DMD č. 13. pro 13. 4. 2016. Téma: Šli tři šli dva šel jeden...

Když sedím před monastýrem, přichází Kuba.
„Slečno Anuško, co tak smutně?“ směje se zeširoka. Ani jeho šibalské oči nerozptýlí chmury, ale potřebuji se svěřit.
„Moji bratři spolu nepromluví. A jsem tak vyčerpaná...“
Nervózně se usměje. „Však to všechno přebolí... a bude dobře," říká rozpačitě. Pak pookřeje. "Chcete rozptýlit historkou?“
Chci útěchu... ale kývnu.
„Byla to nebezpečná mise...,“ jeho slova se slévají.
„...první bolševik ani nepípnul. Přijde druhý – bodnu ho z úkrytu. A hned třetí! Tak vyskočím a zardousím ho!“ zakončil triumfálně, čekaje... potlesk?
Rozpačitě se směju, nerozumím...

Plížit jsem se uměla dřív než číst. A zabíjet? To není ke chlubení.

Za devatero horami a devatero řekami se potkali ti tři. Měli dobrá srdce a ideály a rozhodli se putovat světem společně.
Když potkali toho chlapíka v divném ohozu bez nosu, hrdina v bílé oděný vytáhl lahvičku a šplíchl její obsah tomu podivnému cizinci do obličeje.
„Rány, šoky, kuří oka, vše vyléčí Kolaloka!" zadeklamoval radostně.
Dál už šli jenom dva.
Došli na ostrov plný nádherných zvířat, která zjevně trpěla v klecích a za elektrickými dráty.
„Chudáčkové nepochopený,“ zvolal vousatý obr a namířil na dráty růžový deštník.
Poslední šel dál.
Usoudil, že pomáhat se musí promyšleně. Založil k tomu účelu odbornou instituci.

"Přemýšlej!"
Hart usedl na mezi nad vesnicí.
Čaroděj je vysadil u hospody před dobrou hodinou.
Zmizel za ohbím cesty.

Neřekl nic.
Čaroděj si musí poradit.
Nekromant o to víc.
Musí.

Přijímací zkouška.
Nic menšího.
Sám najít cestu.
Samozřejmě nenápadně.

Dívka zamávala z okénka hospody.
Neměla radost z čekání v najatém pokoji.
Nevěřila narychlo vyčarovaným šatům.
Nechtěla zůstat sama.

Hluboký nádech.
Žádná kouzla.
Žádné sledování jisker.

Nic z toho žák nemusel umět.
Ne první den.
Musely stačit oči.

Viděl malé domky.
Lesklou stuhu plavebního kanálu.
Parní omnibus na návsi.
Zříceninu hradu na kopci.

Kostel.
Chyběl jen hřbitov.
"Samozřejmě," usmál se Hart.

Tahle rodinná sešlost byla jiná, než obvykle rodinné slavnosti bývají. Tahle voněla létem, dálkami a kapkou té dobrodružné esence. V malém domku na pobřeží se sice konala drobná hostina na počest osmdesátých narozenin strýce Quentina, ale důležitá pětice lidí chyběla.
Stáli totiž na pláži, hypnotizovali očima ostrov Kirrin a culili se od ucha k uchu, jak se vůbec neslušelo na dospělé lidí.
Anna kráčela zavěšená do Juliána s Dickem, opodál se loudali George s Timem III. Kdysi byli Správná pětka, ale George věděla, že její malý Henry, který je "nenápadně" sledoval zpoza skalisek, už brzy začne nacházet stopy k pokladům.

Šel první, šel druhý, šel třetí indián,
zpívá si po cestě trpaslík Kilián.
Zpívá si zvesela pro vlastní potěchu,
konečně dosáhne velkého úspěchu.
Žilo bylo osm bratří,
svorně, jak se na ně patří.
S příchodem Sněhurky byl všemu amen,
osmého vyhnali, dál těží kámen.
Sněhurka má stříbra kopy,
ve zlatě se přímo topí.
S bratříčky se veselí,
a spí v mojí posteli.
Pomsta bude jako med,
do jablka dám jí jed.
Sněhurka, ta husa hloupá,
otrávená jabka zkřoupá.
Pak odsoudím svoje bratry,
chystám proces, taky vatry.
Ztrestám každou hříšnou duši za podobné móresy,
do dějin tak vstoupí nově "inkviziční procesy".

Byli tři. Plavé vlasy, modré oči. Vznešená krev, na kterou byli patřičně hrdí.
Ten nejmladší a nejmenší vypadl jako první. Zradil je oba i svého otce.
Odešel, aby se už nikdy nevrátil.
Zbyli si oni dva.
Ona, zdánlivě křehká, nejmladšího nenáviděla. Už jen proto, že se narodil. Padla jako druhá. Cestou pokoření ale jedinkrát neškobrtla.
Vznešeně se nesla jako královna, kterou v srdci zůstala.
On, pošramocený na duši i na těle. Miloval ji a chránil ji. Miloval i toho nejmenšího. Byl jako pšeničný klas mezi mlýnskými kameny.
Zůstal opuštěn.
Bývali tři. Ale teď musel o svůj život bojovat každý sám.