DMD č. 20. pro 20. 4. 2016. Téma: Pláčí námořníci rum?

Vrznutí dveří, nejisté přešlápnutí. “Jene?” Tak vzdálené rozbouřeným vlnám koncilu.
“Chtěl jsem se ti vyzpovídat,” špitl Jan. Příboj emocí.
“Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo,” přiznal Štěpán. Přesto za ten proud, který je oba strhává, každého jinam, může jen on.
Mlčeli.
Pak Jan znova promluvil: “Štěpáne, omlouvám se, jestliže jsem řekl nějaké hanlivé slovo, že jsem tě zval Vymýšlečem. Můžeš mi odpustit?”

Štěpán nevěděl, kdo z nich se rozplakal první, ale když se objali, bylo to jedno.
Štěpán se topil v záplavě slov. Nedokázal říct jediné.
Každý sám, mezi divokými vlnami.

Slzy druhého je oba pálí víc než ty vlastní.

Bylo mi od začátku jasné, že po mně chce peníze. Prej starej dobrej kamarád námořník! Začal mi hned vysvětlovat, jak to má teďka těžký, když přišel o práci. Unaveně jsem vyslechl jeho historky o tom, jak nikdy moc nepil, je osamělým vdovcem a teď mu ještě zemřel papoušek. Rum z něj byl cítit na sto honů. Měl jsem toho dost.
"A co že se tak, milý pane, motáte? A ty zarudlé oči..."
"Ježkovy zraky, žádnej pán, jsem Miloš! No a zarudlý voči... dyť ti říkám, že mi zemřel papoušek, tak ho voplakávám!"
"A pověz mi, Miloši, pláčou snad námořníci rum?"

Samuel nesnášel svou práci. A ještě více nesnášel toho idiota, který vymyslel, že bude dělat strážného Anděla bandě opilých námořníků.
Vzápětí se opravil, samozřejmě, Bůh není idiot. Ani Osud.
Jenže loď se divoce houpala na rozbouřených vlnách, paluba byla kluzká a hrozilo, že každou chvíli někdo spadne do moře.
Samo o sobě by toto bylo jednou velkou katastrofou, jenže ti idioti vypili už druhý sud rumu a nebezpečí celé situace si ani neuvědomovali.
Samuel to nechápal. Byl zatvrzelý abstinent.
I když teď by se skoro taky napil.
Protože ti idioti právě začali zkoumat, zda jim rum poteče z očí.
Vidličkou.

Dnes je neústupná. Aťsi maják zhasne, po rozednění cestu najdeme. Ona bude stát po mém boku, tak jako kdysi.
Přístav v Eldalondë je této noci prázdný, všechny lodě vypluly na záliv. Opodál královské flotily se na vlnách kolébá malý bílý člun.
Skasal jsem plachty. Dělíme se o dalekohled.
To ona vidí, jak Vardamir vystřelil hořící šíp. Když se znovu podívám já, je klidná tvář našeho syna už zastřena plameny.

Odepnu tětivu a skloním hlavu. Těžká rána pro starého muže.
Dešťová kapka? Překvapeně vzhlédnu k jasné obloze.
Bludná hvězda stojí v nadhlavníku. Zvednu ruku k pozdravu.

Jak rád bych mu odpověděl.

„Saturnine!“
„Ano, pane? Přejete si dolít čaj, pane?“
„Saturnine, proč je v mé kajutě mokro?“
„Už přibližně čtvrt hodiny se potápíme, pane.“
„Potápíme?! Jak je to možné?!“
„Už víme, proč byla loď tak levná a proč nám ji předchozí kapitán nechtěl předem ukázat.“
„Saturnine, tady jdou žerty stranou! Jak daleko je nejbližší země?“
„Asi tři kilometry, pane.“
„Díky bohu, kterým směrem?“
„Dolů, pane.“
„Co budeme dělat?!“
„Myslím, že právě nastal pravý čas panikařit.“
„To nemůžeme vůbec nic udělat?“
„Nic není třeba dělat, před chvílí jsem nafoukl záchranný člun ze svého batohu. Myslím ale, že nemusíme spěchat. Dáte si ještě čaj?“

Otec Jack nebyl nejlepší společník. Fráze, naučené před fiaskem se třemi biskupy, odmítal používat a opět se omezil na klasické „chlast!“, „holky!“ a „nasrat!“. (Povídat si s ním dokázal jen otec Dougal, kterého to bavilo opakovat.) Jackova slovní zásoba byla širší, avšak žánrově omezená („ouzo“, „Tatranský čaj“, „Stará myslivecká“, „Námořníkovy slzy“, …). Otce Teda napadlo, že mu slovník rozšíří. „Vyjdeme z toho, co zná,“ uvažoval, „a postupně slova přidáme.“ Brzy otec Jack uměl již některé barvy („zelený chlast“) i názvy věcí („holky u tyče“). Když po roce sestavil první vlastní větu („Pláčou námořníci rum?“), nemohli Ted s Dougalem potlačit slzy dojetí.

V hospodě U námořníkovy nevěsty zažili osmičkáři nemálo radosti. Vždyť právě tady se prvně potkal Anton s Kerholcem. Tady si plácli, že se otec i syn přidají k cirkusu. U nevěsty zapili první Vaškovo vystoupení na grošované Mary. Vosátko tu potkal jednookého seržána Lebedu, co ho lákal za dobrodružstvím do Mexica. Málem o svého kumpána přišli. Zůstal a později právě tady vyfoukl Kerholcovi tu černou krasavici. Kerholec mu odpustil, vždyť místo ní získal svou půvabnou ženu – krasojezdkyni Alici. Oslavili zde velkolepou svatbu.

Teď tady sedí naposledy. Zpíjejí se rumem do němoty a krvavých slz.
Cirkus Humberto dnes zažil poslední aplaus.

Možná si všichni kolem mysleli, že je prostě jen stará dáma. V duchu zůstala napořád děvčátkem. Opuštěnou malou sestřičkou, které bratr jednou poslal indický mušelín na svatební šaty.
Nikdy je neoblékla.

Teď se musela starat sama o sebe. Obchod ji vlastně bavil. Když zrovna nebyli zákazníci, zahloubala se do vzpomínek na dětství na faře, snila o Peterovi, jak hanbou utekl na moře.
Nezaslechla zvonek.

"Čtvrt libry cukrátek, prosím."
Stál tam. Opálený, vrásčitý, zářivý. Usmíval se.
Objala ho a nechtěla pustit. Plakali oba. Políbila hnědou tvář a vědoucně se usmála.
"Copak, Matty?"
"To nic. Slyšela jsem takovou pověru. Není to pravda."

Knihovna je dobrodružství. V tichu zní šustění listů, opatrné žďuchnutí knihy navracené do regálu, ostýchavé ťukání do klávesnice. Knihy mluví. Jejich neslyšná řeč plní prostor napětím. Unavené mozky studentů zahloubaných do tajů vědění se stávají senzitivními k mimosmyslovým poselstvím...

"Jeníku, potřebuji tě," zazní hlas z nebytí. Z bělostných stránek vystoupí muž a chlapec. Putují.

"Chtěl bych uskutečnit misijní výpravu, ale jsem již stár. Kdo bude ten odvážný?" ptá se kněz svých hochů. Přijímá jeho nejmilejší.
Mladý kněz putuje pouští, lesem, roklí i vodou. Padá. Vstane. Jednou ho odnesou.

"Otče, pláčí námořníci rum?" slyší dětský hlas.
Neví. Viděl je jen pít.

Od kapitána dostal Richard k narozeninám placatku rumu. Dojalo ho to.
„Před dvěma týdny plakal, že rum došel! A já mu nemohl pomoct!“
Ne, že by se nesnažil, Galavantovi ohořelý stěžeň stále připomínal, jak před týdnem hasili Richardovu podomácku vyrobenou destilační kolonu.
„Věnoval mi, co si sám odepřel – prakticky mi dal své slzy, existuje snad něco vzácnějšího?“ Richardovi se chvěl hlas.
Vtiskl lahev Galovi do ruky a ten ji zamyšleně zdvihl proti světlu.
Co bych tak na kapitánově místě daroval chlapovi, který mi na širém moři podpálí loď?
Existují i jiné tělní tekutiny než slzy.
„Ne, díky, já si nedám.“

Zemi sužovalo sucho. Praskala pod náporem vrtů poskytujících stinný domov pro její obyvatele. Vzdychala větrem, který se hnal vyprahlými pouštěmi. Vody se nedostávalo, z moří zůstala slaná pole smrti.
Smutný byl námořník. Jeho srdce vyprahlé po vlnách dobrodružství nesvlažila ani flotila sudů rumu. I ten již docházel. Usedl tedy na vrcholek Everestu, aby na jeho povrchu našel trochu sněhu. Když se přes písečný vítr probil k bodu, kde se nebe setkává se zemí, slzy si vybojovaly cestu ven.
Brečel a brečel, dokud v něm ani kapka nezůstala. Zalil bolestí Zem a zemřel.
Ochutnej. Za slaností mořské vody ucítíš trochu rumu.

Sherlock dokázal být opravdu nesnesitelný, když se snažil. Ne, znovu… Sherlock se ani nemusel snažit být nesnesitelný.

John naštěstí přišel na to, jak ho během své rozlučky se svobodou opít. Kdyby věděl, co se stane, dost možná by si to rozmyslel.

Sherlock se během večera málem porval v baru, odradil klientku, pozvracel se na koberec a dostal je oba na záchytku.

To ale nebylo to nejhorší. John si později vzpomněl, že spolu hráli hru na plačícího námořníka. To vezmete rum, nalejete ho svému příteli na obličej a tělo a…

John se rozhodl, že o některé historky se raději dělit nebude.

„Je jako husa, co snáší zlatý vejce.“
„Je to ještě dítě. Podívej se, jak je vyděšená.“
„To je mi jedno, udělá z nás boháče.“
„Si sadista, trápit malou holku pro trochu rumu.“
„Trochu říkáš, za dva dny nabulela dva sudy. Je jako Niagara. Dost keců, podej vědro.“
Hnědé slzy stékaly po dívčině tváři. Snažila se vymyslet, jak utéct. V tom dostala nápad. Námořníci ochutnají vlastní medicínu.
Zatímco se hádali, popadla láhev rumu. Vyskočila a udeřila. Tomu hodnému ji rozbila o hlavu, tomu zlému zabořila skleněné střepy do očí.
„Teď si plač rum sám!“ vykřikla a utíkala, co jí nohy stačily.

Potkali se v přístavu. Byl mladý, plný ideálů… a zdrcený tím, že poprvé zapíjel kamarády, kteří se z moře nevrátili. Ona se nějak zatoulala do čtvrti, kam slušně vychované dívky tolik nechodí. Když mu slíbávala slzy z tváří, cítila na jazyku chuť rumu.

Podruhé se potkali náhodou. Na chvíli zakotvili ve městě, kde zrovna navštěvovala příbuzné. Byl zocelený mnohými plavbami, ale pohled na ni mu vehnal slzy do očí. I ona si vzpomněla. Loučili se polibky s příchutí rumu.

Potřetí se nepotkali. Pár dní po ztroskotání se konečně zhroutil z několika prken do vody. Moře o chuti jeho slz mlčelo.

Bol unavený a potreboval jedlo, sprchu a kľud. Konečne doma.
"Plačú námorníci rum?" opýtal sa ho hlas pred dverami.
"Pusť ma!" protestoval a zabúchal.
"No plačú?" nedal sa hlas.
"Nevyjasnili sme si to už?"
"Mám ti to prehrať? Chcel si..."
"Dobre, dobre. Keď narval skáče o polnoci," skúsil.
"To je staré, z minulého týždňa."
"Ale veď vieš, že som to ja!"
"Nastavil si bezpečnosť, tak máš bezpečnosť."
Vzdal sa.
"Keď sova húka v podpalubí?" skúsil to znova.
"Možno by sa to dalo uznať."
Dvere sa otvorili. To má za to, že si kúpil domový softvér so zvýšeným zmyslom pre humor.