátký řetěz je lepší, než skončit na ulici. Snad.
Česťa se v podstatě nemá, čeho bát. Snad jen toho, jak dopadne Karl.
Karlova iniciativa s eutanaziemi, ač ne úplně dobrovolná, nebyla přijata úplně kladně, ale horší bylo to, co si nesl v sobě. Kromě výslechů ho i zkoumali nejlepší z nejlepších. Výsledky nebyly optimistické. Ale i díky tomu jeho případ vypadal nadějně.
Dostali varování. První. A zároveň nejposlednější z posledních.

Ze všech věcí je naložili zrovna do mikrobusu. Cesta do Prahy není ani dlouhá, ale ani krátká.
Karl mlčí a Česťa, Veronika i Matěj ho stíhají Pohledy. Pohledy si vyměňují i mezi sebou, což vytváří napětí.
Na Mníšku už nevydrží a promluví skoro najednou.
"Ani na to nemysli, Karle." Zašeptá Česťa.
"Jestli to uděláš, řeknu, že lžeš." Vyhrkne Veronika.
"Měl byste si to dobře rozmyslet." Řekne Matěj.
Karl se na ně podívá, vlastně se na ně dívají dva. Jeden ohleduplný, až to bolí, a druhý totální egoista, kterému na nikom z nich nesejde.
Nic neřekne, jen otočí hlavu k oknu.

Nechali Česťu, aby se oblékl. Aspoň že tak. Karla spoutali. Neprotestoval. Veronika chtěla.
"Prosím tě, aspoň jednou v životě mlč." Řekl jí Matěj. Promluvil si s kolegy, vypadalo to na horkou debatu. Pak se vrátil k ní.
"Jsme v pěkným průseru, začali oficiální vyšetřování."
"Karla?"
"Karla, Česti, tebe... A jakmile vás předáme i mě."
"Ale..."
"Ale nic. Udělal jsem, co šlo. Byl to doslova prasečí tanec. Ničil jsem důkazy, kde se dalo, ale ani prase nesežere celé tělo, chápeš? Vždycky něco najdou. Takže v tuhle chvíli jsme oba dva minimálně bez práce."
"A Karl? Česťa?"
"Těžko říct, holka. Těžko říct."