Na krásném modrém Dunaji

Schůzka nedopadla právě podle jejích představ, ale skutečný obchodník se s neúspěchem dokáže vypořádat. A ona byla obchodnice, stejně jako její manžel a jeho otcové před ním. Proto kráčela svižně, s hlavou hrdě vztyčenou.
„Slečno Greto!“ Známý hlas ji přikoval na místě. Otočila se.
Na rohu ulice pokuřoval hrabě Miklós Karóly ve vší své kráse. Z úst vypouštěl dokonalé kruhy dýmu.
„Už dvacet let nejsem slečna. Mám devět dětí,“ ohradila se.
„Ty tady s tebou ale nejsou, nebo ano?“ zapředl a vykročil k ní. Černé oči mluvily o prohýřené noci.
„Nepřibližujte se!“
Odplivl si. „Tak mi nerušte moje kruhy, madam!“

Suverénně nakráčel k jídelnímu stolu. Posadil se a významně pohlédl na Wilhelma. Wilhelm seděl schován za novinami a vyzývavé záblesky v Alexandrových očích ho tudíž nechávaly chladným.
„Něco po tobě chce,“ poznamenala Aneta od snídaně. Vystrčil hlavu.
„Nechám si narůst vousy,“ prohlásil Alexandr.
„Ano?“ zvedl Wilhelm obočí.
„Ano,“ přisvědčil zaraženě.
„Jdu do kanceláře,“ dodal po chvíli a konsternovaně se zvedl.
„Chci polibek na rozloučenou,“ protáhl Wilhelm. Aneta se rozhodla věnovat situaci zvýšenou pozornost.
„Proč právě dnes?“ otázal se Alexandr podezřívavě.
„Chci ti dopřát poslední radost, než se necháš zarůst.“
Aneta se rozesmála a Alexandr zrudnul.
Okny se prodírala zlatavá prasátka.

Kráčeli ulicemi Vídně a stejně jako všichni vzdělaní lidé hovořili o římském právu. Kdyby je někdo míjel, nevěděli by o tom.
V salónu čekala Beatrix, oděná v oceli. Zorničky se jí rozšířily, když kromě Anety spatřila i Alexandra. „To nemyslíš vážně!“ Povstala z pohovky jako anděl pomsty a úsečně vyzvala bratra k rozhovoru.
Oba zůstali, zatímco Beatrix byla tažena ze dveří. Hádali se krátce a nesmírně tiše, asi jako zrnka prachu mezi knihovními policemi. Pak se Wilhelm vrátil.
„Co se stalo?“
Pousmál se, smutně a unaveně. „Sestra se emancipovala. Ostatně soudím, že již bylo na čase.“
Toho večera zůstali sami.

Potkali se mezi dveřmi. Pozval by ji dál, kdyby se už nepozvala sama.
Seděli vedle sebe na pohovce na nohách ve tvaru lvích tlap. Pokojem se rozléhal tikot neviditelných hodin.
„Potkala jsem vaši sestru. Tvrdila mi, že vám ubližuju, když neodpovídám na vaše dopisy. Chtěla bych odpovědět. Přišla jsem si pro dopis.“ Za oknem se opět začínaly honit vločky.
„Proč jste odešla?“
„Protože jste mě nepotřeboval. Ani jeden z vás mě nepotřeboval. Nezůstávám tam, kde nejsem chtěná.“ Byla věcná až do umdlení.
„Jak vás to jenom mohlo napadnout?“ Poprvé se na sebe podívali přímo.
Za oponou bílé ožívaly pouliční lampy.

Taneční sál praskal ve švech a páry vířily dokola, jako by létaly. Soudce Sternbach s hraběnkou Karóly se vymanili ze soukolí tanečníků a mířili ke stolům.
„Nemusím vám připomínat, jak dlouhý může být trest,“ zašeptala. Mohla stejně dobře křičet.
„Deset let,“ odvětil bezvýrazně.
„Dřív jsem vás jen popichovala, ale teď už se oženit musíte,“ sykla s tváří dokonale dekorativní. „Řeči se šíří.“
„Jaké řeči?“
„Zatím žádné. Ale přijdou. Přivedl jste na ples svého chlapce, proboha živého!“
Hlas nezvýšila ani jednou a nikdo nezachytil víc než osamocená slova. V celé místnosti nebyl jediný stín mimo těch za okny. Přesto se setmělo.

Byli podivná trojice. Starší muž, malá dáma a mladý pán na vycházce. Na první pohled kombinace libovolná.
Uběhlo jen několik týdnů od chvíle, kdy se takto procházeli poprvé. Teď bylo ale všechno jinak. Od listí, které jim šustilo pod nohama, po ten prostý fakt, kdo ke komu patří. Stejně jako tehdy byli dva a jeden navíc.
Wilhelm a Alexandr zapředli hovor, z kterého postupně vypadla. Jejich slova byla daleko. Rozhlížela se po promenádě ve stínech kostlivých stromů a hádala, kdo z procházejících lidí stejně jako ona visí nad propastí, která se pod ní otevřela.
Má jim zazlívat, že jsou šťastní?

Během své kariéry odsoudil čtyři vrahy a tři vlastizrádce k trestu smrti oběšením. Bratr jednoho z nich chtěl vrátit smrt smrtí. Pistole místo smyčky. Kdyby každý měl dostat svou pomstu, skočil by snad před všech sedm kulí?
„Skočil.“ Němá otázka.
Seděl na kraji postele, tak blízko, a mlčel. „Přiznávám, že jsem o nás smýšlel jako o přátelích. Mé city k vám jsou ale zcela jiného druhu.“
Ani jeden z nich si nevšiml, kdy se začali držet za ruce.
„Ale nechcete, abych vás líbal.“
„Pokud k tomu nedám souhlas,“ přikývl soudce a začervenal se.
„Mám váš souhlas?“
Neodpověděl a políbil ho.

Už hodiny seděl v křesle. Stával se nábytkem.
Otevřely se dveře. Návštěvnice zhodnotila situaci. Odložila si klobouk a rukavice.
„Nepozdravil jste mě.“
„Nezaklepala jste. Dle všech pravidel etikety zde nejste.“
Zvedla obočí a blahosklonně se usmála. „Vaše nastávající vás jistě postrádá.“ Zamračil se. „Stejně jako ten postřelený mladík. Víte, mimochodem, že existují nemocnice?“
„Ovšem, léčí se v nich opilci a námořníci.“
„Drahý, vy jste pil?“
„Víte, že nepiji.“
Obešla stůl a pohladila ho po tváři. Maně vzal její ruku do dlaně.
„Udělejte, co je pro všechny nejlepší.“ Odmlčela se. „Pláčí námořníci rum?“
„Drahá, vy jste pila?“ Zasmála se smíchem spravedlivých.

Prakticky se protlačila kolem protestující ženy, která jí otevřela dveře do bytu. Celou cestu běžela, chtěla dohnat to, že se o Alexandrovi dozvěděla až o přestávce. Wilhelm ji nepřivítal, zdálo se, jako by si jí pořádně ani nevšiml. Neklidně přecházel po místnosti a na rukou měl pořád krev.
„Jak je Alexandr na tom?“ Pohlédl na ni jako na zjevení. Pak zakroutil hlavou.
„Nevím. Teď je u něj lékař. Snad dělá, co může.“
Mlčeli.
„Smím vás obejmout?“ zeptal se.
„Myslím, že to zvládnu.“
„Kvůli vám se neptám.“ Pochopila. Pochopila, že se něco změnilo, i když nevěděla, co přesně, a objala ho.

„Stůjte!“ Wilhelmův hlas se rozlehl do ruda oděnou chodbou. „Stalo se něco? Je vám špatně nebo...“
Políbil ho a přerušil další vylekanou větu. Konečně. Poprvé. Když odstoupil, jediný pohled stačil, aby pochopil. Zmatení. Strach.
Slzy se Alexandrovi draly do očí, když sbíhal schodiště do foyeru. Už ani neslyšel chvatné kroky, které ho následovaly.

Skryt ve stínu mezi drožkami čekal na vhodného hostitele... Každá kulka jednoho má.
Z divadla vyšli dva, jen jeden ten pravý. Zamířil.

„Nechoďte,“ hlesl, než se svět ponořil do ohlušujícího ticha. Odstrčil ho z cesty. Tolik krve. Tolik krve.

Každá kulka má dokonalého hostitele. Tahle svého nedostihla.

Hymna dozněla a publikum netrpělivě očekávalo, až drama započne. Každého zajímal výkon a půvaby frau Schratt, snad s výjimkou Anety, která seděla sama v lóži, obklopená davem pánů ve fraku či v uniformě, dam a slečen v pastelově jásavých róbách.
Bylo na tom cosi nepatřičného.
Wilhelm zmizel z ničeho nic, jako i blesk nakonec zmizí z čistého nebe, a když se ohlédla, zjistila, že Alexandr je také pryč. Měla utéct, dokud byli všichni ti lidé zaneprázdnění předstíráním zpěvu. Snad by si pastelky nevšimly, že náhle schází celá lóže. Samotná dívka budila daleko větší pozornost.
Přála si být menší. Nebo neviditelná.

14. května 1863 se v Jimramově narodil druhý Mrštík, o 180 kilometrů dál a pár měsíců dříve spatřil světlo světa budoucí nadějný advokát Stern. Jeho matka Ekaterina Alexandrovna trvala na jméně otce v naději, že otupí hněv celé rodiny v Sankt-Petěrburgu po tom, co romanticky prchla s Karlem, obchodníkem luxusním zbožím. Nemělo to valného účinku a dospělost na slovanskou děvu dopadla jednou provždy. Když se Karl během noční pijatiky připletl pod kola drožky, jeho synovi nezbývalo než zapomenout na studia práv a zasednout do písárny krajského soudu. Hodiny strávené nad kalamářem ho pokradmu zbavily zbytků dětství. Vídeň byla jako vysvobození.

Listí na stromech začínalo žloutnout. Byl podzim.

„Snad omluvíte otce, že se k nám nepřipojil,“ řekla Aneta. „Ale dva džentlmeni na mou ochranu jistě budou stačit.“
„Nepochybuji o tom, že byste se ubránila i sama, slečno,“ pronesl Wilhelm lehce.
„Když jsi se nebála v budově soudu,“ dodal Alexandr.
„Změňme téma, pánové!“ obrátila se Aneta na oba své společníky. „Znáte,“ na okamžik se zamyslela, „původ slova džin?“
„Genévrier.“ „Jalovec.“
„Správně,“ změřila si je pobaveně. „Já ale měla na mysli jméno toho démona z pohádky.“

Byli podivná trojice. Starší muž, malá dáma a mladý pán na vycházce. Na první pohled kombinace libovolná.

Muž za dveřmi byl jiný, než jak si ho představoval. Bylo mu asi pětačtyřicet, měl světlé vlasy a bradku a oči zelené jako moře na obraze pláže v hale.
„Vítám vás, vaše ctihodnosti. Jsem Alexandr Stern.“
„Rád vás poznávám,“ pronesl soudce melodicky. „Ale to oslovení raději necháme v soudní síni.“ Usmál se. „Mé jméno je Wilhelm Sternbach.“
Písek na obraze byl posetý stopami neviditelných korýšů. Také Alexandrovy myšlenky se rozutekly, když si potřásl rukou s mužem, kterého Aneta povolala na jeho záchranu. Byl na ni tehdy rozčílený, přece není malé dítě.
Teď věděl, že se na ni už zlobit nemusí.

Po příjezdu poslal zavazadla napřed a s novým nejlepším kamarádem zasedl do hospody u nádraží. Půl dne strávili rozmluvami nad tím, že se nic nevyrovná moravskému vínu – nutno podotknout, že Alexandr ho pil poprvé v životě ve vlaku.
Stíny se prodlužovaly. Cinkot sklenic zněl jako hudba, pivo a víno teklo do rytmu valčíků.
„Na nás!“ rozhodil mladý pan Stern ruce už těžké jako zatížené ocelí. „Na Vídeň! Na život!“ Pak popadl Navrátila za klopy a vtiskl mu vlhký polibek přímo na ústa.
To už mu tělo docela ztěžklo. Ostatní patřilo spánku.
Večer byl vlahý, jako jeden z posledních toho léta.