Píseň ledu a ohně

Noční král s děsem v očích sledoval přilétající draky. Na největším z nich seděla Daenerys, na dalších dvou Jon a Tyrion. To byl konec zimy. Už nikdy nepřijde.

„Bude svatba, děti?“ zeptal se šibalsky Tyrion.
„Vždyť jsme sourozenci…“ zavrtěla Daenerys pohoršeně hlavou.
„Navíc blondýna,“ dodal Jon.
„A mě by sis nevzala?“ zkusil Tyrion štěstí.
„No…“ zaváhala.
„To není jednoznačný nesouhlas,“ potěšil se.
„Z pozice bývalého velitele Noční hlídky vás můžu oddat,“ nabídl s širokým úsměvem Jon.

Autor zoufale bušil hlavou do klávesnice.

„Takhle to přece skončit nemělo…“
„Tak jsi to měl dopsat dřív, než padla poslední klapka,“ odvětil cynický dramaturg.

Sandor zaplatil za to, že hrubě podcenil devítiletého chlapce, kterého vychovávali divocí na Skagosu, a tudíž věděl, že když mu někdo vyrazí meč z ruky, ještě má zuby.
Sandorovo klení přitáhlo pozornost značné části Zimohradu a zdálo se, že místní pobavilo, když viděli, jak se snaží Rickona setřást.
Vlče mělo zatraceně silný chrup, jak dosvědčovaly rozesmáté ranky na Sandorově předloktí.
„Budu si s Rickonem muset promluvit,“ povzdechla si Sansa, když mu je čistila. „Takhle se pán ze Zimohradu nechová. Snad po tom kousnutí nezůstane jizva.“
„Už jsem na tom byl hůř,“ ujistil ji suše Sandor, ale ochotně se nechal opečovávat.

Willas Tyrell ležel opřený na lůžku, zničenou nohu měl zajištěnou dlahami a ve stanu bylo cítit makové mléko.
Neměl na turnaji co pohledávat, ale Mace Tyrell chtěl mít ze syna mladičkého rytíře. Oberyn srazil Willase čistě. Nemohl za to, že chlapci zůstala noha ve třmeni a jeho kůň zazmatkoval a spadl. Přesto cítil vinu.
„Prosím, posaď se,“ vyzval ho hoch.
„Jsem rád, že jsi přijal mého mistra.“ Oberyn kývl k jeho noze.
„Mistr mého otce ji navrhoval uříznout,“ vysvětlil vyčerpaně chlapec. „Děkuji.“ Podal mu ruku.
Jeho díky byly absurdní. Oberyn se málem dal do neveselého smíchu.
Nabízenou ruku však stiskl.

Ellaria se nechtěla na tu lebku dívat, ale nemohla jinak. Jako by si Gregor Clegane i po smrti zabral všechno místo v komnatě.
Musela myslet na Oberyna a na to, jak jeho kosti praskaly pod prsty toho monstra.
Oberyn se vypravil do Králova přístaviště, aby se domohl odplaty za nebohou Eliu. Místo toho zahynul rukou stejného netvora. A teď volaly po pomstě jeho nemanželské dcery Obara, Nymeria, Tyene. Bohové, buďte dobří, alespoň že Sarella měla rozum.
Kde to skončí? Co když ta věčná touha po krvi semele i její vlastní dcery?
Ne pokud k tomu ona bude mít co říct.

Plížil se kolem pracovních stolů a snažil se neudělat hluk. Ne snad, že by mu něco hrozilo, kdyby ho královský cukrář nachytal, ale nechtěl, aby se o něm povídalo, že snad má rád sladké.
Zaslechl kroky. Naposledy se rozhlédl mezi tácy s dezerty, ale citrónový zákusek nikde nenašel. Banánový dort bude muset stačit. Popadl kousek, zabalil ho do plátěného ubrousku a vylezl oknem ven.
"Jdu tě vystřídat," řekl Merynu Trantovi, a ten se bez námitek klidil. Rozhlédl se, vyndal zabalený zákusek z kapsy, položil ho před dveře, zaklepal a odběhl za roh. Vrátil se, až když za Ptáčkem zaklaply dveře.

Bylo to skoro k smíchu. Jeskyně plná lapkovských rytířů. Všichni připravení odsoudit ho za lannisterské zločiny.
Pamatoval si jen plameny. Zvracel a pil, dokud neusnul a nenašla ho tahle banda.
Ne, pamatoval si ještě oheň jejích vlasů a píseň. Chtěl ptáčka sebrat z klece a přinést ho jejímu bratrovi. Pes potřeboval nového pána.
Jenže teď byl v kleci on a ta Dondarrionova banda ho chtěla mít mrtvého.
Vtom nějaký usmrkanec vykřikl, že zabil… Mycaha?
„To byl kdo, chlapče?“
„Já nejsem chlapec!“
Ztracená vlčice…
Najednou to bylo opravdu k smíchu. „U sedmi pekel, malá sestra!“ Jeho vypitý mozek začal znovu pracovat.

Byla na vrcholu blaha. Sestry a sestřenice se jí vždycky posmívaly, že zůstane na ocet, ale kdo se směje teď? Našla ženicha dřív než většina z nich. A jakého! Ne jen obyčejného rytíře, ale lorda. Co na tom, že byl dvakrát starší než ona a většině lidí naháněl husí kůži. Přezdívalo se mu "lord Pijavice", ale co na tom? Vybral si ji! Ze všech dívek v rodině právě ji! Bude se vdávat a vytře zrak všem dívkám, které se jí smály.
Co však tlustá Walda nevěděla, bylo, že její dědeček slíbil lordu Boltonovi věnem tolik stříbra, kolik jeho nevěsta váží.

Rojili se všude, nepříjemní jako mouchy v Bleším zadku. Nově povýšení a hned zatracovaní, vyzdviženi, sraženi, noví pobočníci a noví členové Malé rady, noví rádcové, ptáčkové, pavouci.
Už se ani neobtěžoval pamatovat si jejich jména a štíty.
Předkládali návrhy, plány útoku na Kailinskou držbu, plány bojů v Bouřlivých krajinách, plány vylodění na Dračím kameni, plány útěku a plány na boj. Bzučeli zprávy, myšlenky, slova, a mluvili a mluvili a mluvili.
A uprostřed nich ona, Královna much, která si myslela, že je Tywin Lannister s prsy.
Ty nejsi otec, sestro, zeleň v tvých očích je barvou divokého ohně. Ty jsi... Aerys.

Tuhle stopu dávno ztratila. Před léty. Před protahujícími se spáry zimy.
Nevede ji bystrý nos, ale neodbytné sny, ve kterých je cítit příchuť smrti. Ve kterých není sama.
Její malí bratři a sestry ji sledují lesy a odvažují se na kraje spálených polí. Do rozmetaných lidských doupat. Jídla je dost a smečka se rozrůstá.
Les, řeka, brod a najednou ji uvidí.
Její malý člověk.
Dívka nechá splašeného koně, ať sebou trhá u stromu, a s výkřikem se k ní rozběhne.
Nymeria ji strhne do trávy a její o něco větší paní ji sevře kolem krku.
Příchuť smrti vystřídá vůně domova.