DMD č. 19. pro 19. 4. 2016. Téma: Mnoho pohybu pro nic

K ničemu.
Tři roky cestování. Nespočet hodin prosezených u ohňů. Nespočet vtipů, pohledů, náznaků i vyslovených názorů.
Sdílený sen.
Naděje.
Namáhavé rozboření a smazání hranic, které postavila společnost.
Všechno to nakonec bylo k ničemu.
Neohlédl se. Ani jednou.
A nezastavil.
Ne, že by se za ním snad rozběhla, nebo aspoň zavolala.
Nic, to byla jeho odměna.
Šel dál. Rychle a vytrvale.
Na směru nezáleželo, i když podvědomě zvolil ten odkud přišli.
Hlavně aby mezi ni a sebe položil co nejdelší vzdálenost.
Že i to je k ničemu pochopil, když po dvou dnech vzdalování se byla stále stejně blízko jeho srdci.

Tančil.

Každý den, asi devět hodin v kuse. V tělocvičně, kde byla na všech stěnách zrcadla, v tělocvičně, kde spolu s ním tančil nespočet jeho odrazů, ztrácejících se v nekonečnu.

Tančil.

Jeho pohyby byly tu něžné, laskavé a křehké, jindy vášnivé a nesmlouvavé. Náhlost, s jakou se měnily, vyrážela dech.

Tančil.

Ailes de pigeon, Cabriole, Grand jeté... Vypadalo to tak lehce... Ale jeho štíhlé tělo bylo lesklé potem, jeho dech byl rychlý a přerývaný.

Tančil.

Jeho soustředěný pohled byl upřený kamsi do dálek, kterých se obyčejný smrtelník nemůže dotknout.
Tichá baletka s porcelánovou pletí ho nesměle sledovala.

Tanči se mnou...

Tisíce kroků, několik prošlapaných bot, tvář smáčenou deštěm, políbenou sluncem a ošlehanou větrem, až konečně byl vandr u konce.
Stanul před králem.
„Zachraň princeznu a dostaneš její ruku.“
Chasník sebral meč, svou bláhovou odvahu a vydal se na výpravu. Lítý boj vyhrál a Honza dostal princeznu a království.
Žil svůj odvěký sen.

Žil noční můru.
„Vaše Veličenstvo, královský rozpočet…“
„…dluhy…“
„Ve vší úctě, chování Vašeho Veličenstva na bále…“
„…válka…“
„Diplomacie… politika…“
„Vaši pečeť sem a sem…“
„Špatná sklizeň… hladovění… ekonomická krize…“
„Vy… neumíte číst?“

Tisíce kroků, několik prošlapaných bot, jedno padlé království, tvář rudá hanbou a Honza se vrátil domů.

„Takže jsi byl vojenský lékař v Afghanistánu?“
A jsme zase tady, pomyslel si John, přikývl a pracně udržel úsměv. Možná by se v randění dostal za první schůzku, kdyby si nemusel odžívat stále stejné rány.
„To se musíš vyznat ve střelných ranách!“ pronesla blondýnka jakoby nic a upila vína. Překvapila ho.
„Líp než bych chtěl.“
Jeho telefon zavibroval.
„Sherlocku?“
„Potřebuji tě v Baker Street. Hned.“
Naléhavost v detektivově hlase přiměla Johna okamžitě vyrazit. Vyházel z kapsy pár bankovek a letěl.
Sherlock ležel na pohovce a chtěl jen podat noviny.
Z toho druhé rande taky nebude…, povzdechl si John.
(Mýlil se.)

Hned ze začátku mu bylo jasné, že přepálil start. Přišlo první stoupání a on se propadl hluboko za čelo závodu. Jenže do cíle zbývalo mnoho kilometrů, nic nebylo ztraceno. Svou vytrvalostí se propracoval až do vedoucí skupiny. Měl to, co ostatním závodníkům chybělo, odhodlání. Svoje zásoby energie ždímal na doraz, každý pokořený soupeř pro něj znamenal citelný úbytek sil.
Už zbývá jen cílová rovinka a na posledních pár metrech předjíždí soupeře ve vedení. Dokázal to, vyhrál další etapu Tour de France.
Uložil hru, odložil ovladač a skočil si do ledničky pro další plechovku piva, aby se posilnil na příští etapu.

Na svět, jaký byl předtím, jsem vzpomínal stále míň. Popravdě na to nebylo pokdy; veškerý čas vyplňovaly úkony, zajišťující naše další přežití. Obdělávání půdy. Shánění věcí, které jsme nebyli s to si opatřit sami. Opravování plotu proti trifidům. Všecho, co jsme dělali, mělo jasný smysl a účel. A svým způsobem krásu. Život před tím mi teď připadal nějak jalový. To, čemu se tenkrát říkalo práce, bylo často jen plané mluvení a přesouvání papírů. Fyzickou práci každý chtěl co nejvíc zjednodušit a zkrátit; nikdo zato nelitoval námahu nesmyslně kopat do míče, zvedat závaží nebo šlapat na místě. Dnes představa naprosto absurdní.

Pracovala pak jako lékařka.
Ošetřovala zranění, léčila nemoci, pomáhala, jak se dalo. Pracovala tvrdě, nenechávala si skoro žádný volný čas.
Kolegové si o ni začali dělat starosti. Nedbala na rady a dřela se dál. Deset, padesát, sto zachráněných životů za každý zmařený...
Mělo to být její vykoupení.
Místo toho přišly noční můry s pacienty ve vězeňských uniformách a stříkačkami plnými experimentálních látek.
Jednoho dne se při ošetřování pacienta zhroutila. Přepracování, řekl ředitel nemocnice a poslal ji na nucenou dovolenou.
Když se Erik na návštěvě zmínil, že na policii potřebují forenzního patologa, přihlásila se.
Připadalo jí, že mezi ty mrtvé patří.

Plahočili se pouští.
Umírali horkem, vyčerpáním, stářím i jedem pouštních tvorů.
Táhli se přes Jordán.
Celá jedna generace zůstala ležet mrtvá před ním.
Nakonec potupně kroužili kolem nedobytného města, ozbrojeni proti jeho hradbám pouhými polnicemi.
Jistě, město padlo.
Ale co z toho?
"Vše vyhubíš a spálíš jako klaté."
Taková hloupost. Takové plýtvání. Taková nespravedlnost.
Copak si za svou námahu nezasloužili odměnu?
Bitva - nebo spíš masakr - poskytoval dostatečné krytí.
A ty věci už jejich bývalý majitel potřebovat nebude.
Šineárský plášť, dvě stě šekelů stříbra a zlatý jazyk - dost na pohodlný život.

Zisk vyvážený porážkou národa a rozsudkem smrti pro celou rodinu.

Věděl, že by neměl tolik pít. Věděl, že by měl víc spát, věděl, že by měl míň mluvit, věděl, že by měl ostatní poslouchat…
Potřeba mít něco v prstech, s něčím si hrát, něčeho se dotýkat, něčím pohybovat, něco svírat je prý příznakem klinické deprese. On si nehrál. Tvořil. Tvořil jako na běžícím páse, tvořil na běžícím páse a tvořil bez přestávky. Pohyboval se bez přestávky.
Pájel, letoval, šrouboval, štípal, programoval, kalibroval, testoval, navrhoval, zachraňoval a ničil. Pořád. Cokoli. Včetně sebe.
Nehybnost nechápal, nerozuměl jí, nedávala mu smysl.
Věděl, že by neměl tolik pít. Věděl, že by měl víc spát…

„Pst.“ Hrobové ticho. „Pst!“
„Co je?“ ozve se kdosi nevrle.
„Spíš?“
„Chceš praštit?“
„Pche, to by mě tak bolelo.“
„Chtěls tím něco říct?“ ozve se kdosi definitivně vzbuzeně.
„Nemáš na to! Neposiluješ, nekmitáš, žádný svaly nemáš!“ Kdosi se potutelně zasměje.
„Já že nekmitám?! Já že nekmitám?! To uvidíš, jak kmitám.“
„To chci vidět,“ ušklíbne se.
Kdosi zavrčí. Pak začne kmitat. „Zíráš, co? Kmitám, kmitám.“
„Vidím, ale já kmitám taky a rychlejc! To jsou REMy, to jsou REMy!“
„Hele, mladej, dej si pohov s těma cizíma termitama a vyfič,“ řekne kdosi nevrle.
Je noc a ticho a oční bulvy mají pré.

Zaparkoval motorku před Petrovým úkrytem.
Proběhl všechny místnosti.
Ledová dlaň hrůzy mu stiskla srdce.
Prázdný.
Nastartoval, rozjel se. Vzlétl.
Nikdy nebyl rychlejší.
Stihne to.
Musí...
Věděl, že je pozdě, když viděl trosky domu.
Přesto nezpomalil.
Vstupní hala.
Tělo.
Klesl na kolena.
Příteli...
Nechci žít ve světě, ve kterém nejsi.
Zoufale zavyl.
A seshora mu odpověděl dětský pláč.
Hnal se za ním, oslepený slzami.
Ložnice.
Tělo.
Ach, Lily...
Harry!
Hagrid ho odvezl na jeho motorce.
Proměnil se.
Běžel.
Stopoval.
Petr!!! Zrádná krysa!
Červ, který byl tentokrát chytřejší.

Odvést se nechal v klidu.
Pomalu.
Už není, za čím by spěchal.
Není nic.

Než jsme začali koukat, stěhovali jsme se k jiné mámě. Samí kluci. Poznávací pokus.
Už nás nepotřebují, co s námi bude? Mámu oddělili.
Přendali nás do přepravky, lezeme ven všemi směry, oni nás sotva chytají, ale klap, víko zavřené. Rachotící autobus, metro, houpavé kroky.
Šup do většího bydlení. Průzkum! Honíme její ruku a ona nás, Drahoš se všema čtyřma chytá za zápěstí.
Ráno jí Drahoš skáče do dlaně.
Mámě přibyla spolubydlící. Nazítří obě odjíždí.
Kamera jede, nová hračka, šplháme po dvířkách, ocásky chytáme všechno!
Odjíždíme. Tři. Pak pět. Pak ostatní. Drahoš prý taky. Nakonec ne.
Stěhuje se k místním.
Vtěrka.

Jako vždycky je už tma, když se vracím domů. Jedna pouliční lampa zabzučí a zabliká, když kolem ní procházím. Projdu naschvál velkou louží u zatáčky. Trochu kalné vody si naberu do bot. Rozhlédnu se, jestli mě někdo ze sousedů neviděl.

Sousedku ale potkám u vrátek až ráno. Vyměníme si několik přátelských větiček. Počasí, jarní únava. Co děti?

Za rohem s chutí projdu velkou louží.
Vyfotím si bzučivou lampu, v noci ji někdo posprejoval.
Přenesu větvičkou žížalu z chodníku do trávy.
Až na zastávku autobusu si kopu borovou šiškou.

Cesta z práce a do práce není jen mnoho pohybu pro nic.

Čvacht, čvacht, čvacht
Jdeš co noha nohu mine. Brodíš se, čvachtáš, ploužíš se. Ořeš za sebou brázdu. Cesta neubývá.
Cesta.
Kdyby tu tak byla.
Hledat cestu je naprosto zbytečné. Po jejích zbytcích se chodí často ještě hůř, a když se ti ztratí pod nánosy bahna, upadneš do ještě větší deprese.
Chmury.
Zápolíš s bahnem, spíš v bahně, jíš bahno.
Někdy... pozoruješ. Tvé tělo bojuje o další krok a mezitím se v hlavě točí kolečka...
Ruiny. Zbytky. K ničemu.
Dva placaté kusy dřeva. Řemínky?
Večerní práce s nožem, krade spánek.
Přišlo ráno.
Racek obul šlapačky.
Plesk, plesk, plesk.
A rozběhl se.

Když otevřeli těžké dveře trezoru nespatřili nic.
Lady Helena okamžitě upadla do mdlob. Její manžel sir Alfons si ošklivě narazil koleno při pokusu ji zachytit. Z doktora Felicia se rázem stal samaritán.
Slečna Tamara s úpěnlivým vzlykotem zabořila tvář do hrudi mladého sira Frederika, který by si to za jiných okolností užíval.
Lord Radoslav jen sepjal ruce a jal se přímo na místě modlitbou odčinit budoucí nedostatečné příspěvky na činnost církve.
Vévoda Felix se domáhal stráží, které se brzy dozvěděli, že se jim opozdí výplata a tak se stali náležitě laxní.
No a Igor stál na palubě těžce naloženého trojstěžníku.