Ďábel nosí Pradu

Emily se druhou asistentkou stala právě v době, kdy s Mirandou vyšel jeden z mála rozhovorů o osobním životě. Zlatý grál informací! Když dostala poprvé za úkol doručit Mirandě Knihu až domů, připomněla si kratičkou pasáž o výchově – Miranda zastává respektující rodičovství. Může to rozvést? Ne.
Dvojčata přivítala Emily hned za dveřmi.
„Ahoj. Jsem Emily.“
„Říkala jsem, že bude zrzavá,“ řeklo jedno dvojče kysele. „Vždyť je Britka!“
„Fajn!“ zahučela ta druhá. „Vyhrálas.“
Emily jen zírala. Čemu se posmívají? Jsou obě zrzky! Jejich matka je z Londýna!
Respektující výchova zřejmě znamenala jediné – respektuj matku svou, u všech ostatních je respekt volitelný.

Věta „pro tuhle práci by zabíjely miliony holek“ jí měla napovědět. Ale jak těžké může být dělat asistentku? V časopise o módě?
Po pár týdnech zjistila, že je tlustá a nemá žádný vkus, že běhání po pochůzkách na povinných podpatcích funguje stejně dobře jako posilovna a spánek se přeceňuje. Že neschopnost se trestá smrtí (jeden Mirandin pohled k zabití stačí), ale za schopnost se taky ničeho nedočkáte. Po několika probrečených nocích si řekla, že to nevzdá – paličatost zvítězila nad pudem sebezáchovy.
Práce ji začala bavit. Panika ustupovala s každým dalším dnem. A pak se na ni Miranda usmála. A doprdele.

Splašeně vběhla do kanceláře, na Mirandin stůl položila denní tisk a kávu. Pak si všimla, že na ni Emily zírá zpod brutálně zelených očních víček. Rozhodla se to vyložit jako výzvu k hovoru.
„V metru bylo strašně moc lidí. Víc než obvykle, myslím. Bála jsem se, že přijdu pozdě.“ Emily se na ni podívala jako na blázna.
„Svoje nářky si laskavě nech pro někoho jiného, Andreo, “ řekla, obočí navrch hlavy. „Méně než tvoje historky mě zajímá už jenom nová řada legín ve Walmartu a etymologie slova džin. Vzpamatuj se konečně.“

Andrea Sachsová, třetí nejméně zajímavá věc na světě. Seznamte se.

Skrze stromy se prodraly první paprsky slunce, les opět ovládl den, snad jen kousek mlhy připomínal
Co že to má připomínat? Asi něco o noci nebo tak. Každé druhé drabble začínám popisem počasí. Opravdu vrchol literatury. Radši se podívám, co kačenky.
Jedna, někdo mě má rád. Komentíky nic... Ach jo, jsem neschopná. Aspoň, že se mi podařilo znovu urvat pár minut na psaní. Telefon nezvoní a je ticho. Sakra, nějaké podezřelé. Neměla tady už – Známé cinknutí výtahu.
„I don't see my breakfast here. Are my eggs here? Where are my eggs?“
Trhnu sebou a mám chuť plakat. PANIKA, pane bože!

Vysoká, štíhlá budova Elias-Clarke se tyčila proti modrému nebi. Celý den slunce svítilo jako šílené, chvatně rozpouštělo led a sněhové závěje a odráželo se v obrovských, zákeřných kalužích.
Miranda Priestly, šéfredaktorka módního časopisu Runway, a její bývalá asistentka Andy Sachs právě opouštěly vydavatelství. Zrovna v okamžiku, kdy se Miranda přibližovala k silnici, kolem plnou povolenou rychlostí projel žlutý taxík. Vlny se vzedmuly.
Andy se rozesmála. Tím víc, čím děsivější pohled jí Miranda věnovala.
„Zajedeme rovnou do čistírny?“
„Můžeš mi říct, co bych pak měla na sobě?“
„Myslím, drahá, že bude úplně stačit můj kabát,“ odvětila Andrea významně a políbila ji.