Bylo chladno, hustě pršelo. Obloha, voda a země se slévaly v šedou mlhu.
Stáli u rozbouřeného moře na pustém ostrůvku.
„Kde to, k čertu, jsme?“
„V Benátkách,“ odsekl džin. „Přání jsem splnil, takže…“
„Tady zůstaneš!“ Menico rychle uvažoval, kam jít. Do tepla, nejlépe do hospody.
Ale někam, kde ho neznají. Jak by vysvětlil tak náhlý návrat?
Zvolil tedy okrajovou čtvrť Canareggio. Zapadl do jedné obstojné krčmy.
Vařili tam dobře, takže zůstal na večeři. Konečně zase známé jídlo. Dušené mušle, ryba, bílé víno. Ať si Arabové pozvou třeba ty Janovany.
Vtom ho někdo plácl po zádech.
„Těbůh, Menico, už jsi zpátky?“