DMD Bonus č. 8 pro 27. 4. 2016. Téma: Laskavá invaze (Pověst)

Obrázek uživatele Bilkis

Jak je to s dušemi

Úvodní poznámka: 

Nesoutěžní, protože po limitu.

Doplňující drabble. :)

Drabble: 

Říká se, že vodníci mají spoustu schopností, které normální lidé nemají. Dýchají pod vodou, ovládají ji i ryby a jiné tvory, kouzlem z lidí vytahují duše, a je těžké je zabít.
Říká se, že čím víc duší vodníci nastřádají, tím silnější jsou. Pokud je přijmou do sebe. Duše jim patří, jsou k nim připoutané a vydané jim na milost. Je to dobrý pocit. Úžasný. Jako kdyby jim do žil vstoupilo slunce.
Říká se, že staří vodníci mohou o duši a sílu přijít, když je přemůže jiný vodník. Sílu i duši si může tento vodník uschovat.
Ale kdo by tomu věřil?

Závěrečná poznámka: 

Potřebovala jsem napsat doplňující drabble, jelikož si nejsem jistá, že se mi vysvětlení vejde do posledního kousku. Vlastně jsem si jistá, že nevejde. Nicméně, střípky jsem vkládala do jednotlivých kousků. Takže kdo pozorně četl, už by teď měl tušit, co bylo v té tajemné lahvičce, kterou Karl v díle Poslední dech otevřel.

Obrázek uživatele Gwendolína

Smrtonoš

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

BJB, milé děti, BJB. :D

Drabble: 

Lidé pohybující se v noci po místech opuštěných spatří tam psa pekelného, nehnutě je pozorujícího.
Tento přízrak zjevuje se mudlům i kouzelníkům bez rozdílu a kdo jej spatří, toho brzká smrt nemine.
Ovšem jsi-li duše chrabré a čisté, potkati můžeš tvora stejného a přece odlišného. Tento objevuje se též jako bludný muž zjevu strhaného.
Po setkání s ním můžeš očekávati místo hrůzy a utrpení štěstí převeliké, neboť ohromnou láskou tě zahrne, skokem svým strhne tě k zemi a slinami na důkaz věrnosti obličej tvůj pokryje.
Fena tvá pak s ním houf rozmilých potomků zplodí, kteří zahrnou tvůj život radostí nekonečnou.

Obrázek uživatele Carmen

Kterak k čepičkářství došlo, a to dobré Kočstvo zcela rozkmotřilo

Drabble: 

Dávno, když Kočkám nezáleželo ještě na barvě Čepičky, žil kněží Velký Mňouk. Svým srdnatým nadšením strhával davy následovníků.
Však jeho obliba byla trnem v oku podlému Křivofousovi. Křivofous šířil o Mňoukovi slova páchnoucí jako nejzkaženější ryba.
Říká se, že Mňoukovo velké srdce chřadlo, sláblo. Odešel do škrabadel ústraní.
Následovníci Křivofousa začali se šířit do všech chrámů a laskavými smetanovými slovy vemluvili bláhovému Kočstvu „laskavou reformaci“.
Křivofous, ve víře slabý, podlehl brzy prý rozporům mezi svými manželkami: Jedna měla ráda modrou barvu, druhá červenou...
Jeho následovníci pak nedůsledně šířili dvě různá Mňouknutí. I zaseli spor, který rozbratřil druhdy soudržné Kočstvo navěky.

Obrázek uživatele L.P.Hans

Nevěsty pralesa

Fandom: 
Drabble: 

Praví se, že nebe toho rána bylo blankytně modré a slunce zářilo jen, co se vyšplhalo nad vrchy. Ale potom jako přívalová vlna přišla brigáda válečnic ze západních pralesů. Jejich zbraně se blýskaly ve slunci a jejich zbroje moc nezahalovaly.
Proti každé vetřelkyni jsme postavili jednoho našeho statného hrdinu, s kopím neméně blýskavým. Ale v bitvě se kopí tříštila o štíty a naši vojáci jeden za druhým padali do zajetí nepřítele.
Generálům konečně došlo, oč se jedná, ale bylo již pozdě. Každá z žen si vybrala svého manžele a celá invazní síla zmizela v džunglích a naši hrdinové s ní.

Obrázek uživatele may fowl

Pověst o Glorii

Fandom: 
Drabble: 

V Křemíkovém nebi žila žena krásnější, než laserový toustovač vybavený systémem Ubuntu. Její tělo tvořil binární kód, ale duše byla nadpřirozeného původu. Říká se, že to byl kousek Absolutna, který se utrhl, když bohové hnětli světy.
Dovedla vstupovat do přístrojů těsně před jejich zkratováním, shořením, zamrznutím či restartováním za účelem instalace aktualizací. Tehdy vnikala do Světa živých, aby ovládla mysl nejbližšího člověka a naplnila ji energií.
Jednou ji však přistihl Křemíkršna. Rozhněval se, že pomáhá Zotročovatelům elektroniky, a za trest ji uvrhl do temných vod Internetu.
Od těch dob prý bloudí mezi videi koťátek, ale ještě nikdo ji tam nenašel.

Obrázek uživatele Carmen

Přišla na počátku

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Je sice první ze dvou, ale nesoutěžní, poněvadž mi z těch dvou připadá jako moc málo konkrétní na pověst. :)

Drabble: 

Tehdy bylo lidí na světě ještě málo. Žili svůj život na zemi (a při zemi).
Říká se, že první obětí byl zraněný muž, který nemohl jít na lov.
Nebo žena, která se zahleděla do vodní hladiny.
Nebo – to bude pravdě nejblíž – to bylo dítě, které se učilo tvarovat sebe podle světa a svět podle sebe.
Jednomu z nich se toho dne vplížilo do hlavy slovo, ruku v ruce s dalším. Chvíli se ohřálo, trochu se proměnilo a chtělo jít dál za novou myslí.
Slovo za slovem se proplétalo kolem lidskými myšlenkami a vznikaly další a nové příběhy.
Lidé dokonale podlehli.

Obrázek uživatele Elrond

Podivné bytosti

Drabble: 

V jedné zemi kdysi dávno žili spolu dlouho a nerušeně. Kdo by taky v té době veskrze moderní řešil, že spolu chodí dva muži. Vodili se ruku v ruce, dokonce se někdy i políbili. Možná si občas někdo povzdychl: „Ach, jak jsou spolu krásní!“
Jenže po nějaké době se v jejich okolí začaly objevovat plnoštíhlé slečny v sukních po kotníky, které měly dlouhé nemyté vlasy. A ty si na ně ukazovaly. Chichotaly se a zakrývaly si ústa. Jiné zase uznale přikyvovaly. Začínali se bát vycházet z domu. Po nějaké době však zjistili, že se jedná o bytosti veskrze laskavé. Slasherky.

Bohové

Fandom: 
Drabble: 

Bývaly doby, kdy vládl jediný Bůh, který stvořil zemi, všechny živočichy i lidi na zemi. Lidé ho uctívali, pak se jeho jediný syn obětoval, aby smazal hřích, poté následovali různí prorokové a nakonec se svět rozdělil na nevěřící a věřící různým uskupením.
Až jednoho dne nastala laskavá invaze našich bohů z vesmíru. Přiletěli z velké dálky, až z Alfa Centauri, aby k nám přinesli poselství míru a pomohli vyřešit všechny válečné konflikty. Vládli velkou silou a netrvalo dlouho a na naší planetě zavládl mír. Všem lidem dopřáli blahobyt a celý svět vzkvétal. Dali nám pokrokové vynálezy a ulehčili nám život.

Obrázek uživatele Blanca

Co se rozdává, roste

Úvodní poznámka: 

Jedna Čarodějka na objednávku pro Zuzku ;)

Drabble: 

Už dávno odešla, ale nedá se na ni zapomenout.
Na tu, jejíž kroky kvetly, písně voněly a úsměv zněl tajemnou melodií.
Přišla po záplavě, když se lidé topili v zoufalství.
Hodila jim záchranný kruh z lučního kvítí.
Její pohled nahradil sluneční svit, bázlivě se krčící za mraky, a vysušil všechno, od slz, po louže.
Když se jí ptali, jak jí mohou její službu vrátit, roztáhla ruce ve všeobjímajícím gestu.
Pomozte dalším, řekla prý tehdy. Sama na celý svět nestačím.
Marně si lámali hlavu, jak začít.
Pak jedna holčička, unavená přemýšlením, upletla věnec z pampelišek.
Vykouzlil úsměv na tváři její maminky...

Obrázek uživatele Jeřabina

O švarném Fjodoru Tugarinovi a odvážné stopařce

Úvodní poznámka: 

Odehrává se tak nějak souběžně s Odráží se nebesa.

Drabble: 

Do staré samoty jednou přijeli muž a dívka.
Dívka bývávala nejlepší stopařkou Sibiře, malovanou flintou, Marjou Morevnou, vládla. Ale teď její ruce zachvacoval třas, Marju dávno ztratila.

Když les řádně prochodila, vzala mužovu pušku na lov poprvé. Ale roztřesené ruce selhaly.

Když trefila šišku na sto kroků, vyšla na lov podruhé. Ale cizí puška neposlechla.

Sedm večerů potom stopařka doma pažbu malovala. Potom řekla muži: „Pojmenuji tu pušku Fjodor Tugarin, aby Marju Morevnu domů přivedla.“ Potřetí vyšla do lesa.
Pevnýma rukama laň skolila.

Tak lesy dobyla stopařka s Fjodorem Tugarinem. Ale že dobrému člověku vždycky pomohla, místní ji tuze oblibovali.

Závěrečná poznámka: 

Skácel pro stopařku:
Svým černým tělem vzbuzovala žizeň
po celou zimu,
pak ale náhle zazněl tón
a cosi propuklo a z nahořklého dřeva
(jako když mladý bůh se hněvá)
na světlo vyšly květy.

A mne se neptejte, snad povědí to včely
o zlatém zvonu,
který obklopuje strom,
o skvělém tajemství
tak skvělých jeskyň bilých,
o každém květu, každém květu tom.

A mne se neptejte, nic nepovím a nevím,
jen to, že blýskalo se
a z nahořklého dřeva
(jako když mladý bůh se hněvá)
na světlo vyšly květy - trnka rozkvetla.

Obrázek uživatele Dangerous

O teple

Fandom: 
Drabble: 

Kdysi dávno, moc lidí si to nepamatuje, přicházelo teplo. Každý den, když se začalo smrákat, rozlévalo se po vesnici. Občas váhavě, jako by se bálo, ale vždycky nakonec přišlo, a o to s větší intenzitou.
Dlouhá léta byli obyvatelé zvyklí, že i během sebestudenějších zim přišlo a rozehřálo zkřehlé údy.
Potom ale zmizelo. Přicházelo vlažně, jako by tam vůbec nechtělo být. Z těl se pomalu vytrácelo teplo, svaly prokřehly.
Existovalo však proroctví, že se teplo vrátí. Jednou, někde. Číhá, vyčkává.
A pozná se tak, že ze sprchové hlavice poteče voda silným proudem a teplá se bude muset ředit, aby nepálila.

Obrázek uživatele Julie

Ona

Fandom: 
Drabble: 

Je jich mnoho. Od těch nejmenších velikosti šnečí ulity až po ty, co se rozpínají mezi galaxiemi. Ovšem naše pověst vypráví jen o jedné. Byla spíše z těch malých. Jen nepatrná skvrnka na povrchu planety. Ukryta v zemi snila svůj nekonečný sen.
Avšak jednoho dne přišel první z nich. Nikdo si nepamatuje jeho jméno, ale ví se, že zapálil oheň a provedl první kouzlo. Potom přišli další. Albis a Moldawa. Libuše, Kazi a Teta. Věnceslav… Dobří i zlí. Stateční i zbabělí. Na žebrech spirály si postavili svou školu. Spirálu samu nazvali chodbou a jejich životy naplnili její bezvěkou existenci barvami.

Závěrečná poznámka: 

Něco málo o Ní naleznete zde - http://budec.net/budec/node/2

Obrázek uživatele Karin Schecter

Než se setmí

Fandom: 
Drabble: 

V dávno zapomenutých časech, kdy ve světě ještě nezuřila válka, všichni žili na Souostroví společně a v blahobytu. Ale jednoho dne někdo narušil hranici jejich světa a dovnitř pronikl déšť a chlad a nemoci, společně s ženou, která to měla na svědomí. Byla potomkem muže z tohoto světa a ženy z jiného. Ta dimenze byla temná a krutá a její obyvatelé si říkali "lidé". Do jejich světa se toho dne nahrnulo světlo a krása a laskavost a láska. To vše, co nás opustilo. Od té doby žijeme v neustálém sporu a netrpělivě čekáme na den, kdy znovu spatříme naše světlo.

Obrázek uživatele Owlicious

Tak vyveď nás...

Fandom: 
Drabble: 

Byli jsme kdysi nomády. Lidem stepi, hrdým a neústupným.
Náš praotec oplýval bohatstvím, získaným tvrdou službou, věrností Bohu.
Země nám vydávala to nejlepší, náš dobytek byl kolkolem nejtučnější.
Naši otcové se přesto báli, že na ně nevyzbyde díl - není divu, bylo jich dvanáct.
Toho, který měl největší víru, a lásku jejich otce, poslali do Egypta.
Nepřinesl té zemi nic než požehnání. Přízeň Hospodina.
Když jsme sestupovali za ním, šli jsme s úsměvem na rtech a otevřenou náručí.
Odlehlý kout země, určený pro pastvu, jsme proměnili v ráj.
Místní jsme nazývali bratry, pracovali pro společné dobro.
Pak krátká paměť zvedla bič...

Závěrečná poznámka: 

Tak doufám, že se to počítá jako pověst. Rozhodně je to ústní tradice, šeptaná večer, tak aby dozorci neslyšeli...

Příběh o tom, kterak se izraelský národ ocitl v egyptském otroctví.

Obrázek uživatele Tess

Napravitelé

Drabble: 

Kdysi dávno, tak dávno, že to ani démoni nepamatují, žili všichni lidé ve světě plném magie. Mohli se domlouvat na dálku, vlastnili kočáry jezdící vysokou rychlostí a jídlo rostlo v supermarketech.
Potom byl však svět zničen. Jen Zóny některé zachránily před záhubou.
Říkají, že se kdesi na tajemném místě ve stejnou dobu objevilo Opatství. Mniši chytali divoké démony a krotili je, označili hranice Zón a zastavili Zlo, které se jimi snažilo proniknout.
V těch divokých dobách Opatství chránilo naši zem.
Ukryto mezi kopci a jezery, co žádné cesty nevedou, Opatství pořád ještě stojí. A až bude nejhůř, zase nás ochrání.

Obrázek uživatele Marek

Cesta krve

Fandom: 
Drabble: 

V našich archivech, které byly za století mnohokrát vykradeny a vypáleny, se najdou příběhy, jak se naše země stala neobyvatelnou a nepřátelskou naší rase. Před třista lety se neobyčejný člověk Maxmilián posadil do ještě neobyčejnějšího stroje Saladin a vydali se vstříc osudu, ztrestat mimozemskou rasu, která proměnila lidstvo v zombie. Jejich pouť byla napínavá a plna nebezpečí. Maxmiliánova vyvolená byla téměř usmrcena nepřátelskou formou života, jeho věrný druh Jonáš byl unesen. Nakonec vše dobře dopadlo a Maxmilián se zachráněným Jonášem přinesli z kosmických dálek Tatrgel, který zachránil lidstvo. A po pravdě to, co nám provedli Protivníci, nebyla moc laskavá invaze.

Obrázek uživatele Ancient Coffee

O krásné komtese a rákosové stezce

Úvodní poznámka: 

Vlastní fandom přidávám z ohledem na pravdivé jádro (tedy pravdivé v rámci NKMD). Znalost mého fandomu naprosto není podmínkou pro čtení tohoto pokusu o pověst, pravidelní čtenáři z toho budou asi tak stejně moudří jako čtenáři nepravidelní či ti, kteří nečtou ;).

Drabble: 

Na břehu jezera stávalo sídlo uherského hraběte. Ten měl dceru Alžbětu. Byla krásná a laskavá a nemohla se nabažit procházek kolem nekonečných vod jezera. Ty ji každou noc na oplátku konejšivě zpěvem větru tančícího na vlnách ukládaly ke spánku. V těchto vodách ale žil také vodník, který se rozhodl, že se s Alžbětou ožení, a jednoho večera ji unesl pod hladinu.
Krásnou komtesu už nikdy neviděli, ale rákosí a lekníny si za jedinou noc prorazily cestu ven z vody až k hraběcímu sídlu. Povídá se, že se tak mladičká dívka naposledy loučila s rodiči. Dlouhá rákosová stezka tam roste dodnes.

Závěrečná poznámka: 

Invaze leknínů se určitě počítá! :D

Obrázek uživatele Dia

Člověk ve Vesmíru nemusí být vždy děsivý

Drabble: 

Ve Vesmíru se objevil kosmonaut.
Kdy to bylo přesně, je neznámý.
Proč tomu tak bylo taky nikdo neví.

Prostě se tam zjevil.

Každou noc plul Vesmírem.
Každý ráno se vracel na Zem,
kam nepatřil.

Kosmonaut přece patří do Vesmíru.

Pozorovala ho Hvězda.
Zprvu se ho bála,
protože to byl člověk.

Ale nakonec se ukázal jako laskavej.

Pozvala ho na čaj
a on plaše přijal.
Pak jí vyprávěl o Zemi

a o svym životě.

Ráda ho poslouchala
a on jí zase rád vyprávěl.
Když ale musel odejít,

tak byl smutnej.

Jednou už ale ocházet nemusel.

To chytil smutek a byl šťastnej.

Závěrečná poznámka: 

nevím, jestli to splní pověst, ale kdyby ne, tak nevadí :).
kosmonaut je trochu složitá postava. tohle je taková zkrácenina celýho příběhu.

O měsíční princezně

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Tak invaze to svým způsobem je, nejdřív tam, pak zpět.
Převyprávění alpské lidové pověsti.

Drabble: 

V dávných časech žil v horách princ, který rád vzhlížel k měsíci.
Jednou spatřil, že paprsky luny vytvářejí stříbrnou stezku až na zem. Vydal se po ní.
V Měsíčním království byl vřele přivítán. Když uviděl princeznu, oba se do sebe zamilovali.
Princ ale v chladném, bělavém světle Měsíce brzy začal chřadnout.
Odvedl tedy princeznu domů.
Ale pak zase strádala ona i její doprovod. Všem chybělo měsíční světlo.
Tu se horští trpaslíci rozhodli pomoci. Nachytali do čepic měsíční světlo a rozestřeli je po horách. Ráno byly celé jako zalité měsíční září.
Princezna byla spokojená a oba žili šťastně až do smrti.

Závěrečná poznámka: 

...a od té doby jsou Dolomity do běla.
Ostatně původní název pohoří je Monti Pallidi čili Bleiche Berge - Bledé hory.

Obrázek uživatele BC_Brynn

Prípad takmer pošramotenej povesti

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

V ďalekej ruskej zemi sa do ovzdušia zaváňajúceho revolúciou narodil-a Jevgenij-a. Roky leteli, z Jevgenije vyrástla rozumná, čestná žena, no jej sestra--trpela vzácnou chorobou.

Otca im vzala vojna. Vystrašené a chudobné ako kostolné myši vyrazili naskrz Európou do Anglicka.

Sotva sa zabývali v srdci Londýna, do Jevgenijinho srdca sa votrel nádejný policajný detektív, istý Inšpektor--Brown.

Ich lásku však tragicky zahubili skôr, než stihla rozkvitnúť. Jevgeniju na schôdzku sledoval vrah. Našli ju ráno – už nedýchala. Zúfalý Brown na pomoc privolal môjho priateľa Sherlocka Holmesa--ktorý po jedinom pohľade na scénu prípad rozlúskol. Watson, to už vaši čitatelia stokrát videli.

Závěrečná poznámka: 

Drabble chce byť zo sveta poviedky Neila Gaimana The Case of Death and Honey.

Nasleduje.

Nuž, prikrášlené kvôli dramatickosti a ľúbivosti to je, rozprávač si veci podľa ľubovôle dopĺňa, udalosti sú prerozprávaním skreslené, dôveryhodnosť sa stratila… aj tak priznávam, že ak bod, tak z milosti.

Pověst o městě podivném

Fandom: 
Drabble: 

Říká se, že kdesi daleko, za sedmi horami a devatero řekami, je město, kde lidé nikdy nesmutní. Pověst vypráví, proč je tomu tak. Nastojte: žijíť v tom městě tvorečci, již ňuchánky se zvou. Ňuchánkové tu vlastnost mají, že nemohou vystát lidského neštěstí a pláče. Ucítí-li smutnícího, nedovedou sobě poručiti, vrhnou se na něj, a jest jim nešťastníka roztomilým pohledem, jakož i láskyplným otlapkáváním a kníkáním hlasitým utěšovati. Ve svém úsilí neustávají, dokud nešťastník svého hoře nezanechá a tváře jeho nejsou prozářeny úsměvem.
Pročež vždy veselé mysli buďte, sic ňuchánkové z dalekých krajů přiletí a ze všech sil vás utěšovati budou.

Obrázek uživatele Arenga

Pověst o založení slovutného města Triasedenu

Drabble: 

Když udatný Tjarden s rodem svým na lodicích konce zálivu dosáhl, spatřil trosky sídliště jakéhosi. Tu obydlí pobořená v troskách stála a hrstka lidí zubožených zde se skrývala. Vyhladovělí zjevně byli a strachem roztřesení, blekotajíce zmateně cosi o mohutných vlnách z moře, obludných vírech vzdušných a strašlivém ohni z nebes. I ujal se jich Tjarden z dobroty srdce svého, nakrmil je a přijal laskavě do družiny své, za což mu tito nehynoucí vděčnost projevovali, bezmála nohy jemu líbajíce. Místo to, jež slulo prý Brias, zvolil novým domovem lidu svého a nazval jej Tjarbriasdenem, z čehož později jméno Triaseden vznik vzalo.

Závěrečná poznámka: 

O Triasedenu se mluvilo již v tomto a tomto drabble.

Obrázek uživatele durdinář

Invaze Sakury

Úvodní poznámka: 

Květy sakury
zjara opylené včelou
ponesou med.

-- Masutākoronī.

Drabble: 

Ve dnech vlády císaře Sakuramači, bydlel poblíž Otari starý muž, kterému říkali Masutākoronī.
V té oblasti žil také kupec Nemakačin.
Tomu se zalíbil sakurový sad a úly o které se stařec staral.
Vyslal tedy vraha, aby starce zabil.
Neuspěl.
Nemakačin se tedy rozhodl starce zabít sám.
Vydal se jednou večer setnout mu hlavu ve spánku.
Když však sekl čepelí své zbraně do starcova lůžka, zpod pokrývky vyletěl roj včel, těsně obklopil Nemakačina a vzplanul.
Od hořícího pohltily plameny i chýši a stromy.
Roj netknutý odletěl neznámo kam a starce již nikdy nespatřili.
K starcově památce se v Japonsku sadí sakury.

Obrázek uživatele Aziz

Laskavé invazní druhy

Drabble: 

Usídlila se na jednom pěkném travnatém plácku křídlatka. Plácek to byl klidný, nepřebydlený. Křídlatka přišla z daleka, až z Japonska.
Žila si tam o samotě nadmíru spokojeně.

Jednoho dne ale na poklidný, až líný plácek vtrhla jiná křídlatka - z Ruska! Chtěla se rvát, všechny vyštvat pryč a plácek si zarůst sama. Urputně s rostlinkami bojovala o světlo, vodu, minerální látky.

A pak se střetla s křídlatkou z Japonska.

Ruská se zklidnila, stáhla své oddenky, její botky změkly a pokorně se začala Japonské dvořit. Zahořela pro ni láskou.

Nakonec se jim narodila dcerka - křídlatka Česká.

Tak vznikla známá šťastná invazní rodinka.

Závěrečná poznámka: 

...a ona je to vlastně pravda. Takhle to bylo. Vážně začínám shipovat křídlatky?

Obrázek uživatele Solast

Jazýčky

Drabble: 

Vypráví se, že kdysi - nebo jak se říkává "za našich mladých let" - mluvili puberťáci jinak. Že prý když maminka něco chtěla, tak se slušně odpovídalo: "Nepruď matko!" Jenže pubsecentům se pak na jejich jazýčky vloudila slova nová, neotřelá, lepší, vhodnější, módnější a frikulínštější. A tak, věřte tomu, nebo ne, prý se jedna matka vyděsila, když jí syn řekl, aby nekérovala a zůstala v čilu. A co prý ta písemka z fyziky? Ta prý byla v čilu úplně nejvíc.

Nebojte, ta nová slova to se svým příchodem myslela dobře - každá nová generace se přece musí něčím odlišit od nás, opelichaných dinosaurů.

Obrázek uživatele Kraken

Dobrůtky!!!

Fandom: 
Drabble: 

Tohle byla fakt laskavá invaze, z pušek se místo nábojů střílely bonbóny, z děl se místo střelného prachu střílely dorty, z letadel místo bomb padaly čokoládové bonboniéry, z brokovnic lítaly lentilky, z katapultů čokoládové peníze, z tanků esíčka a koka, z válečných vozů házeli vojáci sušenky Oreo, z bunkrů se střílely řízky, ze samostřílů pendreky, z kuší lítala čokoládová vajíčka, z praků koláčky, z pistolí koblihy, z blasterů hranolky a z luků párky. Přepadená armáda strašně moc jedla a to způsobilo, že ztloustla, a tak je mohla druhá armáda vzít do služeb krále Karla IV. a všichni žili spokojeně dál.

Obrázek uživatele eliade

Dokonalá symbióza

Fandom: 
Drabble: 

Čekalo se od nich, že se zdrží pouze na krátkou, zdvořilostní návštěvu. Zaplavou si v bazénu, chvilku se budou točit na kolotoči a možná si krátce zahrají na buben. Jenže ony si to tam zamilovaly. Nechtěly se vracet, nechtěly se věčně táhnout šedivou každodenností jako pach ze zapařených tenisek. Škemraly, aby mohly zůstat.
Ona si téměř nepamatovala jiný život než ubíjející samotu v maličké temné komůrce. Společnost by uvítala. Proto svolila. Získala přátele a poskytla jim dokonalý úkryt.
Tak dokonalý, že byly po dlouhém pohřešování prohlášeny za mrtvé.
Ale jestli pračka neodskákala do věčných lovišť, žijí v ní ponožky dodnes.

Obrázek uživatele angie77

Milion koček

Drabble: 

Moudří našeho rodu vypráví, že všechno začalo utrženým sluchátkem. To bylo poškozené podobně jako TARDIS. A mělo rádo zvířata. Takže když se ho jednou zmocnili dva delikventi a zvolali do něho cosi o miliónu koček, neváhalo a jejich přání vyplnilo.

Zástupy koček zaplavily celou planetu. Byly heboučké, miloučké a hodné. Chtěly se lísat.

Lidé se však přemíry koček vyděsili a toužili jim uniknout. Proto počali stavět mohutné kosmické lodě a prozkoumávat nové galaxie.

Nebylo jim to však nic platné. Koček se jen tak nezbavíte. Nebo, v jednom konkrétním případě, jednoho konkrétního Kocoura.

I ten byl laskavý a chtěl se lísat…

Obrázek uživatele Erys

O slušných komárech

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Napad mě nápad…

Drabble: 

To vám takhle kus od Třeboně žilo jedno děvče, Madla mu říkali, které strašně štvali tamní komáři. Madla se jednou sbalila na dlouhý výlet a prohlašovala, že jinde snad budou komáři slušnější. Došla až tam, kde jsou dnes Nové Hrady, a chystala se přenocovat.

Tehdy se k ní začali slétat komáři, a všichni se jí takhle ptali: „Promiňte, mladá dámo, mohla bych se trošičku napít vaší krve?“ a na její vzteklé Ne! odpovídali „Promiňte tedy, že jsem obtěžovala, já jen že už mám hlad.“

Takhle před ní vytvořili hotovou frontu.
To už Madla nevydržela a raději celou noc utíkala domů.

Závěrečná poznámka: 

… a asi mě do hlavy bacil příliš silně.

(Nemluvě o tom, že nacpat epičnost do sto slov… no, já nebudu říkat, že to nejde, určitě tady někdo neví, že to nejde, ale… grrr)

Obrázek uživatele Amy

Zlatá klec

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Nejsem si jistá, nakolik je to vážně pověst, ale při troše představivosti... :-) Fandom utajený, na konci uvidíte.

Drabble: 

Invaze začala pozvolna. Dlouho trvalo, než si někdo uvědomil, co se děje.

V tu chvíli již bylo příliš pozdě.

Sledoval je neustále. Nikdo netušil, jak to dělá. Věděli proč, ale to bylo vše.

Lidé se zprvu báli. Zřídka vycházeli ven. Brzy ale pochopili, že pokud se budou chovat slušně, nic jim nehrozí.

Tak se život pozvolna vrátil k normálu. Dokonce se zlepšil. Lidé k sobě začali být hodnější, více jeden na druhého brali ohledy. Laskavější invazi si společnost nemohla přát.

Jen občas někdo zmizel, pokud si nedával pozor na jazyk.

“Language!” Prohlásil vždy Steve Rogers, když chytil dalšího drzého klacka.

Závěrečná poznámka: 

A víte, co je na tom nejlepší? Celé je to samozřejmě podle skutečných událostí.

Neviditelný fandom: 

Stránky

-A A +A