Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Vypravěč měl co dělat, aby starce udržel na nohou. Věděl, že mu nedokáže pomoc. Od smrti jej dělily už jen hodiny. Tělo pomalu přestávalo poslouchat svého majitele.

„No tak, vydržte. Ještě chvíli a budete v pohodlí,“ mluvil k muži uklidňujícím hlasem. Nezdálo se však, že by stařec něco slyšel.

„Kam ho vedete?“ ptala se neustále dívka, ale Vypravěč odmítal odpovědět. Měl před sebou cíl a musel se k němu dostat co nejdříve.

„Prosím. Ať mě nevidí umírat,“ pronesl znenadání stařec.

„Nebojte. Neuvidí,“ odpověděl Vypravěč.
V tu samou chvíli se za nimi ozvala dutá rána, jak bezvládné tělo dopadlo na zem.

Veškerá slova byla marná. Ač se Česťa snažil sebevíc, odmítala jej poslouchat.

Na jednu stranu ji dokázal chápat. Litoval čím vším si musela projít. Ale pořád nevyzkoušela vše. Pořád tu byla šance. Kdyby jen byla ochotná si nechat pomoc.

Nadechoval se k dalšímu marnému pokusu, ale zarazila jej.

"Už dost! Ještě jedno jediné slovo a buďte si jistý, že víckrát nespatříte hvězdnou oblohu!"

"Myslíte, že až zjistí, co jste provedla, že s vámi zůstane? Bude se vás bát. Ztratíte jo navždy!"

Šlehla po něm pohledem plným nenávisti. V očích se jí odráželo světlo zářivek. Nejjasnější z nich vévodila souhvězdí šílenství.

Vypravěč nerad vcházel do této doby. Bylo to jako vejít na dvůr samotné smrti. Roku 1741 se Rokycanami prohnala morová rána. Předchozím byly ušetřeny, ale tentokrát se jim neštěstí nevyhnulo.

Jemný jarní větřík ovíval Vypravěčovu tvář. Cítil, jak mu čechrá vlasy. Jindy by si něco takového užíval. Avšak teď stál v zamořeném vzduchu a hodlal tu strávit co nejkratší dobu.

„Pomozte mi někdo!“ vyrušil ho zoufalý hlas ze zamyšlení.

Vypravěč se otočil za hlasem a všiml si mladé ženy držící v náručí nakaženého starce.
Vypravěč se podíval do budoucnosti ženy a starce. Ani jeden žádnou neměl.
Přesto vyrazil na pomoc.

Česťa se snažil dostat z magických pout, ale bylo to marné.

„Všechno je marné,“ pronesla žena. „Nepohnete se, dokud z vás nesejmu kouzlo.“

„Pusťte mne a pomohu vám. Nevíte, jaké následky to kouzlo bude mít,“ snažil se ji Česťa přesvědčit.

„Budeme už napořád spolu. Nebude mít důvod utíkat do posilovny, aby tam cvičením zaháněl výčitky svědomí,“ odsekla žena.

„Ale za jakou cenu? Město zanikne. Víte, kolik rodin se zde mohlo usadit? Kolik párů se tu mělo seznámit? Kolik dětí se kvůli vám nenarodí?“ snažil se jí promluvit do duše.

„Kouzlo bylo vyřčeno. Vypravěč odklizen. Vy jste svázán. Nic mě nezastaví!“

"Není mrtvý?" hlesla Jáša. Veronika zavrtěla hlavou.
"Řeknu vám, jak to vidím. Ohrožoval vás jako jednotlivce i jako skupinu. Jednotlivě jste se ho zbavit nedokázali, tak jste se spojili. Tady Mory přišel s řešením. Toxikologii jsme udělat nestihli, ale asi jste Matošu něčím omámili, vylákali tam nahoru, svázali ho a usekli mu hlavu. Pak jste oddělili končetiny, poskládali pentagram a uzavřeli ho kruhem z bylin. Pak jsme přišli my. Kdyby byl Matoša upír, měli byste pokoj, narušení kruhu by nic neudělalo."
"Ale on nebyl, co?" zeptal se Mory.
"Ne." potvrdila.
"Tak co sakra byl, je?"
"Slyšeli jste někdy o Kostějovi?"

"Tady v té místnosti je pravdomluvné kouzlo?" zeptal se náhle vousáč, který s ní mluvil v osadě.
"Takže vy, pane Moravec?" zeptala se Veronika klidně.
"Zavolám na vás lidi z PAVOUKa! Pravdomluvné kouzlo se nesmí používat bez předchozího upozornění. A na obyčejné lidi vůbec!" vypěnil Moravec.
"Právní Asociace Vládní Organizace Uživatelů Kouzel se do tohohle případu plést nebude. Já tady řeším nejen vraždu, pokud si to neuvědomujete. Všichni budete souzeni a taky odsouzeni. A vy především, pane Moravec."
"Proč já?"
"Protože jste vraždili. Ale vy jste zamlčel obrovskou hrozbu pro obyvatele. Máme tady rozsekaného nemrtvého, kterého se neumíme zbavit, chápete?"

Předvolala trampy. I ty, kteří nebyli tu noc přítomni. Dostavili se všichni do jednoho.
"Ten váš Matoša musel být ale pěkný vykuk," začala opatrně.
"Nejspíš jste ho všichni brali jako dobrého společníka. Ale pak se něco změnilo."
"Zabil mi psa!"
"Znásilnil Jášu! Bránila se, dokonce ho bodla, jenže on se jen udělal a odešel s nožem mezi žebry, jako by se nic nestalo!"
"Tak jste se ho pokusili zbavit."
"Zkusil jsem ho otrávit, ale nic se mu nestalo!"
"Nikdo z vás ho zabít nedokázal. Tak jste se spojili a zaútočili jako smečka. Chápu. A teď, kdo z vás je kouzelník?"

Sklepní místnost s pochmurnou atmosférou byla osvětlená jen svícemi. Nebo spíš zbytky. Česťa ani nevěřil, že ještě existuje. Sklepmistr ale evidentně dokázal přežít všechno. Dřív, když ještě nemuseli utíkat a skrývat se, se tu scházeli. A plánovali diverzní akce. Sklepmistrovi to nevadilo, naopak. Mnohdy přispěl - nápadem, radou, prostředky, pomocnou rukou.
Když jste něco potřebovali, Sklepmistr byl tím, za kým jít. Ať už se jednalo o věci nebo informace. A to přesně Česťa potřeboval. Mlčky přistoupil k výčepu. Sklepmistr mu pevně stisknul ruku a pozval ho do zadní místnosti.
"Rád tě vidím, Česťo, co bys rád?"
"Chtěl bych znát jedno jméno..."

Speciální antimagický oblek. Karlův a Česťův utrejch pro jistotu za dveřmi. Tři mágové ze zásahovky za zády. Stažení ochranných kouzel a vstup na scénu. Rychlé zhodnocení situace. Oddech, skok zpět ke dveřím, tlumené zasakrování a hluboký výdech na uklidnění. V místnost je zkažený vzduch se sladkou stopou. Na podlaze se otřásají olověné bedny, každá s váhou dobrých 30 kilo. Rozházené nástroje a mezi nimi nahnědlá slizká stopa. Poblíž jedné z beden plazící se biceps, kůže zapomenutá opodál.
Veronika vyjde z pitevny, zasignalizuje klukům, aby obnovili kouzla a strhne si masku z hlavy.
"Rozpadá se a přesto se snaží spojit, kurva!"

Vypravěč oslovil Čestislava a jeho paní. Nebyl čas chodit kolem horké kaše. Vysvětlil mu, co se děje a požádal jej o pomoc. Sledoval, jak se pokouší napojit na magický zdroj Města a vyčkával.

„Jako by všechno ukazovalo na tam toho kluka,“ prohlásil Česťa a ukázal na mladíka pod branou.

„Ale vždyť to je Pepík. Jeho děda dělá sklepmistra v Prazdroji,“ ozvala se Zuzana.

Vypravěč se otočil k chlapci a pokusil se otevřít okno, kterým by nahlédl do budoucnosti na jeho potomky.

Činnost, která by jindy zabrala necelou vteřinu, teď trvala minuty.
Nakonec však spatřil ženu plačící starému Čestislavovi v náručí.

"Chci vidět fotky z místa činu." prohlásila Veronika, když ticho trvalo moc dlouho. Kopecký vytáhnul složku a položil ji na stůl. Oba se nad ní naklonili.
"Vážně nevim, co sem uděal špatně," zamumlal doktor, složil hlavu na stůl a usnul. Slivovice ho dohnala.
"Jsme banda debilů," prohlásila Veronika. Matěj se na ni jen zmateně podíval.
"Vidíš ten kruh, co uzavírá pentagram? Máme to, co ho tvořilo?"
"Mají to technici, ale dali nám soupis," řekl Matěj a sáhnul po papíru ve složce.
"Meduňka, ostropestřec, pelyněk, šalvěj. Převážně. Říká ti to něco?"
"Musím si to ověřit, ale pelyněk je zatraceně špatná zpráva."

Trochu slavili, u jídla, kterého byl konečně alespoň zdánlivý dostatek, když měl teď Karl vlastní papíry. Mluvili o městě, o lidech v něm. Česťa vzpomínal na školu a rodiče, prostě na časy před válkou. Mluvil s nostalgií a smutkem, ale volně, nic nezamlčoval. Narozdíl od Karla. Ten většinu času mlčel. Na přímé otázky odpovídal vyhýbavě. Česťa brzy pochopil, že jsou věci, na něž by se ptát neměl. Jako Karlova role ve válce. Nebo rodiče. Nikdy o nich nemluvil. Ani o někom, koho by měl rád. A na to se Česťa neptal. Instinktivně totiž věděl, že by se jejich vztah změnil.

Doktor měl mimořádné štěstí, že stihl utéct z pitevny a zavolat pomoc. Když zásahoví mágové vrazili do místnosti, tělo se právě snažilo poskládat zpátky dohromady. Hlava už byla připojená k trupu a pět speciálně vycvičených kouzelníků mělo co dělat, aby zabránili končetinám v tomtéž. Kusy skončily v olověných schránkách.
"Doprdele práce!" zasakroval si doktor, když v kanceláři exnul decku slivovice.
"Co to kurva bylo?"
"Pár věcí mě napadá. Každopádně jste se stal obětí politiky našich nadřízených."
"Jak to myslíš?" zeptal se Kopecký.
"Jednoduše, naučí nás spoustu věcí, ale o něčem schválně nemluví. Třeba o smrtících bytostech, které nemůžou kurva zdechnout!"

Chladné světlo zářivek se odráželo na nerezových površích stolů a nástrojů jako v tisíci zrcadlech. Místností se nesla hudba a pískání, to jak se doktor připravoval na svůj úkol.
Nahé tělo oběti leželo připravené na centrálním stole, umyté, poskládané do správného tvaru a ve správném pořadí, končetiny oddělené v ramenou a kyčlích vyrovnané podél trupu, který byl pro změnu položený na stole správným směrem, ne opačně.
Doktor si natáhl latexové rukavice sahající až k loktům, přes operační mundúr přehodil plastovou zástěru, nasadil roušku, brýle... Otočil se ke stolu a ztuhnul. Udělal krok zpět.
Oční víčka mrtvoly se zachvěla a otevřela.

Večery u ohně, strávené v lese,
kolem a dokola zpěv se v noc nese.
Kolem a dokola přátelé sedí,
každičkou maličkost na sebe vědí.

Bývali jsme partou trampů, co se měli rádi.
Bývali jsme tady všichni dobří kamarádi.
Trávili jsme krásné noci pod tou hvězdnou oblohou,
drželi jsme jeden provaz, sami sebe na nohou.

Báječně jsme popili u těch nočních ohňů,
ráno jsme se sbalili a vyšlápli domů.
Láhve rumu cinkaly, vzduch byl plný smíchu.
Pak jsi přišel mezi nás a dohnals nás k hříchu.

Sžírala tě, Matošo, někdy taky vina?
Jako nás to, čemu se prý říká morální kocovina?