DMD Bonus č. 3 pro 10. 4. 2016.

Zdeněk Janouch měl nový dalekohled ze západního Německa a nemohl si ho vynachválit, přestože byl zkonstruován kapitalistickým nepřítelem. Díky němu zjistil, co za život vede Ing. Milan Vrba.
Mylně ho považoval za slušného chlapa. Poslední dobou u něj zvoníval kluk podezřelý patkou až do očí, a Janouchovou občanskou povinností bylo zjistit, co tam pohledává.
V klíně se teď Vrbovi pohybovala rozčepýřená hlava, nahoru a dolů, na vlastní oči a západoněmecké přibližovací čočky to viděl. I když jemu samotnému se takových tělesných potěšení nedostávalo (ač by si to moc přál), dobře věděl, co to znamená a že nahlásit se to musí.

Jako děcko si sníš povolání

Nevíš nic o tom,
jak to na světě chodí

a proto je to tak snadný

Já chtěla bejt hipík,
protože jsem vlastně ani nevěděla, co to je

Květinovej člověk znělo hezky

Nedávno mi kámoška řekla, že její máma si myslí,
že vypadám jako hipík

Ne každýmu se splní dětský sny

Ale já nejsem žádná květinka,
Jsem hlína, co čeká, až se uhněte do běžnýho člověka

podle systémovejch měřítek

Jako dospělej si taky sníš povolání,
ale už seš realista

hipíci nic nevydělaj

Teď ani vlastně nevim,
co chci bejt,

protože vlastně už vim, co je co.

„Kam jedeš?“ zeptal se Maglor.
„Nikam nejede, pakuje se z domu,“ oznámil mu samolibně Curufin, který vyhlédl ze dveří svého pokoje.
„Sklapni, tatínkův mazánku!“ zařval Maedhros v odpověď.
„Když se někdo neumí vhodně chovat, tak se nesmí divit,“ dodal ještě Curufin a zavřel dveře.
Maedhros naplnil jeden kufr a začal házet věci do druhého.
„Fotr viděl ty fotky a dal mi na výběr. Buď se s ním rozejdu, nebo mě vydědí.“
„Máš kam jít? A máš peníze?“ zeptal se starostlivě Maglor.
„Našli jsme si byt. Fingon má práci a já si taky něco najdu. Neboj,“ řekl a přinutil se usmát.

Hrubý alkoholik bez špetky vychování, který jí nenabídne vlídné slovo, i kdyby na tom závisel jeho život.
S každým dítětem strávil hodiny. Během té doby se skoro nedotkl alkoholu. Po jejich smrti poslal rodinám peníze alespoň na půl roku.

Hloupá panenka bez ponětí o tom, co se kolem děje. Milovnice barevných šanonů, která se dokáže usmívat, když posílá lidi na smrt.
Po jejích prvních hrách brečela. Naivně věřila, že děti z nejchudšího kraje mají nějakou naději na přežití.

„Letos tě nechci vidět bulet, princezno,“ utrousil později.
„Co tobě na tom záleží?“
Neodpověděl a s lahví vodky odkráčel do svého kupé.

Nikdo se sem ještě nevydal.
Nikdo se ještě nikdy neponořil tak hluboko.
Nikdo se sem kvůli hloubce nemohl dostat.

Před zraky prvních potápěčů se objevila silueta celé lodi.
Byla velká. Majestátní.
Vrak byl téměř neporušený.
Celkem napočítali v jeho boku pouze čtyři díry.
Každý si dodnes klade otázku, jak mohla být taková loď vlastně potopena?

Paluba byla pokrytá jemným pískem. Byly v něm vidět známky pohybu nové posádky lodě.
Mořských tvorů všech druhů.

A tak tu leží tento železný hrob pro necelé dva tisíce námořníků.
A tak tu leží chlouba nacistického hladinového loďstva.

Bismarck.
Potopený na své první plavbě.
1941.

Fingonova chůze působila jaksi rozpačitě. Na pravém oku si přidržoval kapesník. Jeho bratr mu věnoval zvídavý pohled.
„Na nic se mě neptej,“ vyštěkl Fingon.
„Co se stalo?“ ignoroval požadavek Turgon.
„Prostě nevidím na jedno oko.“
„Ukaž mi to.“
Fingon neochotně sejmul látku.
„Máš ho dost červené, cos vyváděl?“
„Já nic. To Maitimo,“ odfrkl si. „Prostě…“
„Co prostě?“
Dveře se rozletěly a do místnosti vpadli zbylí sourozenci.
„Co je?“ vyzvídal Argon.
„No prostě se trefil,“ zaúpěl Fingon.
Argon užasle otevřel ústa a naznačil velmi neslušný pohyb.
„Na to druhé oko vidím, Arakáno!“
Aredhel se rozesmála.
„A slyším taky dobře, vy puberťáci!“

Procházím pod kamerou, ani o tom nevím. Sedím u počítače, přemýšlím o kamarádech, kteří lepí na čočku webkamery kobercovou pásku. Nemohu se zbavit pocitu, že jsem sledován. Společností, vládou, rodinou. Sleduji sám sebe.
Tohle už ani není paranoia, je to selský rozum. Pohled, zírání, gejz (pro znalé cizích jazyků). Je to všude okolo a mohl bych se zvencnout. Nebýt interní morálky a jistoty, že co jsem udělal špatně, mě stejně dožene zevnitř. A pokud jsem udělal něco málo dobře, není potřeba aby to ostatní viděli, věděli nebo chválili, ten pocit mě bude hřát, nebo aspoň uklidňovat. I bez cizích očí.

– To není fér! pomyslela si princezna sedící na tribuně vedle svého otce. – Nejenže si musím vzít vítěze turnaje, ať už se mi bude líbit nebo ne, ale já až do konce nebudu tušit, jak vypadá. Oni si mě všichni prohlédli, jestli jim stojí za to se o mě ucházet, zatímco já vidím jen řadu plechovek, takže ani nevím, komu držet palce.
„Tati, proč jsi zakázal, aby se mi představili před tím, než si nasadí přilby?“
„Tvoje teta si vyhlídla ženicha ještě před turnajem a aby mu zajistila vítězství, nechala ostatním nápadníkům namíchat do vína projímadlo. Tak aby se to neopakovalo.“

Tayra ztěžka dýchala. Netrpělivě ohrnula prošedivělé vlasy a zabořila prsty do čarodějovy staré haleny.
Krev, pot, slzy – mocné stopy, ač staré a vyschlé.
Druhou rukou obemkla misku plnou světélkující tekutiny. Hladina se rozechvěla.
„Je sám,“ oznámila.
Vévoda se naklonil nad misku. Nejraději by do ní udeřil pěstí, kdyby tak mohl vymazat čaroděje ze světa.
„Kde?“
Tayra opatrně naklonila misku. Malé domky, náves...
Hladinu rozčeřily slzy.
Vévoda se nezeptal, proč pláče. Sám byl plný smutku. Truchlil pro třicet ztracených životů.
Pomstí je, a krutě!

„Vrací se!“
Napjatě sledovali každý Šaretasův krok.
Když čaroděj dospěl k lesu, hladina zavířila a obraz zmizel.

Enyky benyky kliky bé, ábr fábr dominé, elce pelce do pekelce, ric pic bum!
***
Jeden, dva a to je tři, se čtvrtou jde povětří. S pátou hrom a šestou blesk, se sedmou je zlata lesk. S osmou zvoní velký zvon, půjdeš ty a nebo on!
***
Ententýky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky, bez klobouku, bos, natloukl si nos. Boule byla veliká jako celá Afrika!
***
"Co to dělá?"
"Co by. Rozpočítává, kdo tam půjde. Jeden tam jít musí."
"A jak je možné, že to vždycky skončí na něm?"
"Nevím, je to záhada."

Vždycky je to na Mrakoplašovi, aby zachránil celý svět.

"Garnet, můžu se tě zeptat na něco ohledně tvého třetího oka?"
"Jen do toho, Stevene."
"No, popravdě jsem doufal, že máš třeba rentgenový pohled. Pak bys mi mohla říct, jestli mám na sobě včerejší trenýrky. Nechce se mi koukat. Ale říkalas, že vidíš do budoucnosti, že jo?
"Můžu ji předpovědět. V tom je rozdíl."
"To je jedno. Takže stane se mi dneska něco, když si dám k snídani hamburgr s hranolkama?"
"K snídani by sis měl dát něco jiného."
"A co kdybych se rozhodl používat jenom pravou ruku?"
"Radši ne."
"Co takový mečový souboj na kraji útesu?"
"To by šlo."