Píseň ledu a ohně

„Řekli mi, že musím být Arya, nebo mě zabijí,“ naříkala tmavovláska.
„Jsi Jeyne Poole,“ ujistila ji Sansa.
„Tenkrát v Králově přístavišti, dal mě odvést do nevěstince. Učili mě,“ chrlila Jeyne horečnatě. „Potom mě poslali domů. Jako Aryu. Ale tam byla… ta zrůda.“ Najednou vytřeštila oči za Sansu. „To je on!“
„Kdo?“
„Ten, co mě dal odvést…“ Jeyne se zlomil hlas.
Sansa však věděla kam.
A věděla kdo.
Malíček vypadal překvapeně, když rytířům z Údolí přikázala, ať ho zajmou.
Ještě ohromeněji vypadal, když ji uposlechli.
„Nejsem proradná. Nejsem zrádkyně,“ vzlykala Jeyne.
„Já vím,“ řekla Sansa.
Jsi já, kdybych neměla správné příjmení.

Boty, hnátnice, stehenní pláty.
Ze septonova hlasu ho bolela hlava. Rty vrabčáka, který ho oblékal, se pohybovaly v souladu s tím, co blábolil starý kněz.
Prošívanice, brnění.
Odplivl si. Bylo mu jedno, jestli vrabčáka trefí nebo ne.
Kyrys, poklopec, nárameníky.
Kvůli vedru a kadidlu bylo ve stanu dost dusno.
Chrániče do podpaží a nátepníky.
Vrabčák mu nedosáhl na hlavu, a tak mu přilbu pouze podal.
Septon konečně zmlkl.
Sandor si nasadil prostou přilbu.
"Je čas," oznámil herold.
Hruškou meče odhrnul stanový dílec a při zvuku trubek se zamračil.
Naproti stála obrovská postava s královskými praporci za zády.
Jeho velký bratr.

Od chvíle, kdy ji viděla naposledy, se toho tolik stalo.
Arya poznala smrt. A to nejen ze Syriova učení. Na vlastní oči viděla, jak si bere jejího otce nebo Yorena, muže Noční hlídky a přítele.
Smrt si vzala i její nepřátele. Ser Gregor, Joffrey, Lechtač, Sladký Raff, Ser Meryn nebo Královna Cersei, … Ti všichni byli mrtví a Arya jako by byla také. Zasvětila svůj život smrti v braavoském Domě černé a bílé a denně na kůži cítila její studený dech.
Teď ale byla tady, v lesích u Trojzubce spolu s Nymerií, a po dlouhé době v žilách cítila teplo života.

Seděl ve svém křesle, upíjel z poháru vína a pozoroval ruch kolem sebe. Služky s košťaty a hadry, sluhové s koši dřeva do krbů, o vůních začínajících se linout z kuchyně nemluvě... Co nevidět jistě dorazí i kapela. Všechno musí být perfektní, než přijede ženich se svým doprovodem. Dal si další doušek vína. Ach, ty svatby, zasnil se, sladký hlas zvonů, ale předtím všechno to smýčení, výzdoba, vaření, pečení, víno - ano, spousta vína -, broušení mečů a seker... Stařičký lord Walder Frey si opět usrkl ze svého poháru. A svatební oznámení. No ovšem, ještě je třeba poslat havrana do Králova Přístaviště.

Cítil, jak je země pod sněhovou krustou nasáklá krví a dusí se kostmi a kroky Jiných.
Pak vzlétli draci, zavyli zlovlci a on s nimi.
Bylo neuvěřitelné vidět po té nekonečné noci na polích první úrodu. Zimohrad byl spálený kmen obrůstající zelenými výhonky a vazalové žádali, aby se aspoň Arya provdala za seveřana.
„Myslíte, že se má sestra nechá k něčemu nutit?“ zeptal se. To je umlčelo. Aryiny výboje byly pověstné. Tentokrát s ní jel Rickon a...
„Budou v pořádku,“ ujistila ho tiše Sansa. Dala malé Catelyn do černých vlasů chrpu. Holčička upřela na Brana šedé oči a usmála se.

Vrchní spížný se zahekáním postavil sud na zem a jal se ho otevírat. V kuchyni byl hluk kvůli hudbě z oslavy a hlasům kuchtíků, kuchařů, děveček, nádeníků a několika zatoulaných nenažraných hostů ze všech koutů země.
Začal vykládat maso ze sudu a horlivě se přitom modlil k Sedmi. Tohle byl předposlední sud soleného který ještě ve skladu měli. A jestli mají Starkové pravdu a zima se blíží.
To nebude dobré.
Kolem prošla děvečka s nádherně vonícím obrovským svatebním koláčem plným tak vzácného masa.
Hudba z trůnního sálu náhle zmlkla a pak začaly hrát Deště Kastameru.
Spížný si oddechl, jídlo vystačí.

Brienne se muži začali dvořit, až když ji král Renly přijal do své družiny. Nechápala to. Neměla s tím zkušenosti.
Ukázalo se, že právě o to šlo, protože se vsadili o její panenství.

Nechtěla žádného z nich už nikdy vidět, ale Lovecký se jí držel jako klíště. Urážel ji, ale zastal se jí proti vlastnímu veliteli. Nabídl jí sňatek, jen aby získal ruku dědičky Tarthu. Potom jí pomohl v boji s psanci.

Když mu kvůli ní hrozila oprátka, neproklel ji. Jen jí se slabým pousmáním řekl, že se za něj měla provdat. Teď jsou odsouzení zemřít jako panna a chuďas.

Čekala než Neposkvrnění odtlačí velký balvan, přivalený ke vstupu do podzemí.
Jakmile bylo hotovo, nadechla se . Musela si dodat odvahu. Své děti neviděla od doby, kdy je nechala zavřít.
Připravená začala sestupovat dolů do temnoty.
Každým krokem se přemlouvala, udělat další. Mezi lidmi nemohla ukázat strach. Byla Daenerys za bouře zrozená, matka draků, nespálená, mysha, stříbrná královna, královna Andalů, Rhoaynů a prvních lidí, Paní sedmi království, Khalessi velkého trávového moře, lamačka řetězů, královna Meereenu a princezna dračího kamene.
Tady? Tady strach tajit nemusela.
Sešla na dno hledíc do temnoty. Nic neviděla. Postoupila ještě krok když tu najednou, tam ve tmě!

Edd se považoval za člověka s rozumným a objektivním přístupem k světu. Proto ho nepřekvapilo, že výsledkem dlouhodobých úspor Hlídky bylo, že měli skladiště plná a kasárny prázdné.
Zeď střežili slamění panáci.
Bratři na hlídce se nudili, a tak dávali panákům jména a říkali o nich příběhy.. Například Haryon byl špatně postavený a tak se opíral o svého bratra Garlana stejně tak, jako by byli milenci.
Dokonce i sázeli na výdrž slaměných bratří.
Když vypukla bitva, Edd se neměl čas nudit. Koutkem oka ale postřehl, že Haryon byl zasažen šípem a přepadl přes Zeď.
Edd svou sázku zas jednou prohrál.

Být slepá dívka mělo své výhody. Lidé viděli její pásku přes oči a mívali sklony si myslet, že ani neslyší. Ona naopak slyšela mnohem lépe než kdy dřív.

Čich byl smysl, kterému nikdy dřív nepřikládala váhu. Teď cítila věci, zjišťovala, že každý člověk má svoji specifickou vůni.

Později dokázala vytušit, co se děje, i když se zdánlivě nic nedělo. Vnitřní zrak byl dar, který k ní přišel nečekán.

Občas ji přesto přepadal smutek.

Chtěla bych ještě jednou spatřit slunce zapadat nad Zimohradem… napadlo ji, ale hned se okřikla.
Pssst! To jsou nebezpečné myšlenky. Myšlenky mrtvé dívenky. Ty nejsi Arya Stark!

„Nechte projít vládce Západozemí,“ sykla královna Cersei. „Chce se převléknout, aby všem ukázal, jak plave král.“
„A tím králem je Stannis,“ odvětil muž v letní košili s motivem cibulí.
„Na něhož se usmívá R'hllor!“ prohlásila královna Selyse.
Královna Cersei cosi odsekla, ale Sansa zachytila jenom „fififjonko“.
„Jsem dědic svého otce,“ zuřil Joffrey, „pavilónek je můj.“
„Vlasy a oči jsi po něm nezdědil,“ ucedil Stannis. „Já jsem jediným a pravým pánem pavilónku!“
Do toho se objevily čluny hatifnatů, kteří chtěli za pavilónek zaplatit železnou cenu.
Strhla se řež, při níž se zjistilo, že v pavilónku Čaroděj uchovával ohňostroje, a propuklo peklo.

Vesla se téměř neslyšně ponořila do vody. Každý jejich pohyb ho posunul o trochu blíž k útesům a mohutnému hradu, který na nich stál.
Lilo, podzim právě skončil a Bouřlivý Konec si opět zasluhoval svoje jméno.
Díky silnému větru nevěděl kde přesně je. Hlavně doufal, že to neví nedaleká královská flotila.
Odvážil se zapálit svítilnu.
Hned její plamen zakryl zimou prokřehlýma rukama. Svých deset prstů už mockrát neuvidí.
Ve slabém světle viděl hromadu pytlů s tuřínem, mrkvemi, bramborami a cibulemi.
Doufal, že se mu jeho nebezpečí a nepohodlí jednou vyplatí.
Na vysoké věži ve větru plál prapor s korunovaným jelenem.

„Spikli jste se. Nebyl to spravedlivý boj!“ prohlásila Sansa, když je Jory odváděl celé olepené sněhem do hradu.
„Jsi větší,“ namítla Arya, „tak bys měla být rychlejší a silnější.“ Hlasitě popotáhla. „Dva malí proti jedné velké je čestné až dost.“
Druhý malý mezitím spokojeně vylezl na dřevěné zábradlí. Jory ho podvědomě chytil za ruku. Měl ji ledovou od házení koulí.

Když tři malé Starky předal chůvě a ta je usadila před krb, aby uschnuli, na starou ženu se snesla lavina proseb o příběh o bílých chodcích, ne, o udatných rytířích, kdepak, o divokých.

Jory zalitoval, že se musí vrátit ven.

Sezení na obláčku je zatracená požehnaná nuda, ale naštěstí si jí můžete vynahradit tou dobrou společností a krásným výhledem.
Nejkrásnější shledání bylo s otcem a s Šedým Větrem. Otec prohlásil že je pyšný na to, že ani jeho syn neztratil čest.
Navíc se setkal i s matkou, ta se ale zakrátko vrátila zpět domů a stejně tak i Jon, po nějaké době.
Shlížel dolů na Jeyne s jejich dítětem pod srdcem, ukrývající se s Černou rybou, byl rád že se z té oslavy dostali živí.
Stále ještě ho bolela záda, pořád ještě cítil každý šíp.
Ale aspoň si nevzal Freyku.

Portál bzučel a světélkoval.
Na stolečku jsem nalezl vzkaz od profesora.
Šmeldo, gratuluji, za tvou asistenci si zasloužíš stát se druhým člověk co projde literární portálem.
P.S. Hledám Justinu.
Následoval návod na použití.
Je načase ukázat Martinovi jak to dopadne.
Vybaven profesorovým batohem jsem vkročil do portálu.

Upalovaná kněžka vřeštěla, dothrakové čučeli a já, nejsa drak, minimaxem hasil
vatru. S ukradenými vejci jsem prošel zpět. Blonďatá třináctka mě nestihla zastavit, ničit ekonomiku otrokářům nebude.
Další cesta vedla do Západozemí, kde jsem padl na kolena před překvapeným králem.
"Rudou ženu nepotřebujete milosti, mám pro vás lepší zdroj ohně... nebo snídaně."